3 Tz 112/2023

3 Tz 112/2023-

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného U. K., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 9. 2023, sp. zn. 2 T 119/2023, který nabyl právní moci téhož dne, a rozhodl takto:

I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 9. 2023, sp. zn. 2 T 119/2023, byl v neprospěch obviněného U. K. porušen zákon v ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 9. 2023, sp. zn. 2 T 119/2023, zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 15. 9. 2023 trestní příkaz sp. zn. 6 T 110/2023, jímž byl obviněný U. K. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest vyhoštění ve výměře 24 měsíců. Trestní příkaz nabyl právní moci téhož dne, tj. dne 15. 9. 2023, a obviněnému byla současně doručena výzva k vycestování z území České republiky ve lhůtě do 22. 9. 2023 ve 23.59 hodin, a to s poučením, že pokud tak neučiní, může být vzat do vyhošťovací vazby podle § 350c tr. ř. Ve vazebním zasedání byl soudem upozorněn též na to, že v případě nerespektování lhůty k vycestování by se mohl vystavit nebezpečí trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

2. Následujícím trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 9. 2023, sp. zn. 2 T 119/2023, který téhož dne nabyl právní moci (dále též jen „napadené rozhodnutí“ nebo „napadený trestní příkaz“), byl obviněný U. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že se dne 26. 9. 2023 ve 21:30 hod. zdržoval v Praze, XY, ve vestibulu metra XY, přestože věděl, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 6 T 110/2023, pravomocným dne 15. 9. 2023, uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 24 měsíců, a výzvu s lhůtou k vycestování stanovenou do 22. 9. 2023 převzal osobně dne 15. 9. 2023, a přesto se zde nadále zdržoval v úmyslu nerespektovat uložený trest vyhoštění. Za to mu byl uložen jednak trest odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let, a jednak trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

3. Proti posledně citovanému trestnímu příkazu ze dne 28. 9. 2023, sp. zn. 2 T 119/2023, podal ministr spravedlnosti (dále též jen „ministr“) dne 14. 12. 2023 u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. (dále též jen „stížnost“), a to ve prospěch obviněného.

4. Poukázal na to, že trestní odpovědnost obviněného byla v dané věci dovozena toliko na základě pravomocně uloženého trestu vyhoštění a dobrovolného nesplnění výzvy k vycestování z území České republiky ve stanovené lhůtě. To je však v rozporu s ustanovením § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 173/2023 Sb. Dále odkázal na nové vymezení předmětné skutkové podstaty podle trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 7. 2023, na obsah důvodové zprávy k zákonu č. 173/2023 Sb., jakož i na čl. 8 odst. 1 tzv. návratové směrnice (32008L0115). Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se podle aktuálně účinného znění § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dopustí ten, kdo se navzdory uloženému trestu vyhoštění zdržuje na území České republiky poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření směřující k jeho vycestování. Ministr je přesvědčen, že poskytnutí lhůty k vycestování, resp. výzva, která následuje ihned po pravomocném uložení trestu vyhoštění, aby obviněný vycestoval dobrovolně, takovým opatřením směřujícím k vycestování být nemůže, neboť opatření směřující k vycestování mohou následovat až poté, co povinnost vycestovat nebyla splněna dobrovolně.

5. V projednávané věci nedošlo k použití žádného opatření směřujícího k vycestování, namísto toho soud okamžitě přistoupil k trestnímu postihu obviněného za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Tím došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného v ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť jednání, pro které byl odsouzen, nebylo trestným činem.

6. S ohledem na výše uvedené ministr navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného, a to v ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a podle § 270 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného zastaví podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“) se ve svém vyjádření s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožnil. Nad rámec argumentace ministra poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 Tdo 274/2022, uveřejněné pod č. 45/2022 Sb. rozh. tr., z něhož ve vztahu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a související unijní úpravě citoval následující. Zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku může naplnit i cizinec, jemuž bylo ve správním řízení uloženo vyhoštění a který se poté zdržoval na území České republiky, i když dosud proti němu nebyla použita donucovací opatření k výkonu vyhoštění podle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice). Při úvahách, zda má být proti takovému cizinci uplatněna trestní odpovědnost za uvedený přečin a jaký trest za něj uložit, je třeba ovšem vycházet z eurokonformního výkladu ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývajícího z judikatury Evropského soudního dvora a zabývat se též otázkou, proč nebyla použita donucovací opatření podle tzv. návratové směrnice, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Státní zástupce zdůraznil, že tento případ byl senátem Nejvyššího soudu rozhodován ještě před novelizací trestního zákoníku provedenou zákonem č. 173/2023 Sb., účinnou od 1. 7. 2023. Na závěr vyslovil souhlas s návrhem ministra ohledně toho, jak má Nejvyšší soud o podané stížnosti rozhodnout, a to s tím, že toto a případně i jiné rozhodnutí může učinit v neveřejném zasedání.

8. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Šafky. Stručně uvedl, že se v podstatném ztotožňuje s právním názorem ministra (přičemž odkázal na konkrétní pasáže jím podané stížnosti), jakož i s jeho návrhem, jak má Nejvyšší soud rozhodnout. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

III. Relevantní právní úprava

9. Ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 173/2023 Sb., tj. s účinností od 1. 7. 2023) zní: Kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vstoupí na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, anebo se navzdory uloženému trestu vyhoštění nebo rozhodnutí o správním vyhoštění na jejím území zdržuje poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření směřující k jeho vycestování, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

10. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Shledal přitom, že stížnost je důvodná. Napadeným trestním příkazem skutečně byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

11. Obvodní soud pro Prahu 1 při svém rozhodování odpovídajícím způsobem nezohlednil novelizaci tohoto ustanovení zákonem č. 173/2023 Sb., jímž byl změněn zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V důsledku této novelizace došlo s účinností k datu 1. 7. 2023 k určitému omezení trestnosti jednání spočívajícího – zjednodušeně řečeno – v nerespektování uloženého trestu vyhoštění obviněným, resp. rozhodnutí o správním vyhoštění cizincem, který neopustí území České republiky poté, co je z jejího území pravomocným rozhodnutím soudu či správního orgánu vyhoštěn.

12. V důvodové zprávě k citovanému zákonu č. 173/2023 Sb. [ve vztahu ke změně ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] bylo výslovně uvedeno mj. následující: „Navrhuje se přesnější vymezení okamžiku, od kterého bude pobyt cizince na území České republiky navzdory uloženému trestu vyhoštění nebo rozhodnutí o správním vyhoštění naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, a to plně v souladu s návratovou směrnicí a na ni navazující příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Toto řešení nejvěrněji zrcadlí požadavky pramenící z evropského práva.

Možnost trestního postihu se navrhuje zúžit pouze na případy s vyšším stupněm společenské škodlivosti spočívající v tom, že cizinec, o jehož správním vyhoštění bylo rozhodnuto, se na území České republiky nadále zdržuje, přestože proti němu byla uplatněna donucovací opatření podle čl. 8 návratové směrnice, tj. pokud se na území České republiky nelegálně zdržuje za situace, kdy k realizaci správního rozhodnutí o vyhoštění stát užil dalších mocenských prostředků… Pokud dochází k omezení trestnosti nerespektování správního vyhoštění pouze na případy vyšší společenské škodlivosti, nelze se omezit pouze na nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, jenž je občanem třetího státu, ale je třeba tuto změnu provést i ve vztahu k jiným případům vyhoštění – tj. ve vztahu ke správnímu vyhoštění ostatních cizinců, ale též i ve vztahu k trestu vyhoštění podle trestního zákoníku (za opatření směřující k vycestování cizince bude potřeba v tomto případě považovat zejména vyhošťovací vazbu podle § 350c a násl. tr.

ř., popř. instituty ji nahrazující)… Nelze se domnívat, že by nově bylo jakkoliv účelné koncipovat okamžik, od nějž bude nelegální pobyt cizince na území České republiky naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, u maření trestu vyhoštění jinak, než tomu bude u maření správního vyhoštění. Ani současná úprava v tomto nečiní rozdíly a nebylo by důvodné ani smysluplné maření správního vyhoštění privilegovat oproti maření trestu vyhoštění… Na porušení povinnosti nezdržovat se na území České republiky (ať už uložené v trestním nebo správním řízení) není třeba vždy reagovat prostředky trestního práva, když postačí nástroje práva správního, které poskytují dostatečný a efektivní prostředek, jak reagovat na jednání porušující rozhodnutí o vyhoštění a jejichž prostřednictvím se docílí požadovaného stavu, tj. situace, kdy se osoba, které bylo uloženo vyhoštění, nebude nacházet na území České republiky.

Je tedy namístě primárně použít tohoto správně právního prostředku, a to i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe“.

13. K novelizaci ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zákonodárce přistoupil proto, že do té doby účinná právní úprava byla v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 (tzv. návratová směrnice), jak ji následně vykládal Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen „SDEU“) - viz např. rozsudek ze dne 6. 12. 2011, Alexandre Achughbabian, C-329/11, aj. Ve více věcech posuzovaných SDEU bylo pro trestnost jednání shodně vyžadováno, aby proti danému cizinci byla nejprve bezvýsledně použita opatření podle čl. 8 návratové směrnice. Opakovaně byl zdůrazněn princip subsidiarity trestní represe s tím, že primárně je třeba usilovat o dosažení účelu návratové směrnice (tj. aby daný cizinec skutečně opustil stát, z jehož území byl vyhoštěn) prostřednictvím řízení o návratu podle této směrnice, a teprve v případě neúspěchu takového řízení lze akceptovat, že se přistoupí k trestnímu stíhání toho, kdo uložené vyhoštění nerespektoval.

14. Na potřebu „eurokonformního výkladu“ ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku již v době před jeho výše zmíněnou novelizací (tj. před 1. 7. 2023) výslovně upozorňoval jak Nejvyšší soud, tak i odborná literatura.

15. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 Tdo 274/2022 (publikovaném pod č. 45/2022 Sb. rozh. tr.), konstatoval mj. následující: „Se zřetelem k posuzovaným skutkovým okolnostem… je nutné zohlednit především čl. 8 návratové směrnice, jenž členským státům jednak stanovuje povinnost přijmout všechna opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení, jestliže nebyla poskytnuta lhůta k dobrovolnému opuštění území v souladu s čl. 7 odst. 4 nebo jestliže povinnost návratu nebyla během lhůty pro dobrovolné opuštění území poskytnuté podle čl.

7 splněna (odst. 1.), jednak jim v krajním případě umožňuje přistoupit k donucujícím opatřením, jež jsou přiměřená a nepřekračující únosnou míru použití síly (odst. 4.)… K obsahu čl. 8 i k souvisejícím ustanovením návratové směrnice se SDEU vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2011, Alexandre Achughbabian, C-329/11, v němž zdůraznil potřebu výkladu návratové směrnice v tom smyslu, že ‚právní úpravě členského státu, která za neoprávněný pobyt ukládá trestněprávní sankci, brání v rozsahu, v němž lze podle této právní úpravy uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, který sice na území uvedeného členského státu pobývá neoprávněně a není ochoten toto území opustit dobrovolně, ale vůči kterému nebyla uplatněna donucovací opatření podle čl.

8 této směrnice a v jehož případě – byl-li zajištěn za účelem přípravy a uskutečnění vyhoštění – ještě neuplynula maximální doba trvání tohoto zajištění‘. Ve své rozhodovací praxi tak SDEU akcentoval zákaz členským státům Evropské unie použít trestněprávní úpravu, která by mohla ohrozit dosažení cílů návratové směrnice, a tím ji zbavit užitečného účinku. Tento unijní předpis ukládá členským státům povinnost provést vyhoštění v případech uvedených v čl. 8 odst. 1 návratové směrnice v co nejkratší době.

Tak by tomu podle SDEU zjevně nebylo, kdyby poté, co byl konstatován neoprávněný pobyt státního příslušníka třetí země, dotyčný členský stát před výkonem rozhodnutí o navrácení, či dokonce ještě před přijetím tohoto rozhodnutí vedl trestní stíhání, po kterém by případně následoval trest odnětí svobody. Takovýto postup by oddálil vyhoštění …, a ostatně ani není vyjmenován mezi důvody pro odklad vyhoštění uvedenými v čl. 9 směrnice… Při aplikaci výše nastíněných východisek v podmínkách vnitrostátního právního řádu České republiky je nutno konstatovat, že právní úprava trestního zákoníku, konkrétně jeho ustanovení § 337 odst. 1 písm. b), nereflektuje dotčenou judikaturu SDEU, neboť v zásadě umožňuje trestně stíhat cizince, kterému bylo ve správním řízení uloženo vyhoštění ještě předtím, než jsou proti němu použita donucovací opatření podle čl.

8 návratové směrnice, jak jsou promítnuta do relevantních ustanovení zákona o pobytu cizinců. Je přitom potřeba vzít v úvahu, že trestní zákoník umožňuje za každý trestný čin uložit trest odnětí svobody, který tak představuje tzv. univerzální druh trestu.

Výjimkou není ani posuzovaný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, pro jehož základní skutkovou podstatu zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 2 roky. V podmínkách trestního zákoníku tudíž nelze vyloučit uložení trestu odnětí svobody cizinci (státnímu příslušníkovi třetí země), který sice nerespektoval předchozí rozhodnutí o správním vyhoštění, avšak ohledně jeho osoby doposud nebylo usilováno o efektivní dosažení základního cíle a účelu návratové směrnice, a to cestou veškerých prostředků, které zákon o pobytu cizinců nabízí.

S ohledem na uvedené nutno uzavřít, že stávající právní úprava trestního zákoníku do současné doby nereflektuje dostatečně, resp. vůbec pravidla stanovená pro všechny členské země návratovou směrnicí, ani její výklad, který ve svých rozhodnutích poskytl SDEU. Soudy nižších stupňů proto pochybily, když se při posouzení trestní věci obviněného nezabývaly otázkou účinků, které návratová směrnice v kontextu související judikatury SDEU vyvolává, a jaký mohou mít dopad na postavení obviněného a vyvození jeho trestní odpovědnosti za stíhaný skutek.

Přestože se unijní směrnice nevztahují přímo na jednotlivce, ale zavazují obecně pouze členské státy, je třeba připomenout, že v důsledku jejich nesprávné transpozice a implementace mohou při naplnění určitých podmínek vyvolat rovněž následky, které postavení jednotlivců ovlivní. Jedním z nich je uplatnění tzv. nepřímého účinku směrnice, který po vnitrostátních soudech vyžaduje, aby, pokud mohou v mezích vnitrostátních výkladových metod interpretovat vnitrostátní právo vícero způsoby, zvolily takový výklad, který vede k výsledku odpovídajícímu znění a účelu směrnice.

Jinými slovy, vnitrostátní soud musí interpretovat vnitrostátní právo v co největším rozsahu tak, aby byl dosažen výsledek zamýšlený směrnicí (viz např. bod 116. rozsudku SDEU ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer, C-397/01 a další). Povinnost eurokonformního výkladu se netýká pouze daného ustanovení či předpisu, který transponuje (obsahově promítá) pravidla směrnice do vnitrostátního práva, nýbrž jakéhokoli relevantního ustanovení vnitrostátního právního řádu, tj. rovněž ustanovení, která nejsou přímou transpozicí směrnice (viz bod 115.

citovaného rozsudku SDEU ve věci Pfeiffer), a to včetně ustanovení přijatých před směrnicí (viz rozsudek SDEU ze dne 13. 11. 1990, Marleasing, C-106/89). Podmínkou pro uplatnění takového výkladu je vedle dodržení mezí daných interpretačními metodami uznanými vnitrostátním právem marné uplynutí implementační lhůty (viz např. bod 115. rozsudku SDEU ze dne 4. 7. 2006, Konstantinos Adeneler, C-212/04). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že implementační lhůta návratové směrnice uplynula ve smyslu jejího čl.

20 dne 24. 12. 2010. Přesto nebylo dosud v České republice komplexně přistoupeno k její transpozici do příslušné právní úpravy, zejména nebyly promítnuty přijaté závěry rozhodovací praxe SDEU k výkladu návratové směrnice do skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Bez ohledu na tuto skutečnost nutno poznamenat, že systematika trestního zákoníku má k dispozici nástroje umožňující vzít v úvahu konkrétní skutkové okolnosti, které jsou rozhodující z pohledu maximalizace výsledku zamýšleného návratovou směrnicí, a tyto pak zohlednit při posouzení otázky vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněnému. V tomto ohledu se nabízí důsledné využití zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), která jako jedna ze základních zásad trestního práva hmotného vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.

Z uvedené zásady plyne, že trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) a to jak pro zákonodárce, tak pro orgány činné v trestním řízení. Postulát ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem ve smyslu vyvození trestní odpovědnosti pouze u závažnějších případů protispolečenských jednání, tj. těch, u kterých nepostačuje uplatnění ochrany prostředky práva občanského, obchodního či správního (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář.

2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 115–117, dále též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).“

16. V příslušné části komentáře k trestnímu zákoníku (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 337 [Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4228, marg. č. 6.) se mj. uvádí, že „z hlediska výkladu předmětného ustanovení není bez významu ani rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské Unie k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice). V rozsudku ze dne 6. 12. 2011 SDEU ve věci C-329/11 (obdobně též rozsudek SDEU ze dne 17. 9. 2020 ve věci C-806/18 JZ a rozsudek ze dne 6. 12. 2012 ve věci C-430/11) uvedl, že návratová směrnice ‚musí být vykládána v tom smyslu, že právní úpravě členského státu, která za neoprávněný pobyt ukládá trestněprávní sankci, brání v rozsahu, v němž lze podle této právní úpravy uložit trest odnětí svobody státnímu příslušníkovi třetí země, který sice na území uvedeného členského státu pobývá neoprávněně a není ochoten toto území opustit dobrovolně, ale vůči kterému nebyla uplatněna donucovací opatření podle článku 8 této směrnice (…)‘. Omezení cizince na svobodě, které není součástí donucovacích opatření přijatých za účelem jeho navrácení (např. trestem odnětí svobody, trestem domácího vězení), může proces navrácení cizince zdržet, a je proto ve světle judikatury SDEU v rozporu s účelem návratové směrnice. Na výklad SDEU navázal svou judikaturou i Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 Tdo 274/2022, jež bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 15. 12. 2022“.

17. Obvodní soud pro Prahu 1 při svém rozhodování ve věci sp. zn. 2 T 119/2023 zjevně nerespektoval opakovaně zmíněnou novelizaci § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zákonem č. 173/2023 Sb., související komentář k trestnímu zákoníku, návratovou směrnici Evropského parlamentu a Rady, jakož ani na tuto směrnici navazující judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího soudu (viz výše).

18. Podle obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6T 110/2023, nebyla proti obviněnému U. K. po pravomocném uložení trestu vyhoštění použita žádná opatření směřující k jeho vycestování ve smyslu § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za takové opatření nelze považovat pouhé doručení výzvy k vycestování, jejíž součástí je poskytnutí přiměřené lhůty obviněnému k obstarání jeho záležitostí (§ 350b odst. 2 tr. ř.) a tomu odpovídající určení lhůty pro dobrovolné opuštění území České republiky. Za opatření směřující k vycestování ve smyslu § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. opatření nezbytná k výkonu rozhodnutí o navrácení ve smyslu čl. 8 odst. 1 návratové směrnice, lze považovat pouze ta opatření, která jsou činěna až po marném uplynutí lhůty pro dobrovolné opuštění území státu, byla-li taková lhůta vyhošťované osobě poskytnuta.

19. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6T 110/2023, vyplývá, že trest vyhoštění na dobu 24 měsíců byl obviněnému uložen trestním příkazem ze dne 15. 9. 2023, který téhož dne nabyl právní moci. Stejného dne byla obviněnému osobně doručena výzva soudu, aby území České republiky opustil nejpozději do 22. 9. 2023 ve 23.59 hodin. Žádná další opatření směřující k výkonu trestu vyhoštění však podle obsahu spisu ze strany státních orgánů učiněna nebyla. Ze spisu téhož soudu sp. zn. 2T 119/2023 se podává, že obviněný byl zadržen policií dne 26. 9. 2023, tedy pouhé čtyři dny po marném uplynutí lhůty k dobrovolnému vycestování, a hned následujícího dne 27. 9. 2023 proti němu byly podle § 158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení pro předmětný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Následný závěr soudu o naplnění všech znaků tohoto trestného činu prezentovaný v napadeném trestním příkazu nelze s odkazem na výše zmíněné skutečnosti považovat za správný.

V. Způsob rozhodnutí

20. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl v neprospěch obviněného porušen zákon, a to konkrétně v ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

21. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadený trestní příkaz zrušil. Zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Současně podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

22. Při splnění podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Zpracoval: JUDr. Ondřej Círek