3 Tdo 989/2010
U s n e s e n í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září
2010 o dovolání obviněného Mgr. M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 56/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 161/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e č á s t e č n ě z r u š u j e
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 56/2009, a to
ve výroku, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Mgr. M.
R. v části směřující proti výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí, na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně ukládá, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2008, sp. zn. 5 T 161/2008, byl
obviněný Mgr. M. R. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b
odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že (Nejvyšší
soud zde reprodukuje jen skutková zjištění uvedená pod bodem 1 a 2 výroku,
neboť jen ta se týkají dovolatele):
„1. obžalovaní J. B. a M. R., společně s obžalovanými M. K. a M. V., stíhanými
samostatně
I. po předchozí vzájemné domluvě M. K. zprostředkoval jako zástupce firmy V.
K., se sídlem M., B., uzavření úvěrové smlouvy ze dne 1. 2. 2006, mezi
společností GE M. M., a. s., V., P., a společnosti F., s. r. o., Š., B., kterou
zastupoval na plnou moc M. R., na vozidlo tov. zn. Audi A8, když do úvěrové
smlouvy uvedli nepravdivé údaje o technickém stavu
vozidla, ujetých kilometrech a výbavě vozidla, před uzavřením úvěru provedl
technik společnosti C. D., spol. s r. o., J. B., fyzickou prověrku vozidla, v
odborném certifikátu k prověrce typu K, potřebném k uzavření úvěrové smlouvy,
uvedl výsledek prověrky 1, tzn. že vozidlo je v pořádku, ačkoliv vozidlo bylo
po havárii velmi poškozené a nepojízdné, na vozidlo v deklarované pořizovací
ceně 1.420.000,- Kč měla být zaplacena akontace ve výši 426.000,- Kč, do
současné doby byly na úvěru, který byl poskytnut na částku 994.000,- Kč,
zaplaceny pouze tři měsíční splátky v celkové výši 146.950,41 Kč, přičemž výše
uvedeného se dopustili, ačkoliv si všichni obvinění byli předem vědomi toho, že
předmětné vozidlo nebude spol. F., s. r. o., užívat ani ho splácet a dne 13. 6.
2006 oznámil na OOP B. M. V. krádež výše uvedeného vozidla, které neužíval a
vzhledem k poškození vozidla ani užívat nemohl, kdy tímto svým jednáním
způsobili společnosti GE M. M., a. s., V., P. škodu ve výši 847.049,59 Kč,
2. obžalovaný M. R. společně s M. K., stíhaným samostatně
po předchozí vzájemné domluvě M. K. zprostředkoval jako zástupce firmy V. K.,
se sídlem M., B., uzavření úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 2006, mezi společností
E., s. r. o., S. n.., Č. B., a společností A., s. r. o., n. M., T., zastoupenou
M. R., na vozidlo tov. zn. VW Transporter, modré barvy, úvěrovou smlouvu
sjednali a uzavřeli, ačkoliv si byli vědomi toho, že předmětné vozidlo nebude
společnost A., s. r. o., užívat a nebude ani splácet úvěr, na vozidlo v
pořizovací ceně 630.000,- Kč byla zaplacena akontace ve výši 63.000,- Kč, do
současné doby byla na úvěru, který byl poskytnut na částku 567.000,- Kč,
zaplaceny pouze 3 měsíční splátky v celkové výši 77.133,- Kč, doposud se
nepodařilo zjistit, kdo vozidlo užívá v současné době, přičemž tímto svým
jednáním způsobili společnosti E., s. r. o., škodu ve výši 489.867,- Kč.“
Za tento trestný čin byl obviněnému Mgr. M. R. podle § 250b odst. 4 tr. zák.
uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst.
2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost uhradit ve
zkušební době způsobenou škodu. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve
statutárních orgánech na dobu čtyř let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Mgr. M. R. a J. B. stanovena
povinnost společně a nerozdílně s M. K. a M. V., kteří jsou stíhání samostatně,
poškozené společnosti GE M. A., a. s., se sídlem P., V., nahradit škodu ve výši
847.049,- Kč.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Mgr. M. R. stanovena povinnost
společně a nerozdílně s M. K., který je stíhán samostatně, nahradit poškozené
společnosti E., s. r. o., se sídlem S., Č. B., škodu ve výši 489.867,- Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti GE M. A., a. s., a E., s.
r. o., se zbytky svého nároku na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o spoluobviněných J. H. a J. B.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání do všech jeho
výroků. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 3 To 56/2009,
podle § 256 tr. ř. odvolání Mgr. M. R. zamítl. Podle § 258 odst. 1 písm. b),
d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněných J. B. a J.
H., přičemž sám ohledně nich podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný Mgr. M. R. prostřednictvím svého
obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále z důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný v úvodu dovolání namítá nesprávné právní posouzení uvedených skutků,
pokud byly kvalifikovány jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst.
1 tr. zák. Je toho názoru, že ve skutkové části výroku o vině u skutku pod
bodem 1) není vyjádřena objektivní stránka a stejně tak subjektivní stránka
trestného činu úvěrového podvodu. Dovolatel tvrdí, že nic nevěděl o
nepravdivých údajích ohledně předmětných vozidel, čímž se vylučuje jeho
zavinění ve formě úmyslu. Dále poukazuje na to, že u skutku pod bodem 2) není
podle něj vyjádřeno, které nepravdivé či hrubě zkreslené údaje v rámci
skutkového děje byly uvedeny nebo které byly zamlčeny, tedy podle něj nebyla
naplněna objektivní stránka trestného činu podle § 250b odst. 1 tr. zák.
Dovolatel ve skutkové větě rovněž postrádá vyjádření subjektivní stránky
trestného činu, tj. jeho vědomost o některém z výše uvedených znaků objektivní
stránky trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1 tr. zák.
Dále dovolatel rozvádí své výhrady vůči právnímu posouzení uvedených skutků
podle § 250b odst. 2 tr. zák. Konstatuje, že se jedná o samostatnou skutkovou
podstatu, jejíž vyjádření ve skutkové části děje popsané ve výroku rozsudku
nenalézá. Má za to, že skutková věta neobsahuje žádné okolnosti spočívající v
použití úvěru na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. Rovněž dovolatel
nenalézá vyjádření subjektivní stránky tohoto trestného činu.
Obviněný také brojí proti posouzení jeho jednání jako kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 4 písm. a) tr.
zák. spočívající v tom, že pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované
skupiny. Tvrdí, že v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv mu nebyla známa
účast dalších osob, tedy nemohl mít ani tušení o existenci organizované
skupiny. Má za to, že skutkové věty neobsahují znaky organizované skupiny,
přičemž skutku pod bodem 2) se měly dopustit pouze dvě osoby. Tedy podle
dovolatele posouzení jednání spáchaného organizovanou skupinou brání u skutku
pod bodem 1) subjektivní stránka, v případě skutku ad 2) navíc také stránka
objektivní.
Další námitku obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. Brojí proti trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve
statutárních orgánech, který mu byl uložen. Domnívá se, že trest zákazu
činnosti byl vymezen příliš široce a brání mu ve výkonu funkce statutárního
orgánu jakékoliv právnické osoby (tedy i nepodnikatelského charakteru). Je
přesvědčen, že druh a rozsah zákazu činnosti by měl být limitován v souvislosti
se spáchaným trestným činem. Proto je toho názoru, že tím, jak mu byl tento
trest uložen, došlo k výraznému překročení rámce ust. § 49 odst. 1 tr. zák.,
neboť trest se vztahuje i na takový typ funkcí, v souvislosti s nimiž se
posuzovaného trestného činu nedopustil.
Závěrem namítl, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, resp.
některé jeho námitky pominuly úplně, čímž v některých částech překročili meze
přezkoumatelnosti.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu v části týkající se obviněného Mgr. M. R. a přikázal tomuto
soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
písemně vyjádřila.
Uvedla, že byť bylo dovolání podáno s odkazem na dovolací důvod dle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti významná část námitek obviněného
směřuje proti hodnocení důkazů a napadá skutková zjištění učiněná soudy.
Konstatovala, že dovolatel předkládá odlišné skutkové okolnosti, než jaké
zjistil soud. Podotkla, že přezkumem nezjistila žádné extrémní rozpory mezi
skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Má za to, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají tři okruhy
dovolatelových námitek. Za prvé, že ze skutkových vět nevyplývá naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1
trestního zákona (ad 1, 2 subjektivní stránky ve formě úmyslu, ad 2 též
objektivní stránky) a mezi větou skutkovou a větou právní tedy existuje rozpor.
Za druhé, právní kvalifikace skutku podle odst. 2, § 250b trestního zákona je
nesprávná, když ze skutkové věty není zřejmé, v čem je spatřováno užití úvěru k
jinému než určenému účelu bez souhlasu věřitele. Za třetí, ze skutkových vět
nevyplývají okolnosti, z nichž by aspoň v hrubých rysech vyplývala vědomost
obviněného o existenci organizované skupiny, tím méně o jeho členství v ní, v
případě skutku sub 2 ze skutkové věty navíc vyplývá, že se ho dopustily toliko
dvě osoby. Prvou a třetí námitku považuje nejvyšší státní zástupkyně za zjevně
neopodstatněnou.
Shrnula, že dle skutkových zjištění soudu vyplývá, že obviněný v obou případech
uzavřel úvěrové smlouvy na zakoupení osobních automobilů, přičemž mu bylo
předem známo, že nebudou údajnými kupujícími ke svému účelu užívány, že úvěr
nebude splácen, a že tím dojde pouze k vylákání peněz od věřitelů. Je
přesvědčena, že úmysl obviněného je v tomto směru dostatečně vyjádřen ve
skutkové větě. Má za to, že dovolatel v obou případech při uzavírání smluv
uvedl nepravdivé údaje ohledně stavu automobilu (ad 1), ohledně účelu
poskytnutí úvěru a způsobu jeho zaplaceni (ad 1, 2).
Podotkla, že skutek byl spáchán dvěma dílčími útoky, proto pro užití vyšší
trestní sazby není nezbytné, aby okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby byly splněny u obou dílčích útoků a postačí, pokud všechny znaky nezbytné
pro přísnější právní kvalifikaci byly naplněny u jednoho z těchto útoků. Proto
je přesvědčena, že není překážkou právní kvalifikace podle odst. 4 písm. a) §
250b tr. zák., pokud se v případě druhého útoku na spáchání trestného činu
podílely toliko dvě osoby, neboť k naplnění znaků organizované skupiny, jejímž
členem obviněný byl, došlo totiž v případě prvého skutku.
Naopak přisvědčila dovolateli v tom, že ustanovení dle § 250b odst. 2 tr. zák.
tvoří ve vztahu k § 250b odst. 1 tr. zák. samostatnou skutkovou podstatu. Proto
podle jejího názoru je právní kvalifikace dle § 250b odst. 1, 2, 4 písm. a), b)
tr. zák. z tohoto pohledu vadná. Domnívá se, že soud tím chtěl vyjádřit
skutečnost, že v případě skutku ad 1) vylákané peníze zjevně nemohly sloužit k
zakoupení deklarovaného automobilu, jehož hodnota byla mnohonásobně nižší, a že
tudíž byl úvěr použit k jinému než sjednanému účelu. Nicméně je toho názoru, že
projednání dovolání by na postavení dovolatele nic nezměnilo, neboť byl uznán
vinným též podle odst. 4 písm. a), b) § 250b trestního zákona, tedy ve vyšší
trestní sazbě.
K námitce dovolatele týkající se uloženého trestu zákazu činnosti uvedla, že
trestná činnost obviněného fakticky spočívala v úplně obyčejném podvodu, který
neměl s podnikáním (ve smyslu činnosti za účelem dosažení zisku) nic
společného. Podvodně získat peníze na fingovaný nákup automobilů lze totiž i v
případě organizací neziskových. Má za to, že pokud dovolatel zneužil ke
spáchání trestné činnosti přinejmenším u skutku sub 2) svého postavení
statutárního orgánu, není v rozporu se zákonem, pokud mu byl shora uvedený
trest zákazu činnosti uložen, a to bez jakéhokoliv limitu. Proto tuto jeho
námitku považovala za zjevně neopodstatněnou.
Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání
obviněného Mgr. M. R. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody, lze považovat za
některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. řádu, jelikož
uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě tohoto dovolacího důvodu
lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného
trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn.
Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani
neúplnost provedeného dokazování.
Námitky dovolatele, kterými brojí proti absentující subjektivní stránce
trestného činu, založil obviněný z větší části na skutkovém základě. V dovolání
předkládá svou verzi skutkového stavu, podle níž netušil, že v případě ad 1 šlo
o vrak vozu, v případě ad 2 tvrdil, že vůz převedl na pana N. z titulu své
funkce jednatele společnosti A., s. r. o. Těmito skutkovými námitkami však
nenaplnil deklarovaný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí, přičemž jimi nenaplnil ani
žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. § 265b tr.
ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS
78/05).
Nejvyšší soud shledal, že subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu
je dostatečně vyjádřena ve skutkové větě výroku rozsudku městského soudu – „po
předchozí vzájemné domluvě, uvedli nepravdivé údaje, byli si vědomi“, takže je
zřejmé, že se jednalo o úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.
Obviněný se svého jednání dopustil dvěma útoky, přičemž jeho jednání bylo
kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 2, 4
písm. a), b) tr. zák. Ze znění odst. 1 a 2 cit. ust. § 250b je zřejmé, že se
jedná o dvě samostatné skutkové podstaty. Nicméně v této souvislosti nutno
poukázat na judikaturu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 147 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. To
bylo konstruováno zcela shodně. Podle konstantní judikatury sice tato
konstrukce nepřipouštěla sčítat škody způsobené jednáním pachatele naplňujícím
znaky uvedené v odst. 1 a odst. 2, to ovšem jen v případě, že jejich součet
nedosáhl hranice tzv. značné škody nebo škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11
tr. zák.). V posuzovaném případě činila celková škoda způsobená jednáním
obviněného Mgr. R. podle odst. 1 a 2 ust. § 250b tr. zák. podle zjištění soudu
(viz str. 10 rozsudku) 1. 336.916,- Kč, tedy jednoznačně přesáhla hranici tzv.
značné škody, která činí ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. 500.000,- Kč, což
umožňovalo jednání obviněného posoudit dle § 250b odst. 1, odst. 2, odst. 4
písm. b) tr. zák. (způsobil-li takovým činem značnou škodu).
Ve skutkové větě u jednání pod bodem 1 je přitom zřetelně vyjádřeno, že
obvinění společně po předchozí vzájemné dohodě do úvěrové smlouvy uvedli
nepravdivé údaje o technickém stavu vozidla, ujetých kilometrech a výbavě
vozidla, což zcela jistě odpovídá právní větě, že při sjednávání úvěrové
smlouvy uvedl nepravdivé údaje a tím naplnil § 250b odst. 1 tr. zák. Co se týče
samostatné skutkové podstaty dle § 250b odst. 2 tr. zák., pak toto je poněkud
nepřesně vyjádřena ve skutkové větě tím, že všichni obvinění byli předem vědomi
toho, že předmětné vozidlo nebude spol. F., s. r. o., užívat ani ho splácet. Z
tohoto lze dospět k závěru, že peníze poskytnuté z úvěru tedy společnost F., s.
r. o., použila na jiný než určený účel. O tom ostatně svědčí i fakt, že
skutečná hodnota vozu (přesněji jeho vraku) byla mnohonásobně nižší.
Skutková věta u jednání ad 2 výroku pak obsahuje obdobné vyjádření toho, že
úvěr byl použit na jiný než určený účel (byli si vědomi toho, že předmětné
vozidlo nebude společnost A., s. r. o., užívat, vůz bude převeden na jiný
subjekt, ač to smlouva o úvěru výslovně zakazovala a úvěr nebude splácen), z
čehož lze dovodit naplnění skutkové podstaty podle § 250b odst. 2 tr. zák. Lze
souhlasit s dovolatelem, že ze skutkové věty zde není zcela zřejmé, jaké
nepravdivé údaje obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl. Nicméně
vzhledem k možnosti sčítat způsobené škody přesahující hranici tzv. značné
škody podle odst. 4 písm. b), ust. § 250b tr. zák. nebylo podle názoru
Nejvyššího soudu nutné, aby pro posouzení jednání obviněného podle § 250b odst.
1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. naplnily oba útoky obě skutkové podstaty podle
odst. 1 i 2.
Již bylo konstatováno výše, že dovolatel byl uznán vinným pokračujícím trestným
činem spáchaným dvěma útoky. Na překážku takovému posouzení není ani to, že
některé útoky naplňují základní a jiné kvalifikovanou skutkovou podstatu
(srovnej č. 42/1979-III. Sb. rozh. tr.). Pro posouzení jednání obviněného podle
odst. 4 písm. a), ust. § 250b tr. zák. proto postačovalo, že jej spáchal jako
člen organizované skupiny pouze v případě útoku pod bodem 1. Této právní
kvalifikaci nasvědčuje sofistikovanost trestné činnosti, která si vyžadovala
důkladné naplánování a přesné rozdělení úloh jednotlivých pachatelů. V tomto
ohledu tedy Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit v případě, že byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Námitka obviněného směřovala proti uložení trestu zákazu činnosti
formulovanému jako zákaz působení ve statutárních orgánech na dobu čtyř let.
Podle dovolatele byl zákaz činnosti formulován příliš široce a tudíž v rozporu
se zákonem. Takto vymezený se totiž vztahuje na působení ve všech statutárních
orgánech bez jakéhokoli omezení, tedy například i na subjekty ryze
nepodnikatelského charakteru, což podle něj odporuje i
požadavku, aby byl zákaz limitován souvislostí se spáchaným trestným činem.
Nejvyšší soud shledal v tomto ohledu dovolání obviněného opodstatněným. Podle §
49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti, dopustil-li se
pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.
Judikatura vztahující se k uvedenému ustanovení dlouhodobě upozorňuje na
nutnost vymezit ukládaný zákaz činnosti tak, aby plnil svůj účel, tj. aby nebyl
vymezen příliš úzce (postrádal by pak svou preventivní funkci), ale ani
bezbřeze široce (takový trest by byl v rozporu se zákonnými podmínkami jeho
uložení a pachatele by v jeho dalším životě nepřiměřeně omezoval).
K této problematice existuje řada rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Poukázat lze např. na č. 5/1980, podle něhož trest zákazu
činnosti lze vyslovit jen ohledně takové činnosti, v souvislosti s kterou se
pachatel dopustil trestného činu. Tato souvislost přitom musí být přímá,
bezprostřední.
Zákaz činnosti nesmí být vymezen příliš obecně, např. jako zákaz provozování
činnosti soukromého podnikatele (viz č. 60/1994 Sb. rozh. tr.). Nejlépe dopadá
na řešenou problematiku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn.
5 Tdo 637/2009. To bylo schváleno na poradě trestního kolegia dne 30. 6. 2010 k
publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle něj, je-li pachateli
ukládán trest zákazu činnosti za trestný čin, jehož se dopustil jako člen
statutárního orgánu obchodní společnosti, pak jeho rozsah nemůže automaticky
zahrnovat všechny činnosti, k jejichž výkonu měla společnost podnikatelské
oprávnění, ale jen ty, v souvislosti s nimiž byla páchána trestná činnost. Z
pohledu tohoto rozhodnutí se vymezení zákazu činnosti zcela obecně jako zákazu
působení ve statutárních orgánech jeví jako příliš široké, zjevně přesahující
rozsah činností, v souvislosti s nimiž se obviněný Mgr. R. činu dopustil.
Nejvyšší soud proto za účelem nápravy tohoto pochybení musel podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. částečně zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009,
sp. zn. 3 To 56/2009, a to ve výroku, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto
odvolání obviněného Mgr. M. R., ovšem pouze v té jeho části, kterým bylo
zamítnuto odvolání směřující proti výroku o trestu, když výrok o vině byl
Nejvyšším soudem shledán bez závad. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil
také všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Brně uložil, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Nové rozhodnutí krajského soudu se bude omezovat
pouze na výrok o trestu. V prvé řadě bude nutno konkretizovat vymezení zákazu
činnosti tak, aby odpovídalo zákonným podmínkám jeho uložení uvedeným v § 49
odst. 1 tr. zák., tj. aby zahrnovalo činnost, v souvislosti s níž se obviněný
Mgr. R. činu dopustil. Poté na krajském soudu bude, aby zvážil, zda tato změna
si vynucuje ještě nějaké další změny výroku o trestu, který musel být zrušen
jako celek, i když zjevně vadný byl jen výrok o uložení zákazu činnosti (k tomu
viz č. 10/1997 Sb. rozh. trest.). Krajský soud však bude při ukládání nového
trestu v každém případě vázán tzv. zákazem reformace in peius (§ 265s odst. 2
tr. ř.), když napadený rozsudek byl zrušen výhradně z podnětu dovolání podaného
obviněným.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr