3 Tdo 923/2012

3 Tdo 923/2012-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. srpna 2012 o dovolání obviněné J. P. , nar., podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 50/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 56/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s e dovolání obviněné J. P. o d m í t á .

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 8 T 56/2011, byla obviněná J. P. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoníku“) a dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, oba ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustila tím, že:

„společně s již odsouzenou L. B., nar., dne 9.9.2010 v době okolo 12:00 hodin, vnikla L. B. pod záminkou použití toalety zadním vchodem do rodinného domu čp. v obci Z., okr. B., vlastníka A. A., nar., a to s jejím souhlasem, následně se však bez jejího vědomí po domě neoprávněně pohybovala, zevnitř odemkla hlavní vchodové dveře, aby tak umožnila vstup do objektu J. P. , obě pak prohledaly dům včetně původně uzamčené zásuvky nočního stolku umístěného v ložnici v 1. patře, kterou si odemkly nalezeným klíčem a odcizily odtud poškozené A. A. finanční hotovost v celkové výši 112.000,- Kč.“

Obviněná byla podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. A. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 13 To 50/2012, toto odvolání zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

II.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Její dovolání směřuje proti všem výrokům s výjimkou výroku o náhradě škody.

V úvodu odůvodnění dovolání se zpochybňuje závěr obou soudů, že se obviněná dopustila v domku poškozené A. krádeže společně s další obviněnou L. B.. Podle dovolatelky soudy pochybily, když závěr o její vině založily výhradně na nepřímých důkazech, aniž by se dostatečně vypořádaly s její obhajobou. Podle té obviněná P. sice byla v domku poškozené spolu s B., avšak pouze vracela zpět do zásuvek věci, které z nich vyjmula B.. To také vysvětluje nález jejich otisků prstů na plastových deskách v zásuvce nočního stolku. Obviněná zdůrazňuje, že její obhajobu potvrzuje i výpověď B..

V další časti dovolání se vyzdvihuje, že obviněná P. je osobou mentálně postiženou a B. se o ni kritického dne měla starat. Dovolatelka nižším soudům vytýká, že závěr o její vině založily na tvrzení poškozené, že neslyšela, že by na sebe obviněné volaly. To však lze podle dovolatelky dobře vysvětlit tím, že poškozená se nalézala na opačné straně domku a byla zaměstnána jinou činností, navíc jde o osobu vyššího věku. Pochybení obou soudů proto dovolatelka spatřuje ve způsobu, jakým přistoupily k hodnocení důkazů. Podle ní při něm porušily ust. § 2 odst. 6 a § 220 odst. 2 tr. řádu.

Nižším soudům se v dovolání dále vytýká, že ji shledaly plně trestně odpovědnou, ač v jiných obdobných případech v minulosti tomu tak nebylo.

V další části dovolání dovolatelka uvádí, že si je vědoma toho, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu přezkumu skutkových zjištění, ale měl by se podle ní zabývat otázkou, zda její vina byla náležitě prokázána a zda je trestně odpovědná.

Obviněná dovoláním napadá i výši uloženého trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který se jí jeví nepřiměřeně přísný. Poukazuje přitom na to, že je mentálně postižená a zbavená způsobilosti k právním úkonům. V uloženém trestu mělo podle jejího názoru najít výraz i to, že její druh z opatrnosti uhradil poškozené A. způsobenou škodu.

V petitu svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádala podle § 265o odst. 1 tr. řádu o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno odvolání, a to s odkazem na ust. § 265h odst. 3 tr. řádu, jakož i s přihlédnutím k jejímu špatnému zdravotnímu stavu, který doložila lékařkou zprávou.

Nejvyšší státní zástupce písemně sdělil Nejvyššímu soudu, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. řádu a nebude se k dovolání obviněné věcně vyjadřovat. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněné P. je přípustné (§ 265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu), v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu).

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněnou v jejím dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyšší soud však konstatoval, že obviněnou podané dovolání žádný poukaz na chybu právního posouzení skutku, který měly shodně za prokázaný okresní i krajský soud, neobsahuje. Námitky obviněné směřují výhradně vůči způsobu, jakým nižší soudy hodnotily podle § 2 odst. 6 tr. řádu provedené důkazy. Obviněná shodně jako v předchozím řízení opakuje svou obhajobu prosazující vlastní verzi skutkového děje. Připouští, že vnikla bez vědomí poškozené do jejího domku, pohybovala se zde spolu s obviněnou B., a viděla, že tato prohledává dům a vytahuje ze zásuvek různé věci. Obviněná však trvá na tom, že sama nic neodcizila a omezila se jen na vrácení věcí zpět na jejich původní místo, čímž lze vysvětlit nález otisků jejich prstů na deskách v zásuvce nočního stolku. Dovolání obviněné není tedy založeno na zpochybnění právního posouzení jejího jednání nižšími soudy, nýbrž vychází z odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů a teprve od toho odvíjí své výhrady vůči právnímu posouzení. Námitkami tohoto typu ovšem obviněná míjí nejen jí deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale i ostatní dovolací důvody taxativně vypočtené v ust. § 265b tr. řádu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, resp. III. ÚS 78/05).

Nejvyšší soud se ovšem v souladu s judikaturou Ústavního soudu neomezil jen na toto konstatování, ale zabýval se rovněž otázkou, zda v předmětné věci nevyvstal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04), který by výjimečně připouštěl vztáhnout přezkumnou činnost Nejvyššího soudu i na skutková zjištění nižších soudů. V posuzovaném případě však takový extrémní nesoulad zjevně nenastal.

Nejvyšší soud naopak dovodil, že právní závěry okresního i krajského soudu jsou přesvědčivé, prosty interpretační libovůle a plně odpovídají učiněným skutkovým zjištěním. Skutková zjištění, která obviněná zpochybňuje, pak Nejvyšší soud považuje za provedenými důkazy spolehlivě prokázaná a jednoznačně svědčící pro závěr o její vině. V této souvislosti je možno zmínit především výpověď poškozené A. o otevření předních dveří B., svědčící pro to, že byla s obviněnou P. domluvena. Tato výpověď současně vyvrací tvrzení obviněné, že na sebe s B.

opakovaně křičely. I tvrzení obviněné, že s krádeží nesouhlasila, je v rozporu s tím, že proti ní nijak nezasáhla. To, že údajně vracela věci na původní místo, by svědčilo jen pro zahlazování stop činu, nešlo-li rovněž o prohledávání. Její součinnost s obviněnou B. potvrzuje i výpověď svědka B., který pozoroval útěk dvou žen a muže romské národnosti z místa činu. Vše dokreslují výsledky daktyloskopické expertízy identifikující otisky prstů obviněné P. na plastových deskách, jež ležely v zásuvce, z níž byla odcizena hotovost poškozené.

Při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněné P. nelze pomíjet ani fakt, že byla v minulosti několikrát trestána pro majetkovou trestnou činnost prováděnou téměř totožným způsobem. Nejvyšší soud tedy ve vztahu k těmto námitkám obviněné může odkázat na argumentaci okresního a především pak krajského soudu (viz str. 5-6 odůvodnění jeho usnesení), s níž se zcela ztotožnil.

Pokud pak jde o námitky dovolatelky proti posouzení její příčetnosti, ani zde se nejednalo o námitky proti právnímu posouzení, jak to vyžaduje jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Právní námitka odpovídající tomuto dovolacímu důvodu nemůže být polemikou s diagnózou duševního stavu stanovenou znalci, neboť se jedná o závěr skutkový, ale musela by směřovat proti nesprávné aplikaci § 26 tr. zákoníku soudy na takto zjištěné skutečnosti. Dovolání však pouze zcela obecně namítalo, že v některých obdobných případech v minulosti dospěli znalci vyšetřující duševní stav obviněné na rozdíl od posledního vyšetření jejího duševního stavu k závěru, že její schopnosti rozpoznat nebezpečnost jejího jednání pro společnost byly vymizelé. Znalci nyní zkoumající duševní stav obviněné se však i s touto skutečností vypořádali, když poukázali na zjevné tendence obviněné simulovat demenci vyššího stupně, než jakou skutečně trpí. Tento závěr učinili na podkladě nejen osobního vyšetření obviněné, ale i na podkladě komplexního zkoumání její zdravotní dokumentace z minulých let. Dovodili poté, že některé z předchozích znaleckých posudků o vyšetření duševního stavu obviněné vycházely z neúplných podkladů, a proto lze mít o jejich závěrech důvodné pochybnosti. Tomuto stanovisku znalců koresponduje i fakt, že se jednalo o trestnou činnost zcela jednoduchou, o jejíž trestnosti byla obviněná opakovaně informována prostřednictvím předchozích trestních stíhání, které proti ní byly vedeny. Ostatně tuto vědomost sama doznávala, když tvrdila, že se snažila obviněnou B. v průběhu prohledávání domku poškozené A. od krádeže odradit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak nebyl materiálně naplněn ani výhradami dovolatelky vůči uloženému trestu, který považovala za nepřiměřeně přísný. Dovoláním lze napadat pouze výměru uloženého trestu jen v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jímž byl uznán vinným (§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu). Námitky založené na tvrzení, že trest byl uložen sice v rámci zákonné trestní sazby, ale byl příliš přísný, tj. nerespektující kritéria pro jeho ukládání uvedená v § 39, resp. § 41 tr. zákoníku, nelze dovoláním napadat (srovnej č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Nejvyšší soud neshledal splněny podmínky pro odklad výkonu trestu podle § 265o tr. řádu, resp. podle § 265h odst. 3 tr. řádu, jehož se obviněná dovoláním rovněž domáhala. Konstatoval však, že v mezidobí již vzhledem ke zdravotním problémům obviněné, rozhodl o odkladu výkonu trestu pozitivně okresní soud (viz čl. 313).

IV. Nejvyšší soud tedy ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněné J. P. jako podané z jiného důvodu, než je uveden § 265b tr. řádu, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 8. srpna 2012

Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr