3 Tz 11/2025-105
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Koláře a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. H. proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 20. 7. 2023, č. j. 0 ZT 71/2023-21, které nabylo právní moci dne 4. 8. 2023, a rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 20. 7. 2023, č. j. 0 ZT 71/2023-21, byl v neprospěch obviněného L. H. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 1 tr. ř. a § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 20. 7. 2023, č. j. 0 ZT 71/2023-21, zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Usnesením policejního orgánu – Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor Kutná Hora, oddělení hospodářské kriminality ze dne 20. 6. 2023, č. j. KRPS-305189-25/TČ-2022-010581- MA, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného L. H. pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit (zjednodušeně řečeno) tak, že bez vědomí P. V., nar. XY, jako osoby samostatně výdělečně činné, zaslal z e-mailu XY@seznam.cz na podatelnu Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územní pracoviště Kutná Hora, žádosti datované 29. 4. 2020 a 11. 5. 2020 o poskytnutí kompenzačního bonusu ve smyslu zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními souvisejícími s výskytem koronaviru SARS CoV-2, přičemž v žádostech uvedl jako žadatele o kompenzační bonus daňový subjekt P. V., nar. XY, DIČ XY a bankovní účet, na který má být kompenzační bonus vyplacen, č. ú. XY, jehož byl sám majitelem; obě tyto žádosti byly poskytovatelem kompenzačního bonusu schváleny a na uvedený účet obviněnému vyplaceny, a to dne 6. 5. 2020 ve výši 25 000 Kč a dne 18. 5. 2020 ve výši 19 500 Kč, obviněný pak peněžní prostředky v hotovosti vybral prostřednictvím bankomatu a použil je pro vlastní potřebu, čímž způsobil České republice zastoupené Generálním finančním ředitelstvím, IČ 72080043, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, škodu v celkové výši 44 500 Kč.
2. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 20. 7. 2023, č. j. 0 ZT 71/2023-21 (dále též jen „napadené usnesení“) bylo trestní stíhání obviněného pro shora popsaný skutek, v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno a podle § 307 odst. 4 tr. ř. byla obviněnému stanovena zkušební doba 12 měsíců. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 8. 2023.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti citovanému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře podal ministr spravedlnosti (dále též jen „ministr“) u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. (dále též jen „stížnost“), a to ve prospěch obviněného.
4. V odůvodnění nejprve poukázal na znění ustanovení § 209 odst. 1 a § 240 odst. 1 tr. zákoníku a § 1, § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1, 2, 3 zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS Cov-2, ve znění zákona č. 262/2020 Sb., účinného v době „posuzování obviněného“. Připomněl, že podstata jednání obviněného, za které byl stíhán, spočívala v tom, že měl uvést v omyl finanční úřad a způsobit tak na majetku České republiky škodu v celkové výši 44 500 Kč. Pro správné posouzení skutku však bylo podstatné zhodnocení povahy vyplácených kompenzačních bonusů. Ve smyslu výše citovaných právních předpisů bylo namístě kompenzační bonus považovat za daňový bonus, tudíž jednání obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. V případě trestného činu podle § 240 tr. zákoníku jde totiž o specifickou formu podvodného jednání vůči institucím, které daně (či jiné povinné platby) spravují. Trestný čin podle § 240 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k trestnému činu podle § 209 tr. zákoníku.
5. V souvislosti s právním posouzením jednání obviněného ministr dále odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, uveřejněné pod č. 1/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, části trestní, s tím, že trestní kolegium zde zaujalo názor, že vylákání kompenzačního bonusu vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru způsobujícího onemocnění COVID-19 je třeba za splnění dalších podmínek posuzovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, nikoliv jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je ovšem vylákání výhody na povinné platbě (nebo její zkrácení) ve větším rozsahu, tedy ve výši nejméně 100 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. V případě zjištění, že pachatel sice vylákal prostřednictvím kompenzačního bonusu výhodu na dani, avšak v nižším rozsahu, se trestní represe neuplatní.
6. Z výše uvedeného podle ministra plyne, že v předmětné trestní věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když jednání obviněného L. H. bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Nebylo vůbec přihlédnuto ke speciálnímu ustanovení § 240 tr. zákoníku a v dané době již známému (výše citovanému) stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že obviněný vylákal výhodu na povinné platbě v částce nižší než 100 000 Kč, nemohlo toto jednání naplnit znaky skutkové podstaty přečinu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzovaný skutek tedy není trestným činem a nebyl proto zákonný důvod dále konat trestní stíhání a rozhodnout podle § 307 tr. ř. V úvahu mohlo přicházet pouze naplnění znaků přestupku podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, což by v době rozhodování o věci mohlo vést pouze k závěru o splnění podmínek pro rozhodnutí podle § 171 odst. 1 tr. ř. Napadeným usnesením státního zástupce tak byl v důsledku nesprávného právního posouzení skutku porušen zákon v ustanoveních § 307 odst. 1 a § 2 odst. 1 tr. ř. a dále § 209 tr. zákoníku. Pro úplnost pak ministr odkázal ještě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 3 Tz 35/2023, kterým bylo vyhověno obdobné stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k obdobnému jednání pachatele, jenž požádal bez vědomí v rozhodnutí označeného subjektu jeho jménem o poskytnutí kompenzačního bonusu, který mu byl následně vyplacen, avšak výše takto způsobené škody nedosáhla částky 100 000 Kč.
7. S ohledem na uvedené ministr navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 307 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 1 tr. ř. a § 209 tr. zákoníku, dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil toto usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a následně postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření s obsahem stížnosti pro porušení zákona plně ztotožnil, odkázal na argumenty v ní uvedené a navrhl, aby jí bylo vyhověno. S odkazem na ustanovení § 274 odst. 4 tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání.
9. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil.
III. Relevantní právní úprava
10. Podle § 2 odst. 1 tr. ř. nemůže nikdo být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.
11. Ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku zní: Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
12. Ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku zní: Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
13. Ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku zní: Pro účely tohoto zákona se rozumí a) škodou nikoli nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč, b) škodou nikoli malou škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, c) větší škodou škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč, d) značnou škodou škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč a e) škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč.
IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
14. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Shledal přitom, že stížnost je důvodná. Napadeným usnesením skutečně byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V zásadě se lze ztotožnit se všemi argumenty, které ministr ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl.
15. Ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, části trestní, pod č. 1/2023, bylo jasně vyjádřeno, že vylákání kompenzačního bonusu vypláceného na základě jednotlivých zákonů o kompenzačních bonusech přijatých v letech 2020 a 2021 v souvislosti s výskytem koronaviru SARS Cov-2 způsobujícího nemoc COVID-19 je třeba za splnění dalších podmínek posuzovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Systematika zákonů o kompenzačních bonusech zjevně odpovídá systematice daňových zákonů. Kompenzační bonus byl právně upraven v zájmu rychlé a účinné reakce na dopady událostí souvisejících se vznikem a rozšířením onemocnění způsobeného koronavirem, jelikož zejména některé osoby samostatně výdělečně činné z důvodu nuceného utlumení jejich činnosti v podstatě ze dne na den zůstaly bez příjmů. V návaznosti na to vznikl kompenzační bonus jako institut nový a do jisté míry specifický, resp. nikoli zcela standardní, jenž – jako daň – dříve nebyl součástí soustavy daní. Z komplexního hlediska, s ohledem na zákonnou konstrukci kompenzačního bonusu, resp. systematiku a jeho navázání na další stávající instituty (byl označen za vratku daně) i na související procesní postupy (spravuje se jako daň podle daňového řádu) je namístě považovat kompenzační bonus za daň (byť v širším slova smyslu) pro potřeby ustanovení § 240 tr. zákoníku. Vyměřený daňový bonus předepíše jeho správce (finanční úřad) do evidence daní, přičemž důsledkem takového postupu je vznik přeplatku na osobním daňovém účtu daně z příjmů, který je vrácen jako vratka daně daňovému subjektu. Je-li však kompenzační bonus vyplacen na podkladě podvodného jednání pachatele, který cíleně nepravdivě tvrdí existenci podmínek pro jeho stanovení a placení, pak dochází (v důsledku nesprávně určeného přeplatku) ke snížení daňových příjmů veřejného rozpočtu. Zjevným a pravidelným následkem takového jednání, tedy v podobě podvodného požadování kompenzačního bonusu, je neoprávněné uplatnění (vylákání) daňové výhody jako alternativa spáchání deliktu podle § 240 tr. zákoníku.
16. Na popsaný závěr stran jednání pachatele formou vylákání výhody na příslušné platbě přitom nemá vliv, jestli pachatel byl určitým daňovým subjektem a jen podvodně tvrdil, že mu vznikl nárok na vyplacení kompenzačních bonusů, ačkoli věděl, že tomu tak není, nebo zda se při podání žádosti vydával za jiný daňový subjekt. Uvedený rozdíl v postavení pachatele nemá žádný dopad na podstatu realizovaného jednání a jeho zamýšleného následku v podobě vylákání výhody na dani. Tento závěr je v souladu s obecně přijímanými závěry teorie a soudní praxe, podle kterých pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, tedy subjekt obecný.
17. Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku je vylákání výhody na povinné platbě (nebo její zkrácení) ve větším rozsahu, tj. ve výši nejméně 100 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. V případě zjištění, že pachatel sice vylákal (popřípadě chtěl vylákat) prostřednictvím kompenzačního bonusu výhodu na dani, avšak v nižším rozsahu, se trestní represe neuplatní. V takové situaci je namístě považovat za adekvátní zejména uplatnění sankčních oprávnění podle daňového řádu (nejen doměření daně, ale také vznik sankce v podobě úroku z prodlení) a v úvahu může připadat i naplnění znaků přestupku podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, fyzickou osobou, popřípadě podle § 2 odst. 3 písm. b) téhož zákona právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobou, což pak může odůvodnit rozhodnutí o postoupení věci podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2 nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to podle fáze trestního řízení. Příslušným správním orgánem k projednání takového (možného) přestupku je podle § 60 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, obecní úřad obce s rozšířenou působností.
18. S ohledem na způsob provedení a okolnosti posuzovaného skutku, výše uvedená zákonná ustanovení a podrobně citované závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. Tpjn 300/2022, je evidentní, že jednání obviněného bylo nesprávně posouzeno jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k výši způsobené škody (méně než 100 000 Kč) tímto jednáním ovšem nemohla být naplněna ani skutková podstata přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jenž by jinak přicházel do úvahy. Předmětný skutek tedy nebyl žádným trestným činem a v úvahu tak mohl připadat pouze sankční postih obviněného podle daňového řádu či zákona o některých přestupcích.
V. Způsob rozhodnutí
19. Z výše rekapitulovaných důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státního zástupce byl v neprospěch obviněného porušen zákon, a to konkrétně v ustanoveních § 2 odst. 1 tr. ř. a § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl v dané věci stíhán z jiných než zákonných důvodů – pro jednání, které podle trestního zákoníku nebylo trestným činem.
20. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil. Zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
22. Při splnění podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud toho rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 4. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Zpracoval: JUDr. Ondřej Círek