0, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 3/2008,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 61 T 3/2008, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že „jako předseda představenstva obchodní
společnosti Interpreter Investment Co., a. s., se sídlem ve Z., h. M., n. P., v
době od 1. 7. 1996 až do 25. 12. 1997 na celém území České republiky přijímal,
resp. na jeho pokyn byly přijímány vklady tichých společníků do společnosti
Interpreter Investment Co., a. s., a uzavíral, resp. na jeho pokyn byly
uzavírány smlouvy o půjčkách pro tuto společnost, přičemž sliboval tichým
společníkům výrazné zhodnocení jejich vkladů podílem na údajně dosahovaném
zisku společnosti Interpreter Investment Co., a. s., v minimálně předpokládané
výši 31 % - 39 % hodnoty vkladu ročně a věřitelům ze smluv o půjčce sliboval
úrok ve výši 28 % ročně, jejichž obsahem je závazek společnosti, že v případě
smluv o tichém společenství společnost tichým společníkům vklad do 30 dnů po
zániku smlouvy vrátí a to navýšený o jeho podíl na růstu čistého obchodního
jmění a vznikne jim nárok na podíl ze zisku společnosti za uplynulé účetní
období, který bude splatný do 30 dnů po schválení roční účetní uzávěrky valnou
hromadou společnosti, v případě smluv o půjčkách je jejich obsahem závazek
společnosti vrátit věřitelům do 15 dnů od uplynutí sjednané doby celou půjčenou
částku se sjednaným úrokem, kdy tyto závazky u konkrétních níže uvedených
poškozených smluvně potvrzoval svým podpisem za společnost Interpreter
Investment Co., a. s, obžalovaný, který nejméně od 1. 7. 1996 věděl, že
společnost Interpreter Investment Co., a. s.,je předlužená, není schopna dostát
svým již splatným závazkům a nemůže tak dostát ani dalším závazkům následně
vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách a neměl v
úmyslu ani slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům vyplatit,
ani poskytnuté částky vrátit a od 1. 7. 1996 do 25. 12. 1997 tak přijal celkem
částku 81.642.419,- Kč jako vklady tichých společníků na základě 1626 smluv o
tichém společenství a částku 20.203.652,- Kč jako půjčky na základě 499 smluv o
půjčkách a níže uvedeným poškozeným tak způsobil škodu v celkové výši
101.846.071,- Kč, když takto získané finanční prostředky společnost Interpreter
Investment Co, a. s., prostřednictvím obžalovaného použila dílem na svůj provoz
a výdaje, dílem na půjčky různým fyzickým a právnickým osobám s velmi nízkou
platební disciplínou, o nichž obžalovaný věděl, s ohledem na nastavenou
krátkodobost půjček, vysokou míru úroků a podmínky splatnosti, že se stanou
nedobytnými, a to zejména společnosti Advertising, s. r. o., ve které
obžalovaný působil jako společník a jednatel, a The Other World of Kingdom, s. r. o., ve které působil bratr družky obžalovaného, kterým byly poskytovány
půjčky bez jakéhokoliv zajištění, a v převážné míře pak nebyly vráceny“, kdy
seznam 1626 smluv o tichém společenství je vypsán na str. 2 – 35 rozsudku, a
seznam 499 smluv o půjčkách pak na str. 35 – 45 rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 73
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 10
(deseti) let.
Dále byl obviněný M. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, že jako
předseda představenstva obchodní společnosti Interpreter Investment Co., a. s.,
se sídlem ve Z., h. M., n. P., v době od 1. 7. 1996 až do 25. 12. 1997 na celém
území České republiky přijímal, resp. na jeho pokyn byly přijímány vklady
tichých společníků do společnosti Interpreter Investment Co., a. s., a
uzavíral, resp. na jeho pokyn byly uzavírány smlouvy o půjčkách pro tuto
společnost, přičemž sliboval tichým společníkům výrazné zhodnocení jejich
vkladů podílem na údajně dosahovaném zisku společnosti Interpreter Investment
Co., a. s., v minimální předpokládané výši 31 % - 39 % hodnoty vkladu ročně a
věřitelům ze smluv o půjčce sliboval úrok ve výší 28 % ročně a tišší společníci
ani věřitelé ze smluv o půjčce úmyslně nebyli informování o skutečné finanční
situaci společnosti Interpreter Investment Co., a. s., když nejméně od 1. 7.
1996 věděl, že společnost Interpreter Investment Co., a. s., je předlužená,
není schopna dostát svým již splatným závazkům a nemůže tak dostát ani dalším
závazkům následně vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o
půjčkách a neměl v úmyslu ani slibované výnosy tichým společníkům ani úroky
věřitelům vyplatit, ani poskytnuté částky vrátit, a to pokud se týká 144
poškozených uvedených na str. 46 – 61 rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že se
stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, a v němž byl spatřován zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 8. 2010, sp.
zn. 61 T 3/2008, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 4 To 52/2010, a to tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 5959 – 5977) opírající se o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), l) a c) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím
takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), a obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl,
že celé předmětné trestní řízení bylo od samotného počátku provázeno celou
řadou velice závažných procesních pochybení, která dle jeho přesvědčení ve svém
důsledku zkrátila zásadním způsobem jeho ústavně zaručené právo na obhajobu
(resp. právo se v rámci trestního řízení účinně bránit) a tím celý proces
postavila na samotnou hranu spravedlivého procesu. Primární soudní instancí,
jež se těmito pochybeními měla k jeho námitkám zabývat, byl soud odvolací.
Jelikož tak učiněno nebylo, je na soudu dovolacím procesní pochybení napravit.
Obviněný namítl, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zkráceno
jeho právo na obhajobu, především v tom, že u 2125 poškozených nedošlo k jejich
procesním výslechům, jichž by se mohl on sám účastnit nebo jeho obhájce.
Vyjádřil pochybnosti o samotném způsobu, jakým bylo ze strany jednotlivých
poškozených osob podáno vysvětlení, kdy má za to, že k podání vysvětlení došlo
ve zjevném rozporu se zákonem. Poškození podali vysvětlení ve smyslu § 158
odst. 5 tr. ř. jakousi „korespondenční a dotazníkovou formou“, avšak ani jedna
z osob, o nichž je orgány činnými v trestním řízení tvrzeno, že snad měly být
jeho jednáním poškozeny, nebyla vyslechnuta v procesním postavení svědka po
zahájení trestního stíhání obviněného ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 tr.
ř., tedy i v rámci hlavního líčení, čemuž následně obviněný věnuje obšírnou
pozornost. Pod důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný
řadí i námitku, že nebyly realizovány jeho návrhy na osobní slyšení svědků, že
jeho obhájce neměl možnost účastnit se podání vysvětlení poškozených, přičemž
rozesílané dotazníky neobsahovaly žádnou otázku, jež by oslovené vedla k
odpovědi na to, jak byli uváděni v omyl nebo co jim bylo zamlčováno. V této
souvislosti namítá, že závěr o vzniku škody jeho jednáním soud učinil i na
podkladě předmětných vysvětlení podaných poškozenými, přičemž odkazuje na text
odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Ze všech těchto skutečností
pak usuzuje, že jeho odsouzení se v rozhodující míře zakládá na vysvětlení
podaných 2125 poškozenými, které však on sám neměl možnost vyslýchat či dát
vyslýchat, ač to opakovaně požadoval. Uvedl, že u hlavního líčení dne 24. 11.
2008 byly pouze přečteny protokoly o výslechu 7 poškozených z údajného počtu
2125 poškozených. V této souvislosti obviněný vyslovuje názor, že obhajoba
neměla v předmětném řízení žádnou možnost klást otázky usvědčujícím svědkům, a
proto nebyla zachována kontradiktornost řízení.
V rámci námitek podřazených obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g), resp. písm. l) tr. ř. bylo obviněným tvrzeno, že nebyla řádně
vyřešena otázka, zda jednání popsané ve výroku rozsudku vůbec je trestným
činem, přičemž obviněný namítl absenci znaku obohacení pachatele či jiné osoby,
neboť za takové obohacení podle jeho názoru nelze považovat poskytování půjček
jiným subjektům a neexistuje důkaz o tom, že by půjčoval peníze třetím osobám s
úmyslem je takto obohatit, což platí i pro firmy Advertising, s. r. o., a The
Other World Of Kingdom, s. r. o. Vyslovil názor, že spíše než trestné jednání
motivované snahou o získání majetkového prospěchu lze jeho jednání vyhodnotit
jako ztroskotaný podnikatelský plán, který vznikl v podmínkách podnikatelské
euforie v rámci 90. let a který doplatil na nedokonalosti a chyby tehdejšího
systému - tj. především dlouhodobé civilní soudní řízení i v případě
bagatelního vymáhání pohledávek ze smluv o půjčkách, nemožnost ověření
solventnosti a důvěryhodnosti klientů (resp. dlužníků), nemožnost řešit
vymáhání pohledávek v rámci efektivního exekučního řízení apod. Namítl, že
každá z osob, která uzavírala smlouvu o tichém společenství (resp. i smlouvu o
půjčce), byla podrobně seznámena s jejím obsahem, kdy současně znala (a to i z
materiálů dané obchodní společnosti) konkrétní podmínky smlouvy, zvláště
podmínky pro dosažení zisku apod., tedy nikdo jím nebyl (a ani nikým jiným)
uváděn v omyl. Každý z věřitelů či z tichých společníků měl zcela svobodnou
volbu, zda do závazkového vztahu vstoupí s tím, že dopředu podrobně znal práva
a povinnosti pro něj z daného závazkového vztahu vyplývající.
Obviněný, popírajíc, že by jakkoli uváděl určité osoby v omyl nebo jim něco
zamlčel, vyslovil domněnku, že objektivní stránka nemohla být prokázána, pokud
nikdo z tichých společníků či věřitelů nebyl vyslechnut jako svědek. V této
souvislosti uplatnil rovněž námitku extrémního rozporu (nesouladu) s tím, že
skutkové závěry byly vyvozeny z nicotných či zdánlivých důkazů, k čemuž dále
nabízí výklad k aplikaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se
dále vyjádřil k délce řízení v této věci z hlediska míry uložené sankce s tím,
že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce osmi let po čtrnácti
letech od tvrzeného spáchání skutku nelze vyhodnotit jinak než jako pouhou
holou represi bez významnějšího vlivu jak pro odsouzeného, tak pro společnost
samotnou.
V doplňku dovolání (č. l. 5980 - 5983) pak obviněný dále namítl, že rozhodnutím
soudů v této věci došlo ke kriminalizaci soukromoprávních závazkových vztahů,
do nichž poškození vstupovali zcela dobrovolně a mohli zvážit rizika z toho
plynoucí. Namítl, že trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního
vztahu nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně
vlastních práv a majetkových zájmů.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupem dle § 265k tr. ř. usnesení
(nesprávně uvedeno “rozsudek“) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2011, sp.
zn. 4 To 52/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 61 T 3/2008, zrušil a přikázal
Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu projednal
a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedl, že obviněný na podporu uplatněných důvodů dovolání zčásti
opakuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, jimiž
se náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou
logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez
výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně,
nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek,
které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je
opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání.
K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
státní zástupce uvedl, že v základní podobě daný důvod dovolání v předmětné
trestní věci naplněn nebyl, neboť obviněný obhájce měl. Dovolací důvod
modifikuje do námitky, že sice obhájce měl, ale postupem orgánů činných v
trestním řízení mu bylo znemožněno plnit své poslání v rámci kontradiktorního
procesu, a to specificky v rámci opatřování základních informací od poškozených
formou podání vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. Na jedné straně namítá, že
se obhájce těchto úkonů nemohl účastnit, z čehož vyvozuje porušení svého práva
na obhajobu, na straně druhé tyto úkony jako důkazy odmítá. V tomto dvojakém
pohledu se tak jeví vnitřní rozpor, neboť taková tvrzení z hlediska obecné
logiky nemohou stát vedle sebe, jelikož se navzájem vylučují. Státní zástupce
uvedl, že soud prvního stupně si byl zcela vědom omezení vyplývajících z
možnosti použít úřední záznam o podání vysvětlení jako důkaz v řízení před
soudem (§ 158 odst. 5 tr. ř.), a k obsahu podání vysvětlení poškozenými při
svém rozhodování nepřihlížel. Obviněný opřel svou námitku o znění jedné věty
odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který nepřesně uvedl, že nalézací
soud při rekonstrukcích skutkového děje vycházel z písemných vyjádření
poškozených k těmto smlouvám, což však ve skutečnosti neodpovídá obsahu
odůvodnění samotného rozsudku, neboť tento obsahy vysvětlení poškozených v
rámci své argumentace neužil. Státní zástupce tedy danou námitku shledal
neopodstatněnou, a to jak ve vztahu k tvrzení o narušení obhajovacích práv
(pokud jde o neúčast obhájce při podání vysvětlení poškozenými), tak k tvrzení
o existenci extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Pod tento
dovolací důvod taktéž podřazenou námitku o nerealizování osobního slyšení
svědků shledal státní zástupce též neopodstatněnou, neboť se jednak soud řadu
těchto návrhů pokusil bez úspěchu realizovat, jednak je nedůvodné akcentovat
význam svědeckých výpovědí jednotlivých poškozených. O podstatě jejich právního
vztahu k firmě Interpreter Investment Co., a. s., dostatečně svědčí opatřené
listinné materiály, které vzhledem k mnohosti poškozených subjektů, stále se
opakujícímu vzorci skutkového děje u jednotlivých poškozených subjektů a v
tomto případě i vzhledem k odstupu času, jsou spolehlivějším zdrojem informací
než svědecké výpovědi (jak se v případě některých konkrétních svědků ukázalo).
Dle státního zástupce se obviněný nedůvodně pokouší vyvolat dojem, že svědecká
výpověď má z hlediska důkazní hodnoty nezastupitelné místo či nadřazené
postavení nad listinnými důkazy, což je ovšem v rozporu s teorií i praxí
českého trestního procesu.
Za iracionální označil námitku, že rozesílané dotazníky neobsahovaly žádnou
otázku, jež by oslovené vedla k odpovědi na to, jak byli uváděni v omyl nebo co
jim bylo zamlčováno, čímž se pokoušel obviněný zpochybnit objektivní stránku
trestného činu. Státní zástupce uvedl, že daná námitka je ve své podstatě
nonsens, poněvadž kdyby poškození v době uzavírání příslušných smluv věděli, že
jsou podváděni či že jim jsou podstatné skutečnosti zamlčovány, zřejmě by
dotyčný právní úkon neuskutečnili. V této souvislosti se státní zástupce
vyjádřil k námitce uvedené v dodatku k dovolání, že totiž nelze trestním
postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nahrazovat nezbytnou míru
opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
Uvedl, že je namístě odkázat na vlastní obhajobu obviněného, který poukazoval
na neznalost podnikatelských aktivit v 90. letech minulého století, kdy navíc
lze jen těžko popsat vztah mezi obviněným a 2125 poškozenými jako běžný
občanskoprávní vztah.
Závěrem se státní zástupce zabýval námitkou absence znaku obohacení pachatele
či jiné osoby, za něž podle jeho mínění nelze považovat poskytování půjček
jiným subjektům. Uvedl, že pokud obviněný příslibem prakticky nesplnitelných
výnosů vylákal od tzv. tichých společníků či věřitelů peněžní prostředky bez
vůle a možnosti svým slibům dostát a peníze jim vrátit, obohatil se o tyto
prostředky bez ohledu na to, jak s nimi dále naložil. Státní zástupce uzavřel,
že ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde dán není, přičemž řada
uplatněných námitek směřuje vůči skutkovým zjištěním soudu, vůči průběhu
dokazování či údajné nepřiměřenosti trestního postihu a není tedy podřaditelná
pod žádný dovolací důvod.
Jelikož nebyla zjištěna existence žádného z důvodů dovolání podle § 265b odst.
1 tr. ř., není naplněna ani základní podmínka pro to, aby mohl být akceptován
důvod dovolání popsaný ve druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 4
To 52/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat,
jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Daný dovolací důvod tak lze uplatnit v případě, kdy je porušeno ustanovení o
nutné obhajobě (viz zejména § 36 a násl. tr. ř.). Tato situace je důvodem
dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu uvedeného v § 36 tr. ř.
musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné
obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi
nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o
lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3
Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu
považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem poněkud užší, neboť jím není jakékoli (resp.
každé) porušení práva na obhajobu; takže pokud např. obviněný po určitou část
řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen
tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly
úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného
dovoláním (k tomu srov. především Rozhodnutí č. 48/2003 SbRt., dále Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002-T 413, sv. 19/2003-T 455.). Naplnění
dovolacího důvodu zde nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby
obviněného ustanoveným obhájcem.
V projednávané věci je zcela najisto postaveno, že obviněný byl v rámci
předmětného řízení obhájcem zastoupen a jeho dovolání tak v tomto směru
postrádá opodstatnění.
Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozšiřuje o
námitky, že sice obhájce měl, ale postupem orgánů činných v trestním řízení
bylo tomuto znemožněno plnit poslání v rámci kontradiktorního procesu, a to
specificky v rámci opatřování základních informací od poškozených formou podání
vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř., kdy se jeho obhájce nemohl těchto úkonů
účastnit, protože byly realizovány „korespondenční“ formou. Takovouto námitku
však pod daný dovolací důvod podřadit nelze.
Navíc namítaná „korespondenční forma“ podání vysvětlení ve smyslu ustanovení §
158 odst. 5 tr. ř., resp. nepoužitelnost takto získaných podkladů z hlediska
dokazování, není opodstatněná.
Podle § 158 odst. 5 tr. ř. se o obsahu vysvětlení, která nemají povahu
neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam. Úřední záznam
slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která
takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda
takový důkaz provede. Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v
řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později
vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo
jinak konstatován jeho obsah.
V projednávaném případě se obviněný nesprávně domnívá, že snad byly úřední
záznamy o podání vysvětlení použity jako důkaz a nalézací soud si nebyl vědom
omezení, která jsou stanovena v § 158 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je
namístě poukázat i na určitý rozpor, jehož se obviněný v rámci podaného
dovolání dopouští, tvrdí-li na straně jedné, že byl poškozen na svých právech
tím, že jeho obhájci nebylo umožněno se osobně těchto úkonů zúčastnit a
případně klást daným osobám dotazy, na straně druhé poukazuje na to, že tyto
záznamy jsou jako důkazy nepoužitelné.
Lze se domnívat, že obviněný svou námitku o nepoužitelnosti záznamů o podaném
vysvětlení jakožto důkazního prostředku odvozuje ze znění níže uvedené věty, v
rámci níž odvolací soud na str. 73 napadeného usnesení uvedl, že „soud prvního
stupně při rekonstrukci skutkového děje vycházel z rozsáhlého dokazování,
částečně z výpovědi obžalovaného, jemuž bylo umožněno se vyjádřit k charakteru
a způsobu podnikatelské činnosti společnosti Interpreter Investment Co., a. s.,
výpovědi svědků – zaměstnanců této společnosti či statutárních orgánů k
činnosti této společnosti a její hospodářské situaci v rozhodné době, výpovědi
poškozených, kteří do společnosti Interpreter Investment, Co., a. s.,
investovali finanční prostředky a za jakých okolností, především pak z
listinných důkazů, a to ze zajištěných smluv o tichém společenství a smluv o
půjčkách, z písemných vyjádření poškozených k těmto smlouvám a výši škody,
která jim vznikla, dále ze zajištěného účetnictví společnosti Interpreter
Investment a zejména pak ze znaleckých posudků k posouzení podnikatelské
činnosti uvedené společnosti a jejího účetnictví“. Odvolací soud současně
uvedl, že „soud prvního stupně provedl veškeré důkazy, potřebné k tomu, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu
nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru
soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení
všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr.
ř.). nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale
přihlížel k jejich vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného
rozsudku stran zásadních skutkových zjištění pak odpovídá ustanovení § 125 tr.
ř., kdy soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména, pokud si vzájemně odporovaly. V tomto
směru lze proto na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku
odkázat“ (str. 72 – 73 napadeného usnesení). Odvolací soud se tak zcela
ztotožnil se závěry nalézacího soudu a plně na ně odkázal. Ačkoli může být
odvolacím soudem použitá větná konstrukce poněkud matoucí („soud prvního stupně
při rekonstrukci skutkového děje vycházel, … z písemných vyjádření poškozených
k těmto smlouvám“), rozhodující je zde především skutečnost, že nalézací soud k
podaným vysvětlením, resp. k obsahu záznamů o podaném vysvětlení ve smyslu
ustanovení § 158 odst. 5 tr. ř. nepřihlížel, a jak se ze samotného odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu, s nímž se v otázce důkazních prostředků zcela
ztotožnil i soud odvolací, podává, nalézací soud záznamy o podání vysvětlení
jako důkazní prostředky nepoužil a dle obsahu odůvodnění ani těmito nijak
neargumentoval. Nalézací soud tedy podmínky dané ustanovením § 158 odst. 5 tr.
ř. dodržel.
Nebyly-li tedy záznamy o podaném vysvětlení užity jako důkaz, není namístě ani
posuzovat námitky tvrzené existence extrémního nesouladu mezi těmito důkazy a
skutkovými zjištěními soudu. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový
případ však v projednávané věci nejde, neboť mezi skutkovými zjištěními
Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé extrémní rozpor nastat nemohl, neboť obviněným napadené záznamy o
podaném vysvětlení nebyly jako důkazy v předmětné věci použity.
S tímto souvisí i námitka týkající se samotného obsahu dotazníků, kdy obviněný
namítl, že rozesílané dotazníky neobsahovaly žádnou otázku, jež by oslovené
vedla k odpovědi na to, jak byli uváděni v omyl nebo co jim bylo zamlčováno.
Jak správně poukázal státní zástupce, kdyby poškození v době uzavírání
příslušných smluv věděli, že jsou podváděni či že jim jsou podstatné
skutečnosti zamlčovány, zřejmě by dotyčný právní úkon neuskutečnili. Jelikož
však dané „dotazníky“ užité v rámci podání vysvětlení ve smyslu ustanovení §
158 odst. 5 tr. ř. nebyly v dané věci hodnoceny jako důkaz, je daná námitka
irelevantní. S ohledem na výše uvedené tedy nelze ani přisvědčit námitce
obviněného, že jeho odsouzení se v rozhodující míře zakládá na vysvětlení
podaných ze strany 2125 poškozených.
Pokud obviněný namítá, že nebyly realizovány jeho návrhy na osobní slyšení
svědků, pak je třeba poznamenat, že tak činí způsobem neregulérním. Danou
námitku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř., neboť, jak bylo výše vysvětleno, tento dovolací důvod dopadá
toliko na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy kdy obviněný neměl
obhájce, ačkoli jej mít měl.
Nejvyšší soud poznamenává, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví
žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,
tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud
totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda
a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S
přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že
účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o
něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná.
V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost
navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za
potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen
o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl.
95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ačkoliv soud není povinen provést všechny
navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93),
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „soud prvního
stupně … v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, z jakých důvodů důkazy
navržené obhajobou či státním zástupcem neprovedl a proč považoval provedení
navrhovaných důkazů za nadbytečné“ (str. 72 napadeného usnesení). Nejvyšší soud
se s daným závěrem ztotožňuje.
Nalézací soud se pokusil některé návrhy neúspěšně realizovat. Je také mít třeba
na paměti, že v projednávané věci bylo celkem 2125 poškozených. Jak bylo
správně uvedeno státním zástupcem, je nedůvodné akcentovat význam svědeckých
výpovědí těchto jednotlivých poškozených. S ohledem na stále se opakující
vzorec skutkového děje u jednotlivých poškozených subjektů a také s ohledem na
časový odstup, který činí více než 15 let, o podstatě jejich právního vztahu k
firmě Interpreter Investment Co., a. s., dostatečně svědčí opatřené listinné
materiály, které jsou spolehlivějším zdrojem informací, nežli svědecké
výpovědi, kdy je nutné vzít v potaz i skutečnost, že poškození jednali nejen
osobně s obviněným, ale též s mnoha obchodními zástupci firmy Interpreter
Investment Co., a. s.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že této části dovolání obviněného nelze
přisvědčit.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé
variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý
z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva,
ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné
skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., §
207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto
směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především
výpovědi svědků, resp. námitka, že nikdo ze společníků a věřitelů nebyl
vyslechnut v procesním postavení svědka; námitky brojící proti „dotazníkům“,
kterými byly provedeny procesní výslechy) a poukazoval na nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci (především námitky týkající se reálného stavu podnikatelské
činnosti obviněného a obecně podnikání v dané době; námitky týkající se
činnosti, majetku a okolností případného obohacení společnosti The Other World
of Kingdom, s. r. o.), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu
k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených
důkazů nevyplývají, resp. že se ve spise nenachází byť jediný důkaz, ze kterého
by vyplývalo, že obviněný peníze půjčoval třetím osobám s úmyslem tyto osoby
prostřednictvím poskytnutých finančních prostředků obohatit) a vlastní verzi
skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že toliko poskytoval půjčky jemu
zcela neznámým třetím osobám, navíc v první polovině 90. let 20. století, kdy
byly možnosti ověřovat platební morálku jednotlivých dlužníků značně omezené,
neboť např. neexistoval elektronický katastr nemovitostí, obchodní rejstřík či
databáze dlužníků, a je proto přesvědčen, že jeho jednání lze vyhodnotit jako
ztroskotaný podnikatelský plán, který vznikl v podmínkách podnikatelské euforie
v rámci 90. let a který doplatil na nedokonalosti a chyby tehdejšího systému).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Pod daný dovolací důvod, a ani
žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.,
nelze podřadit námitky týkající se samotného průběhu dokazování či údajné
nepřiměřenosti uloženého trestu.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit
námitky obviněného týkající se objektivní stránky trestného činu podvodu, kdy
obviněný namítl, že byla špatně vyřešena otázka, zda je popsaný skutek vůbec
trestným činem. Obviněný je přesvědčen, že nebyla naplněna objektivní stránka
skutkové podstaty zločinu podvodu, konkrétně ve znaku obohacení pachatele či
jiné osoby, a dále ve znaku uvedení v omyl či zamlčení podstatných skutečností.
S tímto souvisí i námitka obviněného, že se daného jednání nedopustil úmyslně.
Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu
velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se dle ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí
škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v
tom, že
– pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí
podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici
a tím
– vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a
– dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení
podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné
osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když
podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že
se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají
nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho
obohacení. Uvedením v omyl je pak jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti,
které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát
lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném
životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném
případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Při využití omylu jiného
pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v
příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo
aby ztěžoval odhalení omylu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který
neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující
nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné
osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně
známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici)
ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice
došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto
skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při
uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě
exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet
splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. R 47/2002; dále viz R 36/2006). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba
prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly
uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v
posuzovaném případě jednala. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v
omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností)
právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická
osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon
spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení
(srov. R 5/2002-I.). Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí,
kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní
vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí
být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové
majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným.
Jde vlastně o
kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných
skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné
straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a
jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný jako předseda představenstva obchodní
společnosti Interpreter Investment Co., a. s., v době od 1. 7. 1996 až do 25.
12. 1997 na celém území České republiky přijal či na jeho pokyn byly přijaty na
podkladě 1626 smluv o tichém společenství vklady tichých společníků do
společnosti Interpreter Investment Co., a. s., a dále uzavřel či na jeho pokyn
bylo uzavřeno 499 smluv o půjčkách pro tuto společnost, s tím, že tichým
společníkům slíbil výrazné zhodnocení jejich vkladů podílem na údajně
dosahovaném zisku společnosti Interpreter Investment Co, a. s., v minimálně
předpokládané výši 31 % - 39 % hodnoty vkladu ročně, a věřitelům ze smluv o
půjčce pak úrok ve výši 28 % ročně, přičemž nejméně od 1. 7. 1996 věděl, že
společnost Interpreter Investment Co., a. s., je předlužená, není svým již
splatným závazkům schopna dostát a nemůže tak dostát ani dalším závazkům
následně vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách,
kdy neměl v úmyslu ani slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům
vyplatit, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 101.846.071,- Kč, když tyto
finanční prostředky dále použil dílem na provoz společnosti Interpreter
Investment Co, a. s., dílem na půjčky různým fyzickým a právnickým osobám s
velmi nízkou platební disciplínou, o nichž s ohledem na nastavenou krátkodobost
půjček, vysokou míru úroků a podmínky splatnosti věděl, že se stanou
nedobytnými, zejména pak společnosti Advertising, s. r. o., a společnosti The
Other World of Kingdom, s. r. o., kterým byly poskytovány půjčky bez
jakéhokoliv zajištění a v převážné míře pak nebyly vráceny.
K objektivní stránce trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku, resp. k námitce nenaplnění znaků obohacení pachatele či jiné
osoby a uvedení v omyl či zamlčení podstatných skutečností se vyjádřil již
odvolací soud. Ten na str. 73 – 78 rozebral námitky obviněného, kdy
konstatoval, že to byl „právě obžalovaný, jenž vymyslel podnikatelský záměr
společnosti, řídil a organizoval prostřednictvím sjednaných obchodních zástupců
masivní reklamní kampaň na základě které v dané době a poměrům ve finanční
sféře sliboval zájemcům nereálné zhodnocení jejich vkladů, a vydával pokyny k
uzavírání smluv s tichými společníky či věřiteli“. Podnikatelský záměr
obviněného lze popsat jako pyramidový systém vkladů, který by mohl být úspěšný
jen tehdy, pokud by zisky z podnikání společnosti byly výrazně vyšší, než
slibované zhodnocení vkladů, a to včetně provizí obchodních zástupců a nákladů
na činnost společnosti. Odvolací soud též uvedl, že „obžalovaný jednotlivé
smlouvy o tichém společenství či smlouvy o půjčkách jako statutární orgán
podepisoval, stanovoval jejich podmínky, věděl tedy, co je jejich obsahem a k
čemu společnost Interpreter Investment zavazuje“. Obviněný tedy společnost
řídil, organizoval její činnost a rozhodoval za ni. „I podle názoru odvolacího
soudu obžalovaný proto věděl, že společnost od určitého období nevytváří z
finančních prostředků, získaných od tichých společníků a věřitelů takový zisk,
který by umožnil splnit závazky z jednotlivých smluv o tichém společenství či
půjčkách. Podle výsledku provedeného dokazování pak tímto obdobím byla polovina
roku 1996 až do 25. 12. 1997, kdy obžalovaný v tomto období prostřednictvím
společnosti přesto dále uzavíral smlouvy s tichými společníky a věřiteli. Tím,
že si byl obžalovaný vědom toho, že společnost nebude moci dostát svým
závazkům, uváděl tiché společníky a věřitele v omyl tak, jako, že novým
zájemcům v tomto období zamlčel skutečnou hospodářskou situaci ve společnosti,
k jejíž škodě Interpreter Investment obohatil a tichým společníkům a věřitelům,
označeným v odsuzující části výroku napadeného rozsudku, v uvedené výši
způsobil škodu“.
Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku na str. 84 uvedl, že „ačkoliv již
věděl (obviněný), že těmto svým závazkům nebude schopen dostát a úmyslně
neinformoval tiché společníky a věřitele o skutečné nepříznivé finanční situaci
společnosti Interpreter Investment, přestože mu bylo známo, že společnost
Interpreter Investment je předlužena a není schopná dostát svým již splatným
závazkům a nemůže tak dostát ani dalším závazkům následně vzniklým z titulu
smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách a ani neměl v úmyslu
slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům vyplatit, ani
poskytnuté částky vrátit. Závazky vyplývající ze smluv o tichém společenství a
půjčkách v konkrétních případech uvedených ve výroku rozsudku obžalovaný
smluvně potvrzoval svým podpisem za společnost Interpreter Investment Co., a.
s. Tím poškozené uváděl úmyslně v omyl“.
Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací ztotožnil. Obviněný si byl v předmětném
období (1. 7. 1996 – 25. 12. 1997) již vědom skutečnosti, že společnost
Interpreter Investment, Co., s. r. o., nebude sto dostát svým závazkům, přesto
ekonomickou situaci společnosti zamlčel a nadále, vědom si nesplnitelnosti
slibovaných závazků, uzavíral předmětné smlouvy. Nejvyšší soud se ztotožnil s
vyjádřením nejvyššího státního zástupce v tom, že podvodná byla již sama
podstata právního vztahu, do něhož obviněný sám či prostřednictvím obchodních
zástupců vmanévroval poškozené osoby. Obviněný sliboval míru čistého výnosu ve
výši (roční výnos vkladu ve výši 31–39 %, resp. u půjček úrok 28 % ročně),
kterou nelze běžnými podnikatelskými aktivitami dosáhnout. Na základě těchto
reálně nesplnitelných slibů vylákal na poškozených, tj. tichých společníků a
věřitelů, peněžní prostředky ve výši přesahující 100 milionů Kč. Neměl-li v
úmyslu svým slibům dostát a finanční prostředky jim vrátit, což s ohledem na
skutečnost, že si v inkriminované době byl již vědom toho, že společnost svým
závazkům dostát nemůže a přesto nadále smlouvy podepisoval, obohatil se o tyto
prostředky bez ohledu na to, jak s nimi dále naložil. Pokud dále tyto finanční
prostředky za velmi nestandardních podmínek půjčoval dalším podnikům (zejména
se jedná o společnost Advertising Instrument, s. r. o., a The Other World of
Kingdom, s. r. o.) s představou, že nebudou nikdy reálně vymáhány a jejich
původním majitelům vráceny, rovněž se jedná o formu obohacení, tentokrát nikoli
pachatele (respektive jím ovládané právnické osoby), nýbrž jiného subjektu. V
tomto ohledu je možno odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který na
str. 79 uvedl, že „Interpreter Investment prostřednictvím obžalovaného půjčky
na krátkou dobu, s vysokým úrokem, často nezajištěné, půjčovala různým fyzickým
a právnickým osobám s velmi nízkou platební disciplínou, což obžalovaný musel
vědět nejméně u společnosti Advertising, s. r. o., ve které sám působil jako
společník a jednatel a která v převážné většině půjčky nevracela. Tato
skutečnost musela být obžalovanému známa i v případě půjček společnosti The
Other World of Kingdom, s. r. o., ve které působil bratr družky obžalovaného,
která také převážně půjčky nevracela. Obžalovaný tak za klienty vědomě volil
ekonomicky nestabilní společnosti, ekonomické hazardéry a ty, kteří neměli
vzhledem k své nepříznivé ekonomické situaci možnost získat půjčky jinde“.
K subjektivní stránce posuzovaného trestného činu odvolací soud uvedl, že „z
provedeného dokazování tak vyplynulo, že obžalovaný vědomě a záměrně odčerpával
získané finanční prostředky od tichých společníků a věřitelů v převážné většině
ze společnosti Interpreter Investment do své společnosti Advertising Instrument
či společnosti The Other World of Kingdom, ač věděl, že ve většině nebudou
vráceny, nebo za ně pořizoval majetek, který však neměl v úmyslu realizovat a z
výtěžku plnit závazky z uzavřených smluv o tichém společenství a půjčkách
“ (str. 79 odůvodnění napadeného usnesení).
Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele
představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.
Míra zavinění je stanovena jak ve vztahu k formě zavinění, tak i k jeho obsahu.
Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se
všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší
je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění
má za následek vyšší trest. Ve vztahu k projednávanému případu tedy musí být
prokázáno, že pachatel již v době poskytnutí půjčky, jednal v úmyslu vypůjčené
peníze, buď vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě nebo jednal
alespoň s vědomím, že finanční prostředky, ve smluvené lhůtě nebude moci
vrátit, a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
V projednávané trestní věci jak soud nalézací, tak soud odvolací dospěly k
závěru, že obviněnému nebylo od počátku jeho posuzovaného jednání prokázáno
zavinění v úmyslu přímém. Obviněný se od roku 1994 zabýval podnikáním v oblasti
poskytování půjček na bázi zastavárenské činnosti, a za tímto účelem přijímal
vklady tichých společníků a finanční půjčky od věřitelů se snahou je
zhodnocovat formou poskytování vysoko úročených krátkodobých půjček, když se mu
nepodařilo kapitál pro podnikání získat od bankovních ústavů. Do
inkriminovaného období nic nenasvědčovalo tomu, že by neměl v úmyslu vklady
nevracet, neboť závazky v této době plnil, byť z poskytnutých vkladů tichých
společníků a půjček od věřitelů. Jak bylo uvedeno výše, omyl se může týkat i
skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Od poloviny roku 1996 si obviněný již
byl vědom skutečnosti, že společnost Interpreter Investment, Co, s. r. o.,
nebude sto dostát svým závazkům, nadále však s vědomím této skutečnosti jednal
nezměněným způsobem a uzavíral smlouvy o tichém společenství, resp. smlouvy o
půjčkách. Odvolací soud uvedl, že „v případě smluv, uzavíraných v pozdějším
období, pak již obžalovaný věděl, že uvedené smluvní závazky splněny nebudou
vůbec, což se také stalo. Obžalovaný tak jednal zaviněně, nejméně ve formě
nepřímého úmyslu“ (str. 79 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené s právním názorem nalézacího a
potažmo odvolacího soudu ztotožnil. Námitky obviněného jím podřazené pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak shledal
neopodstatněnými.
Neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku uplatněnou obviněným v dodatku
dovolání, v rámci níž namítl, že trestním postihem jednoho účastníka
soukromoprávního vztahu nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého
účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Zde je namístě
odkázat na vlastní obhajobu obviněného, že v době, kdy došlo ke spáchání
trestného činu, byl přehled podnikatelů (natož běžných občanů!) o ekonomických
zákonitostech trhu a možnostech finančních produktů téměř na nulové úrovni,
takže vhodným reklamním tlakem se veřejnost dala snadno zmanipulovat k důvěře v
možnosti nabízeného zhodnocení vkladů či půjček. Nelze opomenout, že o omyl
půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu
nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Důležitou skutečností je také to, že
se jednalo celkem o 2125 poškozených.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného M. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a