3 Tz 282/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 27. února 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněných 1) J. H., 2) J. M., 3) V. N., 4) P. C.,
5) R. P., 6) M. K., 7) J. V. a 8) R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 11 To 44/01, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor pod sp. zn. 9 T
15/99, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých
Budějovicích – pobočka Tábor podal dne 20. 8. 1999 u tamního krajského soudu
obžalobu na celkem 19 obviněných, mimo jiné i na J. H., J. M., V. N., P. C., R.
P., M. K., J. V. a R. V. Trestná činnost těchto obviněných spočívala převážně v
odcizování osobních motorových vozidel, včetně věcí v nich uložených, na níž se
měli obvinění účastnit buď přímo nebo se různou formou podíleli na
přivlastňování si věcí ve vozidlech uložených, resp. užívali tato vozidla nebo
věci. Obviněný J. H. sám pak v jednom případě měl dle obžaloby odcizit
bezdrátový telefon, obviněný V. N. měl na základě nepravdivých údajů vylákat od
pojišťovny částku 268 020,- Kč. Obvinění V. N. a J. M. si podle obžaloby měli
opatřit a v místě bydliště přechovávat zbraně. Útoky popsanými v obžalobě pod
body 1 – 42 a 55 měli obvinění spáchat tyto trestné činy: J. H. trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. ve znění účinném do
31. 12. 2001 /dále jen tr. zák./, J. M. jednak trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. a jednak trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., V. N. trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dále trestný čin
pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., P. C. trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., dále dvojnásobný
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., R.
P.trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.,
M. K. trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., J. V.
dvojnásobný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b)
tr. zák. a R. V. trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2
tr. zák. Obviněný V. N. skutkem popsaným v bodě 56 obžaloby a obviněný J. M.
skutkem popsaným v bodě 58 obžaloby pak měli spáchat trestný čin nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne
23. 2. 2001, sp. zn. 9 T 15/99, byli obvinění V. N. a J. M. uznáni vinnými
trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr.
zák. a podle § 185 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody a to
obviněný V. N. v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle
§ 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání dvou roků. Obviněnému J. M. byl trest odnětí svobody uložen v trvání
patnácti měsíců nepodmíněně a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b)
tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák.
bylo u obou obviněných vysloveno zabrání věci a to zbraní popsaných ve výroku
rozsudku. Tímtéž rozsudkem bylo celkem patnáct obviněných podle § 226 písm. c),
v jednom případě podle § 226 písm. b) tr. ř. v tehdy platném znění (dále jen
tr. ř.) zproštěno obžaloby.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka Tábor podal odvolání obviněný J. M., a to do výroku o trestu. Krajský
státní zástupce v Českých Budějovicích – pobočka Tábor podal odvolání do
zprošťujícího výroku citovaného rozsudku u obviněných J. H., J. M., V. N., P.
C., R. P., M. K., J. V. a R. V. ohledně dalších sedmi spoluobviněných bylo
podané odvolání krajským státním zástupcem vzato zpět.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 24. 9.
2001 sp. zn. 11 To 44/01 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr.
ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody ohledně
obviněných V. N. a J. M. a dále ve zprošťujícím výroku vztahujícímu se k
obviněným J. H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V. Podle § 259
odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji znovu projednal a
rozhodl. Vrchní soud dále podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a
rozhodnuta v jiném složení senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ve
výrocích o vině obviněných V. N. a J. M. trestnými činy nedovoleného
ozbrojování a ve výroku o zabrání věci zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dne 1. 11. 2001 podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266
odst. 1 tr. ř. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud)
proti shora citovanému usnesení stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch
obviněných J. H., J. M., V. N., P. C., R. P., M. K., J. V. a R. V.
Podle názoru ministra spravedlnosti ČR byl zákon porušen v ustanovení § 262 tr.
ř. Takové porušení zákona spatřoval stěžovatel především ve skutečnosti, že
vrchní soud napadeným výrokem porušil právo obviněných, aby v jejich věci
rozhodoval zákonný soudce, tj. soudce, jehož funkční příslušnost k rozhodování
věcí vyplývá z rozvrhu práce věcně a místně příslušného soudu. Odůvodnění
tohoto výroku současně považoval za příliš obecné, nekonkrétní a především
nepřesvědčivé. Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku
proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení
zákona v ustanovení § 262 tr. ř. v neprospěch obviněných J.H., J. M., V. N., P.
C., R. P., M. K., J. V. a R. V. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269
odst. 2 tr. ř. výrok, jímž podle § 262 tr. ř. Vrchní soud v Praze nařídil, aby
věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu Krajského soudu v
Českých Budějovicích, zrušil.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal
podle § 267 odst. 3 tr. ř. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. správnost výroku
napadeného usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Stížnost pro porušení zákona v posuzované věci byla podána proti
usnesení Vrchního soudu v Praze z 24. 9. 2001 sp. zn. 11 To 44/01. Tímto
usnesením vrchní soud jednak zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o
trestu obviněných V. N. a J. M., dále ve zprošťujícím výroku /§ 258 odst. 1
písm. b), c), odst. 2 tr. ř./, přičemž věc vrátil soudu I. stupně k novému
projednání a rozhodnutí /§ 259 odst. 1 tr. ř./. Současně pak Vrchní soud v
Praze nařídil podle § 262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta v
jiném složení senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ve svém mimořádném
opravném prostředku označil ministr spravedlnosti za nezákonný pouze výrok o
přikázání věci jinému senátu téhož soudu prvního stupně.
Nutno předeslat, že 1. ledna 2002 nabyl účinnosti zákon č. 265/2001 Sb., kterým
byl novelizován zákon č. 141/1961 Sb., tedy trestní řád. Citovaným zákonem byl
nově vymezen rozsah přezkumné povinnosti v řízení o stížnosti pro porušení
zákona tak, jak je citován výše (§ 267 odst. 3 tr. ř.). Předmětem přezkumu se
tak stal toliko výrok napadeného rozhodnutí, jímž byla věc přikázána jinému
senátu soudu I. stupně.
Podle § 262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k
novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby
byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může
také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v
jeho obvodě.
Po vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem k novému
projednání a rozhodnutí je pravidlem její projednání před týmž senátem, který
před tím vydal napadený rozsudek, jež byl zrušen. Odvolací soud nařídí
projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu zpravidla za situace, kdy
lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané
věci, nebo jde o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je třeba její
projednání zkušenějším soudcem, event. v řízení před soudem byly konstatovány
neodůvodněné průtahy. Postup podle § 262 tr. ř. představuje zákonem povolenou
výjimku ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen LPS), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Podstata této zásady vyplývá z 2. věty čl. 38 odst. 1 LPS, podle níž
příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. O porušení uvedené zásady by šlo
jednoznačně tehdy, jestliže by „orgány veřejné moci“ příslušnost soudu a soudce
nerespektovaly a jestliže by byly napadlé věci přidělovány jiným soudcům, než
stanoví rozvrh práce (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2/93).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud nařídil
projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu se zřetelem na rozsah a
povahu závad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil. Odvolací soud si byl vědom
náročnosti opakování rozsáhlého dokazování před jiným senátem krajského soudu,
avšak konstatoval, že jiné alternativy by s velkou pravděpodobností byly časově
i ekonomicky ještě náročnější. V této části je možné souhlasit se stěžovatelem,
že odůvodnění napadeného výroku podle § 262 tr. ř. je formulováno příliš
obecně. Závěr vrchního soudu je však nutné hodnotit komplexně s celým obsahem
odůvodnění napadeného rozhodnutí, především pak s tou jeho částí, která se
zabývá důvody zrušení rozsudku soudu I. stupně. Na tomto místě vrchní soud
konstatoval celou řadu pochybení a porušení konkrétních ustanovení trestního
řádu nalézacím soudem. Podle těchto závěrů postupoval krajský soud v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. i § 125 tr. ř. v tehdy platném znění. Vady v
hodnocení důkazů spatřoval vrchní soud zejména v tom, že nalézací soud
roztříštil a od sebe izoloval jednotlivé důkazy a to nejen ve vztahu k
jednotlivým obviněným, ale také k jejich jednotlivým útokům. Ze souvislosti
vytržené a vzájemně izolované důkazy tak měly vést k nesprávnému závěru o
jejich nedostatečnosti pro výrok o vině obviněných. Hodnocení provedených
důkazů nalézacím soudem tak podle názoru odvolacího soudu nebylo učiněno v
souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění rozsudku soudu I. stupně
vyznívá též nepřesvědčivě z hlediska požadavků § 125 tr. ř. Nalézací soud v něm
sice konstatoval, že z provedených důkazů vzniká jisté podezření, ale že z nich
nelze činit naprosto nezvratné úsudky, aniž by však vysvětlil myšlenkové
postupy pro tento svůj kategorický závěr.
Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval tuto zásadní vadu
v postupu soudu I. stupně, přičemž nutno zdůraznit, že v rámci stížnosti pro
porušení zákona nevyslovil ministr spravedlnosti v tomto směru žádné námitky
proti citovaným pochybením soudu I. stupně, k nimž odvolací soud dospěl. Přitom
právě tato okolnost vyústila v rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze nařídil
projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Pokud tedy v předmětné
věci odvolací soud označil rozsudek soudu I. stupně za v podstatě
nepřezkoumatelný, hodnocení důkazů za nekomplexní, zčásti i učiněné v rozporu s
obsahem jednotlivých důkazů, jedná se o zcela zásadní výhrady nejen ke
zprošťujícímu výroku rozsudku, ale především k samotnému řízení, jež vydání
tohoto rozsudku předcházelo. Charakter a rozsah zjištěných vad v postupu
nalézacího soudu měl dosáhnout takové intenzity, že vrchní soud dospěl k
přesvědčení, že před senátem, který v I. stupni věc projednával a rozhodl,
nebude ani po zrušení vadného rozsudku zajištěno dosažení účelu trestního
řízení, jež zákon předpokládá v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.
Za této situace Vrchní soud v Praze aplikoval ustanovení § 262 tr. ř.
oprávněně.
Nelze samozřejmě pochybovat o tom, že právo na zákonného soudce,
vyjádřené v čl. 38 odst. 1 LPS, patří mezi základní atributy ústavního pořádku
České republiky. Poněvadž institut zákonného soudce je v tomto smyslu důležitým
prvkem právní jistoty, je možno dovodit, že ustanovení § 262 tr. ř., jež
představuje určitý zákonem povolený průlom do výše uvedené zásady, je možné
aplikovat pouze ve výjimečných případech, kdy v zájmu spravedlivého procesu
(čl. 40 LPS) nelze na principu zákonného soudce trvat. Ačkoliv zákon v
ustanovení § 262 tr. ř. výslovně nevyjadřuje, aby odvolací soud nařídil nové
projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu z „důležitých důvodů“, jak
je tomu v případech přikázání věci jinému soudu (§ 262 věta druhá tr. ř.), je s
ohledem na ustanovení čl. 38 odst. 1 LPS zřejmé, že i zde půjde o mimořádné
(výjimečné) okolnosti, jež musí být odvolacím soudem vždy spolehlivě zjištěny
(srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. 90/95, 112/98).
V předmětné věci bylo s ohledem na důvody uplatněné v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze zapotřebí posuzovat správnost aplikace ustanovení § 262
tr. ř. především ve vztahu k existenci okolností relevantních z hlediska
naplnění účelu trestního řádu (§ 1 odst. 1 tr. ř.) v konkrétním trestním řízení.
Podle § 1 odst. 1 tr. ř. účelem trestního řádu je zejména upravit
postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležité
zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Důsledkem
uvedeného úkolu je na druhé straně též povinnost, aby ani jeden nevinný nebyl
trestně stíhán a viník nebyl potrestán přísněji, než to odpovídá zákonu. I když
tato povinnost není v § 1 odst. 1 tr. ř. výslovně zdůrazněna, vyplývá z
povinnosti náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona
spravedlivě potrestat.
Tyto základní zásady trestního procesu jsou upraveny již v Ústavě i Listině
základních práv a svobod. Především čl. 8 odst. 2 LPS zakotvuje zásadu řádného
zákonného trestního procesu, čl. 40 odst. 2 LPS vyjadřuje zásadu presumpce
neviny, čl. 38 odst. 2 LPS a čl. 96 odst. 2 Ústavy pak obsahují zásady
veřejnosti, ústnosti a rychlosti. Povinností nalézacího soudu je tedy především
provést veškeré dostupné důkazy za účelem náležitého objasnění skutku, tyto pak
v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. řádným způsobem zhodnotit a dospět k
jednoznačnému závěru o vině či nevině obviněného. Takové hodnocení však musí
vycházet z obsahu všech provedených důkazů, musí odpovídat zásadám obecné
logiky a nelze jím vyjadřovat jakékoli pochybnosti o výsledku takového
hodnocení ze strany soudu.
Pokud na podkladě pečlivého a především logického zhodnocení vadného
postupu nalézacího soudu a zejména jeho závěrů, jež vyústily ve zprošťující
výrok soudem I. stupně, shledal vrchní soud, že účelu trestního řízení bude za
daného stavu dosaženo v jiném složení senátu, nelze mu vytknout, že v
posuzovaném konkrétním případě přistoupil k aplikaci ustanovení § 262 tr. ř.
Právě s ohledem na respektování účelu trestního řádu, základních zásad soudního
řízení i práv obviněných tak, jak jsou uvedeny shora, považuje Nejvyšší soud
napadený výrok usnesení Vrchního soudu v Praze za správný a učiněný v souladu
se zákonem.
Poněvadž Nejvyšší soud zjistil, že napadeným výrokem rozhodnutí, proti
němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, ani v řízení mu předcházejícím,
nebyl porušen zákon, bylo podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto tak,
že se stížnost pro porušení zákona zamítá.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona
přípustná.
V Brně dne 27. února 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard
Teschler