3 Tdo 959/2024

3 Tdo 959/2024-4339

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ondřej Rous, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 5. 2024, č. j. 55 To 350/2023-4219, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 15/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ondřeje Rouse odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále také jen „okresní soud“) ze dne 29. 9. 2022, č. j. 7 T 15/2017-4065, byl obviněný Ondřej Rous (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku [pod bodem 1)], přečinem poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 2)] a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [pod bodem 3)] na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině.

Za to a za další sbíhající se trestnou činnost mu soud prvního stupně uložil podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu a notebooku, a podle „§ 73 tr. zákoníku“ trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k dovolateli zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 10. 2019, č. j. 4 T 138/2016-281, který nabyl právní moci ve spojení s unesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, č. j. 31 To 90/2020-308, a dále pravomocné výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 12. 2016, č. j. 10 T 111/2016-225, a Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 9. 2016, č. j. 2 T 70/2016-1075, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 55 To 350/2023-4219, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v bodě 2) výroku o vině a za použití § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl spatřován přečin poškozování věřitele podle § 222 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, s tím, že trestní stíhání je promlčeno [výrok I.]. Dále pak odvolací soud podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a částečně i ve výroku o náhradě škody ve vztahu k vyjmenovaným poškozeným a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zločiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně kterých zůstal rozsudek okresního soudu v bodech 1) a 3) výroku o vině nedotčen, a za další sbíhající se trestnou činnost uložil podle § 206 odst. 4 tr.

zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku znovu uložen i trest propadnutí věci, a sice mobilního telefonu a notebooku specifikovaných ve výroku rozsudku, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu šesti let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny pravomocné výroky o trestech z rozsudků Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 10. 2019, č. j. 4 T 138/2016-281 (ve spojení s unesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2020, č. j. 31 To 90/2020-308), Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 12. 2016, č. j. 10 T 111/2016-225, a Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 9. 2016, č. j. 2 T 70/2016-1075, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu [výrok II.].

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se obviněný podle skutkových závěrů okresního soudu dopustil tím, že [převzato z výroku o vině pod bodem 1) a zestručněno] a) v Liberci v době od 18. 1. 2012 do 26. 3. 2012 jako jednatel a jediný společník společnosti R. s. r. o., (dále jen „R.“) postupně neoprávněně odčerpával její peněžní prostředky hotovostními výběry z jejího bankovního účtu, kdy tyto výběry nezaúčtoval a peníze nevložil do pokladny společnosti, ale použil je pro svoji potřebu, čímž společnosti R.

způsobil škodu ve výši 1 088 072 Kč, b) v Liberci poté, co dne 26. 3. 2012 jako jediný společník společnosti R. převedl svůj obchodní podíl na I. P., ale zároveň si ponechal dvě platební karty vydané k bankovnímu účtu společnosti i dispoziční oprávnění k němu, provedl pomocí platebních karet v rozsudku uvedené neoprávněné hotovostní výběry z účtu společnosti, přičemž vybrané peněžní prostředky nevložil do pokladny společnosti ani je jinak nepředal její nové majitelce, ale použil je pro vlastní potřebu, čímž společnosti R.

způsobil škodu ve výši 166 500 Kč. Zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný uznán vinným za jednání spočívající v tom, že [převzato z výroku o vině pod bodem 3) rozsudku okresního soudu a zestručněno] a) v Praze jako jediný jednatel, společník a majitel společnosti R. uzavřel dne 20. 12. 2011 se společností HyperMedia, a. s. (dále jen „HYPERMEDIA“) smlouvu o zprostředkování prodeje pobytových balíčků pro dva na jednu noc v hotelu XY s platností poukazu od 25.

1. 2012 do 25. 11. 2012, přestože věděl, že společnost R. má existující závazky po splatnosti vůči společnosti CENTRUM BABYLON a. s. (dále jen „CENTRUM BABYLON“) za již zrealizované pobyty a dne 20. 12. 2011 byl urgován o zaplacení faktur z října a listopadu 2011, a i když posléze žádný další pobyt nezrealizoval, přijal dne 18. 1. 2012 na účet společnosti R. od společnosti HYPERMEDIA finanční plnění za prodané poukazy klientům ve výši 1 709 089,03 Kč, čímž poškodil společnost HYPERMEDIA o výše uvedenou částku, neboť ta musela jako prodejce vrátit peníze klientům za nerealizované pobytové poukazy společností R., b) poté, co v Praze dne 26.

3. 2012 jako jediný jednatel a majitel společnosti R. převedl 100% obchodní podíl na novou majitelku I. P., které ovšem nepředal dvě platební karty vydané k bankovnímu účtu společnosti a současně si ponechal dispoziční právo k němu, nadále prostřednictvím webových adres užívaných společností R. nabízel pobytové zájezdy, za které inkasoval peníze buď platbou na účet společnosti nebo dobírkou, přestože věděl, že k tomu již není oprávněn, a současně si vzhledem ke znalosti ekonomické situace společnosti a jejím trvajícím závazkům vůči věřitelům, mezi kterými byly i hotely, v nichž měly být nabízené pobyty realizovány, byl vědom, že nebude schopen tyto pobyty zrealizovat, čímž poškodil klienty vyjmenované ve výroku rozsudku, a celkově tak svým jednáním popsaným v bodě 3) výroku o vině způsobil škodu ve výši 1 744 209 Kč. II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti odsuzující části rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný Ondřej Rous prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radko Stránského dovolání, v němž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“.

5. V odůvodnění namítl, že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudy nebyla řádně prokázána výše jednotlivých škod, které měl způsobit jednáním, jež je mu kladeno za vinu. Proto navrhoval doplnění dokazování o rekonstrukci účetnictví společnosti R. a jeho přezkoumání znalcem. Tento návrh však soudy zamítly. Dále uvedl, že pokud prodával rekreační pobyty jako podnikající fyzická osoba, tak fungoval normálně. Totéž platilo i v roce 2011 u společnosti R., což v hlavním líčení potvrdila svědkyně V. Š., která pro společnost vedla účetnictví a která vypověděla, že měl ve věcech celkem pořádek a pokud nějaké účetní podklady chyběly, „musela se pro ně stavit“. Svědkyně zároveň uvedla, že když v březnu 2012 dělala účetní uzávěrku, tak jí obviněný oznámil, že společnost prodal.

6. Ve vztahu k bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel zopakoval svoji obhajobu, že tvrzené blíže nezjištěné výběry jsou dohledatelné přímo na bankovním účtu společnosti. Právě z tohoto důvodu žádal o provedení rekonstrukce účetnictví. I na něm je totiž vidět, že „firmám“ byly odeslány platby za pobyty. Jsou zde zadokumentovány také platby společnosti CENTRUM BABYLON. Z inkriminovaných výběrů peněz on sám žádný osobní prospěch neměl. Všechny částky byly použity na provoz a obchodní činnost společnosti R Jediné, co mu snad lze vytknout, je to, že „tam bylo hospodářství, které si plně neuvědomoval a které dělal špatně, a že tam byly peníze, které se dávaly na reklamu na tyto věci a které tam být neměly“. K výroku o vině pod bodem 3) rozsudku okresního soudu dovolatel namítl, že z částky 1 709 000 Kč, kterou mu vyplatila společnost HYPERMEDIA, hradil pobyty klientů a další závazky společnosti R., které jsou vidět ve výpisu z účtu z dalšího roku. Klienti byli navíc ubytováváni i po dobu dalších tří měsíců v roce 2012. Své tvrzení chtěl doložit pokladními doklady společnosti CENTRUM BABYLON z období od 1. 1. do 30. 3. 2012, které tato společnost musí mít zaneseny v účetnictví, neboť peníze ve výši odpovídající výběrům z bankomatů chodil platit přímo v hotovosti na její pokladnu. I společnost HYPERMEDIA pak musí mít přehled o tom, které poukazy byly vyčerpány a kteří lidé tam byli ubytováni.

7. K okolnostem převodu obchodního podílu ve společnosti R. na svědkyni I. P. dovolatel uvedl, že oslovil „insolvenční firmu“, která měla zajistit prodej společnosti. Svědkyni v tomto směru sám předem nekontaktoval a ani ji nikdy neviděl. Dodal, že nejednal v úmyslu někoho podvést, poškodit nebo si přisvojit cizí věc, která mu byla svěřena. Soudům obou stupňů vytkl, že při svém postupu nerespektovaly základní zásady trestního řízení, zakotvené v § 2 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. a tím mu upřely právo na spravedlivý proces. Trvá na tom, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se žalované trestné činy staly a že je spáchal on. Provedené důkazy neskýtají dostatečný podklad pro závěr o jeho vině a jestliže byl přesto odsouzen, pak napadená rozhodnutí spočívají na reklamovaném nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení.

8. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 5. 2024, č. j. 55 To 350/2023-4219, v dovoláním napadené části zrušil, zároveň zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2022, č. j. 7 T 15/2017-4065, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání úvodem konstatoval, že obviněný v něm chybně odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zřejmě nevzal na vědomí novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Hmotněprávní dovolací důvod, který uplatnil, byl s účinností od 1. 1. 2022 doslovně převzat do ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vlastní námitky obviněného pak navíc deklarovanému důvodu neodpovídají. V jejich rámci totiž nevytýká nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich následným právním posouzením, ale pouze generálně kritizuje způsob, jakým soudy zhodnotily provedené důkazy, poněkud neuspořádaně předkládá některá vlastní skutková tvrzení a vše uzavírá tím, že zločiny, jimiž byl uznán vinným, nespáchal. Jeho výhrady tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v platném znění, je podřadit nelze.

10. Zároveň je ovšem podle názoru státního zástupce nelze subsumovat ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění, které je zaměřeno na tři jasně vymezené kategorie vad důkazního řízení, jimiž jsou existence zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, opomenutí důkazů nebo rekonstrukce skutkového stavu na základě procesně nepoužitelných důkazů. Dovolatel přitom žádný konkrétní příklad zjevně nelogického hodnocení některého z provedených důkazů nezmínil, když pouze opakoval svoji dosavadní obhajobu, aniž by jakkoli reagoval na přesvědčivé hodnotící úvahy rozvedené v příslušných pasážích odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Neformuloval ani žádné konkrétní námitky týkající se opomenutých důkazů, pouze připomněl, že žádal o provedení rekonstrukce účetnictví (zřejmě společnosti R.) a jeho následné „přezkoumání znalcem“. Daný argument je přitom bezpředmětný za situace, kdy účetnictví společnosti zajištěno a rekonstruováno bylo. Námitku, že by nějaká skutková zjištění byla přijata na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, pak nevznesl vůbec.

11. Státní zástupce proto uzavřel, že výhrady obviněného proti napadeným rozhodnutím nižších soudů ve skutečnosti žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., podal jej v zákonné dvouměsíční lhůtě, na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. Dovolání zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

14. V uvedené souvislosti je třeba přisvědčit státnímu zástupci v tom, že tvrzenou vadu napadených rozhodnutí, jež mají podle slovního vyjádření dovolatele spočívat na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obhajoba patrně jen z neznalosti relativně nedávné změny ve výčtu dovolacích důvodů a jejich systematickém řazení chybně spojila s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože od 1. 1. 2022 je uplatněný hmotněprávní dovolací důvod nově zakotven v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto pochybení však Nejvyšší soud na straně druhé nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předloženého opravného prostředku, aby striktně trval na jeho dodatečném upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. IV. Důvodnost dovolání

15. K hmotněprávnímu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný výslovně uplatnil (slovním vyjádřením jasně označil), je vzhledem k podstatě a zaměření jeho argumentace vhodné nejprve stručně vyložit

obsah základních pojmů obsažených v citovaném zákonném ustanovení. „Právní posouzení skutku“ tkví v řešení otázek, zda posuzované jednání, jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Jinými slovy, přezkumná povinnost Nejvyššího soudu se zde striktně omezuje toliko na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. „Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Jsou-li výše rozvedená interpretační východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak je namístě konstatovat, že námitky obviněného pod citovaný dovolací důvod podřadit nelze. Dovolatel sice formálně brojil proti právní kvalifikaci posuzovaných skutků jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ovšem svoji rétoriku založil primárně na odmítnutí finálních skutkových zjištění soudů, na prosazování vlastních verzí skutkového děje a na paušálním tvrzení, že nejednal v úmyslu někoho podvést a poškodit nebo si přisvojit cizí věc, která mu byla svěřena.

Až na tomto půdorysu zpochybnil závěr soudů o naplnění jednotlivých znaků přisouzených trestných činů. Podobně koncipované námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, ani stran případného nesprávného posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a v návaznosti na to pak i požadované změny v právním posouzení věci.

17. Zásah do skutkového základu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení připouští aktuální právní úprava toliko na podkladě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), podle něhož lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Z uvedeného legálního výčtu vyplývá, že zmíněný dovolací důvod postihuje pouze tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu, jimiž jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

Zároveň podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k tomu, aby byl tento dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být splněna podmínka, že tvrzené vady skutečně měly nebo alespoň mohly mít zásadní význam pro takové skutkové závěry soudů, jež byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném trestním řízení.

18. Takovéto parametry však námitky obviněného, zaměřené vůči rozsahu provedeného dokazování a proti jeho následnému hodnocení oběma soudy, jednoznačně nemají.

19. Dovolací senát na tomto místě ve shodě s vyjadřujícím se státním zástupcem především podotýká, že obviněný na žádnou z vad vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v nyní účinném znění) explicitně nepoukázal. Neoznačil ani jeden důkaz, který by snad soudy měly hodnotit deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Obdobně netvrdil, že by soudy při rekonstrukci skutkového stavu vycházely z nějakého procesně nepoužitelného důkazu. Jeho výtku, že zamítly návrh na doplnění dokazování o „rekonstrukci účetnictví společnosti R.

a jeho přezkoumání znalcem“, pak rovněž nelze bez dalšího ztotožnit s kvalifikovanou výhradou opomenutí daného důkazu. Dovolací senát k ní toliko v obecné rovině připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě dále rozšiřovat a nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam.

Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn bezesporu byl. Pokud tedy soudy obou stupňů příslušnému důkaznímu návrhu nevyhověly a zároveň své negativní stanovisko k němu ústavně konformním způsobem zdůvodnily ve svých meritorních rozhodnutích (viz bod 149. rozsudku okresního soudu a bod 14. rozsudku krajského soudu), pak v jejich postupu jistě nelze spatřovat porušení práva dovolatele na obhajobu, jak tento poněkud zjednodušeně a tendenčně tvrdí.

20. Oporu v realitě nemá ani námitka, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá potřebnou oporu v provedených důkazech. V opozici k ní postačí znovu odkázat na pečlivá, logická a zcela přesvědčivá odůvodnění napadených rozsudků, která žádné prvky nepřípustné a neakceptovatelné svévole nenesou. Oba soudy naopak v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobně a srozumitelně vyložily, proč měly soustavně opakovanou obhajobu obviněného za spolehlivě vyvrácenou, proč o jeho vině nemají žádné důvodné pochybnosti a o jaké důkazy svůj konečný názor opírají. Prostý fakt, že jejich skutkové závěry neodpovídají představám obviněného, samozřejmě automaticky neznamená, že svá rozhodnutí zatížily vadou ve smyslu první alternativy uvažovaného dovolacího důvodu.

21. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný Ondřej Rous ve svém dovolání formuloval výhradně takové námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů.

V.

Způsob rozhodnutí

22. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

23. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti se znovu připomíná, že obviněný vystavěl svůj mimořádný opravný prostředek prakticky na stejných námitkách, na kterých založil svou procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a na něž dostatečně podrobně, pečlivě a přesvědčivě reagovaly již soudy nižších stupňů.

Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25.

10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozhodnutí ve věcech García proti Španělsku nebo Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13.11.2024

JUDr. Ondřej Círek předseda senátu