3 Tz 250/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19.
prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců
Mgr. Josefa Hendrycha a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona
podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. B.,
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000, č. j. 8 To
139/2000-266, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1
T 29/2000,
a za podmínek § 272 tr. ř. rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270
odst. 1 tr. ř. t a k t o :
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000, č. j. 8 To
139/2000/-266, a v řízení, jež mu předcházelo, byl v části týkající se
obviněného M. B. porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, § 259 odst. 3, § 2
odst. 5, 6 tr. ř. ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Tento rozsudek i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně
ze dne 2. 2. 2000, č. j. 1 T 29/2000-245, se v části týkající tohoto obviněného
zrušují. Zrušují se též další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Okresnímu soudu v Hodoníně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ( dále jen "okresního soudu") ze dne 2. 2.
2000, č. j. 1 T 29/2000-245, byli obvinění K. K., T. R. a M. B. uznáni vinnými
trestným činem braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a
obvinění T. R. a M. B. též trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák., neboť podle zjištění okresního soudu "obžalovaný T. R. po
vzájemné dohodě s obžalovanou K. K. vylákal dne 28. 9. 1999 kolem 19.00 hod. na
schůzku mladistvou P. K. v blízkosti výkupny ovoce ZD R., na tomto místě poté
P. K. přitiskl na ústa kapesník napuštěný éterem, obžalovaná K. K. ji strhla na
zem, naložili ji poté do zavazadlového prostoru osobního automobilu, přičemž
přitom použili násilí a obžalovaný T. R. mířil na poškozenou ostře nabitou
pistolí zn. ČS, vzor 70, ráže 7,65 mm Browning, poté ji převezli do H., kde ji
svázanou se zalepenými ústy dali v garáži do zavazadlového prostoru dalšího
osobního automobilu, přičemž v zavazadlovém prostoru v situaci, kdy v garáži ji
po celou dobu hlídal obžalovaný M. B., strávila nejméně 17 hodin, zatímco
obžalovaní T. R. a K. K. požadovali za osvobození P. K. částku 2 000 000 Kč od
jejího otce ing. P. K., čehož nakonec dosáhli a částku 2 000 000 Kč tak
získali, přičemž následně byli v Brně zadrženi policií".
Při takto formulovaném výroku o vině uložil okresní soud všem třem obviněným
podle § 234a odst. 2 tr. zák. nepodmíněné tresty odnětí svobody, a sice K. K. v
trvání pěti let, T. R. v trvání šesti let a M. B. v trvání čtyř let.
V případě obviněných T. R. a M. B. se jedná o trest úhrnný, uložený za použití
ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák.
Všichni tři obvinění byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni pro
výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Obviněným T. R. a M. B. byl navíc podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen
trest propadnutí věci - v případě T. R. zajištěného mobilního telefonu zn.
Samsung a v případě M. B. výše zmíněné pistole.
Všichni obvinění podali proti tomuto rozsudku okresního soudu odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 5.
2000, č. j. 8 To 139/2000-266, a to tak, že zatímco odvolání obviněných K. K. a
T. R. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, k odvolání obviněného M. B.
rozsudek okresního soudu v části, jež se jej týkala, podle § 258 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř. zrušil a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že
tohoto obviněného uznal vinným pouze trestným činem omezování osobní svobody
podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák.
Podkladem uvedené změny právní kvalifikace jednání obviněného M. B. bylo
skutkové zjištění Krajského soudu, že tento obviněný "ode dne 28. 9. 1999 od
21.30 hod. do 29. 9. 1999 do 14.15 hod. v H., v garáži na ulici P. u hotelu
K.l, ačkoli věděl, že v zavazadlovém prostoru osobního automobilu zn. Lancia,
SPZ HOI 30-54, patřícímu spoluobžalovanému T. R., který s autem na místo
přijel, je uzavřena poškozená ml. P. K., jejíž totožnost neznal a která ho
opakovně žádala o propuštění, jmenovanou odmítal ze zavazadlového prostoru
osobního automobilu pustit, tuto hlídal, vyčkával návratu spoluobžalovaného R.,
se kterým byl v telefonickém kontaktu a takto setrval až do příjezdu Policie
ČR, která poškozenou osvobodila".
Proti té části cit. rozsudku krajského soudu, jež se týkala obviněného M. B.,
podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen "ministr") v neprospěch
obviněného dne 16. 10. 2000 stížnost pro porušení zákona.
Ministr ve svém mimořádném opravném prostředku, podaném ve lhůtě obsažené v
ustanovení § 272 tr. ř., poukázal na to, že soudy obou stupňů hodnotily
svědecké výpovědi P. K. jako věrohodné v jejich celku. Krajský soud v rámci
odvolacího řízení provedl důkaz pouze stručným výslechem obviněného M. B., a to
pouze k otázce, jak získal obviněný T. R. jeho pistoli. Právě tuto výpověď
obviněného M. B. vyhodnotil odvolací soud jako věrohodnou, aniž by se pokusil
odstranit rozpory mezi jeho postupnými výpověďmi. Nepoužití právní kvalifikace
jednání obviněného M. B. jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák. odvolací soud odůvodnil tak, že žádným z provedených důkazů
nebylo prokázáno, že by tento obviněný půjčil svoji legálně drženou pistoli
obviněnému M. R. Současně však odvolací soud má z výpovědi poškozené P. K. za
prokázáno, že ji obviněný T. R. při prvním kontaktu ohrožoval pistolí. V tomto
směru tedy odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu z jejich obsahem a
vyvodil z nich skutkové závěry, které z nich logicky nevyplývají. Navíc
nepřípustně nahradil hodnocení důkazů soudem prvního stupně jejich vlastním
přehodnocením, což je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §
2 odst. 6 tr. ř. i s podmínkami § 259 odst. 3 tr. ř. při jejichž splnění může
odvolací soud sám ve věci rozhodnout. Odvolací soud proto neměl přesvědčivé
důvody k tomu, aby stíhané jednání obviněného M. B. posoudil jen jako trestný
čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák. a ne jako
spolupachatelství trestného činu braní rukojmích podle § 234a odst. 1, 2 písm.
b) tr. zák., a aby nepoužil právní kvalifikace o trestném činu nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.
V petitu ministrovy stížnosti pro porušení zákona bylo navrženo, aby Nejvyšší
soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem odvolacího
soudu byl v části, týkající se obviněného M. B., porušen zákon, tento rozsudek
aby v uvedené části zrušil, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., tj.
odvolání tohoto obviněného proti rozsudku okresního soudu jako nedůvodné podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
Když Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1, 2 tr. ř. přezkoumal správnost všech
výroků napadeného rozsudku krajského soudu, jež se týkaly obviněného M. B.,
jakož i řízení, jež této části rozsudku odvolacího soudu předcházelo, dospěl k
následujícím závěrům.
Z výroku i z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 2. 2. 2000, č. j. 1 T
29/2000-245, je zřejmé, že tento soud soustředil svoji pozornost na skutkové
zjištění a právní posouzení jednání obviněných K. K. a T. R., které se
vyznačovalo aktivitou (konáním) na společné trestné činnosti. Jednání
obviněného M. B., které se oproti jednání prvních dvou spoluobviněných jevilo
jako daleko pasivnější, však zůstalo stranou pozornosti tohoto soudu. To platí
jak o skutkové větě výroku o vině, z níž (jak je patrno již z její výše uvedené
citace) nelze dovodit, že by tam popsané jednání obviněného M. B. naplňovalo
zákonné znaky trestných činů braní rukojmí podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., tak i z téměř
zcela absentujícího bližšího zdůvodnění skutkového zjištění ohledně jednání
tohoto obviněného. I když okresní soud provedl v hlavním líčení všechny důkazy
opatřené v přípravném řízení, skutkové a právní posouzení jednání obviněného M.
B. v jeho rozsudku prakticky chybí.
Na takto nepřezkoumatelnou část odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
přicházela v úvahu jediná možná reakce odvolacího soudu, a sice její kasace
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. s tím, že soudu prvního stupně
mělo být podle § 259 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Jak ministr správně připomíná, bylo proto v rozporu s přezkumnou povinností
odvolacího soudu podle § 254 odst. 1 tr. ř. (tzv. revizním principem) i s
podmínkami § 259 odst. 3 tr. ř. pro vlastní meritorní rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže odvolací soud po nepodstatném doplnění dokazování výpovědí
obviněného M. B. (zaměřenou jen k několika okolnostem stíhaného skutku) rozhodl
ve věci sám apelačním výrokem. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že i v případě M. B. "soud prvního stupně .. správně zjistil skutkový
děj ..", ovšem již z porovnání výše citovaných skutkových vět výroků o vině i
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že odvolací soud téměř
neexistující skutkové zjištění soudu prvního stupně nahradil v případě
obviněného M. B. vlastním skutkovým zjištěním, odpovídajícím jiné právní
kvalifikaci jednání tohoto obviněného, než jaká byla použita v obžalobě.
Ani odůvodnění této jiné právní kvalifikace jednání obviněného M. B. v
napadeném rozsudku odvolacího soudu není zcela přesvědčivé.
S odvolacím soudem je třeba sice souhlasit, že trestný čin braní rukojmí podle
§ 234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byl v posuzovaném případě dokonán prvním
telefonátem, v němž obviněný T. R. požadoval na poškozeném ing. P. K. částku 2
miliony Kč za svobodu jeho dcery. Jinými slovy: trestný čin braní rukojmí - v
posuzovaném případě podle kvalifikované skutkové podstaty § 234 a odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. - je dokonán naplněním všech jeho zákonných znaků. Podobně
jako trestné činy omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. nebo vydírání
podle § 235 tr. zák. však jde o trestný čin trvající, takže k jeho zákonným
znakům nenáleží jen způsobení protiprávního stavu, ale též jeho udržování. Je
proto páchán tak dlouho, dokud je udržován protiprávní stav a celá tato doba se
proto posuzuje jako jediné pachatelovo jednání. Po celou tuto dobu proto může k
jeho původnímu pachateli (spolupachatelům) přistoupit další spolupachatel, či
účastník (zejména pomocník podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.).
V posuzovaném případě to znamená, že pokud by bylo spolehlivě prokázáno, že
obviněný M. B. se k obviněným K. K. a T. R.i svým jednáním připojil se znalostí
základních skutkových okolností jejich jednání vůči poškozené P. K., pak
samotná okolnost, že trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1,2 písm. b)
tr. zák. byl v té době jimi již dokonán, by nebránila tomu, aby i jeho jednání
bylo posouzeno jako spolupachatelství tohoto trestného činu podle § 9 odst. 2
tr. zák., či pomoc k němu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Dalším sporným právním názorem obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku
odvolacího soudu je názor, že obviněný M. B. se dopustil trestného činu
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák. formou opomenutí.
Posledně uvedený trestný čin lze spáchat jak formou konání (např. násilným
držením oběti a bráněním jí tak ve svobodném pohybu), tak i formou opomenutí
(např. neoprávněným bráněním oběti v opuštění bytu, nemocnice, prostoru
automobilu, apod ). Jde tedy o tzv. nepravý omisivní delikt, u něhož se podle
ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. jednáním rozumí i opomenutí, ovšem jen
opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel p o d l e o k o l n o s t í a s
v ý c h p o m ě r ů p o v i n e n . Podle názoru zastávaného ustálenou soudní
judikaturou i naukou trestního práva může tato zvláštní (osobní) pachatelova
povinnost konat vyplývat 1) ze zákona či úředního výroku (např. ze zákona o
rodině vyplývá povinnost rodiče pečovat o své nezletilé dítě), nebo 2) z
uzavřené smlouvy ( např. z pracovní smlouvy vyplývající povinnost hlídače
střežit svěřený majetek), popř. 3) z konkrétní situace (tzv. ingerence, kdy
pachatel např. oběť smrtelně zranil a ponechal ji bez pomoci, či garance, kdy
pachatel např. vyvedl a zanechal oběť na místě, které je bez cizí pomoci
nedostupné). Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu však není zřejmé,
který z těchto případů speciální právní povinnosti konat měl odvolací soud na
mysli a proč při zjištěné formě trestné součinnosti (na trestné činnosti se
mělo podílet více osob) posoudil jednání obviněného M. B. jen jako trestný čin
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák. a ne jako
spolupachatelství (či pomoc) trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst.,
1, 2 písm. b) tr. zák., z jehož spolupachatelství (formou konání) byli uznáni
vinnými spoluobvinění K. K. a T. R.
Jak již bylo vzpomenuto, trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. je trvajícím trestným činem. Takovým trestným činem je též
trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 2 tr. zák., u něhož
je také trestné vyvolání i udržování protiprávního stavu. Z komparace zákonných
znaků skutkových podstat obou těchto trestných činů je zřejmé, že zákonné znaky
trestného činu omezování osobní svobody jsou v zákonných znacích trestného činu
braní rukojmí konkretizovány a doplněny, tedy že trestný čin braní rukojmí
podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. je vůči trestnému činu
omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v poměru
speciality. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu však není patrno,
proč odvolací soud při posuzování omisivního jednání obviněného M. B. užil
posledně uvedeného obecného a ne speciálního ustanovení. Pokud tomu tak bylo
proto, že trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
považoval nejen za dokonaný, nýbrž i za ukončený naplněním všech jeho
formálních znaků jednáním spoluobviněných K. K. a T. R., pak vycházel z
chybného právního názoru, neboť tento trestný čin je, jak již bylo vyloženo,
trestným činem trvajícím, takže spolupachatel či účastník se k jeho páchání
může připojit kdykoli před jeho ukončením.
Ze všech až dosud uvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu ministrova
mimořádného podaného prostředku podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že v části
rozsudku krajského soudu, jež se týká obviněného M. B., a v řízení, jež této
části napadeného rozsudku předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 254
odst. 1, § 259 odst. 3 a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Toto porušení zákona bylo
vysloveno jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, neboť se týká uznání
obviněného vinným trestným činem na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci, porušení revizního principu v odvolacím řízení, a apelačního
(mírnějšího) rozhodnutí odvolacího soudu opřeného o zásadně odlišné skutkové
zjištění, než jaké z důkazů provedených v hlavním líčení učinil soud prvního
stupně.
Obligatorním důsledkem takto vysloveného porušení zákona bylo podle § 269 odst.
2 tr. ř. zrušení rozsudku dovolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku
soudu prvního stupně v jejich, stížnosti pro porušení zákona napadené, vadné
části. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušenou část
rozsudků soudů obou stupňů obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla odkladu.
Posledním výrokem tohoto rozsudku Nejvyššího soudu pak bylo soudu prvního
stupně podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu, tedy
ohledně žalovaného jednání obviněného M. B., znovu projednal a rozhodl. Nelze
předpokládat, že by soud prvního stupně musel v tomto novém řízení, tj. v novém
hlavním líčení, výraznějším způsobem doplňovat dokazování. V úvahu přichází
pouze postup podle § 207 odst. 2 tr. ř. v případě podstatných, zatím
neodstraněných, rozporů ve výpovědi obviněného, popř. analogický postup podle §
211 odst. 2 písm. b) tr. ř. v případě výrazně rozporné výpovědi svědka.
Významným důkazem, který by mohl napomoci ke správnému zjištění skutkového
stavu věci, by však bylo zjištění obsahu telefonních hovorů obviněného M. B. z
jeho mobilního telefonu v době činu, jehož se domáhal obhájce tohoto obviněného
již v odvolacím řízení. Soud prvního stupně se proto pokusí o zajištění tohoto
důkazu a jeho provedení podle § 213 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení. V dalším
řízení bude podle § 270 odst. 4 tr. ř. také vázán právními názory vyslovenými
Nejvyšším soudem v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 19. prosince 2000
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich F a s t n e r