3 Tvo 179/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2001 stížnosti obžalovaných P. P. a R. R. K., proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 5 Ntv 4/2001, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. se napadené usnesení z r
u š u j e ve výroku, jímž byla prodloužena vazba obžalovaného R. R. K. do 27.
4. 2002 a znovu se rozhoduje tak, že podle § 71 odst. 3 tr. ř. se vazba
obžalovaného R. R. K. p r o d l u ž u j e do 31. 3. 2002.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného P. P.
z a m í t á .
Proti tomuto usnesení podali oba obžalovaní ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1
tr. ř. stížnost. Obžalovaný P. P. odůvodnil svou stížnost prostřednictvím
obhájkyně. Namítl, že Vrchní soud v Olomouci při rozhodování o prodloužení
vazby nesprávně vycházel z právní kvalifikace trestné činnosti, jež je mu
kladena za vinu, neboť vůbec nezohlednil novelu trestního zákona, jež nabude
platnosti 1. ledna 2002. Podle nové právní úpravy pak přichází v úvahu i
mírnější právní kvalifikace jeho trestné činnosti, resp. uložení mírnějšího
trestu. Rovněž za nesprávné považuje úvahy tohoto soudu o způsobu jeho života
před vzetím do vazby, který byl prakticky bezúhonný. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení.
Obžalovaný R. R. K. v podané stížnosti poukázal na nepravdivou argumentaci
Vrchního soudu v Olomouci a nezákonně vedený proces u Krajského soudu v Brně.
Do doby rozhodování Nejvyššího soudu blíže stížnost nezdůvodnil. Z obsahu jeho
opravného prostředku je zřejmé, že se jím domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř.
správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
následujícím závěrům.
V předmětné trestní věci bylo naposledy rozhodováno o prodloužení vazby
obou obžalovaných usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2001, sp.
zn. 3 Ntv 9/2001 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001,
sp. zn. 5 Tvo 93/2001, přičemž vazba obžalovaných byla prodloužena do 30. 11.
2001. Nejvyšší soud proto mohl na podkladě stížností obžalovaných přezkoumávat
jen řízení následující po citovaném předchozím pravomocném rozhodnutí o
prodloužení vazby nad dva roky (r. č. 46/1998 Sb. rozh. tr.), a nikoli i řízení
předcházející.
Oba obžalovaní jsou společně s dalšími osobami stíháni pro poměrně
rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, která převážně spočívala v podvodném
jednání vůči leasingovým společnostem, s nimiž uzavírali smlouvy o pronájmu
osobních motorových vozidel v úmyslu tyto neplnit, přičemž následně předmětná
vozidla vyváželi mimo území republiky a měli tak způsobit celkovou škodu
převyšující 5 milionů Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 17. 9. 2001, sp.
zn. 40 T 17/2000 byl obžalovaný P. P. uznán vinným trestnými činy podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Obžalovaný R. R. K. byl uznán vinným
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest
odnětí svobody v trvání sedmi roků, dále mu byl uložen i trest vyhoštění na
dobu neurčitou. Oba pak byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek dosud nenabyl právní moci. V současné době se věc nachází u
Vrchního soudu v Olomouci, který bude rozhodovat o odvoláních obžalovaných
proti citovanému rozsudku.
Obžalovaný P. P. byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně z
15. 1. 1999, sp. zn. 7 Nt 3543/99 z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b),
c) tr. ř. s účinností od 13. 1. 1999. V současné době jsou u obžalovaného
spatřovány důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. Obžalovaný R. R. K. byl
vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně z 29. 4. 1999, sp. zn. 7 Nt
3856/99 s účinností od 28. 4. 1999 z důvodů § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.,
které jsou u něho shledávány dosud. Naposledy byla vazba obžalovaných
prodloužena výše citovaným usneseními Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího
soudu do 30. 11. 2001.
Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že návrh na prodloužení
vazby Vrchnímu soudu v Olomouci byl podán předsedou senátu Krajského soudu v
Brně, tedy osobou oprávněnou podle § 71 odst. 5 tr. ř. Tento návrh podal
předseda senátu dne 8. 11. 2001, byla tedy zachována zákonná patnáctidenní
lhůta (§ 71 odst. 6 tr. ř.). Předmětný návrh odůvodnil vývojem trestního
řízení, především obtížností dokazování, které bylo nutné provádět i v hlavním
líčení, jakož i celkovým charakterem trestné činnosti a nutností prověřování
obhajoby jednotlivých obžalovaných. To vše neumožňovalo skončit trestní stíhání
obžalovaných ve lhůtě dvou let.
Podle zjištění Nejvyššího soudu trvají u obžalovaného P. P. i v současném
stadiu trestního řízení důvody vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. O
vazbě obžalovaného bylo až dosud opakovaně rozhodováno a v příslušných
rozhodnutích soudů jsou podrobně vysvětleny okolnosti, které odůvodňují
existenci obavy, že po propuštění na svobodu by obžalovaný pokračoval v
trestné činnosti, pro níž je v dané věci stíhán. Jedná se o majetkovou trestnou
činnost, jíž se měl dopouštět v době, kdy neměl legální příjem, resp. právě z
důvodu opatření si finančních prostředků trestnou činností. V tomto směru se
tedy Nejvyšší soud ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci o trvání
důvodů vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. u obžalovaného i v současném stadiu
trestního řízení. Pokud jde o námitku možné změny právní kvalifikace z důvodu
nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., uplatněnou obžalovaným v projednávané
stížnosti, nepovažuje ji Nejvyšší soud za relevantní v tom směru, že i podle
nové právní úpravy je obžalovaný nadále ohrožen trestní sazbou od pěti do
dvanácti let, neboť podle rozsudku soudu I. stupně výše škody, jíž měl žalovaný
jednáním způsobit, převyšuje částku pěti milionů Kč, která je hranicí škody
velkého rozsahu i podle nového znění § 89 odst. 11 tr. zák., účinného od 1. 1.
2002.
Stejně tak u obžalovaného R. R. K. podle názoru Nejvyššího soudu
nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. tak, jak je
shledal v napadeném usnesení Vrchní soud v Olomouci. Do současné doby nenastaly
u tohoto obžalovaného žádné změny, jež by nějakým způsobem modifikovaly
okolnosti opakovaně citované v předchozích rozhodnutích o jeho vazbě, především
pak v usnesení Nejvyššího soudu z 19. 7. 2001, sp. zn. 5 Tvo 93/2001. V tomto
rozhodnutí byl rovněž obžalovanému podrobně vysvětlen obsah institutu vazby a
rozhodování o jejím prodlužování. Ve stadiu po vyhlášení odsuzujícího rozsudku
navíc hrozba vysokého trestu odnětí svobody nabyla reálné podoby, byť uložený
rozsudek nenabyl právní moci. Nejvyšší soud se proto zcela ztotožnil se závěry
vrchního soudu v napadeném usnesení a shledal u obžalovaného R. R. K. další
trvání vazby za zákonné.
Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci je možno považovat za
správné i pokud jde o další prodloužení vazby obžalovaných podle § 71 odst. 3
tr. ř. Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že řízení po
posledním prodloužení vazby v dané věci nebylo zatíženo nedůvodnými průtahy ze
strany orgánů činných v trestním řízení. Hlavní líčení nařízené na 21. 8. 2001
muselo být odročeno z důvodu změny obhájce obžalovaného P. P., následně bylo
konáno ve dnech 14. a 17. 9. 2001, kdy byl rovněž vyhlášen rozsudek. Jeho
vypracování překročilo sice běžnou dobu, avšak odůvodnění rozsudku bylo velice
náročné z důvodů četných námitek obžalovaných k jednotlivým útokům, jakož i
návrhům na doplnění dokazování. Celou trestní věc je možné považovat za
obtížnou, jak předpokládá ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř., a to jak s ohledem na
rozsah spisu (více než 3000 listů), tak i charakter trestné činnosti a podíl
jednotlivých obžalovaných na ní. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou ve věci
splněny zákonné podmínky, jež citované ustanovení předpokládá pro možnost
prodloužení vazby nad dva roky.
Za správný a zcela v souladu se zákonem učiněný považuje Nejvyšší soud
i závěr Vrchního soudu v Olomouci v konstatování, že propuštěním obžalovaných
na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu
trestního řízení ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., a to především ve
vztahu k té části účelu trestního řízení, která spočívá v tom, že řízení musí
působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
Vrchní soud v Olomouci vyloučil ze společného řízení projednání
odvolání obžalovaného P. P. a nařídil veřejné zasedání na 3. 1. 2002 v zájmu
skončení věci před uplynutím zákonné tříleté lhůty trvání vazby, jež u tohoto
obžalovaného končí 13. 1. 2002. Doba, na kterou Vrchní soud v Olomouci
prodloužil trvání vazby u tohoto obžalovaného se jeví jako nezbytně nutná a
rovněž není v rozporu s ustanovením § 71 odst. 4, 6 tr. ř. ve znění zák. č.
265/2001 Sb., ve vztahu k čl. II bod 4 přechodných a závěrečných ustanovení
citovaného zákona.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti rozhodl
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a stížnost obžalovaného P. P. jako
nedůvodnou zamítl.
Odvolání obžalovaného R. R. K. a dalších spoluobžalovaných bude u
Vrchního soudu v Olomouci projednáno ve veřejném zasedání nařízeném na 23. -25.
1. 2002. V tomto případě však bylo nutné přihlédnout k výše citovaným
ustanovením novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002. Vzhledem ke stejným
zásadám při rozhodování o dalším trvání vazby vyplývajícím z čl. II bodu 4
přechodných a závěrečných ustanovení a § 71 odst. 4, 6 tr. ř. ve znění zák. č.
265/2001 Sb., nebylo možné akceptovat lhůtu, na kterou Vrchní soud v Olomouci
prodloužil vazbu obžalovaného R. R. K., tj. do 27. 4. 2002.
Nejvyšší soud proto podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. zrušil
napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v části, týkající se obžalovaného
R. R. K. a znovu sám rozhodl tak, že podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužil
vazbu tohoto obžalovaného do 31. března 2002. S přihlédnutím k zásadě rychlosti
vazebního řízení vyjádřené v § 71 odst. 1 tr. ř. je ovšem nezbytně nutné
postupovat v této věci s největším urychlením.
K námitkám obžalovaného R. R. K. uplatněným v jeho stížnosti, které se
týkaly otázky posouzení jeho viny v předmětné věci, nemohl Nejvyšší soud v
rámci řízení o stížnosti proti usnesení o prodloužení vazby přihlížet. Účelem
řízení o prodloužení vazby není řešit meritorní otázku, tj. vinu obžalovaného.
Postačí, že na základě shromážděných důkazů je možno učinit závěr, že vazba
obžalovaného je odůvodněna též skutkovými okolnostmi (§ 68 věta druhá tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 19. prosince 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová