3 Tdo 969/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.
listopadu 2002 o dovolání podaném obviněnou K. Č., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 5 To 14/2002, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp.
zn. 101 T 288/2000, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 14. 8. 2001, sp.
zn. 101 T 288/2000, byla obviněná K. Č. uznána vinnou trestnými činy ublížení
na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 5. 9. 2000 kolem 15.00
hodin v H.-M., o. K., v čekárně soukromé kliniky MUDr. O. F. bezdůvodně slovně
a poté i fyzicky napadla M. F. tak, že ji bila rukama po hlavě, tahala za vlasy
až tato upadla na zem, čímž jmenovaná utrpěla otřes mozku I. stupně, pohmoždění
hlavy a krční páteře, kdy toto zranění si vyžádalo hospitalizaci od 5. 9. 2000
do 7. 9. 2000 s celkovou dobou léčení od tří do čtyř týdnů“. Za tyto trestné
činy jí byl podle § 221 odst. 1 tr. zák., za podmínek ustanovení §§ 35 odst. 1,
53 odst. 2 písm. b), odst. 3, 54 odst. 1, 3 tr. zák. uložen úhrnný peněžitý
trest ve výši 8.000,- Kč a pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě
nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů.
Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obviněná povinna zaplatit poškozené M. F. škodu
ve výši 13.899,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se
zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 5 To 14/2002, tak,
že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně
tak nabyl právní moci dne 7. 3. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněná K. Č. podala prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. dovolání, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 7. 3. 2002, sp. zn. 5 To 14/2002, přičemž dovolacími důvody byly důvody
uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) , l) tr. ř.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že skutek, z něhož
byla obviněna, byl nesprávně právně posouzen, a to na základě „nesprávného
přístupu soudu k okolnostem případu“, kdy nebylo přihlédnuto ke vzájemným
vazbám mezi svědky a poškozenou, tyto důkazy pak byly hodnoceny jednostranně v
neprospěch obviněné, aniž by byly odstraněny existující rozpory. Dovolatelka
zdůraznila, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na doplnění dokazování znaleckým
posudkem k mechanismu vzniku zranění, jež sama při konfliktu utrpěla, a který
by jako objektivní důkaz osvětlil hodnověrnost její výpovědi, zejména ve vztahu
k hodnověrnosti výpovědi poškozené. Tím bylo možno dospět ke správnému
posouzení celého případu a ke zjištění, že dovolatelka konflikt s poškozenou
nevyvolala, jejím útokům se pouze bránila, a to v mezích nutné obrany podle §
13 tr. zák. Dovolatelka dále namítla, že svým jednáním nemohla naplnit znaky
skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle „§ 202 odst. 2 tr.zák.“
též z důvodu, že čekárnu předmětného zdravotnického zařízení nebylo možno ve
smyslu citovaného ustanovení zákona považovat za místo veřejnosti přístupné,
jelikož přítomnost pacientů zde byla přísně kontrolována a jejich pohyb mohl
být realizován výhradně za asistence zdravotnického personálu. Ten rovněž
dohlížel na to, aby budova kliniky byla vždy řádně uzamčena, přičemž vstup i
odchod z kliniky byl uskutečňován za jeho dohledu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněná v petitu svého dovolání navrhla, aby
dovolací soud podle § 265k odst. l tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“). Podle jejího názoru dovolatelka svými námitkami pouze zpochybnila
učiněná skutková zjištění, aniž by alespoň v návaznosti na ně uplatnila
konkrétní hmotně právní výtky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní
zástupkyně poukázala rovněž na to, že v rámci dovolacího řízení nelze
pravomocně zjištěný skutkový stav jakkoli přezkoumávat. Dovolací důvody
uplatněné dovolatelkou proto nejsou v souladu se zákonnými ustanoveními podle
§ 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ani s jiným důvodem dovolání podle § 265b
tr. ř. Vzhledem ke shora konstatovaným skutečnostem navrhla, aby dovolací soud
dovolání obviněné K. Č. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby
takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Obviněná K. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud
dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a
shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.,
kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Dovolání současně
splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 a § 265f odst. 1
tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění
skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy
vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše,
nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v
něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním
podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve
věci samé.
Obviněná K. Č. však své dovolací námitky s odkazem na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovala především do oblasti hodnocení důkazů a
z nich vyplývajících skutkových zjištění. Je-li v dovolání poukazováno na
nesprávně zjištěný skutkový stav věci, znamená to, že v rámci shora uvedeného
dovolacího důvodu jsou v prvé řadě namítány vady procesní povahy (§ 2 odst. 5,
6 tr. ř.), přičemž teprve jejich důsledkem mělo být následné nesprávné hmotně
právní posouzení. S přihlédnutím k výkladu podrobně rozvedenému shora, je
zřejmé, že skutkové námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nespadají, a proto k nim nebylo možno přihlížet.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek napadá i právní posouzení
skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka zde vyslovila již zmiňovaný právní názor, že nemohla naplnit
zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle „§ 202 odst. 2 tr. zák.“, neboť
čekárna soukromé kliniky s přesně upraveným (stanoveným) režimem evidence,
příchodu a odchodu pacientů, není místem veřejnosti přístupným. S touto
skutečností pak dovolatelka spojuje závěr, že soudy obou stupňů posoudily
předmětnou právní otázku vadně a v její neprospěch, pokud ji uvedeným trestným
činem shledaly vinnou.
V konstatovaném směru lze dovolací námitky považovat z hlediska ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Nejprve je ovšem zapotřebí poznamenat, že obviněná K. Č. nebyla uznána vinnou
trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 2 tr. zák., nýbrž podle ustanovení
§ 202 odst. 1 tr. zák. Tato skutečnost je dostatečně zřejmá z protokolu o
hlavním líčení, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a zejména z usnesení
Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířově, ze dne 4. 4. 2002, č. j. 101 T
288/2000-165, jímž byla opravena evidentní písařská chyba ve výrokové části
rozsudku.
Trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel,
který se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti
nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo
kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší
shromáždění nebo obřad občanů.
Podle dosavadní soudní praxe se za místo veřejnosti přístupné považuje takové
místo, kam má přístup více lidí a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Nemusí se
nutně jednat o místo přístupné bez omezení kdykoli a komukoli, přičemž není
rozhodné, je-li takové místo přístupné jen určitému okruhu osob a v určitou
dobu. Podstatné je, aby šlo o takové místo, kde by hrubá neslušnost nebo
výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi, ať se zde v inkriminovaném okamžiku
skutečně nacházejí či nikoliv. V předmětném případě se jednalo o čekárnu ve
zdravotnickém zařízení, tedy v místě, jež je svou povahou určeno k poskytování
zdravotních služeb veřejnosti. Do čekáren těchto zařízení mají kromě
zdravotnického personálu přístup především občané (pacienti), tedy veřejnost
pro kterou jsou určeny jako pro široký individuálně neurčený okruh osob
vyhledávající zdravotnické služby. Podle názoru Nejvyššího soudu je proto
takovou čekárnu nutno považovat za místo veřejnosti přístupné podle dikce
ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž pro posouzení tohoto znaku není
důležité, zda jde o zdravotnické zařízení státní nebo soukromé, ani to, jakému
režimu podléhají návštěvy v něm.
Poněvadž dovolatelka uplatnila obdobné námitky již v rámci řádného opravného
prostředku (odvolání), zabýval se Krajský soud v Ostravě shora uvedenými
otázkami i ve svém rozhodnutí a dospěl k závěrům, jež shora vyslovenému
právnímu názoru Nejvyššího soudu neodporují.
Skutečnosti uvedené v předcházejících odstavcích tedy neumožňují dovodit, že by
ve věci dovolatelky K. Č. bylo právní posouzení skutku založeno na vadném
hmotně právním názoru, a že tedy uplatněné námitky jsou s ohledem na ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněné.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy,
kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného
přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo
byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení
byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V
posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nejde, neboť
Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném
přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Jestliže dovolatelka v odůvodnění
dovolání uplatněný dovolací důvod vymezila pouze formálním odkazem na to, že o
zamítnutí řádného opravného prostředku bylo rozhodnuto, „aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, a přitom vůbec
neuvedla o jaké skutečnosti tuto námitku opírá, nelze mít za to, že by i v
tomto směru šlo o dovolání opodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné K. Č. odmítl,
přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda
senátu:
JUDr. Eduard Teschler