3 Tdo 94/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13.
února 2008 o dovolání podaném D. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 24/2006 ze dne 31. 1. 2006, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 3 T 175/2005, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové –pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 24/2006 ze dne 31. 1. 2006 a
rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 175/2005 ze dne 6. 12. 2005
zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Pardubicích
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný D. S. nebere do vazby.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 175/2005 ze dne 6. 12. 2005
byl obviněný D. S. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1,
2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), který měl spáchat tím, že „dne 29. 5.
2005 kolem 03,05 hodin v P.-S. u domu udeřil ranou pěstí do oblasti pravého oka
poškozenou A. L. tuto chytil pod krkem a odtáhl na betonový výklenek pod
balkony a poté pod keř za lavičku, kde ji nejprve líbal na krk a obličej, poté
jednou rukou držel ruce poškozené za zády a druhou ji stáhl kalhoty a kalhotky
postupně až ke kotníkům, sám si rozepnul kalhoty a tyto i se spodním prádlem
vysvlékl a nakonec na poškozené vykonal proti její vůli soulož do pochvy a
konečníku, přičemž A. L. utrpěla odřeniny v obličeji, na předloktí levé ruky a
modřiny na krku a obličeji. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání pěti let a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen do
věznice s ostrahou.
O odvolání D. S.a proti citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 13 To 24/2006
ze dne 31. 1. 2006, kterým jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal D. S. dovolání a to
včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání
dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten,
který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto
svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se předmětného skutku
nedopustil, tento skutek také nebyl v řízení před soudy prokázán, přičemž soudy
rovněž pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch. Uvedeným skutkem byl shledán
vinným pouze a výlučně na základě výpovědi poškozené, kterou pokládá za
nepřesvědčivou a neurčitou právě ve vztahu k jeho osobě. To proto, že na
základě její výpovědi byl vypracován identikrit pachatele, který neodpovídá
jeho vzhledu, uvedla také, že dovolatele poznala na 85%, nesprávně označila
jeho výšku, neoznačila jeho tetování na ruce, neuvedla, že na ruce měl hodinky. Svědecky bylo také prokázáno, že dovolatel krátce před skutkem, jehož se měl
dopustit, pil alkoholické nápoje na oslavě narozenin svého bratra (pivo a tvrdý
alkohol), ve svém bydlišti byl již nejpozději v 01 hod. Přes uvedené poškozená
uvedla, že z pachatele nebylo cítit alkoholické nápoje a ani kouř, přestože je
dovolatel kuřákem. Přitom v rámci vyšetřování věci bylo policii předloženo
veškeré oblečení a obuv dovolatele, přičemž žádný druh oblečení neodpovídal
oblečení pachatele tak, jak je popsala poškozená. Ve věci byla provedena
rekognice stran obuvi, kterou v kritické době nosil pachatel, obuv dovolatele
však neoznačila. Poukázal i na v pořadí druhou rekognici, která se týkala
poznání hlasu pachatele. Při této rekognici však jeden z figurantů byl výrazně
starší než ostatní a další neuměl přiměřeně česky do té míry, že nebyl schopen
ani předložený text souvisle přečíst. Přitom až při třetím pokusu bylo hovořeno
šeptem (potichu), tedy způsobem, kterým v kritické době na poškozenou mluvil
(jak sama uvedla). Takto poškozená (podle hlasu) určila za možné pachatele tři
osoby, aniž by uvedla nějaké vysvětlení. Stejně tak oblečení dovolatele a pásek
na jeho kalhotách neodpovídaly popisu poškozené a při srovnání několika pásků
na kalhoty nepoznala ten, který nosil dovolatel. Dále uvedl, že lékař, který
poškozenou po incidentu vyšetřoval, neshledal u poškozené porušení panenské
blány, poškození vnějších pohlavních orgánů ani análního otvoru, i když
poškozená tvrdila, že došlo k pohlavnímu styku vniknutím do pochvy i análního
otvoru. V této souvislosti poukázal i na to, že podle znalce MUDr. K., který
prováděl falopletismografické vyšetření, byl penis dovolatele takové velikosti,
která neumožňuje závěr o nepoškození zmíněných orgánů poškozené. Poukázal dále
na výpovědi označených svědků, kteří popsali oblečení, které měl dovolatel dne
28. 5. 2006 do pozdních večerních hodin na sobě a které se liší od popisu
takového oblečení poškozenou. Přitom svědci N. a R. S. uvedli, že se z oslav
narozenin M. S. vrátil mezi 01-02 hod. a v té době byl již dovolatel v posteli
a spal, přičemž žádný neuvedl, že by dovolatel později byt opustil.
Ze
znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie přitom plyne, že dovolatel
netrpí žádnou sexuální odchylkou a znalec také uvedl, že popsané chování
pachatele předmětného skutku rozhodně neodpovídá osobnostním rysům dovolatele. Oprávněnost uplatněného dovolacího důvodu potom dovolatel (za neoprávněného
předpokladu, že se vůbec skutku dopustil) spatřuje v tom, že v posuzovaném
případě nedošlo k dokonání označeného trestného činu znásilnění, když nedošlo
prokazatelně ke spojení pohlavních orgánů, když je nemožné, aby k takovému
spojení došlo při současném následném zjištění, že nebyla poškozena panenská
blána poškozené a nebyly ani nijak poraněny její pohlavní orgány a případné
jednání dovolatele tak zůstalo pouze ve fázi pokusu k označenému trestnému
činu. Prioritním však zůstává, že nebylo bezpečně a jednoznačně prokázáno, že
popsaného skutku se dopustil právě dovolatel. Proto také navrhl, aby dovolací
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
tomuto soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky s tím, že z obecných hledisek je možno
dovolání označit za přípustné, jeho obsah však nekoresponduje s obsahem
odůvodnění podání, když dovolatelem uváděné argumenty se týkají výlučně
hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a dovolatel se domáhá odlišného
hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Přitom s ohledem na dostupný spisový
materiál lze konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s
právním posouzením jednání obviněného (dovolatele). Má takto za to, že dovolání
bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř., a
proto navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) především zjistil, že podané dovolání je přípustné podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně,
kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž
byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §
265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen
trest. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo také namístě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
dovolatel své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkázáno. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje to, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat
přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu
a rozsahu, že na jejich spolehlivém základě lze přijmout adekvátní právní
závěry. Za splnění této podmínky je tak skutkový stav při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti se spolehlivě a dostatečně
přesvědčivě vedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. V těchto souvislostech je tedy
potřebné zdůraznit (poukázat na) to, že pokud nelze vycházet z přesvědčivě a
jednoznačně spolehlivě učiněných skutkových zjištění v té které věci, je právě
i s ohledem na uvedené namístě také ingerence dovolacího soudu, a to zcela
výjimečně a ojediněle do závěrů soudů, které se opírají o neúplná,
nepřesvědčivá a pro přijetí právních závěrů nedostatečně učiněná skutková
zjištění. V tomto směru je namístě poukázat i na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu České republiky, který opakovaně judikoval ve svých rozhodnutích (např. pod sp. zn I. Ú 4/04, dále v judikátech uveřejněných ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 32/2004, 37/2002 a zejména i pod č. 64/1998),
že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s
ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní
závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). Právě o
takový případ se však v posuzované věci jedná. Z hlediska v posuzované věci
učiněných skutkových zjištění lze totiž souhlasit s oběma soudy pouze v tom, že
klíčovým (a také jediným) důkazem pro úvahu, že předmětného skutku se dopustil
právě dovolatel, jsou výpovědi učiněné poškozenou, její účast na prováděných
rekognicích a osoba jí samotné.
S ohledem na uvedené tak nelze přehlédnout, že,
byť nepochybně k popsanému skutku došlo, ve věci vedeným dokazováním nebylo
dosud jednoznačně a nepochybně prokázáno, že popsaného skutku se dopustil právě
dovolatel. Nelze totiž přehlédnout, že poškozená jej označila jako pachatele
označeného trestného činu, kterým byl nakonec shledán vinným až po uplynutí
šesti týdnů od doby, kdy k předmětnému skutku došlo, a to podle hlasu
dovolatele, který seděl v té době poblíž ní v restauraci. V té době také
uvedla, že podle jejího názoru je z 80-85% dovolatel tím mužem, který vůči ní v
kritické době popsaným způsobem násilně jednal. V uvedeném směru byla konána i
rekognice, kdy poškozená měla určit hlas dovolatele, což se však přesvědčivě s
jednoznačným závěrem nestalo, a to ani při jednom z učiněných pokusů. Stejně
tak proběhla i rekognice, v jejímž rámci měla poškozená poznat obuv, kterou měl
pachatel v kritické době na nohou a ani v tomto případě obuv poskytnutou pro
rekognici dovolatelem nepoznala. Nelze ani přehlédnout, že poškozená nebyla
schopna poznat (nelze jí to ovšem vytýkat) ani další oblečení dovolatele,
přičemž nepřesvědčivé jsou i jí uvedené údaje o jeho tělesných proporcích, a na
osobu dovolatele nelze přesvědčivě usoudit ani z údajů jí poskytnutých, na
základě kterých byl vytvořen identikrit pachatele. Bez povšimnutí nelze
ponechat ani tvrzení poškozené o brutalitě popsaného útoku a současném
zjištění, že její pohlavní orgány stejně jako rektum (dle lékařského ohledání)
nenesly žádné stopy zranění a nebyla poškozena ani její panenská blána (to z
hlediska uvažované věrohodnosti výpovědí poškozené). Konečně se soudy
nedostatečně zabývaly i svědeckými výpověďmi označených svědků, kteří uváděli,
že v kritické době incidentu byl dovolatel již v bytě, ve kterém společně
nocovali, že měl rozhodného dne na sobě jiné oblečení než popisovala
poškozená, když dokazování v tomto směru paušálně odmítl s čistě hypotetickým
závěrem, že se v bytě mohl dovolatel převléci „a pokud by se probudil, mohl
vyjít z domu ven a v blízkosti svého bydliště se dopustit posuzovaného činu“. Přitom současně nelze přehlédnout ani závěry znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, který ve svém posudku uvedl, že brutalita, jakou měl
dovolatel vést popsaný sexuální útok, naprosto neodpovídá jeho osobnosti a
nejspíše by odpovídala tomu, že byl v rozhodné době pod vlivem alkoholu nebo
drog, při současném konstatování, že u dovolatele nebyl prokázán sklon k
užívání návykových látek a při současném odkazu na část výpovědi poškozené, ve
které uvedla, že v kritické době z muže, který na ni popsaným způsobem
zaútočil, nebyl cítit alkohol. Ve světle uvedených skutečností potom nutno
posuzovat i jediné jednoznačné vyjádření poškozené, která v rámci hlavního
líčení na výslovný dotaz státního zástupce uvedla, že si je jistá identitou
dovolatele (vzdor svým předchozím vyjádřením) a že za celou dobu od události
nepotkala jiného muže, který by byl pachateli podobný.
Přitom zejména i
odvolací soud poukázal na to, že poškozená byla přepadena nečekaně, zatažena na
neosvětlené místo, a proto nemusela být schopna popsat přesně oblečení
pachatele a takto nelze přeceňovat to, že nebyla schopna poznat jeho obuv ani
opasek či barvu kalhot či košile. Na druhé straně soud uvedl, že za stejných
podmínek sestavila identikrit pachatele, který, byť zjednodušeně, poskytuje
jeho podobu, přesto zachycuje jeho výrazné rysy (shodné s dovolatelovými),
jako krátké vlasy, vysoké čelo, odstáté uši. Tendenčně a nepřesvědčivě potom
odvolací soud hodnotil výsledek rekognice podle hlasu.
Za daných okolností takto komplex uvedených skutečností plynoucích z učiněných
skutkových zjištění rozhodně neumožňuje tak jednoznačný závěr o vině
dovolatele, jak k němu soudy i v důvodech svých rozhodnutí dospěly. Z
provedeného dokazování v řízení před oběma soudy takto není možno při dodržení
pravidel racionálního uvažování dovodit jednoznačný závěr, že dovolatel se
dopustil jednání, jež mu klade za vinu skutková věta citovaného rozsudku soudu
prvního stupně. Provedené důkazy musí být soudy (pro účely jejich hodnocení)
správně a odpovídajícím způsobem reprodukovány a ve vlastním hodnocení
interpretovány. Předpokladem náležitého a také se zákonem souladného hodnocení
důkazu je to, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoliv deformace
v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jenom jako taková se promítne do
vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoliv vysoký stupeň
podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad
pro odsuzující výrok soudu, který musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné
jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a
následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry
soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem
provedených důkazů. Uvedené lze nepochybně vztáhnout i na posuzovanou věc, kdy
v současném stadiu trestního řízení vedeného proti dovolateli nebylo bezpečně a
jednoznačně prokázáno, že to byl on, který popsaný skutek nepochybně spáchal a
nebyl tak v zásadě vůbec vytvořen skutkový základ, který by mohl co do svého
obsahu či rozsahu vést k adekvátním (jakýmkoli) právním závěrům, které jsou
takto za daného stavu věci zřetelně předčasné.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného D. S. podle hledisek
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze shora uvedených hledisek nejenom
právně relevantním, ale i důvodným (byť námitka dovolatele ohledně uváděného
„extrémního rozporu“ nebyla v důvodech dovolání explicitně vyjádřena – je však
zjevná), postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení Krajského
soudu Hradci Králové – pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 24/2006 ze dne 31.
1. 2006 zrušil a současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích sp.
zn. 3 T 175/2005 ze dne 6. 12. 2005. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek v § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Pardubicích bude pokračovat v
hlavním líčení a doplní dokazování v rozsahu, který plyne ze shora uvedených
skutečností naznačených Nejvyšším soudem a poté znovu ve věci rozhodne. Takto
bude namístě znovu se zabývat přesvědčivostí postojů poškozené k osobě
dovolatele a formou znaleckého zkoumání z příslušného oboru testovat i
věrohodnost tvrzení dovolatele, který spáchání popsaného skutku rezolutně
popírá, případně se podrobně zabývat i v uvedeném směru výpověďmi svědků
prokazujících pobyt dovolatele v kritické době. Je třeba také upozornit na to,
že pokud doplněné dokazování nevnese do věci jasno a učiněné (odlišné) výpovědi
dovolatele (obviněného) a poškozené zůstanou stát proti sobě (a další důkazy
nebude lze ve věci provést), je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v
souladu se zásadou in dubio pro reo. Nutno také připomenout, že soud prvního
stupně, jemuž věc byla přikázána (s požadavkem, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl), je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem, na který je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí
poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jestliže ve věci potom rozhodne znovu
odsuzujícím rozsudkem, bude namístě, aby tzv. skutková věta výroku rozsudku
odpovídala soudem učiněným skutkovým zjištěním. V souladu s ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř. soud také v odůvodnění přijatého rozsudku náležitě vyloží, které
skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry
na takovém základě dovodil.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání takový rozsudek zruší
v celém rozsahu, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu
obviněný D. S. v současné době vykonává trest odnětí svobody z rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 175/2005, tedy v
nyní posuzované věci. Vzhledem k tomu, že byl Nejvyšším soudem citovaný
rozsudek v celém rozsahu zrušen (viz shora), bylo nutné se zabývat případnou
vazbou obviněného. Protože Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisu nezjistil
žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby podle §
67 písm. a), b), c) tr. ř., rozhodl podle ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. tak,
že se obviněný D. S. nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka