3 Tz 317/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27.
února 2002 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve
prospěch obviněného M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 18. 10. 2000, sp. zn. 10 To 342/2000, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 135/2000, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í
t á , neboť není důvodná.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. května 2000, sp. zn. 2 T
135/2000 byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 7. dubna 1999
kolem 12.00 hodin jako řidič osobního automobilu Mazda 323 1,4 provozovatele
firmy M. V. K., okres V., na silnici I. třídy č. X za obcí B. směrem na H. M.,
okres Ch., předjížděl v mírném stoupání kolonu motorových vozidel, aniž by měl
jistotu, že na rozhledovou vzdálenost se mu podaří prováděný záměr uskutečnit
bez nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu, a kdy právě
nedostatečný rozhled následně vedl k tomu, že před předjetím nákladního
automobilu LIAZ 110 jedoucího v pořadí kolony jako prvé vozidlo, se za toto
musel v důsledku vzniklé situace na vozovce náhle zařadit, a kdy však tento
jeho předjížděcí manévr vedl řidiče protijedoucího automobilu Mitsubishi Pajero
2,5 TD z majetku L. K. se sídlem J. V. čp. Y, okres M. B., J. Š. postupně
nejen ke snižování rychlosti jízdy při současném najíždění co nejvíce k pravému
okraji vozovky, ale následně i k nutnosti zastavení vozidla, a F. B. jako řidič
autobusu Karosa LC-736 z majetku vlastní firmy L. B. se sídlem Č., okres H. B. a osazeného 30-ti žáky Základní školy T. a učitelským doprovodem, dne 7. dubna
1999 kolem 12.00 hodin při jízdě po silnici I. třídy č. X ve směru od obce H. M. směrem na B. na okrese Ch., a jedoucí za motorovým vozidlem Mitsubishi
Pajero 2,5 TD v důsledku menší soustředěnosti na situaci na vozovce,
neadekvátní rychlosti jízdy, nestačil včas a bezpečně reagovat na toto
zpomalující a následně zastavující vozidlo, a přes následné – ovšem opožděné –
brzdění do stojícího automobilu Mitsubischi Pajero 2,5 TD nejprve zezadu
narazil a odhodil ho do protisměru na jedno z vozidel v protisměru jedoucí
kolony automobilů, a to na automobil Fiat Brava 1,8 z majetku společnosti A. se sídlem v H. M., přičemž při této kolizi kromě hmotné škody na obou uvedených
automobilech – a to ve výši 170 670 Kč na vozidle Mitsubishi, a ve výši 258 000
Kč na vozidle Fiat – utrpěla řidička posledně jmenovaného vozidla A. V. otřes
mozku, zhmoždění čelní oblasti a zlomeninu pažní kosti vlevo s dislokací, jakož
i blok krční páteře, vyžadující si minimálně tříměsíční dobu léčení s
podstatným omezením běžného způsobu života, a osádka vozidla Mitsubishi, a to
řidič J. Š. pohmoždění krční páteře bez nutnosti vystavení pracovní
neschopnosti a jeho spolujezdec J. B. kožní defekt po traumatu oblasti kolene
pravé dolní končetiny s minimální dobou léčení 2 měsíce, a poté sám sjel s
vozidlem do příkopu vpravo ve směru jízdy, přičemž kromě hmotné škody na
autobuse ve výši 14 857 Kč došlo i ke zranění i cestujících M. B., který utrpěl
tržně-zhmožděnou ránu v pravé nadočnicové krajině a zhmoždění hlavy, vyžadující
si jednotýdenní dobu léčení, B. B., která utrpěla pohmoždění hlavy v oblasti
spánku vlevo a vyžadující si též minimálně jednotýdenní dobu léčení, A. V.,
které utrpěla pohmoždění a krevní výron levého bérce, jakož i pohmoždění levého
předloktí s léčením do konce měsíce dubna 1999, A.
P., která utrpěla
pohmoždění čelní oblasti hlavy s jednotýdenní dobou léčby, P. S., jenž utrpěl
pohmoždění levého lokte a dolní části zad vpravo, pohmoždění bederní krajiny
vpravo, jakož i pohmoždění levé strany krku s léčením do 12. dubna 1999,
přičemž omezení pohybu přetrvávalo po dobu tří týdnů.
Za tento trestný čin byl obviněný M. R. odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58
odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho
roku.
Týmž rozsudkem byl také obviněný F. B. uznán vinným trestným činem obecného
ohrožení podle § 180 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil shora uvedeným
skutkem, a odsouzen podle § 180 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst.
1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Poškozená L. K., A. spol. s r. o. se sídlem v H. M., okres Ch., A. V. a J.
B. byli podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný M. R. a státní zástupce
Okresního státního zastupitelství v Chrudimi v neprospěch obviněného F. B.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. října 2000, sp. zn. 10 To
342/2000 jednak podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného M. R. a jednak
z podnětu odvolání státního zástupce shora uvedený napadený rozsudek podle §
258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil ohledně obviněného F. B. a
podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že F. B. při v podstatě
nezměněném skutkovém stavu věci uznal vinným trestným činem obecného ohrožení
podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a za to ho odsoudil podle §
180 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon
mu podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále rozhodl o odkázání shora uvedených
poškozených podle § 229 odst. 1 tr. řádu s jejich nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal ministr
spravedlnosti ve prospěch obviněného M. R. stížnost pro porušení zákona, v
jejímž odůvodnění namítl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. října 2000, sp. zn. 10 T 342/2000, pokud jím bylo podle §
256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného M. R., byl v jeho neprospěch porušen
zákon v ustanovení § 254 odst. 1 a § 256 tr. řádu a v řízení, jež jeho vydání
předcházelo, rovněž v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §
224 odst. 1, 2 tr. zák.
K odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti především
uvedl, že formulace výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák. u obviněného M. R. v popisu skutku postrádá popis
způsobeného následku, což v případě nedbalostního trestného činu, kde právě
způsobený následek činí protiprávní jednání trestným činem, není dobře možné.
Taková formulace výroku je v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu,
podle něhož musí být ve výroku o vině mimo jiné uvedeny všechny zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu, jímž se obviněný uznává vinným.
Dále ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona uvedl, že
závěr o vině obviněného M. R. ovšem nevyplývá ani z provedených důkazů, byť by
rozsudečný výrok shora uvedenou vadou zatížen nebyl. Skutková zjištění soudu
prvního stupně lze považovat za principiálně správná. Obviněný R. skutečně
předjížděl kolonu pomaleji jedoucích vozidel v situaci, kdy tak vzhledem k
dohledové vzdálenosti činit neměl, předjížděcí manévr – konkrétně předjetí
vozidla LIAZ – se mu vzhledem k přibližujícímu se vozidlu řidiče Š. již
nepodařilo dokončit a zařadil se proto zpět do pravého jízdního pruhu za
vozidlo LIAZ. Řidiče Š. tím přiměl k „sebezáchovné“ reakci – intenzívnímu
snižování rychlosti jízdy. Toto protiprávní jednání obviněného R. nicméně ke
vzniku škodlivého následku nevedlo. Tento následek – totiž náraz autobusu
Karosa, řízeného obviněným B., do vozidla Mitsubishi řízeného řidičem Š.,
odražení tohoto vozidla do protisměrné části vozovky a jeho náraz do vozidla
Fiat Brava řidičky V., jakož i následné vyjetí autobusu do prostoru mimo
vozovku, resp. zranění v průběhu tohoto nehodového děje způsobená – není již v
přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněného R. a nelze mu přisuzovat jeho
zavinění. K následku dochází totiž až v důsledku protiprávního jednání řidiče
autobusu obviněného F. B. Ten totiž byl povinen věnovat jízdě náležitou
pozornost a jet nejvýše takovou rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost, na
kterou měl rozhled. Náraz do vozidla řidiče Š. tedy nastal až v důsledku tohoto
nedbalostního jednání. Z hlediska zavinění obviněného B. je totiž vcelku
nerozhodné, jaké důvody vedly řidiče Š. k náhlému snížení rychlosti jízdy.
Jinak řečeno, kdyby obviněný B. dostál svým povinnostem, do vozu Mitsubishi by
jím řízený autobus nenarazil a zůstalo by u „pouhého“ ohrožení jeho řidiče Š.
ze strany obviněného R., jež by samo o sobě mohlo být posouzeno jako přestupek;
trestně relevantní následek by ovšem nenastal.
Proto podle názoru ministra spravedlnosti Okresní soud v Chrudimi pochybil již
tím, že dovodil zavinění obviněného M. R. na způsobeném následku a uznal jej
vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák.
Krajský soud v Hradci Králové pak nedostál své přezkumné povinnosti, když
odvolání obviněného R. podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. října 2000, sp. zn. 10 To 342/2000, pokud jím bylo podle §
256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného F. B. (správně M. R.), byl v
neprospěch tohoto obviněného porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr.
řádu a § 256 tr. řádu a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, rovněž v
ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu ve vztahu k § 224 odst. 1, 2 tr. zák., podle §
269 odst. 2 tr. řádu napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a aby
zrušil i veškeré výroky týkající se obviněného M. R. z rozsudku Okresního soudu
v Chrudimi ze dne 22. května 2000, sp. zn. 2 T 135/2000, jakož i veškerá další
rozhodnutí, na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr.
řádu, eventuálně podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. řádu (ve znění novely
provedené zákonem č. 265/2001 Sb. – dále jen „tr. řádu“) přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána a které se týkají obviněného M. R. (§ 267 odst. 5 tr. řádu), v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k námitkám
obviněného M. R., které vznesl v průběhu veřejného zasedání Nejvyššího soudu,
ohledně zjišťování skutkového stavu věci v hlavním líčení konaném před soudem
prvního stupně (tyto však již byly vzhledem k tomu, že jsou opakovaně obviněným
vznášeny v rámci jeho obhajoby, předmětem přezkoumání Krajským soudem v Hradci
Králové k odvolání obviněného a Ústavním soudem k ústavní stížnosti podané
obviněným). K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona
napadeny, by pak Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona. Pouze
pokud by stížnost pro porušení zákona proti výroku o vině byla ministrem
spravedlnosti podána důvodně, Nejvyšší soud by v návaznosti na vytýkané vady
přezkoumal i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině
svůj podklad, bez ohledu na to, zda byla i oproti těmto výrokům podána stížnost
pro porušení zákona (§ 267 odst. 4 tr. řádu).
Jak vyplývá z toho, co bylo shora uvedeno, stížnost pro porušení zákona napadá
v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pouze výrok, kterým bylo podle §
256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného M. R., a v řízení, jež tomuto
zamítavému výroku předcházelo, pak napadá výrok o vině obviněného M. R.
trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., a to z
důvodů jednak nesprávného vymezení skutku, v kterém podle tvrzení stížnosti
pro porušení zákona není uveden popis způsobeného následku, který je uveden
pouze v části výroku týkajícího se obviněného F. B., a dále z důvodu, že
protiprávní jednání obviněného M. R. nevedlo ke vzniku škodlivého následku
(zranění poškozených), který byl výlučně důsledkem jednání obviněného F. B.,
totiž nárazu jím řízeného autobusu Karosa do vozidla Mitsubishi řízeného J. Š.,
odražení tohoto vozidla do protisměrné části vozovky a jeho náraz do vozidla
Fiat Brava řidičky A. V., jakož i následného vyjetí autobusu do prostoru mimo
vozovku. Podle stížnosti pro porušení zákona totiž k následku došlo až v
důsledku protiprávního nedbalostního jednání řidiče autobusu obviněného F. B.,
jenž byl povinen věnovat jízdě náležitou pozornost a jet nejvýše takovou
rychlostí, aby mohl zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Jednání
obviněného M. R. by tedy mohlo být samo o sobě posouzeno jenom jako přestupek.
Nejvyšší soud se především zabýval zásadní námitkou stížnosti pro porušení
zákona, která spočívá v tom, že protiprávní jednání obviněného M. R. nevedlo ke
vzniku škodlivého následku (zranění poškozených), který byl výlučně důsledkem
jednání obviněného F. B., tedy, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním
obviněného M. R. v rámci nehodového děje ve vztahu k způsobenému následku na
zdraví poškozených, který se projevil účinkem spočívajícím ve způsobení těžké
újmy na zdraví u A. V., která utrpěla otřes mozku, zhmoždění čelní oblasti a
zlomeninu pažní kosti vlevo s dislokací, jakož i blok krční páteře, vyžadující
si minimálně tříměsíční dobu léčení s podstatným omezením běžného způsobu
života, a dalším, byť méně závažným poškozením zdraví u ostatních poškozených,
a to u J. Š. pohmožděním krční páteře bez nutnosti vystavení pracovní
neschopnosti, J. B. kožním defektem po traumatu oblasti kolene pravé dolní
končetiny s minimální dobou léčení 2 měsíce, M. B. tržně-zhmožděnou ránou v
pravé nadočnicové krajině a zhmožděním hlavy, vyžadujícím si jednotýdenní dobu
léčení, B. B. pohmožděním hlavy v oblasti spánku vlevo vyžadujícím si též
minimálně jednotýdenní dobu léčení, A. V. pohmožděním a krevním výronem levého
bérce, jakož i pohmožděním levého předloktí s léčením do konce měsíce dubna
1999, A. P. pohmožděním čelní oblasti hlavy s jednotýdenní dobou léčby, P. S.
pohmožděním levého lokte a dolní části zad vpravo, pohmožděním bederní krajiny
vpravo, jakož i pohmožděním levé strany krku s léčením do 12. dubna 1999,
přičemž omezení pohybu přetrvávalo po dobu tří týdnů.
Okresní soud v Chrudimi svůj závěr o vině obviněného M. R. odůvodnil tím, že
bylo prokázáno, že obviněný svým riskantním předjížděním ohrozil ostatní
účastníky silničního provozu, což dovodil zejména z výpovědí svědků - řidiče
osobního automobilu Mitsubishi Pajero J. Š. a jeho spolujezdce J. B., dále
řidičky automobilu Fiat Bravo A. V., řidiče nákladního automobilu LIAZ J. H. a
dále i z posudku znalce z oboru doprava silniční a městská Ing. M. L., který
ve svém posudku mimo jiné uvedl, že v místě nehody by se tři automobily vedle
sebe na vozovku nevešly a že předjíždění na místě s nedostatečným výhledem do
dálky a s následným nouzovým zařazením zpět do kolony bylo riskantní. Z
protokolu o nehodě v silničním provozu soud prvního stupně správně zjistil, že
profil vozovky v místě nehody je mírně zvlněný. Okresní soud v Chrudimi proto
neuvěřil obhajobě obviněného M. R. o plynulém a bezproblémovém předjíždění
kolony vozidel bez omezení nebo ohrožení protijedoucího vozidla, kdy obviněný
dostatečně nezohlednil délku kolony, kterou chtěl předjíždět, navíc pak
nezohlednil ani šířku vozovky, jež neumožňovala bezpečný průjezd tří vozidel
vedle sebe a nepřihlédl ani k malé výhledové vzdálenosti. Vzhledem k tomu
Okresní soud v Chrudimi shledal jako primární příčinu dopravní nehody nesprávný
způsob předjíždění obviněného, který pak vyvolal adekvátní reakci řidiče
Mitsubishi Pajero a na ni navazující opožděnou reakci řidiče autobusu Karosa. K
uvedeným výchozím skutkovým závěrům, s kterými je třeba se ztotožnit, ničeho
nenamítal ani ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.
Krajský soud v Hradci Králové se ve svém rozsudku, jímž zamítl odvolání
obviněného M. R., s tímto hodnocením průběhu nehodového děje a příčinného
vztahu ztotožnil, když podle jeho názoru Okresní soud v Chrudimi zcela správně
uvádí, že prvotním negativním podnětem k vzniku nehodového děje bylo právě
jednání obviněného M. R., který hrubým porušením základních ustanovení pravidel
silničního provozu, riskantním a hazardérským chováním na vozovce v kritické
době vyvolal krizovou situaci a v souvislosti s tím i škodlivý následek.
Odvolací soud proto jak skutkové, tak i právní závěry učiněné nalézacím soudem
považuje za správné a důvodné, a proto pokud jde o podrobnosti odkazuje na
obsah odůvodnění napadeného rozsudku.
Řešení příčinné souvislosti právě v případech dopravních nehod je jednou z
nejdůležitějších otázek z hlediska posouzení viny obviněného, neboť je jedním
ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který
spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky
trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným
trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) k jeho
trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut
zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981
Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být
trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž
příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá
činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní
vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se
příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku
následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k
následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý
jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co
do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V trestním právu do
příčinnosti v širším smyslu zahrnujeme i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že
někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku.
Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak,
se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu.
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou
příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby
jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně
významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není
rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku
není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení
následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného
činu (viz „způsob provedení“ v § 3 odst. 4 tr. zák.).
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností,
nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má
povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti
apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u
trestného činu podle § 224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je
nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek
sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s
druhou příčinou (srov. č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Aplikujeme-li tyto obecné zásady na konkrétní posuzovaný případ, kdy z
provedeného dokazování, zejména z posudku znalce z oboru doprava silniční a
městská Ing. M. L., který ve svém posudku mimo jiné uvedl, že předjíždění
obviněného M. R. v místě nehody s nedostatečným výhledem do dálky s ohledem na
vypouklý podélný profil vozovky bylo riskantní (znalec hovoří přímo o
„kaskadérském předjíždění“), neboť by se zde tři auta vedle sebe nevešla,
přičemž došlo k odpovídající brzdné reakci řidiče Mitsubishi Pajero J. Š. a na
ní navazující opožděné reakci řidiče autobusu obviněného F. B., který
nereagoval včas ani na brzdová světla Mitsubishi Pajera (srov. č. l. 87 až 88
spisu), je třeba dospět k závěru, že jednání obviněného M. R. bylo nepochybně
zásadní a prvotní příčinou celého nehodového děje, zvláště když z protokolu o
nehodě v silničním provozu vyplývá, že profil vozovky v místě nehody je mírně
zvlněný. Okresní soud v Chrudimi totiž správně neuvěřil obhajobě obviněného M. R. o plynulém a bezproblémovém předjíždění kolony vozidel bez omezení nebo
ohrožení protijedoucího vozidla, kdy obviněný dostatečně nezohlednil délku
kolony, kterou chtěl předjíždět, ani šířku vozovky, jež neumožňovala bezpečný
průjezd tří vozidel vedle sebe, a nepřihlédl ani k nedostatečnému výhledu do
dálky pro bezpečné dokončení předjíždění. Vzhledem k tomu i Nejvyšší soud
shledává jako primární příčinu dopravní nehody nesprávný způsob předjíždění
obviněného M. R., který pak vyvolal adekvátní reakci řidiče Mitsubishi Pajero
J. Š. a na ni navazující opožděnou reakci řidiče autobusu F. B., která vedla k
nárazu ze zadu do automobilu Mitsubishi Pajero a jeho odhození do protisměru,
kde se tento střetl s protijedoucím osobním vozidlem zn. Fiat Brava řízeným
poškozenou A. V., dále následnému sjetí autobusu do pravého příkopu ve směru
jeho jízdy a shora uvedeným zraněním všech poškozených. Jinak řečeno bez
riskantního a nesprávného předjíždění kolony jedoucích vozidel ze strany
obviněného M. R. v době, kdy neměl dostatečný výhled do dálky, čímž porušil
tehdy platné ustanovení § 15 odst. 5 písm. a), b) pravidel silničního provozu
(vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „pravidla silničního provozu“), by nedošlo nejen
k adekvátní reakci J. Š. spočívající v brzdění jím řízeného vozidla Mitsubishi
Pajero až do jeho zastavení, ale ani k navazující opožděné reakci řidiče
autobusu Karosa F. B., která pak vedla k vlastnímu nárazu do automobilu
Mitsubishi Pajero a jeho odhození do protisměru, v důsledku čehož došlo k těžké
újmě na zdraví u poškozené A. V. a dalším zraněním shora uvedených poškozených. To znamená, že uvedené jednání obviněného M. R. bylo prvotní příčinou těchto
relevantních trestněprávních následků, ke kterým by jinak nedošlo, neboť J. Š. neměl žádnou jinou příčinu pro brzdění jím řízeného vozidla až do zastavení, a
proto by nebrzdil a v důsledku toho by ani nebyla potřebná adekvátní reakce
řidiče autobusu obviněného F. B.
Tento nehodový děj je třeba vyhodnocovat z
hlediska příčinného vztahu v celkovém navazujícím průběhu, kdy nelze vytrhávat
jednotlivé části tohoto děje, vzájemně je od sebe oddělovat a tím dospět k
podobným nesprávným závěrům, jaké činí ministr spravedlnosti v podané stížnosti
pro porušení zákona.
Jednání původně spoluobviněného F. B. nepřerušuje příčinnou souvislost jednání
obviněného M. R. a způsobených následků (účinků) na zdraví shora uvedených
poškozených, jak naznačuje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro
porušení zákona, kde uvádí, že „kdyby obviněný B. dostál svým povinnostem, do
vozu Mitsubishi by jím řízený autobus nenarazil a zůstalo by u „pouhého“
ohrožení jeho řidiče Š. ze strany obviněného R., jež by samo o sobě mohlo být
posouzeno jako přestupek; trestně relevantní následek by ovšem nenastal“ (str.
7 stížnosti pro porušení zákona).
Obecně totiž platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem
se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která
spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává
takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Jednání obviněného, i
když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou
následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby
(srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila
jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na
jednání pachatele (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Tak by tomu bylo tehdy,
pokud by nedošlo k bezprostřednímu pokračování nehodového děje spočívajícím v
opožděné reakci spoluobviněného F. B. na brzdění a zastavení před ním jedoucího
vozidla Mitsubishi Pajero, jako tomu bylo v posuzovaném případě, ale naopak k
přerušení řetězu příčin např. tím, že by řidič vozidla Mitsubishi Pajero J. Š.
zůstal stát na vozovce po zastavení i nadále, a to třeba z důvodu, aby se z
prožité události vzpamatoval a uklidnil se, aby se najedl anebo aby si očistil
okna a zpětná zrcátka před další jízdou apod., a k neadekvátní reakci řidiče
autobusu F. B. a nárazu do stojícího vozidla by proto došlo až s delším časovým
odstupem. O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo, což vyplývá nejen
z provedeného dokazování, zejména z výpovědi svědkyně A. V., která celou
situaci za jízdy sledovala a byla nakonec poškozenou (č. l. 112 až 113 spisu),
a z propočtů znalce Ing. M. L. včetně připojeného diagramu zobrazení předků
pohybu vozidel (č.l. 76 až 89 spisu), ale i z výpovědi samotného obviněného M.
R., který bezprostředně po svém zařazení a projetí obou protijedoucích vozidel
(Mitsubishi Pajero a autobusu Karosa) v době, kdy začal uskutečňovat svůj úmysl
předjet nákladní automobil LIAZ, za který se tzv. myškou zařadil, uslyšel ránu
a ve zpětném zrcátku uviděl kouř prachu, a proto zastavil své vozidlo asi ve
vzdálenosti 200 metrů od nehody (č. l. 95; srov. i fotodokumentaci připojenou
k protokolu o nehodě na č. l. 179 p. v. a 180).
Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 224 tr. zák. spolupůsobilo více
příčin (jednání více obviněných a poškozeného), je třeba hodnotit každou
příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost
pro následek, který z jednání obviněného nastal. Hodnotí-li se takto jednání
obviněného M. R., je třeba dospět k závěru, že jeho jednání spočívající v
riskantním a nesprávném předjíždění kolony jedoucích vozidel v době, kdy neměl
dostatečný výhled do dálky, čímž porušil tehdy platné ustanovení § 15 odst. 5
písm. a), b) pravidel silničního provozu, bylo již se shora podrobně uvedených
důvodů prvotní, základní a nejdůležitější příčinou celé dopravní nehody a tím i
popsaných relevantních trestněprávních následků na zdraví lidí. Navíc porušení
tehdy platného ustanovení § 15 odst. 5 písm. a), b) pravidel silničního provozu
bylo správně oběma soudy posouzeno jako závažné porušení důležité povinnosti,
která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť toto
porušení povinnosti řidiče motorového vozidla se zřetelem na jeho sílu,
rychlost a hmotnost může mít za následek vážnou dopravní nehodu a podle
všeobecné zkušenosti takový následek skutečně také často mívá (srov. č. 33/1972
Sb. rozh. tr.). Nakonec i v posuzovaném případě k závažné dopravní nehodě došlo.
Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku
trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem
trestného činu (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby
si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může
rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění
obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. č. 20/1981
i č. 50/1968 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k prokázané povaze jednání obviněného M.
R., kdy předjížděl na úzké vozovce, kde by se tři vozidla vedle sebe nevešla, a
v místě nehody s nedostatečným výhledem do dálky s ohledem na vypouklý podélný
profil vozovky, kdy takový způsob jízdy v koloně vozidel je třeba objektivně
hodnotit jako riskantní, je třeba dovodit, že si musel být vědom toho, že může
způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním zákonem,
ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Podle názoru
Nejvyššího soudu byla u něho splněna obě kritéria – subjektivní i objektivní -
vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti (ve smyslu § 4 písm. a/ tr.
zák.), která je požadována z hlediska trestného činu ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1, 2 tr. zák. při řízení motorového vozidla v hustém provozu, jakým
je jízda v koloně vozidel. Subjektivní kritérium je dáno i vzhledem k tomu, že
řídí motorová vozidla skupiny M od roku 1978 a skupiny B od roku 1986, přičemž
záznamy v jeho evidenční kartě řidiče od roku 1994 (pokuta 500 Kč pro rychlost,
malá dopravní nehoda – nedodržení bezpečné vzdálenosti a pokuta 500 Kč pro
porušení zákazu předjíždění) svědčí o sklonech k riskantnímu způsobu jízdy,
který byl i příčinou této posuzované dopravní nehody. Vzhledem ke všem těmto
skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. R. byl v případě
této nehody schopen vynaložit potřebnou míru opatrnosti, aby k nehodě nedošlo,
spočívající ve vyhodnocení celé situace tak, aby v místě dopravní nehody
nepředjížděl způsobem, jak to učinil, přičemž si byl i vědom možného vzniku
vážné dopravní nehody s následky na zdraví lidí při takovém způsobu
předjíždění, a proto je u něho dáno vedle prokázané příčinné souvislosti i
zavinění z vědomé nedbalosti, a to jak ve vztahu k jeho jednání, tak i k
způsobeným následkům na zdraví poškozených, a v neposlední řadě i k příčinné
souvislosti mezi jeho jednáním a uvedenými způsobenými následky.
Dále se Nejvyšší soud zabýval i dalším důvodem podání stížnosti pro porušení
zákona spočívajícím v tvrzeném nesprávném vymezení skutku ve výroku o vině
trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. v rozsudku
Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. května 2000, sp. zn. 2 T 135/2000
týkajícím se obviněného M. R., v kterém podle stížnosti pro porušení zákona
není uveden popis způsobeného následku, jenž je uveden pouze v části výroku
týkajícího se obviněného F. B. Jak vyplývá z výroku o vině trestným činem
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. u obviněného M. R. v
rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. května 2000, sp. zn. 2 T
135/2000 a v rámci něho vymezeného skutku, byl použit poněkud netradiční popis
skutku, který v jedné větě vymezuje celý skutkový děj ohledně obou obviněných
M. R. i F. B., který je uprostřed oddělen odstavcem a uvedením podtrženého
jména F. B., což však podle názoru Nejvyššího soudu není odděleným bodem či
samostatnou skutkovou větou platící jen pro tohoto posledně uvedeného
obviněného, ale zároveň i pokračováním skutkové věty ohledně obviněného M. R. s
uvedením vzniklých škod na automobilech i na zdraví zde vyjmenovaných
poškozených. Tomu závěru svědčí nejen skutečnost, že jde stále o jednu větu
(není tedy na konci skutkové části za jménem M. R. uvedena tečka, ale naopak
čárka), ale zejména skutečnost, že i v první části jediné skutkové věty jsou
důležité skutkové okolnosti významné i pro posouzení jednání obviněného F. B.,
které nejsou opakovány v části skutkové věty uvedené pod jménem F. B., a to
např. popis jednání obviněného M. R., které je významné pro posouzení reakce
obviněného F. B. (např. způsob a směr jeho jízdy), podrobný popis jednání
řidiče automobilu Mitsubishi Pajero J. Š. (např. o snižování rychlosti jízdy
při současném najíždění k pravému okraji vozovky), dále údaje o majitelce
automobilu Mitsubishi Pajero – poškozené L. K. apod. Navíc části skutkové věty
nejsou číslovány, jak je jinak obvyklé, jestliže se vztahují jen k některému z
obviněných, a teprve za celou skutkovou větou následují oddělené právní věty
ohledně obou obviněných a stejně oddělené právní kvalifikace, jež se vztahují k
celé skutkové větě, kterou je třeba na rozdíl od nich považovat za jedinou a
společnou pro oba obviněné, přičemž to, že se jméno obviněného F. B. objevuje
až po její první čtvrtině, je způsobeno tím, že až v tomto okamžiku zasáhl do
skutkového děje svým jednáním. Z těchto důvodů podle názoru Nejvyššího soudu
není správný závěr ministra spravedlnosti uvedený v odůvodnění stížnosti pro
porušení zákona, že skutková věta výroku o vině uvedeného rozsudku neobsahuje
popis způsobeného následku, neboť při tomto vyhodnocení skutkové věty, které
odpovídá znění výrokové části rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. května 2000, sp. zn. 2 T 135/2000, je tento následek, resp. účinek ve skutkové
větě týkající se i obviněného M. R. náležitě popsán. Proto Nejvyšší soud
neshledal porušení zákona v ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu.
Správnost tohoto
závěru Nejvyššího soudu je potvrzována i skutečností, že ani v odvolání proti
uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi, ani v ústavní stížnosti k
Ústavnímu soudu, které podával obviněný prostřednictvím svého obhájce proti
tomuto rozsudku, žádnou takovou vadu, kterou údajně shledal ministr
spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, nenamítal, což odpovídá
tomu, že i obviněný po celou dobu probíhajícího soudního řízení (v podstatě
stejné vymezení skutkové věty je obsaženo i v obžalobě – viz č. l. 236 spisu a
v trestním příkazu – viz č. l. 240 a 241 spisu) považoval skutkovou větu v
tomto směru za náležitě a dostatečně srozumitelně vymezenou.
Pouze pro úplnost je třeba uvést, že obviněný M. R. podal v této věci i ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 23. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS
712/2000 odmítl, přičemž konstatoval, že obecné soudy stěžovatele nezkrátily na
jeho ústavně zaručených právech, a proto byla ústavní stížnost jako zjevně
neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Ze všech těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud České republiky stížnost pro
porušení zákona důvodnou, zejména pokud namítala jednak nesprávné vymezení
skutkové věty výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, 2 tr. zák. v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi u obviněného M. R., a
jednak nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného M. R. a
následky relevantními z hlediska trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák., a to i z hlediska jeho zavinění k těmto obligatorním
znakům objektivní stránky tohoto trestného činu, a proto nemohl ani dovodit
porušení zákona napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, kterým
bylo odvolání obžalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22.
května 2000, sp. zn. 2 T 135/2000 podle § 256 tr. řádu zamítnuto, přičemž je
třeba zdůraznit, že nedošlo k porušení zákona, ani v řízení napadenému rozsudku
předcházejícímu. Proto Nejvyšší soud České republiky stížnost pro porušení
zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2002
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.