3 Tvo 77/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3.
července 2000 stížnost obžalovaného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 13. června 2000, sp. zn. 3 Ntv 7/2000, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 10/98, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost z a m í t á .
Proti tomuto usnesení podal obžalovaný včas stížnost, kterou se domáhá
objektivního přezkoumání napadeného usnesení. Namítal, že Vrchní soud v
Olomouci nesprávně pokládal realizaci jeho práva na mateřský jazyk za
„obstrukce" v řízení a zdůraznil, že ke skončení věci nedochází pro průtahy na
straně soudu. Poukázal na to, že je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby
zabezpečily přítomnost svědků v hlavním líčení. Dále má za to, že důvody
koluzní vazby nejsou dány, zvláště když její účel nemohl být zaručen v době ,
kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud České republiky postupem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo a
shledal, že stížnost obžalovaného M. M. není důvodná.
Obžalovaný M. M. je na podkladě obžaloby podané dne 18. 6. 1998 u Krajského
soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista pro
závažnou násilnou trestnou činnost (mimo jiné pro trestné činy ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák.). Hlavní líčení v posuzované věci bylo opakovaně odročováno, naposledy na
4. 8. 2000.
Obžalovaný M. M. se nacházel ve vazbě v době od 23. 12. 1997 do 29. 12. 1998,
pak vykonával šestiměsíční trest odnětí svobody, a ve vazbě se znovu nachází
od 30. 6. 1999. V současné době se jeho setrvání ve vazbě opírá o vazební
důvody předpokládané ustanovením § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. Doba dvou
roků, na kterou je trvání vazby omezeno ustanovením § 71 odst. 3 tr. ř.,
uplynula u obžalovaného M. M. dnem 24. 6. 2000.
Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve lhůtě uvedené
v § 71 odst. 6 tr. ř. (5. 6. 2000) podal návrh na prodloužení vazby
obžalovaného, a to do dne 30. 9. 2000. Návrh v zásadě odůvodnil tím, že
posuzovanou trestní věc se nepodařilo ukončit z důvodů objektivní povahy,
neboť řada hlavních líčení musela být odročena z důvodů nedostavení se
předvolávaných či vyrozumívaných osob, přičemž jejich účast na jednání byla
nezbytná. U obžalovaného přitom i nadále trvají důvody vazby podle § 67 odst. 1
písm. a), b), c) tr. ř.
Nejvyšší soud se především plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci o
důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného podle § 67 odst. 1 písm. a), b),
c) tr. ř. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat na velice
podrobné a výstižné rozvedení konkrétních skutečností v napadeném usnesení, z
nichž jednotlivé vazební důvody předpokládané v ustanovení § 67 odst. 1 tr. ř.
zcela jednoznačně vyplývají. K námitce obžalovaného ohledně nedůvodnosti další
existence tzv. koluzní vazby je třeba odkázat na usnesení Krajského soudu v
Ostravě, pobočka Olomouc, ze 16. 12. 1998 ( č. l. 274 spisu), jímž byla
obžalovanému po dobu výkonu trestu odnětí svobody uložena taková opatření,
která jsou obsahově shodná s režimem výkonu tzv. koluzní vazby.
Nejvyšší soud se ztotožnil s napadeným usnesením i v tom, že v posuzované věci
jsou splněny všechny zákonem stanovené požadavky pro prodloužení lhůty trvání
vazby nad dva roky ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že
tento postup odůvodňují závažné okolnosti objektivního charakteru, jež jsou
blíže popsané v napadeném usnesení. Vrchní soud nepochybně správně dovodil, že
trestní stíhání obžalovaného M. M. nemohlo být skončeno ani ve dvouleté lhůtě
trvání vazby, a to jak pro obtížnost věci, tak pro jiné závažné důvody
objektivní povahy. Vrchní soud poukázal na poměrně velký rozsah a složitost
prováděného dokazování ve věci, nenechal bez povšimnutí ani komplikace
způsobené přístupem některých svědků. Omluvená nepřítomnost obhájce, popř.
přísedícího jsou rovněž okolnosti objektivní povahy, které vytvořily překážku
skončení věci. Je samozřejmé, že vrchní soud nijak nezpochybnil právo
obžalovaného používat v trestním řízení svého mateřského jazyka, pouze poukázal
na okolnosti uplatnění tohoto práva. Ve shodě se závěry vrchního soudu lze
konstatovat, že průběh řízení před soudem prvního stupně svědčí o úsilí věc co
nejrychleji projednat a rozhodnout. Nelze tedy dovodit existenci nějakých
podstatných průtahů zaviněných orgány činnými v trestním řízení. S vrchním
soudem lze souhlasit i v tom, že s ohledem na stávající důvody vazby a stav
řízení reálně hrozí, že propuštěním obžalovaného na svobodu dojde přinejmenším
k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr.
ř.
Doba, na kterou byla vazba obžalovaného M. M. prodloužena, se jeví jako
nezbytně nutná, jak vzhledem k povaze projednávané věci, tak i s ohledem na
současný stav a dosavadní průběh trestního stíhání. Vrchní soud v tomto směru
nepochybil, pokud rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby do 24. září 2000.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost
obžalovaného M. M. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení zákon stížnost nepřipouští.
V Brně dne 3. července 2000
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík