3 Tvo 14/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 1. února 2001 stížnost J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
14. 12. 2000, sp. zn. 3 To 183/2000 a 3 To 184/2000 ve věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 Nt 7/99,
a podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl t a k t o :
Stížnost se zamítá.
U Vrchního soudu v Praze proběhlo stížnostní řízení proti rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 1 Nt 7/99, kterým
podle § 283 písm. b) tr. řádu byl zamítnut návrh J. S., na povolení obnovy
řízení, které bylo vedeno proti jeho synovi J. S. Vrchní soud svým usnesením ze
dne 14. 9. 2000, sp. zn. 3 To 103/2000 rozhodl tak, že jednak stížnost J. S.
zamítl a jednak podle § 131 odst. 1 tr. řádu nařídil předsedkyni senátu opravit
ve vyhotovení napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a jeho
opisech zřejmé písařské chyby v údajích o datu narození navrhovatele J. S.
Předsedkyně senátu rozhodla o této opravě usnesením ze dne 9. 10. 2000, č. j. 1
Nt 7/99-67. Dalším usnesením ze dne 14. 11. 2000, č. j. 1 Nt 7/99-73 rozhodla
předsedkyně senátu o opravě zřejmých nepřesností v uvedeném usnesení. Proti
oběma usnesením podal J. S. stížnost, ve které mimo jiné uplatnil námitku
podjatosti senátu Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud usnesením ze dne 14. 12.
2000, sp. zn. 3 To 183/2000 a 3 To 184/2000 rozhodl podle § 31 odst. 1 tr. řádu
tak, že senát Vrchního soudu v Praze ve složení předseda senátu JUDr. J. L. a
soudci JUDr. M. J. a JUDr. J. H. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení - v řízení o opravném prostředku ve věci vedené u tohoto soudu pod sp.
zn. 3 To 183/2000 a 3 To 184/2000.
Citované usnesení vrchního soudu pak J. S. napadl stížností, kterou
obsáhle písemně odůvodnil.
Z podnětu podané stížnosti se Nejvyšší soud České republiky předmětnou
věcí zabýval v neveřejném zasedání. Jako základní podmínkou přezkumu stížností
napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 tr. řádu se musel
nejprve zabývat otázkou přípustnosti podané stížnosti.
Rozhodnutí podle § 30 tr. řádu, o vyloučení orgánů činných v trestním
řízení je rozhodnutím (formou usnesení), proti kterému je podle § 31 odst. 2
tr. řádu zásadně přípustná stížnost. Podle ustanovení § 141 odst. 2 tr. řádu
však lze stížností napadnout usnesení soudu, popř. státního zástupce jen v těch
případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v
prvním stupni. Jde tedy o to posoudit, zda jiná rozhodnutí než ve věci samé,
která ve věci učiní stížnostní soud (v tomto případě vrchní soud) v rámci
řízení o řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého
stupně (instance).
Senát Nejvyššího soudu České republiky je toho názoru, že všechna tato další
rozhodnutí (např. o vazbě, pořádkové pokutě atd.) nelze chápat zcela izolovaně,
jako by s rozhodnutím ve věci samé nesouvisela, ale jde o rozhodnutí, která
rozhodnutí ve věci samé připravují, popř. uskutečňují nebo usnadňují jeho
výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když na nich často
závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé dojde a zda toto rozhodnutí bude správné,
popř. zda bude správně vykonáno. Odvolací či stížnostní soud tato rozhodnutí
také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení ve druhém stupni - kde
mají být projednány opravné prostředky proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je tedy zřejmé, že usnesení podle § 30 odst. 1 tr. řádu jímž senát soudu
druhého stupně zamítl návrh na vyloučení soudců tohoto senátu, je rozhodnutím
soudu druhého stupně, proti němuž podle § 141 odst. 2 tr. řádu a contr.
stížnost přípustná není. Tento závěr odpovídá i argumentu právní logiky a
maiori ad minus, neboť pokud soud druhého stupně rozhoduje bez přípustnosti
opravného prostředku o nejvýznamnější otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše
bez jeho přípustnosti i o otázkách méně významných. Tento závěr není v rozporu
ani s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, o právu na
spravedlivý proces, neboť český proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti
řízení. Soud druhého stupně rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí
jsou napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky.
I když vrchní soud v poučení o opravném prostředku připustil proti svému
rozhodnutí podle § 30 odst. 1 tr. řádu o nevyloučení soudců řádný opravný
prostředek, jde ve skutečnosti o usnesení soudu druhé instance, proti němuž
není stížnost přípustná. Proto pokud J. S. proti tomuto usnesení stížnost
podal, rozhodl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tak, že ji bez meritorního
přezkoumání věci podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 1. února 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych