3 Tvo 151/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2001 stížnosti obžalovaných F. B., P. J., a T. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 3 Ntv 14/2001, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouci pod sp. zn. 28 T 7/2000, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. se stížnosti z a m í t a j í .
Proti tomuto usnesení podali obžalovaní ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost.
Obžalovaný F. B. ve stížnosti namítl, že v jeho případě neexistují žádné konkrétní skutečnosti svědčící pro závěr, na jehož základě by bylo možno u jeho osoby dovodit zákonné důvody tzv. útěkové vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohrožení vysokým trestem odnětí svobody přitom bez dalšího neumožňuje usuzovat na to, že by hodlal uprchnout a nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby v řízení o stížnosti bylo napadené usnesení o prodloužení vazby zrušeno.
Dle stížnosti obžalovaného P. J. byly v jeho případě důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. shledány účelově, aniž by byly k dispozici takové skutečnosti a zjištění, jež by závěr o jejich existenci odůvodňovaly. Obžalovaný současně poukázal na to, že nelze prodlužovat vazbu k jeho tíži za stavu, kdy k průtahům v řízení došlo nikoliv jeho zaviněním, ale v důsledku jednání jiného z obžalovaných. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby bylo jeho stížnosti vyhověno, napadené usnesení zrušeno a rozhodnuto o jeho propuštění na svobodu.
Obžalovaný T. M. v podané stížnosti rovněž vyslovil přesvědčení, že závěry soudu o existenci vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. mají pouze hypotetickou povahu a jsou nesprávně opírány jen o závažnost trestného činu, pro který je stíhán, a v této souvislosti pak o ohrožení očekávaným vysokým trestem odnětí svobody. Obžalovaný dále zdůraznil, že prodloužení vazby nad zákonnou dvouletou lhůtu podle § 71 odst. 3 tr. ř. je opatřením zcela výjimečným, přičemž v dané trestní věci nejsou splněny (s ohledem na povahu věci) zákonem stanovené podmínky nezbytné k tomu, aby jeho vazba mohla být znovu prodloužena. V petitu své stížnosti proto navrhl, aby napadené usnesení bylo jako nezákonné zrušeno a poté bylo rozhodnuto, že se propouští z vazby na svobodu.
Z podnětu stížností obžalovaných přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení i správnost řízení, které mu předcházelo. Při rozhodování o stížnostech vycházel z aktuálního procesního stavu věci (v době jejího předložení Nejvyššímu soudu), když pro rozhodnutí ve stížnostním řízení mohou být relevantní i nové skutečnosti (jak lze konečně dovodit i z obsahu ustanovení § 145 odst. 2 tr. ř.). Na základě tohoto postupu dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obžalovaní F. B., P. J. a T. M. jsou stíháni pro závažnou trestnou činnost kvalifikovanou v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 6. 2000, jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci nařídil ve věci hlavní líčení od 12. 10. 2001 (č. l. 623), které však muselo být opakovaně odročováno pro zdravotní překážky u obžalovaného T. M. a tehdy dalšího spoluobžalovaného L. P. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, č. j. 28 T 7/2000-791. Tento rozsudek byl následně v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 3 To 66/2001, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud poté pokračoval v řízení v intencích pokynů odvolacího soudu a ve věci znovu rozhodl rozsudkem dne 16. 10. 2001, jímž obžalované F. B., P. J. a T. M. uznal vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil jim nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výměře 8 let u každého z obžalovaných. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obžalovaný T. M. podal proti rozsudku odvolání. Ostatní obžalovaní a státní zástupce se k případnému podání tohoto opravného prostředku nevyjádřili.
Obžalovaní byli vzati do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 1999 (sp. zn. Nt 801/99 – obž. B., sp. zn. Nt 802-99 – obž. J., sp. zn. Nt 803/99 – obž. M.), z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a s účinností od 11. 10. 1999. V průběhu řízení důvody tzv. koluzní vazby pominuly a obžalovaní dále vykonávali vazbu na základě vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Zákonná dvouletá lhůta trvání vazby ( § 71 odst. 3 věta první tr. ř.) u všech obžalovaných uplynula dnem 11. 10. 2001. Návrh na prodloužení této lhůty nad 2 roky podal za podmínek § 71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení v dané věci a jeho současným stavem (hlavní líčení odročeno na den 16. 10. 2001), jenž neumožňoval skončit trestní stíhání obviněných ve lhůtě do 11. 10. 2001.
Podle zjištění Nejvyššího soudu u obžalovaných F. B., P. J. a T. M. dosud trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Jak správně konstatoval Vrchní soud v Olomouci, obžalovaní jsou svobodní a bez zaměstnání, tedy bez významnějších stálých pracovních či rodinných vazeb na určité místo pobytu. Uvedená okolnost v souvislosti s ohrožením vysokými tresty odnětí svobody nepochybně vzbuzuje obavu, že by si na svobodě počínali způsobem předpokládaným ve shora citovaném ustanovení zákona. K tomu je třeba poznamenat, že ohrožení trestem v posuzovaném případě nevyplývá jen z trestní sazby stanovené v zákoně pro určitý trestný čin, ale především z dosavadního vývoje řízení, jež dospělo do stadia, kdy rozsudkem ze dne 16. 10. 2001 byli obžalovaní odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání 8 let. Tento výrazný, doposud nepravomocně uložený trest, je třeba považovat za konkrétní skutečnost, která ve spojení s výše uvedenou charakteristikou osob obžalovaných zakládá reálné důvody pro závěr o podmínkách tzv. útěkové vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud Vrchní soud v napadeném usnesení dovodil, že v předmětné věci jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby obžalovaných nad 2 roky podle § 71 odst. 3 tr. ř., je třeba rovněž tyto závěry považovat za správné a odůvodněné. Pokud se trestní stíhání obžalovaných nepodařilo skončit ve dvouleté vazební lhůtě, nestalo se tak pro nečinnost orgánů trestního řízení, zejména soudu, ale z jiných důvodů, které je nutno ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. považovat za závažné. Jak již bylo konstatováno k průtahům v řízení před soudem, spojeným s nutností opakovaného odročování hlavního líčení, došlo v souvislosti se zdravotním stavem obžalovaných L. P. a T. M. Krajský soud správně se snažil řízení urychlit tím, že ze společného řízení posléze vyloučil řízení proti obžalovanému L. P. (§ 23 odst. 1 tr. ř.), jehož jednání bylo v obžalobě kvalifikováno jako účastenství (§ 10 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) na trestném činu, kterého se měli dopustit obžalovaní F. B., P. J. a T. M. Ohledně těchto obžalovaných stíhaných pro trestný čin spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., bylo ovšem vzhledem k povaze věci nezbytné pokračovat ve společném řízení. Nejvyšší soud vzal dále v úvahu, že v rámci zákonné dvouleté vazební lhůty (do 11. 10. 2001) dospělo trestní stíhání obžalovaných do stadia bezprostředně předcházejícího vynesení nového rozsudku ve věci.
Při stávajících důvodech vazby u obžalovaných současně hrozí, že při propuštění na svobodu by se mohli stát pro soud nedosažitelnými, čímž by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci prodloužil trvání vazby obžalovaných (tj. do 30. 11. 2001), se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stavu, v němž se trestní stíhání obžalovaných nyní nachází.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným důvodům proto Nejvyšší soud neshledal stížnosti obžalovaných F. B., P. J. a T. M. důvodnými a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. je zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 25. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler