3 Tvo 128/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 6. září 2001 stížnost Ing. J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 25. 7. 2001, sp. zn. 5 To 92/01, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 10 T 13/96, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením předsedy senátu ze dne 21. 6. 2001, sp.
zn. 10 T 13/96, podle § 322 odst. 1 tr. ř. tak, že odsouzenému Ing. J. P.
nepovolil odklad výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody z rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 10 T 13/96. Odsouzený
napadl předmětné usnesení stížností a současně vznesl i námitku podjatosti vůči
osobám soudců Vrchního soudu v Praze, členům senátů 5 To a 6 To.
O uplatněné námitce podjatosti rozhodoval za podmínek § 31 odst. 1 tr.
ř. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 5 To 92/01, jímž
vyslovil, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. soudci JUDr. V. K., JUDr. B. P. a JUDr.
J. K. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci odsouzeného
Ing. J. P., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 13/96.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal odsouzený Ing. Jiří
Plicka v zákonné lhůtě stížnost (§ 143 odst. 1 tr. ř.), v níž namítl, že
rozhodnutí vrchního soudu i jemu předcházející řízení považuje za vadné. Navrhl
proto, aby stížnostní soud z podnětu jeho stížnosti napadené usnesení zrušil a
následně sám ve věci rozhodl tak, že se návrhu na vyloučení soudců ze dne 13.
7. 2001 vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud), jehož
příslušnost ve věci rozhodnout vyplývá z ustanovení § 31 odst. 1 tr. ř.,
přezkoumal na základě podané stížnosti správnost výroku napadeného usnesení i
správnost řízení, jež mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Z podání odsouzeného Ing. P. ze dne 13. 7. 2001 je zřejmé, že
stěžovatel spatřuje důvody vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze (členů
senátů 5 To a 6 To) ve skutečnosti, že tito soudci soudili již před rokem 1989,
měli velmi pozitivní vztah k bývalému režimu a „jsou ze strany svých
politických přátel zmanipulovatelní“. Jako příklad je uváděn vztah k
vyšetřovateli JUDr. T. K., který byl vůči stěžovateli činný v předmětné věci a
měl být přitom spjat s osobou (údajně) poškozeného. Rovněž odůvodnění již
vydaných rozhodnutí těchto soudců svědčí podle stěžovatele o tom, že nebudou
ve věci nestranně rozhodovat.
Nejprve je třeba uvést, že ustanovení § 30 tr. ř. o vyloučení orgánů
činných v trestním řízení představuje v případě soudců průlom do zásady, že
nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Na principu zákonného soudce by však bylo
možno stěží trvat v případech, které zákon taxativně vymezuje v § 30 tr. ř.,
neboť zjištění zákonem předpokládaných podmínek pro vyloučení soudce by
nepochybně vzbuzovalo důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, t. j. o tom, že
ve věci bude schopen rozhodnout nestranně a spravedlivě.
Podle § 30 odst. 1 věta první tr. ř. je proto z vykonávání úkonů
trestního řízení m. j. vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro
poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu
činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. O poměr k projednávané
věci půjde zpravidla tehdy, budou-li zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že
soudce může mít osobní zájem na výsledku řízení v dané věci. Poměr k osobám
uvedeným v § 30 odst. 1 tr. ř. je zpravidla založen příbuzenským nebo obdobným
vztahem, popř. může spočívat ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském.
Z napadeného usnesení vyplývá, že členové senátu 5 To, jež jsou podle
rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze příslušní ve věci rozhodnout (JUDr. V. K.,
JUDr. B. P. a JUDr. J. K.) se necítí být vůči osobě odsouzeného Ing. J. P.
podjatí, osobně jej neznají a nemají žádný vztah k projednávané věci ani k
osobám, jichž se tato věc dotýká. Rovněž JUDr. T. K. jim není osobně znám.
Přitom ani z připojeného spisu nelze zjistit žádné konkrétní skutečnosti, jež
by svědčily o osobním poměru shora jmenovaných soudců k dané věci nebo k osobám
uvedeným v předcházejícím odstavci. Konečně i sám stěžovatel spatřuje důvody
jejich vyloučení především v hypotetické rovině vycházející z namítaného
propojení uvedených soudců s režimem před listopadem 1989 z důvodu, že již v
této době byli činní jako soudci. Tato námitka ovšem nemůže být sama o sobě
relevantní, není-li doložena fakty týkajícími se projednávané trestní věci, na
jejichž základě by bylo možno učinit závěr o splnění podmínek předpokládaných
ustanovením § 30 odst. 1 tr. ř. Důvody podjatosti nelze dovozovat ani z obsahu
rozhodnutí, jež byla ve věci vydána, neboť mezi taxativními důvody k vyloučení
soudce nespadají okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o
projednávané věci nebo jeho rozhodování v jiných věcech. Současně nebyly
shledány ani podmínky vyloučení z procesních důvodů podle § 30 odst. 2 tr. ř.,
jež stěžovatel navíc ani nenamítal.
S ohledem na všechny shora konstatované skutečnosti považoval Nejvyšší
soud napadené usnesení za věcně správné. Poněvadž námitky podjatosti lze
vznášet jen proti těm soudcům, kteří se na rozhodování věci skutečně podílejí
(srov. B 3/81-7), nelze Vrchnímu soudu v Praze vytknout, že nezkoumal důvody
vyloučení též u dalších soudců tohoto soudu (členů senátu 6 To).
Za tohoto stavu neshledal Nejvyšší soud stížnost odsouzeného Ing. J. P.
důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. září 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler