3 Tz 168/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 30. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Eduarda Teschlera a
soudců JUDr. Pavla Kučery a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení
zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných
J. Č. a T. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 8. 2000,
sp. zn. 5 T 65/98, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr.
ř., rozhodl za podmínek § 272 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 8. 2000, sp.
zn. 5 T 65/98, a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 226 písm. a), b) tr. ř. ve prospěch
obviněných J. Č. a T. B.
Tento rozsudek s e z r u š u j e .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obvodnímu státnímu zástupci pro Prahu 1 s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podal pod sp.
zn. 2 Zt 1220/97 u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 4. 1998 na
obviněné J. Č. a T. B. obžalobu pro trestné činy zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Výše uvedené trestné činy obvinění podle obžaloby spáchali skutkem spočívajícím
v tom, že „společně jako výkonní úředníci Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 28.
5. 1996 zajistili v objektu firmy A. H. s. r. o. v P. čtyři motorová vozidla
zn. Mercedes Benz typů 220 E, 500 SE, 230 TE Combi, A 190 bez pravomocného
rozhodnutí, řádně neinformovali zúčastněné osoby o konání dražby, dražbu
neprovedli podle zákona a dne 19. 7. 1996 vydali tzv. vydražiteli p. K. L.
automobil Mercedes Benz typu 220 E po zaplacení částky minimálně 378 000,- Kč
na hotovosti, ale do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 5 obviněný Č. za tuto
dražbu předal pouze částku 267 466,70 Kč“.
Obvodní soud pro Prahu 1 projednal předmětnou trestní věc v hlavním líčení
konaném dne 11. 1. 1999 a 22. 8. 2000, přičemž rozsudkem ze dne 22. 8. 2000,
sp. zn. 5 T 65/98, rozhodl, že se oba obvinění (obžalovaní) podle § 226 písm.
a), b) tr. ř. zprošťují obžaloby pro trestné činy maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 158 odst. 1, písm. a), b) tr. zák. a podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se měli dopustit jednáním popsaným ve shora
uvedené obžalobě.
Oba obvinění se po vyhlášení rozsudku vzdali práva odvolání, státní zástupce se
nevyjádřil, avšak odvolání ani následně nepodal. Rozsudek tak nabyl právní moci
dne 16. 1. 2001 u obviněného T. B. a dne 30. 12. 2000 u obviněného
J. Č. (v tomto druhém případě je na rozsudku v rozporu s ustanovením § 60
odst. 2, § 248 odst. 1, 3 tr. ř. právní moc nesprávně vyznačena dnem 11. 1.
2001).
Dne 28. 6. 2001, tj. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 272 odst. 1 tr. ř., podal
ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího
soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) proti výše citovanému
pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 stížnost pro porušení zákona,
a to v neprospěch obviněných J. Č. a T. B.
Ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal stěžovatel především na to, že
v předmětné trestní věci nebyl s ohledem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu
nezbytném pro rozhodnutí soudu. V uvedené souvislosti poukázal na obsah
jednotlivých důkazů, jež byly ve věci provedeny a namítl, že ani státní
zastupitelství ani soud se blíže nezabývaly okolnostmi plynoucími z výpovědí
svědků K. L. a P. S., totiž že se ve skutečnosti dne 24. 6. 1996 žádná
dražba nekonala (byť toto jednání svědci sami za dražbu označují), a že se
setkání svědků s dvěma pracovníky soudu uskutečnilo pouze tak, že svědek K. L.
zaplatil za automobil Mercedes Benz typu 220 částku nejméně 378 000,- Kč, aby
poté dostal od obžalovaného T. B. klíče od vozidla. Dle stěžovatele mohl být
skutkový děj lépe objasněn tím, jestliže by soud zjišťoval, zda mohl svědek
doložit, že měl vozidlo v držení již 24. 6. 1996, například tak, že ho v něm
viděli nezaujatí svědci, nebo si nechal v době od 24. 6. do 19. 7. 1996
na vozidle provést nějaké opravy či úpravy. Přitom bylo možno provést i další
důkaz, který by umožnil posoudit, zda bylo předmětné vozidlo zaplaceno a
předáno až dne 19. 7., nebo už 24. 6. 1996. Svědek K. L. měl totiž jako
nabyvatel vozidla podle § 85 odst. 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č.
145/1956 Ú.l. o provozu na silnicích povinnost přihlásit inkriminované motorové
vozidlo do 5 dnů po jeho nabytí do evidence na dopravním inspektorátu. Z kopie
technického průkazu k předmětnému vozidlu (založeného na č. l. 36 až 38 spisu)
je sice zřejmé, kdy bylo vozidlo Policií ČR - Správou hlavního města Prahy
schváleno k provozu na pozemních komunikacích, nikoli však kdy svědek L.
přihlásil vozidlo do evidence. Stěžovatel dále namítl, že za stavu, kdy
obviněný J. Č. tvrdil, že byly v dražbě vydraženy všechny čtyři vozy Mercedes,
a že nikdo z vydražitelů u sebe neměl požadované částky, mělo být výslechem
tohoto obžalovaného a svědeckými výslechy dalších tří vydražitelů zjišťováno,
kdy a za jakých podmínek vozidla získali a zda vůbec byla provedena jejich
dražba.
Stěžovatel považoval dokazování ve věci za neúplné i v dalších směrech, zejména
pokud jde o částku 400 000,- Kč, kterou si měl svědek K. L. přinést na soud,
a především za jakých okolností si vypůjčil od svědka P. S. finanční hotovost
ve výši 120 až 130 000,- Kč, jež mu údajně scházela. Aniž by soud v tomto směru
svědky podrobněji vyslechl, event. k objasnění této otázky provedl případné
další důkazy, dospěl k závěru, že tvrzení výše uvedených svědků nejsou
podložena žádným důkazem, který by objektivně potvrzoval, že byla předána
částka „kolem 380 000,- Kč“.
Ve stížnosti pro porušení zákona je dále poukazováno na skutečnost, že soud při
svém rozhodování ponechal zcela stranou skutečnost, že obvinění zásadním
způsobem porušili předpisy upravující jejich činnost jako výkonných úředníků.
Přitom nebylo reagováno na tvrzení obviněného J. Č., že občanský soudní řád ani
kancelářský řád neupravuje průběh dražby, ačkoliv dražba jako způsob realizace
prodeje movitých věcí byla v době činu obviněných upravena zákonem č. 99/1963
Sb., občanským soudním řádem (dále jen o. s. ř.), v ustanoveních § 328b, § 329
a § 333, a dále vyhláškou č. 37/1992 Sb., Jednacím řádem pro okresní a krajské
soudy, v § 59 a instrukcí Ministerstva spravedlnosti, č. j. 1068/93-OOD,
Vnitřním a kancelářským řádem pro okresní a krajské soudy, v § 104 a § 105.
Této úpravy si podle přesvědčení stěžovatele musel být obviněný Č. vědom, o
čemž má svědčit obviněným vydané „Potvrzení o nabytí věci movité“ (na č. l. 35
spisu), kde sám obviněný cituje ustanovení § 328b a § 329 o. s. ř., které
upravují dražbu.
Podle stěžovatele postrádá odůvodnění napadeného rozsudku jakoukoliv
argumentaci, na základě níž by bylo možno zjistit, proč skutek kvalifikovaný v
obžalobě též jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1, písm. a), b) tr. ř. soud nepovažuje za trestný čin, a z jakého
důvodů se neztotožnil s obžalobou státního zástupce, že oba obvinění vykonávali
svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a že svoji pravomoc překročili,
když je zřejmé, že se tak stalo, neboť obvinění při provádění dražby zásadním
způsobem porušili nejdůležitější předpisy upravující jejich činnost jako
soudních vykonavatelů.
Z výše uvedených důvodů proto ministr spravedlnosti v petitu stížnosti pro
porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil,
že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a §
226 písm. a), b) tr. ř., ve vztahu k trestným činům zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1, písm. a), b) tr. zák. a podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud tento rozsudek
podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí na něj obsahově
navazujících, a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267
odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu
předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
V posuzovaném případě bylo povinností orgánů činných v trestním řízení
postupovat v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném
pro jejich rozhodnutí. Tyto orgány byly dále povinny objasnit i bez návrhu
stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v
neprospěch obviněných, přičemž ani případné doznání obviněných by je
nezbavovalo povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Pokud jde o
hodnocení důkazů, z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. pak vyplývá, že orgány činné
v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z důvodů, jež budou rozvedeny níže, je zřejmé, že v dané věci se orgány činné v
přípravném řízení a v poslední fázi trestního řízení soud, výše uvedenými
zásadami důsledně neřídily.
Podle popisu skutku uvedeném v žalobním návrhu se obvinění J. Č. a T. B. měli
dopustit trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
jednáním spočívajícím v tom, že jako výkonní úředníci Obvodního soudu pro Prahu
5 ve věci výkonu rozhodnutí proti povinnému - firmě H. M, s. r. o., vedené pod
sp. zn. E 1696/95, porušili své povinnosti, když bez pravomocného (exekučního)
rozhodnutí zajistili 4 osobní automobily zn. Mercedes Benz, a poté, aniž by
postupovali v souladu s předpisy upravujícími soudní dražbu, bylo jedno z
vozidel vydáno pseudovydražiteli K. L. Jmenovaný měl přitom za vozidlo zaplatit
částku minimálně 380 000,- Kč, přičemž do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 5
byla předána částka jen 267 466,70 Kč.
Předmětným skutkem byl současně vymezen rámec (§ 220 odst. 1 tr. ř.) pro postup
podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. aby po provedení a vyhodnocení důkazů byl
zjištěn skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. Přitom
bylo třeba vzít v úvahu, že podstata skutku je určována účastí obviněného
(obviněných) na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel
následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Na
zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které
individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a
formy zavinění obviněných, popř. rozsahu následku, když jinak shoda v následku
či jednání není dotčena. Na totožnost skutku proto nemůže mít v posuzovaném
případě např. vliv, zda inkriminované vozidlo bylo předáno K. L. dne 19. 7.
1996, anebo již při „dražbě“ dne 24. 6. 1996, popřípadě též jiné okolnosti, jež
se v řízení po podání obžaloby mohou stát předmětem dokazování. To znamená, že
některé skutkové okolnosti uvedené v žalovaném skutku mohou odpadnout a nové
mohou být teprve zjištěny.
Z hlediska individualizace předmětného skutku a v souvislosti s tím i k ověření
hodnověrnosti výpovědí obviněných a svědků K. L. a P. S. bylo proto nezbytné
blíže objasnit především okolnosti údajné dražby ze dne 24. 6. 1996.
Z dokladů založených v trestním spise a ve spise Obvodního soudu pro Prahu 5,
sp. zn. E 1696/95 (v němž se nacházejí příslušné originály) vyplývá, že
protokol o soupisu movitých věcí (čtyř automobilů zn. Mercedes Benz) byl sepsán
dne 28. 5. 1996 za přítomnosti soudních vykonavatelů J. Č. a T. B. Podle
protokolu o dražbě podepsaného obviněným J. Č. (č. l. 29), mělo k uvedenému
úkonu dojít dne 24. 6. 1996 od 09.00 do 09.50 hod., přičemž byla vydražena
všechna 4 vozidla. Inkriminovaný automobil zn. Mercedes Benz 220 E byl podle
tohoto protokolu vydražen za částku 267 466,70 Kč. Jméno jeho vydražitele ani
jména dalších vydražitelů zde nejsou v rozporu s ustanovením § 105 bodu 3)
Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy (Instrukce č. 5/1993
Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 8. 1993) vůbec uvedena. Podle potvrzení
vystaveného obviněným J. Č. a datovaným dnem 24. 6. 1996, nabyl držitel tohoto
dokladu (bez uvedení jména) věc movitou - osobní automobil Mercedes Benz 220 E
v soudní dražbě konané podle § 328b o. s. ř. dne 24. 6. 1996. Podle potvrzení
vystaveného obviněným T. B. s datem 22. 7. 1996 (č. l. 31), jmenovaný převzal
od vydražitele výše uvedeného automobilu dne 19. 7. 1996 částku 267 466,70 Kč a
poté bylo vozidlo vydáno vydražiteli. Z příjmového pokladního dokladu ze dne
22. 7. 1996 (č. l. 30) je pak zřejmé, že uvedeného dne byla tato částka složena
v pokladně Obvodního soudu pro Prahu 5. Za předpokladu, že by ke dražbě došlo
skutečně dne 24. 6. 1996, byl by posledně citovaný postup v naprostém rozporu s
ustanovením § 329 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění, dle něhož byl
vydražitel povinen nejvyšší podání ihned zaplatit, a pokud by tak neučinil,
bylo by nutno věc vydražit znovu bez jeho účasti. Svědek K. L. ovšem tvrdí (č.
l. 15, 100), že inkriminované vozidlo převzal ihned po složení peněz, a to
částky nikoliv výše uvedené, ale cca 380 000,- Kč. To konečně ve své výpovědi
potvrdil i svědek P. S. s tím, že byl přítomen, když svědek K. L. předával výše
uvedený obnos obviněnému T. B.
Skutečnosti konstatované shora nasvědčují tomu, že existuje řada rozporů
týkajících se data konané (či předstírané) dražby a též rozporů o tom, kdy
vlastně svědek Karel Láska převzal a zaplatil předmětné vozidlo a jakou částku
ve skutečnosti činila zaplacená „dražební“ cena. Objasnění okolností údajné
dražby ze dne 24. 6. 1996 mělo přitom zásadní význam nejen pro individualizaci
skutku, ale především pro posouzení hodnověrnosti jak výpovědí obviněných, tak
výpovědí svědků K. L. a P. S.
V přípravném řízení a později v řízení před soudem nebyla provedena řada
důkazů, jimiž bylo možno ověřit, zda svědek K. L. převzal shora uvedený
automobil již dne 24. 6. 1996. Především měly být ztotožněny a vyslechnuty
osoby, které v údajné dražbě dne 24. 6. 1996 získaly ostatní tři osobní
automobily zn. Mercedes Benz, k jejichž vrácení mělo (podle spisu) později
dojít. Předmětem jejich výslechu proto měly být okolnosti této „dražby“,
zejména to, za splnění jakých podmínek jim byla „vydražená“ vozidla předána a
dále zda si je tito údajní vydražitelé odvezli za stavu, kdy vozidla nebyla
zaplacena a s pracovníky soudu byla dohodnuta platba v pozdějším termínu.
Dostupnými důkazy mělo být rovněž zjištěno, od které doby svědek K. L. užíval
předmětné vozidlo. Ze spisu sice vyplývá (č. l. 37), že technická způsobilost
vozidla byla schválena až dne 8. 10. 1996; nebylo však zjišťováno, kdy bylo
vozidlo přihlášeno do evidence na dopravním inspektorátu (což se mělo stát do 5
dní od nabytí), ani zda a kdy bylo pojištěno. Tyto skutečnosti lze nepochybně
zjistit i s odstupem času, neboť jejich ověření není závislé jen na výpovědi
svědka K. L., ale především na vyžádání příslušných dokladů. Uvedené okolnosti
jsou významné z hlediska data 24. 6. 1996, kdy měl K. L. získat automobil v
dražbě i z hlediska údajného předání peněz a vozidla teprve dne 19. 7. 1996,
podle potvrzení vystaveného obviněným T. B.
V průběhu trestního řízení nebyla v podstatě ověřována obhajoba obviněných, že
některé nezákonné postupy byly na Obvodním soudu pro Prahu 5 vžitou praxí,
zejména pokud jde o to, že při dražbě movitých věcí vyšší hodnoty bylo
vydražitelům tolerováno pozdější zaplacení vydražené věci (obv. J. Č., č. l. 6,
obv. T. B., č. l. 11). Jak již bylo konstatováno, takový postup zákon v
ustanovení § 329 odst. 2 o. s. ř. jednoznačně vylučuje. V takovém případě měl
být k námitkám obviněných vyslechnut předseda nebo příslušný odpovědný
pracovník uvedeného soudu, který by se vyjádřil rovněž k tomu, jakým způsobem
byli soudní vykonavatelé pro svoji práci vyškoleni, aby svoji činnost mohli
kvalifikovaně a v souladu se zákonem vykonávat. K objasnění těchto otázek
nebyly vyžádány ani žádné spisy Obvodního soudu pro Prahu 5 týkající se výkonu
rozhodnutí, především ty, v nichž obvinění byli činní při prodeji věcí v soudní
dražbě. Z těchto spisů přitom bylo možno zjistit, zda k pochybením ve vytýkaném
rozsahu došlo výlučně v souvislosti s nyní projednávanou trestní věci anebo zda
se běžně vyskytovalo i v jiných případech, např., že nebyl povinnému oznamován
dražební rok (§ 328b odst. 2 o. s. ř.), nebo že v protokolu o dražbě nebylo
uváděno jméno vydražitelů a především, zda bylo obvyklé, aby v rozporu s
ustanovením § 329 odst. 2 o. s. ř. nebyla vyžadována platba za vydraženou věc
ihned. Skutečnosti zjištěné z výše uvedených důkazů by přitom měly značný
význam nejen pro objektivizování obhajoby obviněných, ale též pro posouzení
otázky jejich zavinění v nyní posuzované věci.
Neúplnost provedeného dokazování a z něho plynoucí důsledky pak zřetelně
vyplývají z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 8. 2000,
sp. zn. 5 T 65/98, když soud v odůvodnění svého rozhodnutí argumentuje
především tím, že věrohodnost svědeckých výpovědí K. L. a P. S. není
verifikována žádným důkazem, naopak výpovědi obviněných jsou dle názoru soudu
podporovány listinnými důkazy. Tento závěr ovšem odporuje logice skutkového
děje, neboť protokol o údajné dražbě i následná potvrzení o předání peněz a
vozidla vystavili samotní obvinění a tyto listiny si navíc v některých (již
konstatovaných) údajích odporují, přičemž s přihlédnutím k výpovědím svědků K.
L., P. S. i dalších svědků (J. B., JUDr. S.) vzbuzují podezření, že mohly být
obviněnými záměrně vyhotoveny v rozporu se skutečností, s cílem zakrýt jejich
trestnou činnost. Těmito otázkami se však soud v napadeném rozhodnutí vůbec
nezabýval a jeho skutkové a následně i právní úvahy proto postrádají
přesvědčivost.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným důvodům shledal Nejvyšší soud podanou
stížnost pro porušení zákona plně opodstatněnou a proto výrokem podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 5 T 65/98, a v řízení, které mu
předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 226
písm. a), b) tr. ř., neboť v předmětném řízení nebyl řádně zjištěn skutkový
stav věci a v důsledku toho pak bylo vadně rozhodnuto o zproštění obviněných z
obžaloby pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. K
porušení zákona došlo ve prospěch obviněných J. Č. a T. B., kteří byli
nezákonným rozhodnutím neoprávněně zvýhodněni. S ohledem na zjištěné porušení
zákona pak Nejvyšší soud za podmínek § 272 odst. 1 tr. ř. podle § 269 odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil též všechna další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak přikázal Obvodnímu
státnímu zástupci pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Předmětná trestní věc se tak vrací až do stadia přípravného řízení. Nejvyšší
soud zvolil tento postup především s přihlédnutím k tomu, že dokazování bude
nutno doplnit v poměrně značném rozsahu, a že posuzovaná věc byla zatížena
vadami spočívajícími v jejím nedostatečném objasnění již v době podání
obžaloby. Důkazy, jež bude nutno v rámci došetřování věci opatřit, jsou
Nejvyšším soudem podrobně specifikovány v předcházejících odstavcích, kde je
rovněž uvedeno, jaké skutečnosti se mají stát předmětem dokazování.
Poněvadž v průběhu řízení bylo zpochybňováno, zda obvinění měli postavení
veřejných činitelů podle § 89 odst. 9 tr. zák. v tehdy platném znění, je třeba
závěrem konstatovat, že soudní vykonavatelé provádějící dražbu a s ní spojené
úkony bylo nutno považovat za odpovědné pracovníky soudu, kteří se podíleli na
plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci, která jim byla v
rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Tato pravomoc v posuzovaném
případě vyplývala přímo ze zákona, a to z ustanovení Hlavy čtvrté, zejména pak
z ustanovení § 328b odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu, v
tehdy platném znění. Dále vyplývala z ustanovení § 45 a násl. vyhl. č. 37/1992
Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy a z ustanovení § 104 Instrukce
Ministerstva spravedlnosti č. 5/1993, kterou se vydává vnitřní a kancelářský
řád pro okresní a krajské soudy.
Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním
názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, je povinen provést procesní
úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§
266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler