3 Tdo 964/2012

3 Tdo 964/2012-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném

dne 29. srpna 2012 o dovolání obviněného L. K., nar., podaném proti rozsudku

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 2/2012, jako soudu

odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně

pod sp. zn. 61 T 36/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu s e dovolání obviněného

L. K. o d m í t á .

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 12. 2011, sp. zn.

61 T 36/2011, byl obviněný L. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy

podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009

Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem krádeže

podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Těch se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že

„ v přesně nezjištěné době mezi 22:00 hodin a 22:30 hodin dne 9. 6. 2011 v H.,

okr. K., v bytě č. bytového domu na ulici D. č., po předchozím krátkodobém

konfliktu úmyslně usmrtil po předchozím dobrovolném pohlavním styku v obývacím

pokoji bytu poškozenou M. V., nar., a to poté co, mu sdělila, že prozradí

jejich občasný milenecký vztah, poškozenou po přesně nezjištěnou dobu až

několika minut škrtil do doby, kdy si myslel, že je poškozená mrtvá, a poté,

když odešel od těla poškozené, která začala po uvolnění dýchacích cest jevit

známky života, se k ní vrátil, vzal si kuchyňský nůž o délce 30 cm, s čepelí

délky 17 cm a šířky 4 cm, k tělu poškozené přiklekl a způsobil ji střední až

značnou intenzitou nejméně 7 hlubokých řezných ran přední a levé boční plochy

krku s přetnutím levého hlavového zdvihače, levé krkavice, levé vnitřní hrdelní

žíly, průdušnice v úrovni štítné chrupavky s naříznutím přední části jícnu a

přední části pravého hlavového zdvihače, tedy fakticky částečné oddělení hlavy

poškozené od trupu se související masivní krevní ztrátou, kdy poškozená zemřela

v důsledku s tím spojeného krvácivého šoku, přičemž obžalovaný po smrti

poškozené se pokusil v bytě smazat své stopy na místech, kterých se měl

dotýkat, včetně vražedného nože a z místa činu. Po smrti poškozené obžalovaný

před svým odchodem odcizil stolní počítač značky D. I. N. majitele T. P., nar.,

druha zemřelé, který následně prodal v zastavárně B. V. v B., K., za částku

4.000,- Kč, které použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému Tomáši

Pánkovi škodu ve výši 11.961,50 Kč.“

Za tyto trestné činy mu byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54

odst. 1, odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen výjimečný úhrnný trest

odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl

podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou

ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost

nahradit škodu jednotlivým v rozsudku uvedeným poškozeným tam specifikované

peněžní částky.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak krajský státní zástupce,

a to v neprospěch obviněného. Zatímco odvolání obviněného bylo podle § 256 tr.

řádu zamítnuto jako nedůvodné, z podnětu odvolání podaného státním zástupcem

Vrchní soud v Olomouci, rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 4 To 2/2012,

zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek krajského

soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. řádu sám nově rozhodl

tak, že uznal obviněného L. K. vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §

140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným dvěma samostatnými skutky.

Těch se obviněný podle skutkových zjištění vrchního soudu dopustil

tím, že:

„ 1) v přesně nezjištěné době mezi 22:00 hodin a 22:30 hodin dne 9. 6. 2011 v

H., okr. K., v bytě č. bytového domu na ulici D. č., po předchozím krátkodobém

verbálním konfliktu ohledně jejich dalšího vzájemného vztahu, kterému

předcházel dobrovolný pohlavní styk, po krátké úvaze, úmyslně usmrtil v

obývacím pokoji bytu poškozenou M. V., nar., a to poté, co mu sdělila, že

prozradí jejich občasný milenecký vztah, kdy poškozenou nejprve udeřil přesně

nezjištěným způsobem do obličeje, poté poškozenou po přesně nezjištěnou dobu až

několika minut škrtil do doby, kdy si myslel, že je poškozená mrtvá, poškozená

přitom protahované škrcení trvající až několik minut musela do doby, než upadla

do bezvědomí, subjektivně vnímat jako značně trýznivé a poté, když odešel od

těla poškozené, která začala po uvolnění dýchacích cest jevit známky života, se

k ní vrátil, vzal si kuchyňský nůž o délce 30 cm, s čepelí délky 17 cm a šířky

4 cm, k tělu poškozené přiklekl a způsobil ji střední až značnou intenzitou

nejméně 7 hlubokých řezných ran přední a levé boční plochy krku s přetnutím

levého hlavového zdvihače, levé krkavice, levé vnitřní hrdelní žíly, průdušnice

v úrovni štítné chrupavky s naříznutím přední části jícnu a přední části

pravého hlavového zdvihače, tedy fakticky částečné oddělení hlavy poškozené od

trupu se související masivní krevní ztrátou, kdy poškozená zemřela v důsledku s

tím spojeného krvácivého šoku, přičemž obžalovaný po smrti poškozené se pokusil

v bytě smazat své stopy na místech, kterých se měl dotýkat, včetně vražedného

nože.

2) Po smrti poškozené obžalovaný před svým odchodem odcizil notebook značky D.

I. N. majitele T. P., nar., druha zemřelé, který následně dne 13. 6. 2011

prodal v zastavárně B.V. v B., K., za částku 4.000,- Kč, které použil pro

vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému T. P. škodu ve výši 11.961,50 Kč.“

Za to byl obviněný byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1

a § 54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.

2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu

jednotlivým poškozeným, a sice T. P. ve výši 240.000,- Kč, I. V. ve výši

262.761,- Kč, K. V. ve výši 240.000,- Kč, A. V. ve výši 175.000,- Kč a konečně

R. b. p., z. p., se sídlem S. O. ve výši 1.088,- Kč.

II.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. prostřednictvím svého

obhájce dovolání směřující proti všem jeho výrokům opřené o ust. § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého dovolání obviněný uvádí, že první skutek byl soudem

bez opory v provedeném dokazování rozdělen na dvě dílčí jednání, kdy první

spočívá v napadení poškozené a jejím následném dlouhodobějším škrcení, které

mělo za následek ztrátu vědomí, druhé spočívalo „ve faktickém oddělení hlavy od

trupu“, přičemž toto slovní spojení považuje za zavádějící, nemající oporu v

provedeném dokazování, neodpovídající objektivnímu popisu skutečných následků

proříznutí měkkých tkání krku. Má za to, že provedeným dokazováním nebyly

zjištěny skutečnosti, které by naplňovaly zákonné znaky kvalifikované skutkové

podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku.

Nesouhlasí se závěrem soudů, že zločin vraždy měl být spáchán trýznivým

způsobem, když ten byl zjištěn pouze u prvního ze dvou dílčích jednání

tvořících zločin vraždy (škrcení) s tím, že podle jeho názoru nebyl zjištěn

mimo veškerou pochybnost. U druhé části (řezné rány na krku) trýznivost z

důkazů nelze vůbec zjistit, neboť vzhledem k předpokládanému stavu poruchy

vědomí nebyla poškozená schopna subjektivně vnímat.

Dovolatel má dále za to, že v řízení před soudem dále nebylo prokázáno a ve

skutkové větě popsáno, že by měl trestný čin vraždy spáchat zvlášť surovým

způsobem ve smyslu § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Tvrdí, že jednání,

kterým dojde k usmrcení jiné osoby, vždy nutně jistou míru surovosti vykazuje.

Poukazuje v této souvislosti na ustálenou judikaturu, která za zvlášť surový

způsob usmrcení považuje způsob spáchání doprovázený extrémně vysokou a

výraznou brutalitou, vymykající se z rámce běžného usmrcení (např. ukopání,

rozdupání hlavy oběti, zasazení většího počtu ran a poté škrcení, útok sekerou,

při kterém byla téměř oddělena hlava od těla apod.), vykazující jistou míru

zákeřnosti, naprosté bezohlednosti ze strany pachatele k poškozenému, kde je

třeba přihlédnout k četnosti a intenzitě zasažených ran. S odkazem na to je

přesvědčen, že jeho jednání nevykazovalo znaky extrémní surovosti. Hodnocení

soudů v tomto ohledu považuje za příliš tvrdé. Dále brojí proti posouzení jeho

jednání jako usmrcení s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, když podle

něj na podkladě provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit jakoukoliv

kratší či delší úvahu ve vztahu k provedenému jednání. Soudy ji dovodily

vzhledem k časovému odstupu mezi škrcením (rdoušením) a dokonáním trestného

činu. Upozornil přitom na odbornou literaturu, podle které je rozmysl nutno

odlišit od afektu či jiných podobných stavů.

Dále se namítá, že skutečná pohnutka jeho jednání nebyla prokázána, a proto

nelze hovořit ani o jakékoliv zavrženíhodné pohnutce jeho činu. Soud hovoří

pouze o spáchání činu, který ovšem nelze zaměňovat s pohnutkou či motivem.

Dovolatel konečně shledává v napadeném rozhodnutí extrémní nesoulad mezi

hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a z nich následně vyvozenými právními

závěry.

Výrok o náhradě škody považuje také za vadný s tím, že je nepřezkoumatelný,

neboť není v napadeném rozsudku nijak odůvodněn.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený

rozsudek podle § 265k tr. řádu a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání

a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce písemně sdělil Nejvyššímu soudu, že podané dovolání

považuje za zjevně neopodstatněné. Má za to, že dovolací námitky jsou shodné s

obhajobou obviněného, uplatněnou v předchozích stádiích trestního stíhání,

zejména v řízení o odvolání. S těmito námitkami se podle jeho názoru vrchní

soud v napadeném rozsudku (zejména na str. 15-17) pečlivě vypořádal a

zdůvodnil, proč považuje znaky kvalifikované podstaty trestného činu vraždy

podle § 140 tr. zákoníku za naplněné. Nejvyšší státní zástupce se s tímto

zdůvodněním ztotožnil a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. řádu dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně dal výslovný

souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1

tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr.

řádu.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je

přípustné (§ 265a tr. řádu), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 265d tr. řádu), v

zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§ 265e tr. řádu).

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání L. K. lze

skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu,

neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou

podmínkou věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i

odst. 3 tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze

namítat, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože

znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se

tím přitom skutek tak, jak byl soudem zjištěn. Na podkladě tohoto dovolacího

důvodu v zásadě nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na

nichž je napadené rozhodnutí založeno ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6

tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních,

nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud shledal, že některé z námitek uplatněných obviněným v dovolání,

lze považovat za námitky právní, a tudíž spadající pod deklarovaný dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně z důvodů rozvedených níže

je shledal zjevně neopodstatněné. Jednání popsané ve skutkové větě výroku

rozsudku odvolacího soudu totiž plně odpovídá zvolené právní kvalifikaci jako

zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr.

zákoníku.

V prvé řadě nelze dát dovolateli za pravdu, že by ve skutkové větě absentoval

popis znaku spáchání činu zvlášť surovým způsobem. Skutková věta obsahuje

přesný popis násilného mechanismu vedeného obviněným proti krku poškozené

včetně relevantních kritérií jako jsou parametry užité zbraně, četnost a

intenzita užitého násilí i jeho účinky na tělo poškozené („…vzal kuchyňský nůž

o délce 30 cm s čepelí délky 17 cm a šířky 4 cm, ….a způsobil jí střední až

značnou intenzitou nejméně 7 hlubokých řezných ran přední a levé boční plochy

krku s přetnutím levého hlavového zdvihače, levé krkavice, levé vnitřní hrdelní

žíly, průdušnice v úrovni štítné chrupavky s naříznutím přední části jícnu a

přední části pravého hlavového zdvihače, tedy fakticky částečné oddělení hlavy

poškozené od trupu…“)

Takto popsané násilí, které bylo prostředkem usmrcení poškozené, pak nepochybně

naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst.

3 písm. j), tj. spáchání činu zvlášť surovým způsobem (viz argumentace vrchního

soudu na str. 15 – 16 rozsudku, resp. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně

na str. 14).

Bližší vymezení tohoto znaku skutkové podstaty není obsaženo přímo v trestním

zákoníku, ale definuje jej konstantní judikatura. Ta vychází z toho (jak to

případně zmiňuje i dovolání), že při hodnocení míry surovosti jednání pachatele

je třeba mít na zřeteli, že každý útok na lidský život je ve své podstatě

surový. Naplnění znaku zvlášť surového způsobu spáchání činu proto vyžaduje

vyšší míru brutality, než je typická pro běžné trestné činy vraždy. Takový

závěr bude možné učinit například u útoků s užitím zvlášť razantního násilí

vedoucích k nápadnější devastaci těla oběti (sem spadá právě např. podříznutí

hrdla, deformace lebky atp.), u útoků déletrvajících, zahrnujících větší počet

střelných, sečných či bodných ran, jakož i u útoků charakterizovaných užitím

většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti (pachatel

oběť nejdříve bodl nožem, poté ji rdousil a nakonec ji topil ve vaně - k tomu

viz č. 1/1993 Sb. rozh. trest., srov. také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II.

§ 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s 1476-1477). Pro

naplnění tohoto znaku (na rozdíl od znaku spáchání činu zvlášť trýznivým

způsobem) přitom není relevantní, do jaké míry oběť surovost útoku vnímala. Ve

vztahu ke shora uvedeným všeobecně respektovaným kritériím nutno vyzdvihnout,

že obviněný poškozenou usmrtil dvěma násilnými mechanismy, přičemž druhý z nich

zahrnoval 7 řezných ran nožem, které byly takové intenzity, že vedly k

částečnému oddělení hlavy, jak je to patrné z fotodokumentace pitvy

poškozené‚ viz č.l. 58-60 spisu.

Obdobně shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem závěr nižších soudů o

naplnění dalšího, alternativního znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §

140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, a sice, že čin byl spáchán zvlášť trýznivým

způsobem.

V souladu s respektovanou judikaturou je pro naplnění tohoto znaku rozhodné

zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech

dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je

zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek

z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o prohlídce těla a jeho

pitvě. Zvlášť trýznivý způsob spáchání činu může spočívat v působení těžce

snesitelné bolesti po kratší dobu nebo naopak v dlouhodobém působení bolesti

méně intenzivní. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo

psychických, zpravidla ovšem, jako v posuzovaném případě, jde o jejich

kombinaci (srov. č. 42/1994-I Sb. rozh. trest.). Vrchní soud dospěl k závěru o

naplnění i tohoto znaku po provedení doplňujícího výslechu znalce MUDr. Dobiáše

ve veřejném zasedání (viz č.l. 786-787), přičemž jej správně dovodil u první

části jednání obviněného nazývané rozsudkem v souladu s doznáním obviněného

škrcením (správně rdoušení) poškozené, které na rozdíl od druhé částí útoku

(řezání do krku) poškozená zcela jistě vnímala jako značně trýznivé. Přihlédl

přitom k závěrům zmíněného posudku, podle něhož rdoušení nebylo maximálně

účinné pro nedostatečnou intenzitu či nesprávné přiložení rukou, takže trvalo

nejméně desítky vteřin, než poškozená ztratila vědomí. Došlo ke kombinaci

fyzických a především vystupňovaných psychických útrap oběti, kdy poškozená

musela pociťovat extrémní strach o svůj život včetně vědomí bezmoci vzhledem k

fyzické převaze útočníka.

Dovolatel napadal i právní závěr soudů v tom směru, že měl spáchat čin s

rozmyslem ve smyslu § 140 odst. 2 tr. zákoníku.

Trestní zákoník nově vymezil v případě trestného činu vraždy tři kvalitativně

odlišné formy úmyslu předcházejícího spáchání činu. V případě § 140 odst. 1 tr.

zákoníku se pachatel činu dopouští pod vlivem okamžitého rozhodnutí (náhlého

hnutí mysli), které bezprostředně předchází spáchání činu. Kvalifikovanější

formou úmyslu je pak jeho provedení s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr.

zákoníku. Na rozdíl od okamžitého rozhodnutí v odst. 1 zde pachatel, byť třeba

jen na krátkou chvíli, zváží aspekty stěžejní pro spáchání činu (např. volbu

útočného nástroje, místo cílení útoku atp.), byť nejde o rozvahu detailní,

plánovitou. Nejvyšší mírou racionality je pak charakterizováno předchozí

uvážení projevující se plánováním činu, výběrem prostředku, místa a doby

realizace, které by zaručovaly úspěšnost činu a zpravidla i snižovaly šanci na

odhalení pachatele. Bude pro ně typický větší časový odstup od činu než v

případě rozmyslu. Podle skutkových zjištění nižších soudů obviněný poté, co

poškozená k jeho překvapení začala jevit známky života, se rozhodl opětovně na

ni zaútočit a definitivně ji zbavit života, k čemuž zvolil maximálně účinný

prostředek i způsob útoku (útok masivním nožem na krk).

Soudy taktéž opodstatněně dovodily spáchání činu ze zavrženíhodné pohnutky

podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, když ta byla v řízení dostatečně

prokázána (viz str. 16 rozsudku odvolacího soudu, resp. str. 14 rozsudku soudu

prvního stupně). Obviněný se rozhodl přistoupit k usmrcení poškozené, aby se

tak vyhnul komplikacím v osobním životě, kterým by musel čelit v případě

zveřejnění jejich milostného poměru. Nepokusil se přitom s poškozenou jakkoli

dohodnout a ihned volil krajní řešení ve formě její likvidace. Z toho lze

dovozovat, že jeho čin byl ovlivněn pohrdáním hodnotou lidského života,

bezcitností a sobectvím, tedy rysy charakteristickými pro zákonný znak

zavrženíhodné pohnutky.

Co se týče tvrzení dovolatele o nepřezkoumatelnosti výroku o náhradě škody pro

údajnou nedostatečnost jeho odůvodnění, který by mohl představovat jiné

nesprávně hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,

ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit. Vrchní soud tento výrok (viz

str. 21 rozsudku) adekvátně odůvodnil, čímž tak napravil přehnaně stručné

odůvodnění tohoto výroku krajským soudem.

Další námitky dovolatele již měly charakter námitek ryze skutkových, které se

mohou stát předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení jen

zcela výjimečně a to v případě existence tzv. extrémního nesouladu mezi

skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na

straně druhé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn.

III. ÚS 2110/07).

Obviněný existenci takového nesouladu dovozoval na podkladě své vlastní

interpretace provedených důkazů, když v podstatě setrvával na tvrzeních

prezentovaných v rámci uplatněné obhajoby, s nimiž se však Krajský soud v Brně

– pobočka ve Zlíně a především pak Vrchní soud v Olomouci přesvědčivým způsobem

vypořádaly. Nejvyšší soud se s jejich argumentací zcela ztotožnil a tvrzený

extrémní nesoulad v posuzovaném případě neshledal, když právní závěry vrchního

soudu ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Nad rámec své přezkumné

povinnosti Nejvyšší soud konstatoval, že rozdělení skutku ad 1) (vraždy) na dvě

dílčí jednání má oporu v provedených důkazech, v částečném doznání obviněného,

ale zejména pak ve výpovědích svědků K. V., S. V. a M. K., jimž korespondovaly

i závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.

Stejně tak kvalifikace jednání obviněného jako usmrcení spáchaného s rozmyslem

má podklad v provedených důkazech. Obviněný své výpovědi v průběhu trestního

stíhání účelově přizpůsoboval vývoji důkazní situace, v prvé výpovědi dokonce

popisoval smrt poškozené jako důsledek její sebevraždy, ale sám posléze

připustil, že k řezání krku nožem přistoupil až poté, co poškozená, o níž se

domníval, že je mrtvá, začala jevit známky života (viz výpovědi shora uvedených

svědků, jimž v průběhu eskorty svůj čin popsal). Z toho nižší soudy důvodně

dovodily časový předěl mezi oběma útoky. Obviněný začal zahlazovat stopy činu

již po prvé části útoku (rdoušení), k účinnějšímu mechanismu usmrcení (řezání

nožem) přistoupil po určitém, byť kratším, časovém odstupu, když zjistil, že

poškozená není mrtvá (str. 14, 15 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, poslední

odstavec na str. 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

IV.

Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného L. K.

jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr.

řádu.

Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a)

tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu.).

V Brně dne 29. srpna 2012

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr