3 Tdo 990/2025-1831
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná Jana Kubínová, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2025, č. j. 6 To 36/2025-1687, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 12/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Jany Kubínové odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také jen „krajský soud“) ze dne 26. 2. 2025, č. j. 39 T 12/2023-1614, byla obviněná Jana Kubínová (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě I. výroku o vině a přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem II. výroku o vině. Za to byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci – ve výroku specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně dále výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
2. K následnému odvolání obviněné Vrchní soud v Olomouci (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2025, č. j. 6 To 36/2025-1687, citovaný rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že obviněnou na částečně revidovaném skutkovém základu uznal znovu vinnou jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině) a jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (bod II. výroku o vině) za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku a zestručněno)
I. v blíže neupřesněné době od roku 2017 do srpna roku 2020 postupně úmyslně uvedla v omyl své investory pod záminkou zhodnocení jejich investic různými způsoby v rozmezí 6 - 9 % p. a., kdy jim zatajila, že od nich vylákané prostředky k deklarovaným výhodným investicím neužije, dílem je použila k pozdějším výplatám dalších investorů a dílem ke své vlastní spotřebě, přičemž od počátku jednala s vědomím, že žádné zhodnocení investic poškozeným klientům nezajistí a po čase již nebude mít ani prostředky k úhradám splatných závazků, takto od v rozsudku vyjmenovaných 23 poškozených buď přímo nebo prostřednictvím poškozeného M. D. na základě ústních dohod postupně převzala částku v celkové výši 33 972 259 Kč, přičemž většině poškozených ve stanovených termínech vybrané prostředky nejen nezhodnotila, ale nevrátila jim ani vklady v plné výši, resp. nevykázala případnou ztrátu, a současně vyšlo najevo, že uvedené pohledávky, byť byly zajištěny vydáním směnek bez protestu a později i sepsáním notářského zápisu jako exekučního titulu podle ustanovení § 74 písm. b) notářského řádu č. j. NZ 40/2021 ze dne 13. 4. 2021, jsou kvůli špatné finanční situaci obviněné nevymahatelné,
II. dne 20. 1. 2020 elektronickou formou požádala u společnosti Equa Bank, a. s., IČ 47116102, o nezajištěný neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 700 000 Kč s tím, že uvedenou společností jí byl následně schválen úvěr ve výši 400 000 Kč, a to ke dni 23. 1. 2020, následně došlo k čerpání úvěru a obviněná celou částku obratem přeposlala na účet P. K., jakožto jednoho z poškozených jednáním popsaným v bodě I. výroku o vině, přičemž v samotné žádosti o úvěr mimo jiné uvedla, že její čistý měsíční příjem činí 76 000 Kč, což bylo v rozporu s jejím daňovými přiznáním za rok 2019, v němž je uveden její oficiální průměrný měsíční příjem 10 2018 Kč před zdaněním (v roce 2020 pak 3 457 Kč před zdaněním), a dále uvedla, že měsíčně splácí 32 000 Kč a že nemá žádné jiné výdaje, ačkoli dne 17. 6. 2019 uzavřela jako OSVČ se společností Sano a. s., IČ 24256765, smlouvu o úvěru na částku 10 215 500 Kč, kterou měla splatit v následujících deseti měsíčních splátkách po 130 000 Kč a dne 17. 5. 2020 jedenáctou splátkou ve výši 10 496 425 Kč, a dne 16. 9. 2019 rovněž jako OSVČ uzavřela se stejnou společností další smlouvu o úvěru na částku 2 053 500 Kč, kterou se zavázala splatit v sedmi měsíčních splátkách po 33 097 Kč a dne 16. 5. 2020 osmou splátkou ve výši 2 086 597 Kč.
3. Za popsanou trestnou činnost odvolací soud obviněné uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody na 7 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – ve výroku specifikované stavby a pozemků na území Italské republiky. Rozsudek obsahuje rovněž výrok o povinnosti obviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozeným L. K. (nyní O.), J. M., M. P., L. P., M. J., J. O., J. O., K. K., K. K., L. P., R. H., M. H., J. K., P. K., T. M., Z. O., R. P., A. Z. a G. M. stanovené částky, dále výrok, jímž byli poškození M. H. a T. M. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a konečně výrok, jímž byli poškození M. D., V. P. a Raiffeisenbank, a. s., odkázáni s nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení podle § 229 odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadla obviněná Jana Kubínová dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř.
5. Podstatnou vadu dosavadního řízení spatřuje předně v tom, že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Roman Kafka aktuálně sám čelí trestnímu stíhání pro typově stejné jednání, za které ji odsoudil v této věci. Po celou dobu hlavního líčení přitom věděl, čeho se dopouštěl, a proto nelze vyloučit, že se do jeho úvah v rámci rozhodování promítly právě vlastní činy a hrozba potenciálních důsledků pro případ, že v budoucnu vyjdou najevo. Jinak řečeno, na obviněnou a její trestnou činnost mohl pohlížet buď s jistou dávkou shovívavosti, ale stejně tak mohl provedené důkazy hodnotit neobjektivně v její neprospěch pod tíhou vlastního pocitu viny. Obě varianty mohly v každém případě zapříčinit nesprávné či minimálně neúplné zjištění skutkového stavu, který posléze bez dalšího „převzal“ do svého rozhodnutí i vrchní soud. Obviněná přitom pokládá za vyloučené, aby soudce, který po celou dobu věděl, že se sám dopouštěl podvodného jednání totožného charakteru, mohl o podané obžalobě rozhodnout nestranně a nezaujatě. Je proto přesvědčena, že u něho byl dán důvod pro vyloučení z rozhodování věci pro poměr k ní ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.
6. Ke skutkovým závěrům nižších soudů připomněla, že se od začátku trestního řízení hájí tím, že finanční prostředky od svých klientů přebírala výhradně za účelem jejich zhodnocení, které v některých případech trvalo i několik let. Nikoho přitom v omyl neuvedla ani mu nezamlčela žádnou podstatnou skutečnost. Trvá na tom, že investice probíhaly zcela v souladu s dohodami (včetně případného prodloužení investice nad rámec původně sjednané doby), které s ní poškození uzavírali bez jakéhokoli nátlaku. Pokud klient požádal o vrácení peněz, vždy tak učinila a poskytnuté prostředky mu vyplatila i s jejich zhodnocením v garantované výši. Ani způsob evidence a zajištění těchto nároků nebyl nikterak nevýhodný či nedostatečný. Dovolatelka je hluboce přesvědčena, že krajský soud tyto skutečnosti zcela pominul. Oba soudy pak po její výtce rezignovaly na zohlednění objektivních příčin její pozdější neuspokojivé ekonomické situace v období po vypuknutí pandemie covidu, která negativně ovlivnila nejen investice klientů, ale i její vlastní. Pokud by v současnosti disponovala dostatečnými peněžními prostředky, prioritně by je použila alespoň k částečnému vyplacení vkladů poškozených. To však prozatím není možné, byť ve svém úsilí saturovat jejich nároky nepolevila. Nyní jí v tom ovšem brání výkon uloženého trestu odnětí svobody. Stávající investice klientů jsou nicméně i nadále řádně spravovány a v budoucnu reálně dojde k jejich očekávanému zhodnocení.
7. Podle obviněné dále nebylo v řízení prokázáno, že by inkasované peněžní prostředky použila pro svoji osobní potřebu, anebo obohatila někoho jiného. Stejně tak z provedených důkazů nevyplývá ani příčinná souvislost mezi jejím údajně podvodným jednáním a takovým neoprávněným obohacením. Určitě tomu tak není u řady osob vystupujících v pozici poškozených, které vůbec nezná, nikdy s nimi nebyla v osobním kontaktu, nemluvila s nimi a neměla ani tušení, že k ní směřují právě jejich finanční prostředky. Tyto poškozené přiměl, neznámo jak, k investicím poškozený M. D. Přestože ona sama vůči nim protiprávně nejednala, byla i v tomto rozsahu nesprávně shledána vinnou trestným činem podvodu.
8. Dovolatelka soudí, že vadný je i výrok napadeného rozsudku o její vině přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. V jejím jednání nelze dovodit potřebný úmysl, neboť se při sjednávání úvěru bezvýjimečně řídila pokyny banky a předložila jí takové podklady, které byly požadovány. Banka byla zároveň s její tehdejší finanční situací dostatečně obeznámena i proto, že u ní řešila své podnikatelské a soukromé aktivity. Úvěr sám byl pak od počátku řádně splácen a ani v okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku nedošlo k jeho zesplatnění.
9. Výhrady obviněná vznesla rovněž k adheznímu výroku rozsudku vrchního soudu. K němu zmínila, že poškozený M. D. disponuje notářským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti ze dne 13. 4. 2021, v němž se mu zavázala zaplatit dlužnou částku ve výši 13 836 606 Kč s příslušným úrokem. Z pozdější výpovědi poškozeného před soudem vyplynulo, že do zmíněné sumy jsou zahrnuty nejen jeho vlastní finanční nároky ve výši cca 950 000 Kč, ale i nároky dalších poškozených, kteří svěřili své peněžní prostředky nejprve jemu a on je pak předal za účelem zhodnocení dovolatelce. Ta znovu zdůraznila, že s dotyčnými sama nejednala, nota bene je ani neznala a o uvedeném postupu poškozeného M. D. nevěděla. Z titulu jejich vzájemné dohody (notářského zápisu) je přitom proti ní již vedeno exekuční řízení. Uložením povinnosti, aby uhradila škodu poškozeným L. K., J. M., M. P., L. P., M. J., J. O., J. O., K. K., K. K., J. K. a L. P., tak došlo k faktickému „zdvojení“ nároků jmenovaných a v budoucnu by mohlo dojít k situaci, že výkonem obou exekučních titulů by jim vzniklo bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru představuje (analogicky vzato) porušení zásady non bis in idem.
10. Dovolatelka se vymezila i proti uloženému trestu odnětí svobody, který vnímá jako nepřiměřeně přísný. Poukázala na trestní kauzu týkající se společnosti „J.O. Investment“ vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2021, kde byl jednatel a vlastník společnosti odsouzen k trestu odnětí svobody na 9 let, ačkoli škoda, kterou měl způsobit, podle veřejně dostupných zdrojů převyšuje škodu zjištěnou v nyní posuzované trestní věci více než třicetinásobně. Při porovnání obou případů má dovolatelka za to, že reklamovaný trest, který jí byl uložen, je „v hrubém nepoměru ke způsobené škodě“.
11. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud „zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2025, č. j. 6 To 36/2025-1687, a věc „vrátil Krajskému soudu v Brně prvního stupně k novému projednání“.
12. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že v něm obsažené námitky jsou v podstatě jen doslovným opakováním obhajoby obviněné uplatňované v předcházejících fázích trestního řízení, s níž se beze zbytku a věcně správně vypořádaly již nižší soudy. S poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu podotkl, že taková skutečnost zpravidla indikuje zjevnou neopodstatněnost mimořádného opravného prostředku.
13. Po věcné stránce odmítl názor dovolatelky, že v řízení meritorně rozhodoval vyloučený orgán ve smyslu § 30 tr. ř. v osobě předsedy senátu krajského soudu Mgr. Kafky. Přitom odkázal na argumentaci obsaženou v bodech 9. až 21. odůvodnění napadeného rozsudku, s níž se v plném rozsahu ztotožnil. Ve shodě s odvolacím soudem neshledal žádnou skutečnost, která by u zmíněného soudce zavdávala pochybnosti o jeho schopnosti rozhodnout v řešené věci nestranně a nezaujatě.
14. Relevantní argumentací obviněná podle jeho mínění nepodpořila ani další deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že údajný extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními obhajoba reklamuje s tím, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu s jejími představami. Tyto důkazy pak hodnotí sama po svém způsobu, který odpovídá jejím základním tezím, že v případě jednání pod bodem I. výroku o vině finanční prostředky poškozených řádně investovala a jen objektivní okolnosti jí zabránily v tom, aby jim je zhodnocené vrátila zpět, a v případě jednání pod bodem II. bance žádné lživé údaje nesdělila a doložila jí pravdivě vše, co bylo požadováno. Státní zástupce k tomu podotkl, že v příkrém rozporu s provedenými důkazy je naopak právě tvrzení obviněné o reálném a transparentním investování prostředků poškozených, když je evidentní, že šlo o klasický podvodný systém „letadla“, kdy investoři svěřují třetí osobě peníze za účelem jejich zhodnocení, avšak ta je dále neinvestuje a místo toho pouze vyplácí prostředky většinou těm osobám, které investovaly dříve. Takový systém pak může omezeně fungovat, dokud přicházejí noví investoři, ovšem jakmile se je nedaří získávat, projekt zkrachuje a ti, kteří investovali „později“, již nedostanou nic. Právě tak tomu bylo i v tomto případě. Pokud jde o jednání ad II., účelovost námitek obviněné vyplývá především z vyjádření banky a zajištěných listinných důkazů, z nichž je patrné, že v žádosti o úvěr obviněná prezentovala svou majetkovou situaci (příjmy, výdaje, dluhy) úplně jinak, než jaká reálně byla. Banka současně potvrdila, že pokud by jí obviněná předložila pravdivé údaje, úvěr by jí v takové výši poskytnut nebyl. I v tomto ohledu státní zástupce odkázal na příslušné pasáže odůvodnění obou odsuzujících rozsudků s tím, že nemá, co by nad jejich rámec doplnil.
15. Pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podle jeho mínění podřadit ty námitky obviněné, jimiž reklamovala absenci znaků objektivní a subjektivní stránky přisouzeného zločinu podvodu v jejím jednání. Mají totiž ryze procesní (a nikoli hmotněprávní) povahu a spočívají v prosazování odlišné verze skutkového děje od té, z níž při právním posouzení skutku vycházely soudy. S jistou dávkou tolerance posledně zmíněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze argumenty, jimiž dovolatelka s odkazem na tzv. jiné nesprávné
právní posouzení zpochybnila správnost výroku o náhradě škody a dále pak správnost výroku o vině pod bodem II. (zde s tím, že úvěr je řádně splácen a prozatím nedošlo k jeho zesplatnění). Oba jsou však neopodstatněné. Pokud jde o výrok o náhradě škody, státní zástupce znovu odkázal na úvahy soudů prvního a druhého stupně prezentované v jejich rozhodnutích, které jsou podle jeho přesvědčení naprosto správné. K námitce směřované vůči právnímu posouzení skutku ad II. jako přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku připomněl, že tento trestný čin je dokonán již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, anebo podstatné údaje zamlčí. Na závěr, zda byl či nebyl spáchán tento trestný čin v základní skutkové podstatě, nemá vliv, zda pachatel posléze úvěr splácí a jeho jednáním tak prozatím nebyla způsobena žádná škoda.
16. Ohledně námitky obviněné stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody státní zástupce zmínil, že ji nelze zahrnout pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Zdůraznil, že konkrétní druh a výměra trestu jsou věcí volné úvahy soudu, do níž v dovolacím řízení zasahovat nelze, vyjma zcela výjimečných situací, kdy by uložená sankce byla extrémně přísná, zjevně nespravedlivá a ve svém důsledku by zasahovala do základních práv a svobod obviněného. Takový charakter však tresty uložené dovolatelce, které byly dostatečně odůvodněny, nemají.
17. Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř, a v relevantní části pak postrádá jakékoli opodstatnění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
19. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř, je třeba, aby deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Jeho úspěšné uplatnění je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a sice že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo, pokud mu byla známa, byla jím namítnuta před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Ve věci rozhodl vyloučený orgán typicky tehdy, jestliže dovoláním napadené meritorní rozhodnutí učinil, nebo se na něm podílel, soudce (samosoudce, předseda senátu nebo přísedící), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
22. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
23. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněné Jany Kubínové a dospěl přitom k závěru, že část z nich pod uplatněné dovolací důvody nelze podřadit a ostatní pak nemají materiální opodstatnění.
24. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno předeslat, že úvahy o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. jsou namístě jen tam, kde je evidentní, že dotčený soudce pro osobní vztah k věci anebo k účastníkům řízení (či jejich zástupcům) nemůže, resp. nebude schopen, dostát své zákonem stanovené povinnosti posoudit projednávanou kauzu nezávisle a nestranně. Takový vztah je přitom nutno hodnotit současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a sice podle jeho povahy a intenzity.
Názor účastníka řízení (v daném případě obviněné) na nestrannost, resp. podjatost, soudce pak může být toliko podnětem k jejich zkoumání. Zásadně nelze vycházet jen z jeho subjektivních pochybností, nýbrž z rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01). Při takové analýze je zároveň třeba mít na paměti, že případné rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady zakotvené v čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Soudce tedy lze z projednávání věci, přidělené mu v souladu s rozvrhem práce věcně a místně příslušného soudu, vyloučit jen ze skutečně závažných důvodů, které mu zjevně brání uvažovat o souzené věci korektně a nepředpojatě.
25. S námitkou deficitu nestrannosti předsedy senátu krajského soudu konfrontovala obviněná již vrchní soud, který se s ní v odvolacím řízení vypořádal detailními a racionálními úvahami, k nimž Nejvyšší soud nemá žádných výtek. Ani on se nedomnívá, že pozdější stíhání Mgr. Romana Kafky pro trestnou činnost, která má též vykazovat podvodný charakter, samo o sobě představuje skutečnost, která bez dalšího zavdává důvodné pochybnosti o jeho schopnosti a vůli postupovat v nynější věci zákonným způsobem a posoudit ji objektivně a bez předsudků, nebo snad dokonce ukazuje na jeho osobní zájem či nutkavou potřebu přispět k bezpodmínečnému vydání odsuzujícího rozsudku, jímž dojde k penalizaci dovolatelky.
Ta ostatně ani na žádné konkrétní situaci nedemonstrovala, jak se uvažovaný „pocit viny“ měl u dotyčného projevit, např. ve způsobu, jakým vedl hlavní líčení či při vlastním procesu provádění důkazů anebo jejich následném hodnocení. V zásadě pouze setrvala na své ničím nepodložené hypotéze, že do myšlenkových pochodů Mgr. Kafky (a tím automaticky i do skutkových a právních závěrů celého tříčlenného senátu soudu prvního stupně, jemuž předsedal) se nutně muselo promítnout jeho vlastní lidské selhání a dodatečný sebekritický vnitřní postoj k němu, které mohly při výsledném rozhodování sehrát významnou roli, a to i v její neprospěch.
Takovou domněnku však zcela jistě nelze povýšit argument, který by obecně i specificky byl způsobilý vyvrátit jinak presumovaný předpoklad nestrannosti soudu (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2358/11, rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 2. 1993 ve věci Padovani proti Itálii a ze dne 22. 4. 2004 ve věci Cianetti proti Itálii aj.).
26. Žádným kvalifikovaným tvrzením obviněná nepodpořila ani námitku, že nižší soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opět totiž fakticky neuvedla jediný příklad, kdy by nějaký důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho se uchýlila k paušálnímu odmítnutí ustálených skutkových zjištění soudů a svou rétorikou se pokusila prosadit vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy interpretovány, poplatný její popěrné obhajobě uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení. Ta (lapidárně řečeno) spočívala a nadále spočívá v tom, že (ad I.) nikoho z klientů poškodit nechtěla, jejich peníze řádně a poctivě investovala podle předem dohodnutého plánu, do tohoto podnikání, které jí osobně v podstatě žádný osobní zisk nepřineslo, vstoupila s odhodláním plnit své sliby vůči každému z nich, přitom neměla důvod se obávat, že to nebude v jejích možnostech, a jestliže svým závazkům později nebyla schopna dostát, stalo tak v důsledku nepříznivých a na její vůli nezávislých okolností (pandemie covid), kterým nemohla předejít a efektivně jim čelit, a dále že (ad II.) společnosti Equa Bank, a. s., v elektronické žádosti o spotřebitelský úvěr žádné nepravdivé údaje nesdělila a ani nezatajila podstatné údaje o své tehdejší finanční situaci, nýbrž naopak popravdě doložila vše, co po ní bylo druhou stranou požadováno.
27. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen z toho důvodu, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněná, která soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jí nabízené verze skutkového děje, zatímco důkazy, které její místy až kuriózní, celkově krajně nevěrohodnou a značně nepřesvědčivou obranu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sama přitom vychází z jejich selektivního a zjednodušeného výkladu, každý z usvědčujících důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvořily ucelený řetězec svědčící o její vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu a s touto eliminační taktikou se pak snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že její odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
28. Taková argumentační východiska obhajoby lze charakterizovat jako určitý pokus o opětovné vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatelka zjevně vychází z toho, že pokud se nepodařilo exaktním způsobem jednoznačně vyvrátit každé její nepodložené a neověřitelné tvrzení (typicky o tom, že finance poškozených investovala prostřednictvím jiného nejmenovaného zkušenějšího investora, sama pro sebe si z nich nic nenechávala a vše dělala v podstatě jen pro klienty, kterým se jejich investice i nadále průběžně zhodnocují a v budoucnu se jistě zúročí podle původního předpokladu, prostředky na výplaty zhodnocených investic jsou, resp. v blízkém časovém horizontu budou, k dispozici, nebýt koronavirové pandemie, nároky poškozených už byly dávno uspokojeny, apod.), měla být automaticky zproštěna obžaloby. Zde je však třeba jí připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelkou poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
29. K podobné principiální nejistotě ovšem krajský soud v projednávané věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil přísně kritické analýze, při níž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V odsuzujícím rozsudku (viz body 207. až 221.) jednak logicky vysvětlil, proč měl obhajobu obviněné za bezpečně vyvrácenou a proč v jejím jednání popsaném v bodě ad I. výroku o vině detekoval typický případ tzv. Ponziho schématu, a neméně přesvědčivě odůvodnil i skutkový závěr, že obviněná v žádosti o poskytnutí úvěru u Equa Bank, a. s., vědomě uvedla neúplné, hrubě zkreslené a tedy nepravdivé údaje o svých příjmech a zejména měsíčních výdajích tak, aby minimalizovala riziko, že jí banka požadovaný úvěr neposkytne.
30. Pokud za daných okolností neměl vrchní soud k reklamovaným skutkovým závěrům krajského soudu žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na příslušné části odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. K tomu je třeba znovu zmínit, že obviněná i svůj řádný opravný prostředek, jímž mimo jiné brojila proti skutkovým zjištěním a jejich právnímu posouzení, vystavěla na prakticky stejných tezích a námitkách, na kterých založila svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě již krajský soud. Závazek plynoucí z čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II.
ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Ani Nejvyšší soud proto za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje žádnou vadu, nemíní nad rámec úvah krajského a vrchního soudu cokoli doplňovat nebo dokonce obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy.
K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není.
31. Dovolací senát konstatuje, že odůvodněné skutkové závěry nižších soudů našly adekvátní vyjádření i v jimi zvolených právních kvalifikacích obou stíhaných jednání. Hmotněprávním námitkám obviněné směřujícím do výroku o vině, které formálně bylo možno podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze přiznat opodstatnění. Uvedené se týká předně její teze, že s řadou osob vystupujících v pozici poškozených nikdy osobně nejednala a ani nevěděla, že „spravuje“ i jejich finanční prostředky, takže minimálně vůči nim se žádného podvodu dopustit nemohla.
V opozici k této zjednodušující konstrukci je nutno upozornit na dlouhodobě ustálenou a obecně přijímanou soudní judikaturu, podle níž z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu není vyloučeno, aby osoba, kterou pachatel uvedl v omyl, byla odlišná od osoby, k jejíž škodě sebe nebo jiného obohatil. Jinými slovy, na podvodu nemusí být zainteresováni jen pachatel a osoba poškozená, která je zároveň i osobou jednající v omylu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1074/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí, svazku 1/2004, pod č. T 643).
Pro nyní posuzovaný případ je podstatné, že obviněná o výhodnosti investic vkládaných do jí vymyšleného a řízeného „projektu“ lstivě přesvědčila poškozeného M. D., který následně pod dojmem jejích falešných příslibů a zlákán vidinou budoucích zisků v podobě zhodnocení finančních prostředků v dobré víře přesvědčil o výhodnosti těchto finančních operací i další osoby z okruhu svých přátel a rodinných příslušníků. To by jistě nečinil, pokud by znal skutečné záměry obviněné, resp. podstatu jejího „podnikání“, a bylo mu tak zřejmé, k jakému výsledku to ve finále nutně povede.
Jeho vlastní iniciativa, jakkoli obviněnou výslovně nevyžádaná, ji tedy za daných okolností trestní odpovědnosti v naznačeném rozsahu zprostit nemůže. Rozhodné je, že obviněná na základě svého podvodného jednání od poškozeného M. D. průběžně přebírala další a další finanční prostředky ve zjevném úmyslu se obohatit. Netřeba pochybovat o tom, že na způsobu, jímž si jmenovaný tyto prostředky opatřoval, jí mnoho nezáleželo. Naprosto nepřípadná je i dovolatelkou soustavně opakovaná námitka, že v jejím jednání popsaném v bodě ad II.
výroku o vině nelze spatřovat trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku už proto, že úvěr poskytnutý společnosti Equa Bank, a. s., je po celou dobu řádně splácen. K ní lze plně odkázat na precizní rozbor obsažený v bodech 230. a 231. odůvodnění rozsudku krajského soudu, zahrnující i komentář ke společenské škodlivosti posuzovaného činu a úvahy o nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ, s nímž se dovolací senát bezvýhradně ztotožňuje. Jeho věcnou správnost ostatně přímo nezpochybnila ani sama obviněná, minimálně tedy ne žádnou fundovanou hmotněprávní argumentací, s níž by se Nejvyšší soud měl (mohl) v dovolacím řízení zvlášť vypořádat.
32. Za výtku způsobilou naplnit jakýkoli dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nelze považovat ani povzdech obviněné nad nepřiměřenou přísností uloženého trestu odnětí svobody, který jinak představuje evidentně zákonnou sankci co do druhu i výměry (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by v zásadě neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající např. v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti postupu, který soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by de facto znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté neměl.
33. Nad rámec zákonných důvodů uvedených v § 265b tr. ř. přistupuje dovolací soud k zásahu do pravomocného výroku o trestu pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná, nespravedlivá a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším pojetí koliduje se samotným ústavně garantovaným právem obviněného na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však trest odnětí svobody, který byl dovolatelce uložen ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, navíc jako úhrnný za dva sbíhající se trestné činy, a jehož výměru krajský soud obsáhle a transparentně odůvodnil, zcela jistě není. V uvedené souvislosti snad netřeba zvlášť připomínat a dlouze vysvětlovat, že volba druhu a výměry sankce jiným soudem v jiné trestní věci mezi zákonná kritéria, která je obecně nutno při ukládání trestu vážit, nespadá. Krajský soud rozhodně nebyl povinen přizpůsobit se tomu, jaký trest uložil Městský soud v Praze obviněnému v dovolatelkou zmíněné věci sp. zn. 3 T 11/2021, nehledě na to, že výše škody způsobené trestným činem není jedinou proměnnou, která determinuje odpovídající postih pachatele.
34. Za opodstatněnou nemá dovolací senát konečně ani námitku obviněné směřující do výroku, jímž jí vrchní soud ve shodě se soudem prvního stupně uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit škodu i těm poškozeným, kteří do „projektu“ investovali své peníze prostřednictvím svědka M. D. Ani v této části totiž nemá vůči odůvodnění napadeného rozsudku (viz body 43. a 44. jeho písemného vyhotovení) sebemenších výhrad. Souhlasí naopak s tím, že veškeré předpoklady, za nichž soud v trestním řízení rozhoduje o nároku poškozeného v adhezním řízení, byly jmenovitě u L. K., J. M., M. P., L. P., M. J., J. O., J. O., K. K., K. K., J. K. a L. P. splněny. Eventuální hrozbě (pokud by snad někdy reálně nastala, o čemž lze významně pochybovat), že pohledávky jmenovaných by mohly být uspokojeny dvojnásobnou měrou, anebo že by se na její úkor fakticky bezdůvodně obohatil poškozený M. D., nechť se obviněná případně brání dostupnými prostředky civilního práva. Její hypotetické obavy z takového vývoje věcí příštích zajisté nelze řešit tím, že trestní soud o řádně a včas uplatněných nárocích výše jmenovaných poškozených „pro jistotu“ sám autoritativně nerozhodne a v zájmu jakési „preventivní ochrany“ majetkových zájmů obviněné dotyčné zatíží nutností domáhat se svých práv v dalším, tentokrát občanskoprávním, řízení. Případná občanskoprávní (závazková) odpovědnost poškozeného M. D. vůči jiným – shora jmenovaným – poškozeným každopádně nevylučuje souběžnou deliktní odpovědnost dovolatelky (plynoucí ze spáchání úmyslného trestného činu) vůči týmž osobám.
35. Souborně lze tedy ještě jednou zopakovat, že obviněná Jana Kubínová neformulovala žádnou námitku, která by odůvodňovala mimořádný zásah do právní moci napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně v dovolacím řízení. V. Způsob rozhodnutí
36. Z výše rekapitulovaných důvodů Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek