3 Tvo 28/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 21. února 2001 stížnost obžalovaného R. N., roz. Z., proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, č. j. 6 To 3/01-1681, v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 16/99,
a podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost se zamítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2000, č. j. 42 T
16/99-1573, byl obžalovaný R. N. odsouzen za trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. a vícenásobný trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obžalovaného proti tomuto rozsudku měl projednat Vrchní soud v
Praze ve veřejném zasedání nařízeném na 5. 1. 2001, které však muselo být v
důsledku nemoci obhájce obžalovaného odročeno.
Krátce před tímto termínem veřejného zasedání (3.1. 2001) došla
Vrchnímu soudu v Praze žádost obžalovaného R. N. o propuštění z vazby, která
byla usnesením jmenovaného soudu ze dne 17. 1. 2001, č. j. 6 To 3/01-1681,
podle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta. Vrchní soud nepovažoval za dostatečné
nahrazení vazby obžalovaného ani jeho písemným slibem podle § 73 odst. 1 písm.
b) tr. ř., ani nabídkou záruky A.P. a D. Z. za jeho další chování (§ 73 odst. 1
písm. a/ tr. ř.).
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný R. N. v zákonné lhůtě stížnost.
Z podnětu této stížnosti se Nejvyšší soud primárně zabýval otázkou její
přípustnosti jako základní podmínky přezkumu usnesení podle § 147 odst. 1 tr.
ř., a učinil v uvedeném směru následující závěry.
Rozhodnutí podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obviněného o
propuštění z vazby je rozhodnutím (usnesením) o vazbě podle § 74 tr. ř., proti
kterému je podle § 71 odst. 4 tr. ř. zásadně přípustná stížnost. Podle
ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. lze však stížností napadnout usnesení soudu
(státního zástupce) jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a
jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Platný trestní řád neobsahuje z
této zásady žádnou výjimku - pokud vrchní soud podle § 71 odst. 3 tr. ř.
rozhoduje o prodloužení lhůty trvání vazby nad dva roky, rozhoduje podle
ustanovení, které je lex specialis ve vztahu k obecnému ustanovení o věcné
soudní příslušnosti, a rozhoduje proto jako soud prvního stupně. Jde tedy o to,
zda jiná rozhodnutí než ve věci samé, která učiní odvolací soud v rámci řízení
o tomto řádném opravném prostředku, jsou rozhodnutími soudu prvního či druhého
stupně (instance).
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu všechna tato další rozhodnutí (např.
o vazbě, o vyloučení soudců, o pořádkové pokutě, o přibrání znalce atd.) nelze
chápat zcela izolovaně, jakoby s rozhodnutím ve věci samé nesouvisela, ale jde
vesměs o rozhodnutí, která (hlavní) rozhodnutí ve věci samé připravují, event.
uskutečňují jeho výkon. Významu rozhodnutí ve věci samé však nedosahují, i když
na nich často závisí, zda k rozhodnutí ve věci samé vůbec dojde a zda toto
rozhodnutí bude správné, popř. zda bude správně vykonáno. Odvolací soud tato
rozhodnutí také nečiní v nějakém zvláštním řízení, nýbrž v řízení odvolacím
(často v tom samém zasedání, v němž rozhodne též o podaném odvolání). Již z
těchto důvodů je tedy zřejmé, že usnesení, jímž v posuzované věci rozhodl
odvolací soud podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obžalovaného R. N.
o propuštění z vazby (včetně odmítnutí jejích surogátů podle § 73 odst. 1 písm.
a/, b/ tr. ř.), je rozhodnutím soudu druhého stupně (instance), proti němuž
podle § 141 odst. 2 tr. ř. a contr. stížnost přípustná není. Tento závěr
odpovídá i argumentu právní logiky a maiori ad minus, neboť pokud soud druhého
stupně rozhoduje bez přípustnosti řádného opravného prostředku o nejvýznamnější
otázce, tj. otázce viny a trestu, rozhoduje tím spíše bez jeho přípustnosti o
otázkách tohoto významu nedosahujících (např. o vazbě).
Uvedený závěr není v rozporu ani s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod Rady Evropy, o právu na spravedlivý proces,
neboť český trestní proces je ovládán zásadou dvojinstančnosti řízení, takže
odvolací soud rozhoduje jako konečná instance a jeho rozhodnutí jsou proto
napadnutelná jen mimořádnými opravnými prostředky. Článek 5 odst. 4 cit. Úmluvy
podle něhož "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem má
právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti
jeho zbavení svobody", je třeba vykládat tak, že tímto řízením se nemíní
bezpodmínečně jen řízení o řádném opravném prostředku - i když tomu tak
zpravidla je (§ 74 odst. 1 tr. ř.). Výjimku tvoří již vzpomenuté ustanovení §
141 odst. 2 tr. ř. a rovněž případy, kdy o vazbě rozhoduje za podmínek § 275
odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud. Ovšem i ve všech těchto případech je přezkum
důvodů existence vazby možný. Děje se tak především z úřední povinnosti, neboť
zákon v § 72 odst. 1 tr. ř. stanoví, že všechny orgány činné v trestním řízení
jsou povinny v každém období trestního stíhání zkoumat, zda důvody vazby ještě
trvají nebo zda se nezměnily. Pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned
propuštěn na svobodu. Dále se tak děje v řízení z podnětu obviněného (§ 72
odst. 2 tr. ř.), jenž má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu, přičemž o
této žádosti musí být neodkladně rozhodnuto. Konečně se tak děje i v
souvislosti s rozhodováním podle § 71 tr. ř. o prodloužení lhůty trvání vazby.
Přezkoumání důvodu vazby je tedy možné i za procesního stavu, kdy zákon
výjimečně neumožňuje přezkum na základě řádného opravného prostředku.
I když tedy Vrchní soud v Praze v poučení o opravném prostředku proti
svému usnesení podle § 72 odst. 2 tr. ř. o zamítnutí žádosti obžalovaného R. N.
o propuštění z vazby (resp. nepřijetí jejích surogátů podle § 73 odst. 1 písm.
a/, b/tr. ř.) nesprávně uvedl, že je proti němu přípustná stížnost, jde ve
skutečnosti o usnesení soudu druhé instance,proti němuž platný trestní řád v
žádném případě stížnost nepřipouští. Pokud proto obžalovaný R. N. proti tomuto
usnesení stížnost podal, rozhodl Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů tak, že
ji bez meritorního přezkoumání věci (§ 147 odst. 1 tr. ř.) jako nepřípustnou
podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř.zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustná stížnost.
V Brně dne 21. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner