3 Tz 142/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15.
srpna 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného I. S., proti usnesení Okresního soudu v
Karviné ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 178/98, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 4 T
178/98, který nabyl právní moci dne 6. 1. 1999, byl obviněný I. S. uznán vinným
trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen trest
odnětí svobody ve výši 8 měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59
odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 1
roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil
uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil poškozené D. S. Výrokem podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit této
poškozené na náhradě škody částku 10 771,- Kč.
Následným usnesením ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 4 T 178/98, rozhodl Okresní
soud v Karviné ve veřejném zasedání konaném za podmínek § 330 odst. 1 tr. ř.,
že obviněný I. S. podle § 60 odst. 1 tr. zák. vykoná trest odnětí svobody v
trvání 8 měsíců z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 12.
1998, sp. zn. 4 T 178/98, a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s
dozorem. Vzhledem k tomu, že obviněný i státní zástupce se vzdali práva
stížnosti, usnesení neobsahovalo písemné odůvodnění (§ 134 odst. 3 tr. ř.).
Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 2000.
Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti
shora citovanému usnesení u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší
soud) stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného I. S.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že Okresní soud v Karviné
nerespektoval ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. o nutné obhajobě, dle
něhož ve vykonávajícím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí
mít odsouzený obhájce, je-li ve vazbě. V uvedené souvislosti stěžovatel
poukázal na to, že v době konání veřejného zasedání byl obviněný I. S. ve vazbě
Městského soudu v Brně v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 122/2000, z níž
byl pak k veřejnému zasedání předveden po předchozím písemném souhlasu
Městského soudu v Brně. Přitom z protokolu o veřejném zasedání i dalšího obsahu
spisu dle stěžovatele vyplývá, že veřejné zasedání proběhlo bez účasti obhájce,
který obviněnému nebyl soudem ani ustanoven. Dle stěžovatele nebylo rozhodné,
že obviněný vykonával vazbu v jiné trestní věci.
V petitu stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
se zřetelem na shora konstatované procesní pochybení Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 6.
2000, sp. zn. 4 T 178/98, byl porušen zákon v ustanovení § 36a odst. 1 písm. c)
tr. ř., a to v neprospěch obviněného I. S. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na
něj obsahově navazujících, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267
odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu
předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Okresní soud v Karviné rozhodoval v posuzovaném případě o otázce, zda se
obviněný I. S. osvědčil ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení z trestního
příkazu téhož soudu ze dne 14. 12. 1998, sp. zn. 4 T 178/98, tj. zda splnil
podmínky uvedené v § 60 odst. 1 tr. zák. Podle uvedeného ustanovení vedl-li
podmíněně odsouzený ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám,
vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne (popř. již během zkušební doby),
že se trest vykoná. K tomu je třeba uvést, že nezbytným předpokladem výroku
soudu, že se podmíněně odsouzený osvědčil, je splnění o b o u zákonem
stanovených podmínek.
Poněvadž předmětný trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 1. 1999, zkušební
doba v trvání 1 roku uplynula dnem 6. 1. 2000, přičemž uvedené období bylo
předmětem zkoumání (a následného rozhodnutí) ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1
tr. zák. Z písemného vyjádření poškozené i z výpovědi obviněného vyplývá, že
podmínku, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu (§ 59 odst. 2 tr. zák.)
nesplnil ani zčásti, ačkoliv až do svého zadržení a následného vzetí do vazby
pro jinou trestnou činnost ( 17. 8. 1999) byl zaměstnán a dosahoval hrubého
výdělku okolo 8 000,- Kč. I když napadené usnesení s ohledem na ustanovení §
134 odst. 3 tr. ř. neobsahuje odůvodnění, je nepochybné, že soud měl před svým
rozhodnutím k dispozici skutkový stav (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), na jehož
podkladě mohl podle § 60 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o výkonu podmíněně
odloženého trestu. Takovému rozhodnutí nebránilo ani ustanovení § 60 odst. 3
tr. zák., neboť soud rozhodoval do jednoho roku od skončení zkušební doby a
nemohla tak již nastat zákonná fikce o osvědčení. Konečně ani argumentace
uplatněná ve stížnosti pro porušení zákona nesměřuje proti věcné nesprávnosti
napadeného usnesení ani proti vadám jeho výroků.
Namítané vady, pro něž dle stěžovatele nemohlo napadené usnesení jako nezákonné
obstát, měly spočívat v porušení procesního ustanovení § 36a odst. 1 tr. ř.
Toto ustanovení taxativně vymezuje podmínky nutné obhajoby ve vykonávacím
řízení, pokud zde soud rozhoduje ve veřejném zasedání. Podle § 36a odst. 1
písm. c) tr. ř. musí mít odsouzený obhájce, je-li ve vazbě. O tuto nutnou
obhajobu přitom půjde i v případech, jestliže k rozhodnutí o vzetí odsouzeného
do vazby došlo v jiné trestní věci (srov. R 16/70).
Jak již bylo konstatováno, v nyní projednávané věci rozhodoval Okresní soud v
Karviné o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo zda se nařídí výkon
podmíněně odloženého trestu. Takové rozhodnutí činí soud podle § 330 odst. 1
tr. ř. ve veřejném zasedání. Poněvadž obviněný I. S. se v době konání veřejného
zasedání nacházel ve vazbě, byť v jiné trestní věci, byly zároveň dány podmínky
nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. Z protokolu o
veřejném zasedání současně vyplývá, že bylo jednáno bez účasti obhájce a z
obsahu spisu lze dále dovodit, že si obviněný obhájce pro výše uvedené řízení
nezvolil a obhájce mu též nebyl soudem ustanoven.
Z výše uvedených důvodů lze podané stížnosti pro porušení zákona přisvědčit v
tom, že řízení předcházející napadenému usnesení Okresního soudu v Karviné bylo
zatíženo procesní vadou spočívající v porušení ustanovení § 36a odst. 1 písm.
c) tr. ř. Zbývalo tedy posoudit, zda v daném případě měl zjištěný vadný postup
řízení kvalitu předpokládanou ustanovením § 266 odst. 1 tr. ř., tj. aby
Nejvyšší soud na tomto základě podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení
zákona a v důsledku toho podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil vadné řízení
předcházející napadenému usnesení a v souvislosti s tím i napadené usnesení
samotné.
Při posuzování těchto otázek vycházel Nejvyšší soud především z povahy
stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku směřujícího
proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele.
Jejím účelem je, aby bylo dosaženo nápravy vad pravomocných rozhodnutí nebo
nápravy vadného postupu řízení.
V daném případě byla stížnost pro porušení zákona podána v době, kdy obviněný
I. S. již nevykonával vazbu (ve stížnosti pro porušení zákona se tato vazba
však nesprávně uvádí), ale trest odnětí svobody v trvání 3 let z pravomocného
rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 122/2000 ze dne 29. 11. 2000.
Uvedená skutečnost je významná z hlediska posouzení, zda by bylo možno
odstranit vytýkanou procesní vadu v případném budoucím řízení. Poněvadž důvody
nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř. se vztahují na odsouzené
nacházející se ve vazbě a nikoliv též ve výkonu trestu odnětí svobody, lze
dovodit, že důvody nutné obhajoby již pominuly. Náprava namítaného procesního
pochybení by tedy za daného stavu nebyla možná. Navíc je nutno vzít v úvahu, že
zkušební doba podmíněného odsouzení obviněného I. S. a skončila dnem 6. 1.
2000. To s přihlédnutím k ustanovení § 60 odst. 3 tr. zák. znamená, že pokud by
soud v novém řízení zjistil vznik zákonné fikce o tom, že se odsouzený
osvědčil, nemohl by postupovat podle § 330 odst. 1 tr. ř. a rozhodnout znovu
podle § 60 odst. 1 tr. zák. (srov. např. R 4/78, R 5/78). Tedy i z výše
uvedeného je zřejmé, že procesní pochybení Okresního soudu v Karviné již
odstranit nelze.
Za tohoto stavu bylo nezbytné dále posoudit, zda předmětná vada řízení mohla
mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí do té míry, aby bylo možno
důvodně předpokládat, že pokud by soud ustanovení § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř.
dodržel, mohl by ve veřejném zasedání zjistit jiný skutkový stav věci (vedoucí
k odlišným právním závěrům) a v důsledku toho rozhodnout jinak, než napadeným
usnesením učinil. Z obsahu spisu je zřejmé, že Okresní soud v Karviné si
průběžně opatřoval zprávy o chování obviněného I. S. v průběhu zkušební doby,
včetně vyjádření poškozené týkající se stanovené podmínky, aby odsouzený ve
zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu (§ 59 odst. 2 tr.
zák.). Z písemného sdělení poškozené i z vyjádření samotného obviněného ve
veřejném zasedání pak vyplývá, že obviněný uložené podmínce nedostál ani
zčásti. Přitom až do vzetí do vazby byl zaměstnán a dosahoval výdělku 7 000 - 8
000,- Kč měsíčně. Okresní soud v Karviné měl tak k dispozici dostatečný
skutkový základ, aby mohl podle § 60 odst. 1 tr. zák. rozhodnout o tom, že
obviněný I. S. podmíněně odložený trest vykoná. Oba výroky napadeného usnesení
byly proto učiněny v souladu se zákonem a v tomto smyslu je napadené usnesení
věcně správné.
Ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud při svém rozhodování
přihlížel. Vycházel z toho, že stížnost pro porušení zákona představuje průlom
do právní moci rozhodnutí a narušuje tak jeho stabilitu. To znamená, že v každé
konkrétní věci musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu
řízení, nad zájmem na jeho stabilitě a nezměnitelnosti. Je nesporné, že na
právní moci vadami zatíženého rozhodnutí bude možno trvat jen tehdy, pokud by
tím nebylo ohroženo spravedlivé a správné rozhodování. Tak tomu může být
(jde-li o procesní vady) v případech, kdy zjištěný vadný postup řízení neměl
vliv na správnost napadeného rozhodnutí a zejména, je-li zjevné, že tuto vadu
nelze již napravit a přitom ani po formální stránce bezchybné řízení by nevedlo
k jinému výsledku. Z důvodů, jež byly podrobně rozvedeny shora, proto Nejvyšší
soud rozhodl ve věci obviněného I. S. a tak, že podanou stížnost pro porušení
zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost pro porušení zákona přípustná (§
266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler