3 Tvo 49/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2001 stížnost obžalovaného M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 7 Ntv 2/01, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 66/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný M. K. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost. Poukázal v ní především na průtahy, k nimž v řízení došlo, a to zejména v řízení před soudem po zrušení původního rozsudku v odvolacím řízení. Dále namítl, že k pochybení došlo i při zjištění důvodů vazby, neboť podle jeho přesvědčení nehrozí obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání či pokračoval v trestné činnosti, když je i v jeho zájmu, aby trestní stíhání v dané věci bylo co nejdříve pravomocně ukončeno. Z obsahu a smyslu podané stížnosti je zřejmé, že obžalovaný nepovažuje napadené usnesení, jímž byla prodloužena jeho vazba, za správné a domáhá se jeho zrušení.
Z podnětu stížnosti obžalovaného přezkoumal Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 147 odst. 1, 2 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení týkající se jeho osoby i správnost řízení předcházející přezkoumávané části usnesení a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obžalovaný M. K. je stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit ve spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) se spoluobžalovanými J. M., P. M. a D. K. Obžaloba byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 7. 12. 1999. Krajský soud poté, co se seznámil se spisy, rozhodl v předmětné věci o konání hlavního líčení. Rozsudkem ze dne 2. 6. 2000, č. j. 28 T 66/99-792, obžalovaného uznal vinným shora uvedenými trestnými činy a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl o vině a trestu u ostatních obžalovaných. Tento rozsudek byl následně v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 7 To 131/2000, v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Spis byl krajskému soudu vrácen dne 23. 11. 2000, přičemž další hlavní líčení bylo ve věci nařízeno dne 22. 2. 2001 na 25. 5. 2001.
O vzetí obžalovaného M. K. do vazby s účinností od jeho zadržení dne 24. 3. 1999 rozhodl soudce (soudkyně) Okresního soudu v České Lípě usnesením ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. Nt 1128/99, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst. 1, písm. a), b), c) tr. ř. Zákonná dvouletá vazební lhůta (§ 71 odst. 3 věta první tr. ř.) tedy uplynula dnem 24. 3. 2001. Návrh na prodloužení této vazby o šest měsíců podal za podmínek § 71 odst. 5 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Předmětný návrh odůvodnil vývojem řízení a jeho současným stavem, jenž neumožňoval, aby řízení bylo pravomocně skončeno v zákonné lhůtě trvání vazby.
Podle zjištění Nejvyššího soudu učinil Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení správný závěr, že důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. u obžalovaného M. K. trvají i v nynější době. Je třeba poznamenat, že ohrožení obžalovaného vysokým trestem nevyplývá jen z příslušné zákonné sazby, ale v projednávané věci má i konkrétní podobu spočívající v tom, že obžalovanému byl soudem prvního stupně již uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, byť rozsudkem, který byl později zrušen. Uvedená okolnost ve spojení se skutečnostmi konstatovanými v napadeném usnesení nepochybně zesiluje obavu, že by si obžalovaný v případě propuštění z vazby počínal způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. uprchl anebo se skrýval, aby se hrozícímu trestu vyhnul. Povaha pokračující stíhané trestné činnosti a z ní vyplývající charakteristika osoby obžalovaného, který si měl přinejmenším částečně inkriminovaným jednáním opatřovat zdroj příjmů, zakládá též důvody vazby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Naproti tomu vrchní soud správně omezil důvody vazby obžalovaného o důvody tzv. koluzní vazby uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve fázi řízení po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem již nelze dovodit existenci konkrétních skutečností, o které by bylo možno opřít závěr, že obžalovaný v rámci doplňování dokazování bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, popř. jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
S napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze se lze ztotožnit i v tom, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. Délka řízení ve věci (které je vedeno proti několika obžalovaným, v němž má být objasněna řada útoků, včetně trestného činu vraždy, kterou měl spáchat obžalovaný M. K.), byla ovlivněna především povahou této věci. Na druhé straně nelze však přehlédnout, že k namítanému prodlužování řízení skutečně došlo, a to zejména ve stadiu po rozhodnutí odvolacího soudu, kdy nové hlavní líčení ve věci bylo nařízeno až v únoru 2001 na 25. 5. 2001. Nestalo se tak ovšem v důsledku průtahů v řízení zaviněných nečinností soudu, ale z objektivních důvodů, mezi něž patří onemocnění předsedy senátu v lednu 2001 a především skutečnost, že termín stanovení nového hlavního líčení byl zčásti ovlivněn vyřizováním souběžně probíhajících (již dříve nařízených) trestních věcí. Uvedené důvody, jež je ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř. nutno považovat za závažné, pak zapříčinily, že se trestní stíhání nepodařilo skončit ve dvouleté vazební lhůtě, tj. do 24. 3. 2001. Při stávajících důvodech vazby u obžalovaného současně hrozí, že v případě propuštění na svobodu by se mohl stát pro soud nedosažitelným, popř. by mohl v trestné činnosti pokračovat, čímž by bylo podstatně ztíženo či dokonce zmařeno dosažení účelu trestního řízení, který podle § 1 odst. 1 tr. ř. spočívá především v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny, jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni a aby bylo předcházeno a zamezováno trestné činnosti.
Doba, na kterou Vrchní soud v Praze prodloužil trvání vazby obžalovaného M. K., tj. šest měsíců nad lhůtu uvedenou v § 71 odst. 3 věta první tr. ř. (tj. do 24. 9. 2001), se jeví jako nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak ke stadiu, v němž se trestní stíhání nyní nachází a předpokládanému vývoji řízení v dané věci.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud stížnosti obžalovaného M. K. nevyhověl a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji jako nedůvodnou zamítl.
Soudy obou stupňů jsou ovšem i v rámci prodloužení vazby vázány ustanovením § 71 odst. 1 tr. ř., jež orgánům činným v trestním řízení ukládá povinnost vyřizovat vazební věci přednostně a s největším urychlením.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 12. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler