3 Tdo 987/2014-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání podaném obviněným Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 6. 3. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 240/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 13 T 240/2009 ze dne 31. 7. 2012 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal obviněný Z. K. a stejně tak i příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud Brno, pobočka ve Zlíně, usnesením sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 18. 6. 2013 tak, že obě takto podaná odvolání podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl jako nedůvodná.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1162/2013 ze dne 11. 12. 2013 tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 18. 6. 2013 a podle § 265k odst. 2 tr. ř., zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O podaných odvoláních obviněného Z. K. a příslušného státního zástupce potom znovu rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem sp. zn. 6 To 93/2013 ze dne 6. 3. 2014 tak, že z podnětu odvolání obviněného Z. K. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. Z. K. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a rozhodl o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že i po doplnění dokazování výslechem znalce z oboru silniční dopravy Ing. Kropáče má za to, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba stran způsobu jeho jízdy. Uvedený znalec tak měl potvrdit, že na vzniklou situaci dovolatel reagoval řádně a včas. Rychlost své jízdy (24 km/hod.) tak má dovolatel v dané chvíli za přiměřenou všem okolnostem, tedy cesty neužívané motoristy ani chodci a koleje vytvořené zemědělskou technikou, občas projíždějící místem, kdy takto prý nešlo o řádnou polní cestu. Ležící postava tak (za uvedených okolností) vytvořila překážku náhlou a neočekávanou, na kterou nemohl reagovat. Soudy tak v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními dospěly k závěru, že dovolatel jel v kritické době rychlostí, která nebyla přiměřená stavu a povaze místa, kterým projížděl. S ohledem na řečené tak hodnocení důkazů soudy se dostalo do extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky (pod sp. zn. I. ÚS 55/04, III. ÚS 376/03, I. ÚS 248/04). Stran rozhodnutí soudů o náhradě způsobené škody pak (bez bližší argumentace) uvedl, že dovolatel řídil vozidlo, jehož nebyl vlastníkem ani provozovatelem, a proto neměl být zavázán k náhradě uvedené škody. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 To 93/2013 a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, případně, aby podle ustanovení § 265m tr. řádu při zrušení napadeného rozhodnutí sám ve věci rozhodnul rozsudkem“. Konečně požádal, aby dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon citovaného rozsudku odvolacího soudu do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
K takto podanému dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal dovolacímu soudu přípis, v jehož rámci sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatel namítl, že v předmětném (popsaném) skutku nelze spatřovat (označený trestný čin), který by spáchal. Avšak odvolací soud zejména i v důvodech přijatého rozhodnutí v dané věci vysvětlil, z jakých důkazů (i po doplnění dokazování v rámci jím konaného veřejného zasedání) vycházel a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěl. Vycházel takto zejména z výpovědi znalce z oboru silniční doprava, který uvedl, že dovolatel sjížděl jako řidič označeného auta zprvu po tzv. horní louce, kde byla jeden metr vysoká tráva rychlostí 24-33 km/hod., a odtud z prudkého svahu sjížděl na polní cestu nacházející se na tzv. dolní louce.
Při takovéto jízdě se vozidlo výrazně rozkývalo, nebyl proto schopen okamžitě brzdit (tzv. dupnout na brzdu), byl v té chvíli „volný“ a s brzděním reagoval se zpožděním jedné sekundy, což také vedlo ke vzniku popsaného následku. Odvolací soud také správně poukázal na to, že, byť se jednalo o polní cestu (dle protokolu o nehodě v silničním provozu šlo o účelovou komunikaci), nebylo vyloučeno, že se na ní mohla pohybovat jiná vozidla, případně chodci, když lze obecně připustit, že řidič musí jet obezřetně v každém případě a tedy i bez ohledu na to, jakým terénem se pohybuje.
Tvrzení dovolatele spočívající v tom, že na popsaném místě v žádném případě nemohl očekávat přítomnost vozidla či člověka, nemůže obstát. V daném případě tak dovolatel rychlost své jízdy nepřiměřil charakteru (složitého) terénu, kterým se pohyboval, v důsledku toho se jím řízený vůz rozkýval a znemožnil mu adekvátní reakci na ležícího chodce. Lze také připomenout, že odvolací soud okolnostem případu stanovil odpovídající (nezanedbatelnou) spoluvinu poškozeného, a to i v souvislosti s právním posouzením učiněných skutkových zjištění, uložením trestu a rozhodnutím o vznesených nárocích na náhradu škody.
K té je potom namístě ve stručnosti uvést, že vůči rozhodnutí o náhradě škody v řízení před soudy dovolatel ničeho nenamítal, a pokud (bez bližší argumentace) ji zmínil pouze v rámci podaného dovolání, nemohl se touto otázkou dovolací soud ani zabývat. Pro úplnost (jako obiter dictum) je třeba uvést, že z ničeho neplyne jakýkoli pracovněprávní či obdobný vztah dovolatele k tehdy užitému vozidlu a z tohoto hlediska případná odpovědnost jiného za vznik způsobené škody.
Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že odvolací soud zjevně pochybil (extrémně vybočil) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů, a to i v souvislosti s podáním znaleckého posudku a výpovědí znalce z oboru silniční doprava, neboť je to jenom soud, který i takto vedené dokazování hodnotí a posuzuje v rovině právní. Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují pouze do oblasti učiněných skutkových zjištění a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. O žádosti dovolatele na odložení výkonu napadeného (citovaného) rozsudku odvolacího soudu potom Nejvyšší soud s ohledem na takto v uvedené věci přijaté usnesení již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka