3 Tz 155/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 30. srpna 2000 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti
České republiky v neprospěch obviněného ing. Š. K., proti pravomocnému usnesení
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 1. 2000 sp. zn. 2 To
1236/99 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Š. pod sp. zn. 4 T 95/99, a
rozhodl t a k t o:
Stížnost pro porušení zákona se podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Š. ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 4 T 95/99
byl obviněný ing. Š. K. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného
na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle téhož
zákonného ustanovení uložen trest odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon mu
byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák.
uložil soud obviněnému ing. Š. K. omezení, aby ve zkušební době podmíněného
odsouzení řádně a včas plnil zákonnou povinnost odvádět za zaměstnance firmy
JAZ sped, s. r. o., se sídlem v Š., zálohy na daň z příjmu, pojistné na
sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění splatné příslušným
orgánům a dále obviněného zavázal, aby podle svých schopností a možností
zaplatil příslušným orgánům dlužné zálohy na dani z příjmu a na pojistném na
sociálním zabezpečení a na zdravotním pojištění.
Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. se měl podle výroku uvedeného rozsudku obviněný ing. Š. K.
dopustit tím, že jako jednatel společnosti JAZ sped, s. r. o., se sídlem v Š.,
M. R. Š. 1, neplnil svou zákonnou povinnost a za zaměstnance uvedené firmy
neodvedl Finančnímu úřadu v Š. zálohy na daně z příjmu za období od 1. 1. 1997
do 19. 5. 1999 ve výši nejméně 121 381 Kč, dále neodvedl Okresní správě
sociálního zabezpečení v Š. pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance
označené firmy za období od října 1997 do 19. 5. 1999 ve výši nejméně 64 967 Kč
a konečně neodvedl za zaměstnance této společnosti pojistné na zdravotní
pojištění, a to VZP ČR, OP v Š., za období od 15. 9. 1997 do 19. 5. 1999 ve
výši 45 332 Kč, ČNZP P., za období od 1. 1. 1998 do 19. 5. 1999 ve výši 6253 Kč
a VZP České republiky, pobočka O., za období od 1. 1. 1998 do 23. 3. 1998 ve
výši 830 Kč, přičemž celkově přivodil výše zmiňovaným organizacím dluh na
platbách v souhrnné výši 238 763 Kč, byť tyto finanční prostředky strhával
zaměstnancům firmy JAZ sped, s. r. o., se sídlem v Š., z jejich mezd.
Obviněný ing. Š. K. napadl prostřednictvím svého obhájce rozsudek
Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 4 T 95/99 odvoláním
směřujícím proti výrokům o vině, jakož i trestu, a současně se domáhal jeho
zrušení a vrácení věci Okresnímu soudu v Šumperku novému projednání a
rozhodnutí. Poukazoval zejména na to, že v plnění zákonných povinnosti odvádět
platby za zaměstnance mu bránily okolnosti na jeho vůli nezávislé. Připomenul
zejména okolnosti rozpadu společnosti na tři samostatné subjekty, při kterém
došlo k tomu, že původní společnosti byly při dělení majetku zanechány pouze
pasiva. V době projednání věci před okresním soudem mu bylo zabráněno v tom,
aby dodatečně splnil svou povinnost vůči státu tím, že mu správní exekucí
Finanční úřad v Š. blokoval ke dni rozsudku na účtu částku 220 000 Kč.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, projednal odvolání obviněného ing.
Š. K. a usnesením ze dne 28. 1. 2000 sp. zn. 2 To 1236/99 podle § 258 odst. 1
písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a dále rozhodl, že
podle § 260 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci k došetření.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém usnesení konstatoval
především nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně, dále
nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění, přičemž shledal, že soud
nalézací se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Rozhodnutí o vrácení věci obviněného ing. Š. K. státnímu zástupci k došetření
zdůvodnil tím, že požadavky na doplnění důkazů jsou z hlediska jejich rozsahu,
povahy a eventuálního dopadu na věcnou stránku řízení v předmětné věci natolik
závažné, že přesahují nejen možnosti či podstatu odvolacího řízení, ale i
řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud uložil přibrat znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a
daňového poradenství, resp. znalce se specializací na podnikatelské aktivity a
vyslovil požadavek na zajištění listinných materiálů, které by měly být tvořeny
nejen úřední dokumentací firmy JAZ sped, s. r. o., ale i písemnými podklady
Finančního úřadu v Š., Okresní správy sociálního zabezpečení v Š., VZP ČR, OP v
Š., ČNZP P. a VZP České republiky, pobočka O. a také nařídil provést další
výslech obviněného ing. Š. K., jakož i nově vyslechnout jako svědky zaměstnance
společnosti JAZ sped, s. r. o. se sídlem v Š. Požadavky soudu druhého stupně
směřují i k provedení výslechů zástupců uvedených oprávněných příjemců
povinných plateb, kteří by měli zaujmout stanovisko k otázce, zda obviněný ing.
Š. K. uhradil dluhy vzniklé na zálohách daně z příjmu a pojistném na sociálním
zabezpečení a zdravotním pojištění, případně zda obviněný podnikl kroky k
nápravě vadného stavu.
Odvolací soud ve svém usnesení rovněž zpochybňuje postup Okresního soudu v
Šumperku, pokud ve svém rozsudku rozšířil oproti podané obžalobě období páchání
protiprávního jednání obviněného i na dobu přede dnem 1. 1. 1998 a v daných
souvislostech dovozuje, že výše popsaný skutek jmenovaného obviněného nemohl
naplňovat zákonem požadované znaky jednoho pokračujícího trestného činu
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., když
skutková podstata uvedeného trestného činu byla do zvláštní části trestního
zákona vložena až novelou č. 253/1997 Sb., která nabyla účinnosti od dne 1. 1.
1998.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, podal ministr
spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného ing. Š. K.
Uvedl, že tímto usnesením byl ve prospěch obviněného ing. Š. K. porušen zákon v
ustanovení § 260 tr. ř. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle názoru uvedeném ve stížnosti pro porušení zákona, považuje-li to odvolací
soud pro náležité objasnění věci za potřebné, může podle § 260 tr. ř. při
zrušení rozsudku vyslovit, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření.
Takové rozhodnutí je však možné vydat pouze v případě, že věc není náležitě
objasněna, přičemž musí jít o obtížné a rozsáhlé došetření skutečností
důležitých pro rozhodnutí, které by soud nemohl provést rychleji než státní
zástupce.
Podle ministra spravedlnosti odvolací soud důsledně nepostupoval podle zákona.
Za situace, kdy obviněný ing. Š. K. v průběhu trestního řízení nikterak
nezpochybňoval výši škody, jejíž vznik měl svým jednáním zapříčinit, a dokonce
jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, pořízeném dne 1. 10. 1999, prohlásil,
že se cítí být vinen předmětným trestným činem, protože společnost JAZ sped, s.
r. o., se sídlem v Š., jejímž byl jednatelem, neodváděla za své zaměstnance
zálohy na daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na
zdravotní pojištění, přičemž neměl výhrady k výši vzniklého dluhu, vyčísleného
jednotlivými orgány státní správy a zdravotními pojišťovnami, se jeví jako
zcela nadbytečný požadavek odvolacího soudu na přibrání znalce z oboru
ekonomiky, odvětví účetnictví a daňového poradenství, resp. znalce se
specializací na podnikatelské aktivity - zpracování podnikatelských záměrů a
způsobů jejich realizace.
I když ze spisového materiálu shromážděného orgány činnými v trestním řízení v
dané věci nevyplývá podle ministra spravedlnosti žádný poznatek, který by
vyvolával pochyby o správnost určení následku deliktu obviněného ing. Š. K.,
přesto odvolací soud stanovenou výši škody zpochybňuje konstatováním, že při
výpočtu údajů mohlo dojít k nesrovnalostem, nedostatkům či omylům, což má
napravit nejen znalecké zkoumání, ale také požadované opatření všech dokladů ke
specifikaci dopadů činnosti, pro kterou byl obviněný postaven před soud. Lze
tedy konstatovat, že soud druhého stupně zcela nedůvodně nařizuje přezkoumání
kompletního daňového řízení, jakož i obdobných postupů u Okresní správy
sociálního zabezpečení a jednotlivých zdravotních pojišťoven, figurujících v
předmětné věci, přičemž akceptace takového požadavku by mohla v trestních
věcech, ve kterých je konáno trestní řízení pro trestný čin neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák., vést až k beztrestnosti
pachatele, a to tehdy, když sám pachatel odmítne vydat příslušné doklady,
případně je prohlásí za ztracené, odcizené a podobně.
Rovněž požadavek soudu druhého stupně na realizaci výslechů zaměstnanců firmy
JAZ sped, s. r. o., je podle ministra spravedlnosti zcela nad rámec mezí
dokazování vytýčených v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť lze jen těžko
předpokládat, že pracovníci uvedené firmy budou schopni kvalifikovaně vypovídat
k problematice chodu společnosti, ke sporům ve vedení firmy, zakázkám a
podobně. Pokud soud považuje tyto výpovědi za nezbytné k posouzení trestní
odpovědnosti obviněného ing. Š. K., nic nebrání tyto úkony provést v průběhu
hlavního líčení.
Protože nebyly zjištěny pochybnosti, které by odůvodňovaly provedení výslechu
zástupců Okresní správy sociálního zabezpečení v Š. a zdravotních pojišťoven,
dotčených protiprávním jednáním obviněného ing. Š. K., je třeba, jak se zmiňuje
ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona, odmítnout i názor
soudu druhého stupně o nutnosti jejich provedení.
Nelze souhlasit ani s postupem soudu druhého stupně, který nejdříve
charakterizoval skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 tr. zák. jako
poněkud příliš širokou, aby pak zaujal názor, že pokud pachatel podniká
racionálně a je přitom veden řádným podnikatelským záměrem, a přesto se dostal
do situace, že není schopen platit předmětné platby, a takto získané peníze
vloží zpět do podnikání a snaží se tak zachovat firmu, je popsané jednání
beztrestné. Uvedený výklad odvolacího soudu týkající se ustanovení § 147 tr.
zák. je zcela v rozporu nejen s fiskálními zájmy státu, ale také se záměrem
zákonodárce.
Pokud se jedná o skutečnost, že soud druhého stupně zpochybnil postup Okresního
soudu v Šumperku, jenž ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 4 T 59/99
rozšířil oproti podané obžalobě období páchání deliktu obviněného ing. Š. K. i
na dobu přede dnem 1. 1. 1998 do 19. 5. 1999, ministr spravedlnosti uvádí, že
jde o pochybnosti nedůvodné, neboť soudu nalézacímu nic nebránilo uvedeným
způsobem rozšířit dobu páchání trestné činnosti obviněného. Jestliže obviněný
ing. Š. K. neodváděl zálohy na daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné
na zdravotní pojištění již před nabytím účinnosti novely trestního zákona č.
253/1997 Sb. a v tomto jednání pokračoval i po nabytí účinnosti zmíněné novely
trestního zákona a jeho jednání lze posoudit jako jeden pokračující trestný čin
(§ 89 odst. 3 tr. zák.), všechny dílčí útoky spáchané po tomto dni, je možno
kvalifikovat jako jeden trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. V případě, že odvolací soud trval na tom, že
jednání obviněného před 1. 1. 1998 nelze trestně postihnout, mohl toto jednání
obviněného ze skutku vypustit.
V závěru své stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 1. 2000 sp. zn. 2 To
1236/99 byl ve prospěch obviněného ing. Š. K. porušen zákon v ustanoveních §
260 a § 2 odst. 5 tr. ř. a navrhl, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. za současného
použití § 272 tr. ř. napadené usnesení zrušil a potom postupoval podle § 270
odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267
odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu
předcházelo, a dospěl k těmto závěrům:
Především je možno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že dokazování, na
jehož podkladě rozhodoval soud prvního stupně, je neúplné. Nejvyšší soud
zastává názor, že v každém případě trestního stíhání vedeného pro jednání
záležející v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nestačí zjistit a
ověřit výši neodvedených finančních částek, ale je rovněž nezbytné zjišťovat a
důkazy ověřovat důvody, které k takovému jednání vedly. Zpravidla bude
vyloučeno rozhodnout ve věci bez opatření účetních dokladů dokumentujících
hospodaření plátce v kritickém období.
Tato potřeba vyplývá ze specifické povahy nové skutkové podstaty trestného činu
podle § 147 odst. 1 tr. zák. a je jí podmíněn jak závěr o tom, že nesplněním v
této skutkové podstatě uvedené povinnosti byly naplněny formální znaky
trestného činu, tak závěr o tom, že toto nesplnění dosahuje potřebný stupeň
nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu (§ 3 odst. 2
tr. zák.).
Podle znění ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. se tohoto trestného činu dopustí
ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za
poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Zároveň s tímto ustanovením bylo do trestního zákona zavedeno zvláštní
ustanovení § 147a o účinné lítosti, podle něhož trestnost neodvedení daně,
pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti (§ 147) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost
dodatečně splnil.
Zavedením těchto ustanovení do trestního zákona novelou z roku 1997 zákonodárce
reagoval na interpretační potíže při posouzení jednání záležejícího v tom, že
plátce zákonné srážky provedl, ale neodvedl je státu, přičemž údaje důležité
pro stanovení výše dávky nijak nezkreslil. Přitom šlo o jednání, která se stala
častými a jimiž stát přicházel o značnou část příjmů. Důvodem byl tedy
nepochybně i zájem fiskální, a to jednoznačnou právní úpravou trestního postihu
za takové jednání odstrašit případné pachatele. Jde o další rozvedení současné
koncepce odvádění povinných plateb ze závislé činnosti, kdy je s ohledem na
zájmy státu na jejich řádném odvádění povinnost odvodu přenesena z poplatníka
na zaměstnavatele.
Na rozdíl od skutkové podstaty klasického daňového trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., která pro
trestnost pachatele předpokládá jeho podvodné jednání, jímž se snaží dosáhnout
toho, aby mu povinná platba byla vyměřena nižší, nebo aby mu nebyla vyměřena
vůbec a pro trestnost nestačí tedy pouhé neodvedení daně, poplatku nebo platby,
je nová skutková podstata daňového trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák.
přísnější právě v tom, že pro naplnění její objektivní stránky a tedy pro
trestnost pachatele postačí nesplnění povinnosti odvést tam uvedené povinné
platby.
Kriminalizace pouhého nesplnění odvodní povinnosti stanovené zákonem je v tomto
případě odůvodněna tím, že jde vlastně pouze o platby, které odvádí plátce za
poplatníka, které mu předtím na základě zákonného zmocnění srazil ze mzdy.
Samotné neodvedení plateb, které je povinen odvést zaměstnavatel sám za sebe,
trestné není.
K tomu je třeba především uvést, že rozšíření daňových trestných činů o
skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., jakož ani
trestní postih podle tohoto ustanovení, nejsou v rozporu s ústavním pořádkem
České republiky. Ustanovení čl. 8 odst. 2, věty druhé, Listiny základních práv
a svobod, podle něhož nelze někoho zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát
smluvnímu závazku, se týká jen takového závazku povinného, který vzniká na
základě smluvního vztahu. Povinnost plátce odvádět za poplatníka daň z příjmů
ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální
zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti však nevzniká na
základě smluvního závazku, ale jde o povinnost stanovenou přímo zákonem, bez
možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí.
S ohledem na povahu povinných plateb, jak byla charakterizována výše, nelze ani
pokládat za správný právní názor, kritizovaný stížností pro porušení zákona,
podle kterého neodvedení povinných dávek uvedených v ustanovení § 147 odst. 1
tr. zák. je beztrestné, pokud pachatel podniká racionálně a je přitom veden
řádným podnikatelským záměrem, a přesto se dostane do situace, že není schopen
platit předmětné platby a takto získané peníze vloží zpět do podnikání a snaží
se tak zachovat firmu.
Podle názoru Nejvyššího soudu je podnikatel povinen při vedení svého podniku
přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji zákonnou povinnost odvádět platby
uvedené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. plnil. Pokud zjistí, že podnik,
který provozuje, není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu, platy
zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové podnikání ukončit.
Pro správnost je však třeba poznamenat, že takový názor odvolací soud ve svém
usnesení nevyslovil. Stížnost pro porušení zákona, pokud to tvrdí, je v tomto
směru zcela nepřesná a zavádějící. Odvolací soud zpochybnil pouze naplnění
subjektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. v případech,
kdy plátce v zájmu zachování svého podniku překonává neodvedením plateb
objektivní potíže s tím, že po jejich překonání svým závazkům zcela dostojí.
Uvedený právní názor odvolacího soudu vyslovený v této věci, důvodně upozorňuje
na skutečnost, že plátci uvedených plateb - zaměstnavatelé neplní svou zákonnou
povinnost zpravidla proto, že se dostali v podnikání do hospodářských potíží a
jejich rozhodnutí nezaplatit povinnou platbu bylo výsledkem skutečnosti, že v
rozhodné době neměli k dispozici finanční prostředky uhradit cokoli nad rámec
čistých mezd, popř. výsledkem určení priority vynaložených finačních prostředků
z hlediska přežití podniku a zachování s ním spojených pracovních míst. Přitom
mezi významné zájmy státu nepatří jen řádné odvedení povinných plateb uvedených
v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. Nemenší zájem stát má i na rozvoji
podnikání a zachování co největšího počtu pracovních míst. Otázkou významu
skutečnosti, že pachatel jednal způsobem popsaným v ustanovení § 147 odst. 1
tr. zák. s tím, že po odstranění hospodářských potíží svým zákonným povinnostem
dostojí, se bude Nejvyšší soud ještě zabývat v následujícím textu.
Nejvyšší soud má zato, že s ohledem na uvedené skutečnosti je třeba při výkladu
ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. učinit následující právní závěry, které z
části byly již soudy vysloveny při posuzování podobných případů a již jsou nebo
budou zařazeny do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ze znění ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. především vyplývá, že pachatelem tam
charakterizovaného trestného činu je plátce daně uvedeného pojistného nebo
uvedeného příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby,
resp. jejich části za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel (resp. jeho
statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést), jako
plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá
poplatníkovi - zaměstnanci. Naproti tomu zaměstnavatel jako dlužník daně,
pojistného nebo příspěvku, který neodvede tyto platby v části, kterou je
povinen odvádět sám za sebe, není za toto jednání trestně odpovědný (srov. č.
53/2000 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle § 147
odst. 1 tr. zák., kromě vymezení, o jaké části plateb jde, je formulace "za
jiného" rozhodující i pro právní závěr, že povinnost odvodu vzniká
zaměstnavateli až po tom, co provedl zákonné srážky poplatníkovi zaměstnanci. Z
toho lze dovodit, že trestnost neodvedení daně, pojistného na zdravotní
pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. je podmíněna skutečností,
že plátce - zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že
příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně
srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k
jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000 sp. zn. 4 Tz 63/2000).
K závěru, že pachatel naplnil znaky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák.
však nepostačí ani zjištění, že plátce potřebné finanční prostředky měl k
dispozici, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých
mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům,
ale použil je k jiným účelům. Trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák. je
trestným činem úmyslným. Podle názoru Nejvyššího soudu úmysl pachatele musí
směřovat k tomu, že zákonnou povinnost odvést provedené srážky neuskuteční
vůbec, nestačí zjištění, že je neodvedl v době, kdy je odvést měl. Přitom s
ohledem na ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. postačí závěr, že pachatel věděl,
že v důsledku jeho jednání záležícím v neodvedení sražené částky ze mzdy
zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a jejich použitím na jiné
účely může způsobit, že tato částka nebude odvedena oprávněným příjemcům vůbec,
a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. To vyplývá z použité
formulace "nesplní svoji zákonnou povinnost" (zákonodárce nepoužil jako v
podobné skutkové podstatě zanedbání povinné výživy formulaci "neplní svou
zákonnou povinnost"), jakož i z předpokládané typové nebezpečnosti takového
trestného činu, kdy důvodem kriminalizace a poměrně přísného postihu pouhého
neodvedení povinných plateb bez podvodného zkreslování údajů rozhodných pro
jejich vyměření nemůže být jen časové prodlení v odvodu. Je třeba si při těchto
úvahách totiž uvědomit, že zákon omezuje dosah skutkové podstaty uvedené v §
147 odst. 1 tr. zák. pouze tím, že musí jít o nesplnění uvedené zákonné
povinnosti ve větším rozsahu. Podle současné soudní praxe je za nesplnění
povinnosti ve větším rozsahu pokládáno s ohledem na srovnání s vykládacím
pravidlem uvedeným v ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák. neodvedení plateb v
celkové částce 40 000 Kč. Takový rozsah může být dosažen při větším množství
zaměstnanců i při nesplnění jednoho odvodního termínu. V dalším měsíci se
hospodářská situace zaměstnavatele může podstatně změnit, přičemž tato změna
může být s ohledem na okolnosti případu zcela jistá.
Nejde jen o teoretické úvahy pro praktické posuzování případů neplnění zákonné
povinnosti uvedené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. nevýznamné s ohledem na
ustanovení o účinné lítosti podle § 147a tr. zák., podle kterého zaniká
trestnost takového činu, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil
dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Jak bylo vysvětleno
výše, pachatelem tohoto trestného činu je výlučně zaměstnavatel, resp. jeho
statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést. Ne vždy
bude záviset na vůli takového pachatele, zda bude dodatečně platba splněna.
Zejména u těch pachatelů, kteří jsou sami zaměstnanci, nebude v jejich silách
odvést za svého zaměstnavatele platby, které byly pozdrženy, jestliže ten
dodatečně rozhodne, že nebudou placeny. Přitom, s ohledem na charakter plateb,
je rozhodnutí platby neodvést a použít je na jiné účely vždy součástí
hospodaření pachatele, takže rovněž nepředpokládané hospodářské potíže mohou
být důvodem, pro který nakonec k dodatečnému splnění povinnosti ve smyslu
ustanovení § 147a tr. zák. nebude pachatel moci přistoupit.
Pro zjištění uvedeného úmyslu nesplnit zákonnou povinnost odvést platby za
jiného bude rozhodující, pokud se bude obviněný hájit tak, že odvod plateb
pouze odložil s ohledem na dočasné hospodářské problémy, právě objasnění jeho
hospodářské situace z hlediska, zda vůbec bylo reálné, aby platby byly
uskutečněny v jiném v úvahu připadajícím termínu. V praxi mohou být časté
případy, kdy se pachatel dostane do obtížné hospodářské situace, která se bude
jevit tak, že se v dohledné době zlepší, např. splněním jeho pohledávek, jež má
u svých dlužníků, a teprve později bude zřejmé, že ke zlepšení již dojít
nemůže. V takovém případě by znaky skutkové podstaty z hlediska subjektivní
stránky, jak byla shora vymezena, naplňovalo až to neodvedení plateb a užití
sražených částek na jiné účely, které by bylo uskutečněno v nové situaci. U
jednání trvajících delší dobu pak bude naplnění subjektivní stránky zpravidla
zřejmé právě z délky doby neplnění zákonných povinností stržené částky odvádět.
Tento zužující výklad znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 147 odst.
1 tr. zák. umožní podle názoru Nejvyššího soudu spravedlivě postihnout důsledky
vyplývající ze zásady vytýčené v předchozím výkladu, totiž že podnikatel je
povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby svoji
zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák.
plnil. Pokud zjistí, že podnik, který provozuje, není schopen zajistit pokrytí
nákladů provozu, platy zaměstnanců a odvod srážených částek, musí takové
podnikání ukončit. Zajisté není možno pohrůžkou trestního postihu žádat na
zaměstnavateli, aby jen proto, že nemůže dočasně odvést povinné platby za
zaměstnance, okamžitě ukončil svou podnikatelskou činnost. Přitom, jak už bylo
zdůrazněno, jde o povinnost, kterou na něho přenesl stát, se záměrem lépe
dosáhnout svých fiskálních zájmů.
Názor Nejvyššího soudu, že v každém případě trestního stíhání vedeného pro
jednání záležející v neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení nebo
zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nestačí
zjistit a ověřit výši neodvedených finančních částek, ale je rovněž nezbytné
zjišťovat a důkazy ověřovat důvody, které k takovému jednání vedly, má, jak již
bylo uvedeno, značný význam i pro posouzení materiální stránky trestného činu.
Důvody jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu podle § 147 odst.
1 tr. zák. jsou vedle jeho rozsahu podstatnou skutečností rozhodující o stupni
nebezpečnosti takového činu pro společnost. Je zřejmé, že podstatně
nebezpečnější bude neplacení daní a dalších odvodů pachatelem jen proto, aby si
zvýšil zisk z podnikání, bez ohledu na fiskální zájmy státu, než takové
jednání, kterého se dopustí pachatel jen proto, aby zabránil zániku svého
podniku. Nejvyšší soud má zato, že v poměrně častých případech mohou právě
takové důvody jednání pachatele vést k právnímu závěru, že spáchaný čin, byť
jím byly naplněny formální znaky skutkové podstaty, není pro nedostatek
materiálního znaku trestným činem (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Vzhledem ke značnému
významu důvodů neplnění zákonné povinnosti pro její závažnost může tomu tak být
i v případech, kdy výše neodvedených částek výrazně přesáhne znak skutkové
podstaty "ve větším rozsahu". Je třeba opět zdůraznit, že společnost má vedle
fiskálních zájmů rovněž zájem na tom, aby podnikatelskou činností byly
vytvářeny pracovní příležitosti pro co největší množství osob. I když bude
zřejmé, že neplnění zákonné povinnosti bude dosahovat potřebného stupně
nebezpečnosti pro společnost z hlediska naplnění materiálního znaku trestného
činu, důkladné objasnění okolností mající pro tento stupeň význam, bude v
každém případě důležité pro rozhodnutí o eventuálním trestu, a to jak z
hlediska jeho druhu, tak i z hlediska jeho výměry.
Pokud se jedná o skutečnost, že soud druhého stupně zpochybnil postup Okresního
soudu v Šumperku, záležící v tom, že ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 1999
rozšířil oproti podané obžalobě období páchání deliktu obviněného ing. Š. K. i
na dobu přede dnem 1. 1. 1998 do 19. 5. 1999, lze souhlasit s názorem uvedeným
ve stížnosti pro porušení zákona, že jde o pochybnosti nedůvodné, neboť soudu
nalézacímu nebránila uvedeným způsobem rozšířit dobu páchání trestné činnosti
obviněného okolnost, že trestný čin podle § 147 tr. zák. byl s účinností k
uvedenému datu teprve zaveden do právního řádu České republiky. Jestliže plátce
neodváděl zálohy na daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na
zdravotní pojištění již před nabytím účinnosti zákona č. 253/1997 Sb., kterým
byl uvedený trestný čin zaveden, a v tomto jednání pokračoval i po nabytí jeho
účinnosti a jeho jednání lze posoudit jako jeden pokračující trestný čin (§ 89
odst. 3 tr. zák.), všechny dílčí útoky, které splňují patřičné zákonné znaky,
je možno kvalifikovat jako jeden trestný čin neodvedení daně, pojistného na
sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Před účinností zákona č. 253/1997
Sb. bylo jednání záležící v neodvádění záloh na daň, pojistné na sociální
zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění postihováno jako trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.
Pokračování v trestném činu, trestné činy trvající a hromadné tvoří jeden
skutek a pro posouzení jejich trestnosti je rozhodná doba jejich ukončení. Z
toho pak vyplývá, že se posuzují podle přísnějšího trestního zákona účinného v
době ukončení trestného činu i tehdy, když část skutku spadá do doby účinnosti
starého trestního zákona, pro pachatele příznivějšího, pokud bylo i za starého
zákona trestné. Jinak je třeba uvést, že ustanovení § 147 tr. zák. je vůči
skutkové podstatě uvedené v ustanovení § 255 tr. zák. ve vztahu speciality.
Dopustí-li se tedy pachatel jednání, které naplňuje znaky trestných činů
uvedených v těchto ustanoveních, za účinnosti zákona č. 253/1997 Sb., nebo v
tomto jednání započatém před tím po účinnosti tohoto zákona pokračuje, je nutno
s ohledem na tento vztah je posoudit jako trestný čin pole § 147 odst. 1 tr.
zák.
V této konkrétní věci lze tedy konstatovat, že Krajský soud v Ostravě, pobočka
v Olomouci, v řízení o odvolání obviněného ing. Š. K. rozhodl správně, pokud
zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 4 T
95/99, neboť byl učiněn na podkladě nedostatečně zjištěného stavu věci.
Posouzení případu ze všech uvedených hledisek potřebných pro rozhodnutí ve věci
nebylo na podkladě dosud provedeného dokazování možné.
Správný byl i další postup odvolacího soudu záležící v tom, že vrátil věc k
došetření podle § 260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Hospodaření
obviněného a důvodům, které jej vedly k tomu, že neplnil své zákonné
povinnosti, nebyla v přípravném řízení ani v řízení před soudem prvního stupně
věnována vůbec žádná pozornost. Obviněný se přitom od počátku hájil tím, že do
počátku roku 1997 plnil řádně své povinnosti, a pokud je později plnit přestal,
činil tak proto, že neměl k dispozici potřebné finanční prostředky. Důvody, na
které poukazoval, a to rozdělení společnosti, nekalou hospodářskou činnost ze
strany bývalých společníků, vzniklá nutnost opravy nákladního automobilu, jímž
byla zajišťována hospodářská činnost společnosti, jsou objektivní důvody, které
mohly vést k tomu, že obviněný v době, kdy měl provést srážky uložené mu
zákonem a odvést je oprávněným příjemcům, neměl dostatek finančních prostředků.
Nelze tedy dovodit, že by napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v
Olomouci, porušil zákon. Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení
zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Je možné souhlasit i s většinou požadavků na doplnění dokazování ve věci, jak
je vyslovil ve svém usnesení Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci. Je
třeba opatřit všechny dostupné doklady o hospodaření společnosti Jaz sped, s.
r. o., se sídlem v Š., v posuzované době a přibrat znalce z oboru ekonomika -
účetní evidence, aby vypracoval posudek, ze kterého by bylo patrno hospodaření
společnosti tak, aby je bylo možno posoudit i z hlediska důvodů, které vedly k
neodvádění povinných plateb. Důležité je, aby bylo zjištěno, jakým způsobem se
na hospodaření společnosti obviněného podílely události, které obviněný
popisuje jako důvody špatné finanční situace. Znalec rovněž zjistí z příslušné
dokumentace výši provedených srážek ze mzdy zaměstnanců společnosti Jaz sped,
čímž bude i ověřena správnost vyčíslení neprovedených odvodů společnosti
obviněného ze strany Finančního úřadu v Š., Okresní správy sociálního
zabezpečení v Š., VZP ČR, OP v Š., ČNZP P. a VZP České republiky, pobočka O. K
výsledkům znaleckého zkoumání bude třeba vyslechnout i obviněného, aby se k nim
konkrétně vyjádřil.
Není vyloučeno, že bude třeba provést i další důkazy, pokud se to ukáže
potřebné. Při posouzení věci budou orgány činné v trestním řízení vázány
právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona
přípustná.
V Brně dne 30. srpna 2000
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch