U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 o
dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 105/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. D.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 105/2013, byl
obviněný M. D. uznán vinným jednal přečinem násilí proti úřední osobě podle §
325 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §
326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil
jednáním, které spočívalo v tom, že „dne 09. 07. 2013 v době okolo 06.25 hod.,
v O., na ul. O., v prostorách čekárny protialkoholní záchytné stanice, s cílem,
aby okolo procházející policista nstržm. O. K. upadl na zem, nastavil
jmenovanému svou nohu takovým způsobem, že ten již nedokázal, s ohledem na
bezprostřednost útoku a na stísněnost prostor, ve kterých se tak stalo,
reagovat a přes takto, coby překážku, úmyslně nastavenou nohu podezřelého
zakopl, přičemž jen shodou okolnosti neupadl na zem, a nezpůsobil si poranění,
přičemž bezprostředně poté dalšímu zasahujícímu policistovi, nstržm. V. T.
vyhrožoval fyzickou újmou na zdraví, kterou mu způsobí poté, co dle jeho názoru
jmenovaný nebude ve službě a nebude oděn ve služební uniformě a další újmou
spočívající v tom, že jmenovanému zabrání v dalším výkonu zaměstnání, přičemž
oba jmenované současně soustavně hrubě vulgárně napadal, a to přesto, že byl
několikrát vyzýván, aby svého protiprávního konání zanechal, přičemž poté, co
byl, po provedení nezbytných lékařských úkonů transportován na Obvodní oddělení
Policie ČR v O. nacházející se na V. náměstí, v jeho prostorách, vůči
policistovi nstržm. O. K. vyslovil hrozbu, že jej fyzicky napadne poté, co
nebude ve služební uniformě, přičemž veškerého tohoto jednání se dopustil poté,
co vůči němu byl realizován služební zákrok hlídky Policie ČR, při němž byl
zastaven a kontrolován pro podezření, že řídí motorové vozidlo v době, kdy mu
byla tato činnost zakázána a s ohledem na podezření, že je pod vlivem
alkoholických nápojů, poté, co mu byla provedena pozitivní orientační dechová
zkouška na alkohol, poté co byl upozorněn na nutnost opakovat tuto dechovou
zkoušku a poté, co nevyhověl výzvě zasahujících policistů, aby setrval na
místě, z místa zásahu odjel osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Octavia,
stříbrné barvy, byl pronásledován a s ohledem na jeho odpor, s použitím
donucovacích prostředků, zadržen“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T
105/2013, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn.
4 To 69/2015, a to tak, že z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 44 tr. zákoníku
upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v
Opavě ze dne 14. 4. 2014, č. j. 4 T 14/2013-86, jímž byl zrušen výrok o trestu
z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 9. 2013, č. j. 2 T 28/2012-427,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 4
To 292/2013-507. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn.
4 To 69/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 211-214), přičemž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, kdy se
odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou společenské škodlivosti jeho jednání
a zároveň nesprávně interpretoval zákonné znaky skutkové podstaty stíhaných
trestných činů.
Stran přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. ř.
obviněný namítl, že soudy nesprávně interpretovaly pojem „užije násilí“, když
tento vyložily příliš extenzivně. Ačkoliv se k naplnění znaku násilí nevyžaduje
způsobení újmy na zdraví, může jej naplnit pouze takové jednání, které ke
způsobení újmy na zdraví směřuje, případně je způsobilé jiným způsobem
bezprostředně ohrozit výkon pravomoci úřední osoby. Obviněný se domnívá, že
nastavení nohy není jednáním způsobilým naplnit znak „užití násilí“, neboť je
nanejvýš pochybné, zda by takové jednání bylo vůbec způsobilé jakkoliv ovlivnit
kolem procházejícího policistu, natož způsobit jeho pád. Pokud policista
procházel stísněným prostorem čekárny, měl tomuto přizpůsobit svou chůzi a
věnovat zvýšenou pozornost případným překážkám. Navíc jako osoba, která prošla
testem fyzické zdatnosti a která taktéž absolvovala kurz sebeobrany, si tímto
mohl jen stěží přivodit pád. Úvaha nalézacího soudu o případném poranění, které
si policista takto údajně mohl přivodit, pak zůstává pouhou spekulací.
Ve vztahu k přečinu vyhrožování s úmyslem působit na úřední osobu podle § 326
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak obviněný namítl, že soudy dostatečně
nevymezily jednání, kterým se měl tohoto jednání dopustit, ale toliko se
nalézací soud omezil na konstatování, že obviněný měl policistovi T. vyhrožovat
„fyzickou újmou na zdraví“ a další újmou spočívající v tom, že mu zabrání v
dalším výkonu zaměstnání, a policistovi K. pak tím, že jej fyzicky napadne
poté, co nebude ve služební uniformě. Dále obviněný poukázal na to, že je
invalidní důchodce a výhrůžky jím pronesené zcela jistě nebyly sto vzbudit v
obou fyzicky zdatných policistech reálnou obavu z toho, že by tyto uskutečnil.
Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily jeho
obhajobu spočívající v tvrzení, že svým jednáním reagoval na nezákonný zásah
policistů. Přestože okresní soud připustil při hodnocení postupu policistů
blíže nespecifikovaná „procesní pochybení“, krajský soud jejich postup
aproboval. V době incidentu mu nebyl pravomocně uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a tudíž případná domněnka
zasahujících policistů rozhodně nemohla být z jejich strany důvodná, jak
nesprávně krajský soud konstatoval. V této souvislosti poukázal obviněný na to,
že rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 29. 11. 2013, sp. zn.
17786/2013/PRES, které nabylo právní moci dne 3. 12. 2013, bylo zastaveno
řízení o přestupku, jehož se měl obviněný dopustit tím, že dne 9. 7. 2013 řídil
motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Soudy byly tímto rozhodnutím vázány a
konstatování odvolacího soudu o tom, že řídil motorové vozidlo „zjevně pod
vlivem alkoholu“ tak bylo v hrubém rozporu se skutečným právním stavem věci.
Obviněný taktéž namítl, že zásah policistů K. a T. byl proveden způsobem, jímž
policisté opakovaně porušili svou pravomoc, a proto se domnívá, že takto
konající policisté nepožívali ochrany úřední osoby, a jakkoli nesprávné se může
zdát jednání, jehož se vůči nim následně dopustil, nelze jej posuzovat jako
trestný čin dle § 325 tr. zákoníku či § 326 tr. zákoníku. Závěrem pak namítá,
že krajský soud se dostatečně nezabýval otázkou společenské škodlivosti
stíhaného jednání a dovozuje porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015,
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby po zrušení
napadeného rozsudku ve věci sám nově rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v
celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k
vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jen obdrželo dne 7. 7. 2015
(č. l. 224). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího
státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval
svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího
z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba
připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či
naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není
podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví
žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4
To 69/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu
prvního stupně pouze ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní
situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d
odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost
výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které
splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětvích). Pod dovolací důvod
proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné
hodnocení důkazů (zejména výpovědi zasahujících policistů nstržm. O. K. a
nstržm. V. T.) a vadná skutková zjištění (zjištění stran skutečnosti, zda v
době zásahu byl jeho osobě uložen trest zákazu činnosti, zda řídil motorové
vozidlo pod vlivem alkoholu), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z
provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového děje (kdy namítá, že
s ohledem na pochybení při zásahu a při provádění dechové zkoušky, zasahující
policisté překročili svou pravomoc a nepožívali tedy ochrany úřední osoby).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání
formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5,
odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Obviněný dále namítl, že ve vztahu k přečinu násilí proti úřední osobě podle §
325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nebyl naplněn znak „užije násilí“.
Přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo užije násilí pro výkon pravomoci úřední osoby.
Objektem trestného činu násilí proti úřední osobě je zájem na ochraně
nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo
společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem
překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může
směřovat proti člověku, a to jak proti úřední osobě, jejíž odpor má být
překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak proti jiné osobě nebo
proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo
prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala („pro
výkon pravomoci“). K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil
újmu na zdraví. K naplnění znaku užití násilí však samo o sobě nestačí jen
uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím. Proto musí soud v každém
konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o
užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. R 22/1966). V případě, že
jednáním pachatele k ublížení na zdraví dojde, jde o okolnost podmiňující
použití vyšší trestní sazby podle § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Dále obviněný namítl, že ve vztahu k přečinu vyhrožování s cílem působit na
úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku soud prvního stupně
nevymezil skutek dostatečně tak, aby jej bylo možno odlišit od jiného činu,
resp. nijak blíže v rámci popisu skutku nespecifikoval, jak měl obviněný
zmíněnou fyzickou újmu policistům způsobit, případně, jak mělo dojít k
zabránění dalšího výkonu zaměstnání policisty T.
Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na
zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby.
Uvedené námitky jsou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.
Na jednání obviněného je třeba nahlížet v jeho celistvosti a posoudit veškeré
okolnosti případu. Přitom je Nejvyšší soud vázán konečným skutkovým stavem, jak
byl zjištěn soudy nižších stupňů a popsán ve skutkové větě rozsudku.
Obviněný se dle skutkových zjištění dopustil předmětného jednání tím, že poté,
co byl zastaven policejní hlídkou a byla u něho provedena orientační dechová
zkouška na alkohol, kterážto vyšla pozitivně, i přes upozornění, že je nutné
tuto opakovat, přes výzvu zasahujících policistů, aby setrval na místě, z místa
odjel, přičemž byl hlídkou pronásledován, na opakované výzvy policistů následně
nereagoval a byly proto nasazeny donucovací prostředky. Obviněný byl poté
převezen do protialkoholní záchytné stanice, kde v čekárně procházejícímu
policistovi O. K. nastavil nohu, aby tento upadl, k čemuž shodou okolností
nedošlo, policistovi V. T. vyhrožoval fyzickou újmou na zdraví a újmou
spočívající v tom, že mu zabrání v dalším výkonu jeho zaměstnání, přičemž oba
zasahující policisty opakovaně vulgárně urážel, a po převozu na OOP ČR v O. ve
výhrůžkách pokračoval, kdy tyto směřoval vůči policistovi O. K.
Je zcela nepochybné, že policisté jednali v rámci výkonu své pravomoci, kdy
prováděli kontrolu řidiče, který měl dle jejich domněnky vysloven zákaz řízení
motorových vozidel. Tato domněnka měla oprávněný podklad v tom, že zasahujícím
policistům byla známa skutečnost, že obviněný dne 30. 1. 2013 řídil pod vlivem
alkoholu (za předmětné jednání mu byl následně rozsudkem Okresního soudu v
Opavě ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 T 14/2013, který nabyl právní moci dne 8.
8. 2014, uložen podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců), kdy návrh na
potrestání byl podán u okresního soudu dne 7. 2. 2013. Následně byla u
obviněného v rámci silniční kontroly provedena rutinní orientační dechová
zkouška (č. l. 44), kterážto vyšla s pozitivním výsledkem. Bylo tedy zjevné, že
obviněný řídí vozidlo pod vlivem alkoholu, tedy, že jeho jednání by mohlo
naplňovat znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích. Následný postup policistů byl v souladu s jejich pravomocemi, kdy
s ohledem na podezření ze spáchání přestupku ze strany obviněného, tohoto
informovali o tom, že je třeba provést druhou dechovou zkoušku, k čemuž však v
důsledku jednání obviněného nedošlo. Obviněný totiž na výzvu policistů
nereagoval a z místa kontroly odjel svým motorovým vozem. Následně byl hlídkou
policie pronásledován. Obviněný přes opakované výzvy s hlídkou policie
nespolupracoval, v důsledku čehož bylo přistoupeno k opětovnému užití
donucovacích prostředků a obviněný byl následně odvezen do protialkoholní
záchytné stanice.
Na tomto místě je třeba uvést, že na závěru, že obviněný dle prvotních zjištění
řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, nemění nic skutečnost, že řízení o
přestupku spáchaném dne 9. 7. 2013, tedy pro jednání předcházející
projednávanému incidentu (v hrubých rysech popsaném v předchozím odstavci),
bylo následně rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 29. 11. 2013, sp. zn.
17786/2013/PŘES, zastaveno z důvodu podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č.
200/1991 Sb., tedy, že spáchání skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno.
Obviněného argumentace je postavena na tom, že soud měl být závěry
přestupkového řízení vázán, nicméně zcela přehlíží skutečnost, že není v
projednávané věci stíhán za jednání, které bylo předmětem přestupkového řízení,
tedy za to, že řídil pod vlivem alkoholu, ale za zcela jiné jednání, respektive
jednání, které následovalo.
Obviněný je stíhán za jednání, kterého se měl dopustit až poté, co byl hlídkou
policie odvezen do protialkoholní záchytné stanice. Chování obviněného zde a
následně na OOP ČR v O. pak naplňuje znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný nastavil policistovi, který prováděl vůči jeho osobě předcházející
zákrok, ve chvíli, kdy tento procházel v úzké chodbě kolem jeho osoby, nohu, a
to s tím úmyslem, aby tento upadl. Pokud pak obviněný namítá, že jako invalidní
důchodce nebyl sto tímto jednáním policistu fyzicky ohrozit, pak tím zcela
opomíjí podstatu celé věci, a to, že s úmyslem přivodit policistovi pád, užil
vlastní fyzické síly proti jeho osobě, tedy směřoval ji proti tělu napadeného.
Skutečnost, že k pádu a zranění policisty nedošlo, není pro posouzení věci
podstatná, neboť, jak bylo uvedeno výše, k naplnění znaku násilí se nevyžaduje,
aby pachatel způsobil újmu na zdraví, tedy, aby k jakémukoli zranění došlo.
Jednání se dopustil vůči policistovi, tedy úřední osobě, pro výkon jeho
pravomoci jako zasahujícího policisty v rámci rutinní silniční kontroly, resp.
při následném postupu, čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu násilí proti
úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud pak vůči oběma
zasahujícím policistům nstržm. O. K. a nstržm. V. T. směřoval slovní výhrůžky
stran fyzického ublížení na zdraví a vulgárně se vůči jejich osobám vyjadřoval,
a to i přes opakované výzvy, aby takového jednání zanechal, pak svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu
podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K naplnění skutkové podstaty zde
totiž postačuje, aby byla výhrůžka pronesena vážně a pronesena takovým
způsobem, který je schopen obecně vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím
vyhrožoval. Obviněný předmětné výhrůžky pronesl vážně a způsobem, který
takovouto obavu vyvolat mohl, neboť se po celou dobu choval agresivně, a to do
té míry, že musel být následně spoután. Závěr o tom, že výhrůžka byla v obecné
rovině způsobilá vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval, není v
rozporu se závěrem, že v konkrétním případě nemusela být způsobilá u
poškozených policistů vyvolat důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Stejně tak
nezáleží na tom, zda měl obviněný určitý úmysl výhrůžky splnit. Předmětné
námitky tedy Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku,
v rámci níž namítl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z
hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterýžto
uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Obviněný má za to, že ve vztahu k jeho osobě byla
porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Odstavec 2 § 12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v
odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze
základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval
prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné
právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a
trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba
považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především
celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je
nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní
sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají.
Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry
společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný
trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného
právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS
61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až
93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva
jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by
bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky
nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez
možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva
je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím
postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které
trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém
zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje
a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a
vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam,
kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť
došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů
stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat
pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit
použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či
jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit
nápravu.
Nalézací soud se k otázce společenské škodlivosti jednání obviněného vyslovil v
rámci odůvodnění rozsudku na str. 5-6 s tím, že „jednání obžalovaného je
natolik společensky škodlivé, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného,
pro obžalovaného mírnějšího, právního předpisu“, kdy se blíže zabýval osobou
obviněného, jeho trestní minulostí a zejména pak skutečností, že obviněný v
rámci rutinní silniční kontroly nespolupracoval se zasahujícími policisty.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání
nemělo podléhat trestní represi.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného M. D. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu