3 Tdo 994/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. října 2003
o dovolání podaném M. J., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 188/2002 ze dne 3. 12.
2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 40 T 3/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 3/99 ze dne 11. 7. 2002, byl
dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4
trestního zákona (dále jen tr. zák.), spáchaným formou spolupachatelství dle §
9 odst. 2 tr. zák. a uložen mu za užití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody, doplněný trestem zákazu činnosti. V rámci
ukládaného souhrnného trestu byly zmíněným rozsudkem zrušeny výroky o trestech,
jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu ve vztahu k odsouzení
dovolatele i za trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pod č. j. 7 T
153/2000-371 ze dne 2. 4. 2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Ostravě, č. j. 7 To 479/2001-315 ze dne 11. 9. 2001 a současně i za
organizátorství trestného činu podvodu dle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Prostějově, č. j. 2 T 41/98-340 ze dne 20. 12. 2001 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 103/2002 ze dne 29. 5. 2002.
O odvolání, které proti uvedenému rozsudku dovolatel podal, rozhodl Vrchní soud
v Olomouci rozsudkem sp. zn. 2 To 188/2002 ze dne 3. 12. 2002 tak, že ve
výrokové části tohoto rozhodnutí pod bodem IV. dovolatelem podané odvolání
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.), jako nedůvodné zamítl.
Shora citovaná rozhodnutí obou uvedených soudů napadl M. J. ve lhůtě a za
dodržení všech zákonem vyžadovaných náležitostí pro podání dovolání.
V důvodech takto jím zvoleného mimořádného opravného prostředku dovolatel
odkázal na jím uplatněné dovolací důvody, které spatřuje v důvodech vymezených
ust. § 265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. K důvodu uvedenému v ust. § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že o odvolání rozhodovali soudci Vrchního soudu
v Olomouci v době, kdy u tohoto soudu již působil JUDr. L. L., který ve věci
navrhovatele rozhodoval jako předseda senátu Krajského soudu v Brně. Dodal, že
na tento případ zcela nedopadá ust. § 30 tr. ř., ale má sám subjektivní pocit,
že další soudci odvolacího soudu nebudou měnit rozhodnutí svého (nového)
kolegy, aby tak vyvrátili jeho závěry a právní názory a v tomto směru pak má
pochybnost o nestranném rozhodování. K dovolacímu důvodu označenému v ust. §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak uvedl, že hlavní líčení dne 11. 7. 2002 před
soudem nalézacím bylo konáno v nepřítomnosti tehdy spoluobžalovaného P. N., a
to na základě jeho žádosti, které soud vyhověl, ač tak neměl učinit. To proto,
že dle názoru dovolatele, spoluobžalovaný svou žádost podal pod vlivem
halucinogenního léku, který způsobil v dané chvíli jeho nepříčetnost a
nezpůsobilost k projednání věci. Hlavní líčení tak mělo být odročeno a jeho
příslušná část měla být opakována za přítomnosti N. Konečně dovolací důvod
uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném
postupu obou soudů při ukládání trestu odnětí svobody dovolateli, a to z
hlediska zásad vymezených trestním zákonem při ukládání souhrnného trestu dle §
35 odst. 2 tr. zák. Má za to, že Vrchní soud v Olomouci pochybil, když nevyčkal
s veřejným zasedáním o projednání odvolání „ po dořešení jeho dovolání podaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 103/2002 ze dne 29. 5. 2002,
jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 41/98 ze dne
20. 12. 2001.“ O tomto dovolání nebylo dosud rozhodnuto, avšak o jeho existenci
Vrchní soud věděl. To s tím, že Okresní soud v Prostějově měl uložit dovolateli
souhrnný trest a v jeho rámci zrušit rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 153/2000 ve znění (spojení) s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3
To 479/2001. V tomto směru (neuložení souhrnného trestu) spatřuje pochybení,
stejně jako v právním názoru Vrchního soudu v Olomouci, který považuje den 27. 11. 1996 jako důležitý pro případné další trestné činy spáchané po tomto datu. Poukázal na své odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne
18. 10. 1996 pod č. j. 3 T 223/96-14 (doručeno mu dne 27. 11. 1996) s tím, že
toto odsouzení bylo zrušeno uložením souhrnného trestu trestním příkazem téhož
soudu č. j. 3 T 238/96-15 ze dne 16. 12. 1996. Tento trest byl prominut
amnestií prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 a platí tak zákonná fikce s
tím, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále pak z hlediska
takto namítaného dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] poukázal na
to, že po skutkové stránce oba soudy jednání dovolatele kvalifikovaly
nesprávně.
Poukázal na svou neschopnost obchodovat s naftou v tak velkém
rozsahu pro absenci dostatečných znalostí či zkušeností, včetně finančního
krytí se závěrem, že byl do transakce s naftou vmanipulován a vlastně zneužit. Poukázal na to, že se neobohatil ani nepřispěl k obohacení jiného a rozhodně
nikoho neuvedl v omyl. V řetězci prodejců a kupujících tak byl bezvýznamným
článkem, jeho jednání tak postrádalo i potřebnou a zákonem žádanou společenskou
nebezpečnost. Konečně v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu polemizuje s
výší uloženého trestu, který považuje ve srovnání s tresty ostatních, v jeho
věci spoluodsouzených, za nepřiměřeně přísný, a to i s ohledem na jeho osobu,
zejména i v souvislosti s jeho trestní minulostí. V doplněném dovolání potom
prostřednictvím svého obhájce požádal o přerušení výkonu trestu s tím, že bude
- li dovolání úspěšné, bude mít vliv na pravomocný rozsudek napadený jiným
dovoláním, když na základě tohoto rozsudku v současnosti vykonává trest.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství. Po shrnutí argumentace dovolatele a věci samotné pak k
namítanému dovolacímu důvodu v ust. § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. poukázala na
příslušná zákonná ustanovení zabývající se podjatostí soudce (§§ 30, 31 tr. ř.)
s tím, že kolegiální vazby mezi soudci nejsou bezpochyby důvodem podjatosti dle
§ 30 tr. ř., kdy na daný případ nelze aplikovat speciální ust. § 30 odst. 3 tr. ř., když se právě o takový případ v dané věci nejedná, protože namítaný soudce
v odvolacím řízení nerozhodoval. K dovolacímu důvodu danému ust. § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. uvedla, že z námitek dovolatele nijak nevyplývá, že by on sám
na právu být přítomen jednání soudu s možností se vyjádřit ke všem prováděným
důkazům, zasažen nebyl, a to ani skutečností, že v určité fázi bylo jednáno
soudem v nepřítomnosti spoluobžalovaného. K dovolacímu důvodu, uvedenému v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že v tomto směru vznesl
dovolatel dvě námitky, které jsou relevantní. Jedná se především o námitku, že
mu byl v provedeném řízení nesprávně uložen souhrnný trest a dále namítl, že
nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu dle § 250 tr. zák. (kterým byl shledán vinným), když v rámci objektivní stránky tohoto trestného
činu nebyly naplněny znaky „obohacení“ a „uvedení někoho v omyl“, kdy navíc
jeho jednání postrádalo společenskou nebezpečnost. Uvedla také, že pokud brojil
proti trestním závěrům učiněným nalézacím soudem a namítl nesprávné hodnocení
pořízených důkazů či neprovedení důkazů, které navrhoval, případně polemika s
výší či druhem uloženého mu trestu (jako nepřiměřeně přísného), jde takto
souhrnně o námitky, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. V daných
souvislostech potom poukázala na ve věci učiněná skutková zjištění, ze kterých
je zřejmé, že dovolatel spolu s dalšími obviněnými prokazatelně v době od 27. 7. 1994 do 9. 8. 1994 po předchozí dohodě odebrali od společnosti Č. p. a r. a. s. (Č. a.s. P.) – obchodního střediska S. u B. motorovou naftu v hodnotě
34.428.209,- Kč, kterou si mezi sebou vzájemně účetně předávali a prodávali s
úmyslem zastřít celou obchodní transakci, ač veškerou tuto naftu prodali přímo
firmě C., s. r. o. Z. a z fakturované ceny zmíněné nafty uhradili pouze část ve
výši 8.473.598,- Kč s úmyslem zbytek ceny neuhradit a způsobili tak v konečném
důsledku firmě Č. P., a. s. P. škodu ve výši 25.990.611,- Kč. Vycházeje ze
skutkových zjištění, oba soudy přiléhavě kvalifikovaly jeho jednání jako
trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kdy jednání, které bylo
posouzeno a vyjádřeno i v právní větě ve výroku o vině vyjádřením, že ke škodě
cizího majetku sebe či jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a
způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, když skutková část výroku
o vině obsahuje zcela konkrétní zjištění, která právním závěrům ve věci
učiněným korespondují.
K samotnému podvodnému jednání pak uvedla, že to je
vymezeno prokázanou skutečností, že dovolatel spolu s dalšími obviněnými pod
záminkou obchodování s naftou, vylákal od poškozené firmy na podkladě
závazkového vztahu naftu za situace, kdy věděl, že nemají předpoklady
(možnosti) zaplatit kupní cenu, když je zřejmé, že s naftou neobchodovali, ale
přímo ji převedli do firmy C. s. r.o. Z. Vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze
předstíral a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání nafty a obohacení
sebe či dalších osob. Tento závěr je v souladu s konkrétními zjištěními v
uvedené trestní věci, když takové podnikatelské aktivity a finanční poměry
obviněných korespondují s jimi vytvořeným fiktivním řetězcem smluvních a
účetních operací, který měl zakrýt odběr nafty u poškozeného a její převoz do
dispozice další firmy. Všechny tyto činnosti tvoří vnitřně svázaný celek a s
ohledem na jeho dobu a rozsah je zřejmé, že bylo připraveno již před skutečným
odběrem nafty, když tento závěr podporuje zejména i posouzení časového
rozvrstvení uzavírání jednotlivých smluv trestnou činnost zakrývajících a
plynou i z cen nafty tak, jak byla v rámci jednotlivých smluv realizována. K
námitce nesprávně uloženého souhrnného trestu pak státní zástupkyně uvedla, že
pochybení v rámci uložení souhrnného trestu Krajským soudem v Brně není možné
namítnout cestou dovolání v této trestní věci, nýbrž cestou dovolání v trestní
věci Okresního soudu v Prostějově ve věci pod sp. zn. 2 T 41/98, což dovolatel
učinil a k tomu se také Nejvyšší státní zastupitelství dne 28. 4. 2003
vyjádřilo. Nad rámec tohoto dovolání pak uvedla, že se neshoduje s názorem
vyjádřeným k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v hodnocení právních účinků
amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 na ukládání souhrnného trestu
ve věci Okresního soudu Prostějov, sp. zn. 2 T 41/98, s tím, že užitá
interpretace je v rozporu s ust. § 35 odst. 3 tr. zák.
S poukazem na uvedené pak navrhla, aby podané dovolání bylo podle § 265b odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítnuto a aby tak Nejvyšší soud České republiky učinil
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Při zvažování důvodnosti užitých dovolacích důvodů v předmětné věci shora
označených, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci
rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Přesto, že v dané věci se o případ
vymezený větou za středníkem nejedná, nelze mít za to, že ve věci rozhodl
vyloučený orgán činný v trestním řízení, konkrétně namítaný JUDr. L. Ten sice
rozhodoval v dané věci dovolatele jako předseda senátu soudu prvního stupně,
nelze však ani v nejmenším mít za to, že pouhým přeřazením na odvolací soud,
který se věcí posléze zabýval, by bylo možné usoudit na to, že takto ovlivňoval
či jinak zasahoval do rozhodování soudců odvolacího soudu, kteří rozhodovali v
trestní věci dovolatele v rámci jím podaného odvolání. Nejde tak o případ na
který dopadá ust. § 30 resp. § 31 tr. ř., kdy případné kolegiální vazby mezi
soudci bezpochyby nejsou a ani nemohou být důvodem podjatosti z hlediska ust. §
30 tr. ř. Nejde přitom zjevně ani o případ vymezený ust. § 30 odst. 3 tr. ř. Nelze tak obecně mít za to, že předseda senátu, který ve věci rozhodoval u
soudu prvního stupně, způsobil podjatost soudců činných ve věci v rámci
podaného odvolání jenom proto, že v době rozhodování o odvolání působil již
jako soudce soudu odvolacího. To samozřejmě za předpokladu, že v takto vymezené
věci sám nerozhodoval. Tak tomu bylo i v daném případě a argumentace z pohledu
označeného dovolacího důvodu je charakterem ryze subjektivní, bez reálného
podkladu a tudíž zjevně neopodstatněná. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř., který se týká porušení ustanovení o přítomnosti
obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, lze uvést, že v dané věci
dovolatel na tomto svém, zajisté podstatném, právu zkrácen nebyl a nelze mít za
to, že takováto situace nastala tím, že v určité fázi bylo hlavní líčení konáno
v nepřítomnosti spoluobviněného. I takto zůstalo právo dovolatele být přítomen
hlavnímu líčení ve své věci (tak se i stalo) zachováno se všemi možnostmi
vlastní obhajoby, které také přirozeně přímo mohl uplatnit. Konečně dovolatel
uplatnil i dovolací důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je
ovšem relevantní a také opodstatněný tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K uplatněné relevantní námitce dovolatele stran nenaplnění
objektivní stránky trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství (ve vztahu ke znakům „obohacení“ a „uvedení
někoho v omyl“) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v tomto směru je
zjevně neopodstatněné.
Zde je na místě odkázat na skutkovou i právní větu
výroku nalézacího soudu, potvrzenou soudem odvolacím, zejména ovšem také s
poukazem na obsáhlé a v souladu se zákonem vedené dokazování, stejně jako na
právní závěry z něj vyplývající, které jsou také obsahem důvodů obou napadených
rozhodnutí. V této souvislosti pak nezbývá než na důvody těchto rozhodnutí v
plném rozsahu odkázat s tím, že v tomto směru je výstižné i vyjádření
Nejvyššího státního zastupitelství, podaného k samotnému dovolání , na něž je
na místě rovněž odkázat bez toho, že by Nejvyšší soud na něm chtěl cokoliv
měnit. Lze snad pouze doplnit, že výhrady stran úplnosti provedeného dokazování
(případně jeho doplnění) vznesl dovolatel již v řízení před oběma soudy, které
se jimi zabývaly a v důvodech svých rozhodnutí také vysvětlily, proč dalším
důkazním návrhům (jako redundantním) nevyhověly. K námitce nesprávně uloženého
souhrnného trestu (§ 35 odst. 2, 3 tr. ř.) je na místě plně odkázat na usnesení
Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 6 Tdo 966/2003 ze dne 28. 8. 2003,
které se v rámci dovolání, podaného M. J., zabývalo jeho námitkou stran
nesprávně uloženého souhrnného trestu rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 3/99 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To
188/2002 ze dne 3. 12. 2002, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v
Ostravě, sp. zn. 7 T 153/2000 ze dne 2. 4. 2001 ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 479/2001 ze dne 11. 9. 2001, tak i ve
vztahu k rozsudku Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 2 T 41/98 ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 103/2002 ze dne 29. 5. 2002. Je
nutné pouze opakovat, že naposledy uložený trest rozsudkem Krajského soudu v
Brně, postihuje jediným souhrnným trestem veškerou sbíhající se trestnou
činnost spáchanou obviněným (podle skutkových zjištění jmenovaných soudů) v
celém rozsáhlém období od července 1994 do října 1999. Takovým rozhodnutím
respektujícím ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. bylo i v této věci pochybení,
vytýkané v podaném dovolání, napraveno. V rámci citovaného rozhodnutí totiž
Krajský soud v Brně podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. současně zrušil
výroky o trestech uložených dovolateli oběma shora citovanými rozsudky, jakož i
všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stejně tak je na místě dodat,
že z důvodů v citovaném rozhodnutí vyložených, označený soud nemohl ustanovení
o souhrnném trestu užít i na ta dřívější odsouzení dovolatele, ohledně nichž se
na něho hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 35 odst. 3 tr.zák.).
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání
odmítnout, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
přičemž tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud o žádosti dovolatele o přerušení výkonu trestu, učiněnou v
doplněném dovolání, nerozhodoval. Podle § 265k odst. 3 tr. ř. je osobou
oprávněnou k podání návrhu o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí
svobody pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Důvody pro případný postup
dle § 265o odst. 1 tr. ř. pak předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2003
Předseda senátu :
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Jurka