3 Tz 244/2001
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22.
listopadu 2001 v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha, JUDr. Blanky
Roušalové a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona podanou
ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. G. proti
usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp. zn.
1 Rtv 66/91, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu
rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991,
sp. zn. 1 Rtv 66/91 a v řízení, které mu předcházelo,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. řádu v tehdy
platném znění a v § 1, § 14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného L. G.
Toto usnesení se zrušuje.
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
zejména rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 7. 1991, sp.
zn. 1 Rtv 66/91. Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 12. 1953, sp.
zn. T 90/53 byl obviněný L. G. uznán vinným trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. a
byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky a podle § 43
uvedeného zákona ztráta čestných práv občanských na 3 roky. Trestnost
obviněného byla spatřována v tom, že sice dne 29. 10. 1953 nastoupil výkon
vojenské základní služby, ale ihned po nástupu odmítl plnit uložené povinnosti,
což odůvodnil tím, že jako svědek Jehovův tyto povinnosti plnit nemůže. Na
podkladě tohoto rozsudku byl obviněný dne 22. 1. 1954 přemístěn z vazby k
výkonu uloženého trestu do věznice v Ostrově u Karlových Varů. Z výkonu trestu
byl propuštěn dne 11. 5. 1955 na základě amnestie prezidenta republiky ze dne
8. 5. 1955.
Dne 8. 5. 1991 byl Vojenskému obvodovému soudu v Brně doručen návrh obviněného
L. G. na zahájení řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ve
svém návrhu uvedl, že celé trestní řízení a zejména uložený trest vždy
považoval za krutý a nespravedlivý, neboť byl pronásledován pro své náboženské
přesvědčení. Z tohoto důvodu, jak dále obviněný uvedl, byl po výkonu trestu
donucen dále pracovat jako horník od roku 1958 do roku 1964 (do pracovního
úrazu) v O. O.
Vojenský obvodový soud v Brně ve věci nejprve rozhodl ve veřejném zasedání
usnesením ze dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91, jímž podle § 14 odst. 1
písm. f) reh. zák. zrušil původní rozsudek ve výroku o trestu, včetně dalších
rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících. V hlavním líčení,
konaném dne 15. 7. 1991 pak rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 66/91 rozhodl tak, že při
nezměněném výroku o vině z rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29.
12. 1953, sp. zn. T 90/53 byl obviněnému L. G. uložen trest odnětí svobody v
trvání osmi měsíců a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 7. 1991.
Ministr spravedlnosti České republiky podal dne 10. 9. 2001 podle § 266
odst. 1 tr. řádu proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 6. 6. 1991, sp. zn. 1 Rtv 66/91 u Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného L. G. stížnost pro porušení zákona. V
jejím písemném vyhotovení především namítá, že Vojenský obvodový soud v Brně
důsledně nepostupoval v souladu s účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, jenž je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 cit. zákona. Zcela
pominul skutečnost, že obviněný odmítnutím vykonávat vojenskou službu vyjádřil
pouze své náboženské přesvědčení. Mohl přitom spoléhat na svobodu vyznání
deklarovanou tehdy platnou Ústavou z 9. 5. 1948 a Všeobecnou deklaraci
lidských práv platnou pro ČSR od 10. 12. 1948. Jeho jednání, u kterého nebyl
zjištěn jiný motiv, zejména ne nepřátelství vůči společnosti, proto mělo být
podle názoru ministra spravedlnosti zváženo z hlediska stupně nebezpečnosti pro
společnost, zejména když v rozsudku, který byl rehabilitaci podroben, byla
společenská nebezpečnost jednání obviněného dovozována jen z dobového
politického názoru na ohrožení „západními imperialisty“. V této souvislosti pak
stěžovatel poukázal na stanovisko Ústavního soudu České republiky vyslovené v
jeho nálezu sp. zn. ÚS 187/2000, ze dne 12. 3. 2001, kdy je třeba postup soudů
v rehabilitačních věcech hodnotit podle smyslu rehabilitačního zákona a také
podle zákona č. 198/93 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu
proti němu, jejichž cílem bylo rehabilitovat právně i morálně co nejvíce osob,
které se v době totalitního režimu chovaly podle svého svědomí a hájily svá
základní práva a svobody. Z těchto důvodů napadenému usnesení vytkl, že nebylo
založeno na správně zjištěném skutkovém stavu, neboť soud v rehabilitačním
řízení při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu
v tehdy platném znění. V důsledku tohoto vadného postupu zůstal nedotčen tehdy
původní výrok o vině trestným činem podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č.
86/1950 Sb., ale byl dokonce znovu uložen trest odnětí svobody, byť s
podmíněným odkladem jeho výkonu.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že
usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991, sp.
zn. 1 Rtv 66/91 byl v neprospěch obviněného L. G. porušen zákon v ustanoveních
§ 2 odst. 6 tr. řádu v tehdy platném znění ve vztahu k ust. § 270 odst. 1
písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., a v ust. § 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, podle § 269 odst. 2 tr. řádu aby toto usnesení zrušil, včetně
dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby postupoval podle §
270 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení
zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného
usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná
stížnost pro porušení zákona je důvodná neboť zákon porušen byl.
Vojenský obvodový soud v Brně konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné
řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb. (reh. zák.). V souladu s
účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení § 1 odst. 1, 2 bylo
povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v projednávaném
případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin,
který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská
politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud
byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy které směřovaly k uplatnění práv a
svobod zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a
navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly
československými trestními normami prohlášeny za trestné v rozporu s
mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud
byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního
přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 14
odst. 1 reh. zák. Ve shora uvedeném rámci bylo tedy v souladu s ustanovením §
2 odst. 5, 6 v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při
rozhodování z něj vycházet.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že Vojenský obvodový soud v Brně se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými v původním rozsudku. Přitom
se omezil na konstatování, že po stránce skutkové i právní nelze dřívějšímu
soudnímu rozhodnutí ničeho vytýkat, pochybení bylo shledáno pouze ve výroku o
trestu, který lze považovat za nepřiměřeně přísný. Není tedy zřejmé, jak se
soud vypořádal s námitkami obviněného, uplatněnými v podaném návrhu na
rehabilitačním řízení, týkajících se jeho jednání a postihu z důvodů jeho
náboženského přesvědčení, ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a
podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 reh. zákona. V tomto
směru považuje Nejvyšší soud napadené usnesení za nepřezkoumatelné, neboť jeho
odůvodnění neobsahuje náležitosti § 134 odst. 2 tr. řádu v tehdy platném
znění.
Pokud Vojenský obvodový soud v Brně ve svém rozhodnutí uvedl, že považuje
skutková zjištění z původního rozsudku za správná, Nejvyšší soud považuje za
nutné konstatovat, že správnost tohoto závěru vzbuzuje důvodné pochybnosti. V
rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně se konstatuje, že sice každému občanu
našeho státu je Ústavou zaručena svoboda náboženského přesvědčení, ale tato
svoboda je zaručena jen potud, pokud to není v rozporu s plněním zákonem
uložených povinností. Tento rozsudek se však vůbec nezabývá pohnutkou jednání
obviněného, pozornost nebyla věnována ani otázce jeho trestní odpovědnosti,
když byl ke svému jednání motivován imperativy silné náboženské víry. Nebylo
zkoumáno, zda silné náboženské přesvědčení může mít zásadní vliv na
rozpoznávací a zejména určovací složku jednání osoby obviněné z uvedeného
vojenského deliktu. Objasnění uvedených skutečností mohlo přitom mít zásadní
vliv nejen z hlediska ustanovení § 12 odst. 1 tr. zákona v tehdy platném znění,
ale též (pokud by nebyly zjištěny okolnosti vylučující trestní odpovědnost) pro
posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, předpokládaného v
ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona v tehdy platném znění. Žádná z těchto otázek
však nebyla předmětem původního dokazování a nelze se proto ztotožnit s názorem
napadeného usnesení, že v projednávané věci byl správně zjištěn skutkový stav.
Podle § 14 odst. 1 písm. a) reh. zákona je důvodem ke zrušení přezkoumávaného
rozhodnutí mj. to, je-li shledáno, že takové rozhodnutí bylo vydáno na podkladě
nesprávných zjištění. Jestliže za výše uvedeného stavu Vojenský obvodový soud v
Brně shledal podmínky pro zrušení původního rozsudku podle § 14 odst. 1 písm.
f) reh. zákona pouze ve výroku o trestu a omezil se jen na zrušení této části
přezkoumávaného rozhodnutí, je vzhledem ke skutečnostem shora rozvedeným
zřejmé, že svoji přezkumnou povinnost dostatečně nesplnil. V dalším řízení,
které bylo konáno na podkladě původní obžaloby, již nebylo možné uvedené
nedostatky napravit, neboť pravomocný výrok o vině trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního
zákona z původního rozsudku zůstal v přezkumném řízení nezměněn.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal podanou stížnost pro porušení
zákona za opodstatněnou, a proto podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že
pravomocným usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 6. 1991
sp. zn. 1 Rtv 66/91, a v řízení, které mu předcházelo byl porušen zákon v
neprospěch obviněného L. G. v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 134
odst. 2 tr. řádu v tehdy platném znění a § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst.
1 zák. č.119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci v platném znění.
V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení
podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil a zrušil rovněž rozsudek téhož soudu ze dne
15. 7. 1991 sp. zn. 1 Rtv 66/91, včetně všech dalších obsahově navazujících
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud nemohl v daném případě dále postupovat podle § 271 odst. 1 tr.
řádu a sám ve věci rozhodnout, neboť napadeným rozhodnutím nebyl správně
zjištěn skutkový stav a Nejvyšší soud by tak musel nahrazovat činnost soudu I.
stupně v řízení podle oddílu třetího a čtvrtého zákona o soudní rehabilitaci.
Takový postup by byl nejen v rozporu a ustanovením § 271 odst. 1 tr. řádu, ale
i s účelem řízení o mimořádném opravném prostředku.
Za tohoto stavu rozhodl Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu tak, že
věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně.
Tento soud se v novém řízení bude věcí zabývat ve všech shora naznačených
směrech a zjistí tak řádně skutkový stav v rozsahu nezbytném pro vydání
rozhodnutí v předmětném rehabilitačním řízení. Pokud jde o budoucí právní
posouzení věci je nutno poznamenat, že problematikou odepření výkonu vojenské
služby z důvodu náboženského přesvědčení se již zabýval Ústavní soud České
republiky a danou otázku řeší ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 285/97.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona
přípustná.
V Brně dne 22. listopadu 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h