3 Tdo 934/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání podaném C. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 272/2006 ze dne 21. 9. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 234/2004, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku sp. zn. 3 T 234/2004 ze dne 2. 2. 2006 byla dovolatelka pod bodem ad 1) uznána vinnou trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. a pod bodem 2) trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu byla zařazena do věznice s dozorem. Současně jí byl uložen i trest zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu Jindřichův Hradec na dobu tří let.
V předmětné věci podala C. R. (stejně jako spoluobviněná I. P.) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 272/2006 ze dne 21. 9. 2006 tak, že je (stejně jako odvolání spoluobviněné) podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala C. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že se trestných činů, kterými byla shledána vinnou, nedopustila s tím, že v rámci trestního řízení a v něm vedeného dokazování nebylo prokázáno, že spáchala „byť i pouze některý ze skutků uvedených ve výroku rozsudku“. Dále poukázala na to, že i v případě, že by se předmětných trestných činů dopustila, nebyla by za ně trestně odpovědná pro nedostatek právě trestní odpovědnosti, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku podaného znalcem MUDr. W. V této souvislosti uvedla, že soudy přes uvedené akceptovaly pouze závěry plynoucí ze znaleckého posudku MUDr. F. S. (ten trestní odpovědnost dovolatelky dovodil) a současně nebyl soudy akceptován návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Konečně (bez další argumentace) uvedla, že je třeba posoudit, zda jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplňuje „objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže“. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené (citované) usnesení Krajského soudu v Brně a tomu také přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že je ve věci třeba souhlasit se závěry, ke kterým dospěl soud druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněných vedenou v rámci odvolacího řízení. Přitom učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatelky. Stejně tak v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně a v něm vedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebylo zjištěno, že by dovolatelka v době páchání předmětné trestné činnosti byla trestně neodpovědnou, když její schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat byla sice velmi podstatně snížena, tyto schopnosti však nebyly charakterizovány jako vymizelé. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry.
V dané věci dovolatelka především namítla, že trestných činů, jimiž byla shledána vinnou, se nedopustila, což také plyne z učiněných skutkových zjištění především proto, že ji poškození, případně svědci nedokázali označit jako osobu, která se předmětných trestných činů dopustila. V tomto směru však zejména nalézací soud poukázal na jednotlivé výpovědi poškozených, kteří dovolatelku (stejně jako svědkyně M. S. a M. F.) poznali, a to i v rámci prováděné rekognice. Nelze tak za dané situace dospět k závěru, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozených je dán extrémní rozpor a pokud by tedy tyto námitky zůstaly jedinými, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm.b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Co se týče námitky, že soudy nesprávně dovodily, že trestní odpovědnost dovolatelky vztahující se k předmětným trestným činům byla zachována, jde nepochybně o námitku právně relevantní, současně však zjevně neopodstatněnou. Trestní zákon pod pojmem nepříčetnost rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je přítomna v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jedna z těchto schopností. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení mají v tomto směru pochybnost, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců. Tak se stalo i v posuzovaném případě, když ve věci byly podány dva znalecké posudky, jednak znalcem vyžádaným v rámci trestního řízení a jednak znalcem vyžádaným dovolatelkou v rámci její obhajoby. Je skutečností, že závěry obou znaleckých posudků se z hlediska uvažované trestní odpovědnosti dovolatelky liší, přičemž však zejména soud prvního stupně v důvodech ve věci přijatého rozhodnutí potřebným způsobem vysvětlil, proč vzal za rozhodující posudek znalce MUDr. S. (dovozující trestní odpovědnost dovolatelky), a současně také vysvětlil, proč nepřikročil k vypracování případného revizního znaleckého posudku. Konečně, co se týče blíže nepopsané (případné) absence objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže, je jenom ve stručnosti namístě uvést, že i z výroku rozsudku soudu prvního stupně zjevně plyne, že dovolatelka užila násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka