3 Tz 121/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21.
srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a soudců
JUDr. Františka Hrabce a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona
podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Č.,
proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5.
1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270
odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5. 1991,
sp. zn. 1 Rtv 274/90 a v řízení, jež mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění
a v § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní
rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. v neprospěch obviněného J. Č.
Toto usnesení se z r u š u j e .
Zrušuje se též rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15.
6. 1991, č. j. 1 Rtv 274/90-23, a všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Č. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v
Brně, PSP - 47 ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-97/53, uznán vinným trestným
činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr.
zák. z roku 1950, když podle výroku rozsudku „dne 30. 10. 1953 u svého útvaru
v B. po nástupu vojenské základní služby tuto odmítl konati a odvolával se při
tom na svoje náboženské přesvědčení“. Za tento trestný čin byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a ke ztrátě čestných práv
občanských uvedených v § 44 odst. 2 citovaného tr. zák. na tři roky.
Rozsudek nebyl napaden odvoláním a stal se pravomocným dnem vyhlášení.
Dne 12. 12. 1990 požádal obviněný o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990
Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v
Brně ze dne 16. 5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, ve veřejném zasedání tak, že
se shora citovaný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně se podle §
14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, zrušuje ve
výroku o trestu a současně byla podle § 14 odst. 3 cit. zák. zrušena všechna
další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Předmětné usnesení nabylo
právní moci dne 4. 6. 1991.
Při rozhodování o trestu v následném hlavním líčení, které bylo konáno dne 15.
7. 1991, byl obviněnému rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 1
Rtv 274/90, při nezměněném výroku o vině z původního rozsudku ze dne 15. 12.
1953, uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně
odložen na zkušební dobu 1 roku. Rovněž tento rozsudek nabyl právní moci.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř.
proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16. 5.
1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. Č. stížnost pro porušení zákona.
V tomto svém mimořádném opravném prostředku stěžovatel především namítl, že
Vojenský obvodový soud v Brně důsledně nepostupoval v souladu s účelem zák. č.
119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, jenž je vymezen v ustanovení § 1 tohoto
zákona. V uvedené souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.
3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož je třeba postup soudů v
rehabilitačních věcech hodnotit podle § 3, 4 a 6 zák. č. 198/1993 Sb. o
protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Stěžovatel dále
namítl, že s přihlédnutím k názoru Ústavního soudu nelze rehabilitaci zužovat
na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Ve shodě s citovaným
nálezem vyslovil stěžovatel přesvědčení, že rehabilitováni by měli být
především ti, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni a
odsouzeni, že se chovali podle svého svědomí, projevovali svobodně své názory a
přesvědčení a hájili tak svá základní práva a svobody. Z uvedených důvodů
napadenému usnesení vytkl, že nebylo založeno na řádně zjištěném skutkovém
stavu, když soud v rehabilitačním řízení důsledně nepostupoval podle § 2
odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění, dle něhož bylo povinností orgánů činných
v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého přesvědčení, založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V
důsledku tohoto vadného postupu pak ponechal nedotčen výrok o vině trestným
činem podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950.
Z výše uvedených proto důvodů ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro
porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.
vyslovil, že předmětným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně
byl v neprospěch obviněného J. Č. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z
r. 1950 a v ustanovení § 1 zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Dále
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil,
včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, a poté dále postupoval podle §
270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267
odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu
předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Obviněný J. Č. ve svém návrhu na soudní rehabilitaci uvedl, že trest, který mu
byl v původním řízení v r. 1953 uložen za odmítnutí vojenské služby z
náboženských důvodů, byl v rozporu s „mezinárodní dohodou o lidských právech a
omezování náboženských svobod“. Domáhal se proto, aby byl v uvedeném směru
rehabilitován.
Vojenský obvodový soud v Brně konal z podnětu výše uvedeného návrhu přezkumné
řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ze
znění zák. č. 47/1991 Sb. (dále jen reh. zák.). Z ustanovení § 1 odst. 1, 2
a § 4 reh. zák. lze dovodit, že v rámci rehabilitačního přezkumu nebyl vázán
petitem návrhu, na jehož základě bylo řízení konáno. V souladu s účelem výše
uvedeného zákona, který je obsažen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 , bylo
povinností soudu především zjišťovat, zda jsou splněny podmínky pro zrušení
odsuzujícího soudního rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy
demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody
zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních
právních normách zákon označoval za trestné. Soud byl přitom povinnen vzít v
úvahu, že činy které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených
ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících
mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými
trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému
odporovalo také jejich stíhání a trestání.
K objasnění shora uvedených otázek bylo nejprve podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
v tehdy platném znění třeba učinit příslušná skutková zjištění a při posuzování
právních otázek z nich vycházet. Z odůvodnění napadeného usnesení přitom
vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Brně se ztotožnil se skutkovými a právními
závěry učiněnými v původním rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně
z r. 1953 a za nepřiměřeně přísný považoval toliko výrok o nepodmíněném trestu
odnětí svobody. Z napadeného rozhodnutí není současně zřejmé, jak se soud
vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným J. Č. v návrhu na rehabilitační
řízení a jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní
rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru
je však napadené usnesení nepřezkoumatelné, když jeho odůvodnění neobsahuje
náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění.
Pokud vojenský obvodový soud v Brně ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje
skutková zjištění z původního rozsudku za správná, je nutno konstatovat, že
správnost tohoto závěřu vzbuzuje důvodné pochybnosti. V rozsudku bývalého
Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1953, sp. zn. T-97/53, je
uvedeno, že obhajoba obviněného, že nemůže konat vojenskou službu z
náboženských důvodů, jej nemůže zbavit viny, neboť každému občanu státu je sice
ústavou zaručena svoboda jeho náboženského vyznání, což ale nesmí být důvodem k
odepírání občanských povinností, zejména důvodem k odepření konání vojenské
služby. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí přitom nevyplývá, zda se soud též
zabýval otázkou alternativy vůči konání vojenské služby, jež nemusela nutně mít
podobu upravenou zákonem (později např. Sdělení Ministerstva národní obrany a
Ministerstva průmyslu o úpravě povolání horníků uhelných dolů k výkonu k
základní /náhradní/ vojenské služby z r. 1958). Z rozsudku je dále patrno, že
pozornost nebyla věnována ani otázkám trestní odpovědnosti obviněného, jenž byl
ke svému jednání motivován imperativy silné náboženské víry. Nejvyššímu soudu
je z jeho judikatorní činnosti známo, že v jiných věcech projednávaných v té
době před vojenskými soudy byly opatřovány znalecké posudky, z nichž bylo
zjistitelné, že mimořádně silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na
rozpoznávací a určovací složku jednání osoby obviněné z výše uvedeného
vojenského deliktu (tak judikoval např. Nižší vojenský soud v Českých
Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 1951, sp. zn. Vt 99/51, ve věci
obviněného K. W.). Objasnění posledně uvedených skutečností mohlo přitom mít
zásadní vliv nejen vzhledem k obsahu ustanovení § 11 tr. zák. z r. 1950, ale
též z hlediska ustanovení § 2 cit. zák. o společenské nebezpečnosti
(materiální znak trestného činu), přičemž již v tehdejší době platilo, že
otázku stupně nebezpečnosti činu pro společnost bylo nutno posuzovat se
zřetelem ke všem okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a poněvadž čin nelze
oddělit od pachatele, bylo nutno nebezpečnost jednání posuzovat i ve vztahu k
osobě obviněného. Žádná z výše uvedených významných otázek však v tomto
původním řízení objasněna nebyla.
Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zák. je důvodem pro zrušení přezkoumávaného
rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na
podkladě nesprávných zjištění. Jestliže za shora popsaného stavu Vojenský
obvodový soud v Brně shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle §
14 odst. 1 písm. f) reh. zák. pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na
zrušení této části přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem
uvedeným v předcházejícím odstavci zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost
dostatečně nesplnil. V dalším řízení, které bylo podle § 15 reh. zák. konáno
na podkladě původní obžaloby, již nebylo možno výše uvedené nedostatky
napravit, neboť pravomocný výrok o vině z původního rozsudku zůstal v
přezkumném řízení nezměněn.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval stížnost pro porušení
zákona za opodstatněnou, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
napadeným pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 16.
5. 1991, sp. zn. 1 Rtv 274/90, a v řízení mu předcházejícím byl v neprospěch
obviněného J. Č. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy
platném znění a v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zák. č.
119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb.
K tomu je třeba poznamenat, že se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami
uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona, pokud bylo argumentováno tím, že
postup soudů v rehabilitačních věcech je třeba hodnotit podle ustanovení § 3,
4 a 6 zák. č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu
proti němu. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení se v rámci podaného
mimořádného opravného prostředku zásadně posuzuje podle právního stavu
existujícího v době konání řízení a vydání předmětného rozhodnutí (ex tunc),
tzn., že Vojenskému obvodovému soudu v Brně nelze vytýkat, že nevzal v době
svého rozhodování v r. 1991 v úvahu zákon, jenž nabyl účinnosti 1. 8. 1993.
V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení
podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze
dne 15. 6. 1991, č. j. 1 Rtv 274/90-23, včetně všech dalších obsahově
navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr.
ř. a sám ve věci rozhodnout, neboť v napadeném rozhodnutí nebyl správně zjištěn
skutkový stav a Nejvyšší soud by proto musel nahrazovat činnost příslušného
soudu I. stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní
rehabilitaci. Takový postup by byl nejen v rozporu s ustanovením § 271 odst.
1 tr. ř., ale i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku - stížnosti
pro porušení zákona.
Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. tak, že věc
přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně, jehož
příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením § 7 reh. zák.
Bude zapotřebí, aby se tento soud v novém řízení danou věcí znovu zabýval ve
všech shora naznačených směrech a zjistil tak řádně skutkový stav v rozsahu
nezbytném pro vydání rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o
budoucí právní posouzení věci je závěrem nezbytné poznamenat, že problematikou
odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval
Ústavní soud České republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. II.
ÚS 285/97.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§
266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler