3 Tz 37/2018-21
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 v
senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Vladimíra
Jurky a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti ve prospěch obviněného J. S., proti pravomocnému rozsudku
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T 30/2015-373,
podle § 268 odst. 2 trestního řádu, § 269 odst. 2 trestního řádu a § 270 odst.
1 trestního řádu rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č.
j. 63 T 30/2015-373, v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. a v
řízení, které mu předcházelo,
byl porušen zákon
v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu ve vztahu k § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku
a ve vztahu k § 196 odst. 1 trestního zákoníku, a to v neprospěch obviněného
J. S.
Napadený rozsudek se v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV., v
části výroku o trestu, v níž byl J. S. odsouzen podle § 205 odst. 3 trestního
zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle § 56
odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, a v části výroku o
náhradě škody, mající svůj podklad ve výroku o vině pod bodem III., zrušuje.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T
30/2015-373, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání v bodě III. přečinu
krádeže podle § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a v bodě IV. přečinu
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl
podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena
povinnost nahradit poškozenému M. P. (bod III.) způsobenou škodu. Tímtéž
rozsudkem byl obviněný uznán vinným v bodě I. přečinem podvodu podle § 209
odst. 1 trestního zákoníku a v bodě II. pokračujícím přečinem podvodu podle §
209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byly uloženy samostatné souhrnné
nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11.
2016, č. j. 63 T 30/2015-373, a to proti části výroku o vině pod bodem III. a
IV., podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 trestního řádu stížnost
pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. S.
Jde-li o skutek uvedený pod bodem III., pak podle názoru stěžovatele si soud
neopatřil všechny potřebné a dostupné důkazy, aby mohl učinit přesvědčivý
skutkový a právní závěr o vině obviněného. Podstata skutku spočívala v tom, že
obviněný z garáže poškozeného, do které měl volný přístup za účelem práce na
zahradě domu, odcizil ke škodě poškozeného věci v celkové hodnotě nejméně
61.672 Kč. V přípravném řízení obviněný ke skutku nevypovídal, u hlavního
líčení uvedl, že nic neodcizil. Poškozený vypověděl, že obviněný pro něj
pracoval šest měsíců, měl přístup všude i do garáže. Pracoval u něj i pan J.,
který měl také všude přístup. Poškozený mluvil i o sousedech (bez uvedení
jména), kteří obviněného s věcmi, které se měly ztratit, viděli. Byl spatřen,
jak si odnáší tenisovou raketu, a dále také sousedi viděli, jak se ztracenou
motorovou pilou o dva baráky dále kácí strom. Svědek J. uvedl, že když se
zjistilo, že nějaké věci chybí, tak jej poškozený vyzval, aby s ním šel vedle k
sousedovi ob dvě řady, kdy jim soused řekl, že tam obviněný v odpoledních
hodinách řezal černožlutou pilou stromy. Černožlutou pilu měl přitom i
poškozený, a proto usoudil, že mohla být jeho.
Z uvedeného je podle stěžovatele patrné, že pro závěr o vině bylo klíčové
svědectví souseda o tom, že byl obviněný viděn, jak pracuje s pilou podobnou
té, která se ztratila poškozenému. Soud se však v tomto případě spokojil s
výpovědí poškozeného, resp. svědka J., kteří se o dané skutečnosti dozvěděli od
souseda a kteří tak v tomto ohledu vypovídali již jen z doslechu, namísto toho,
aby si obstaral původní důkaz a vyslechl přímo dotyčného souseda.
Stěžovatel dále okresnímu soudu vytknul, že časově umístil spáchání trestného
činu uvedeného pod bodem III. do doby od října 2014 do 6. 11. 2014, aniž by ve
svém rozhodnutí blíže odůvodnil, jak k tomuto časovému rozpětí dospěl. Ačkoliv
se vyslechnuté osoby k době spáchání činu vyjadřovaly pouze neurčitě, nalézací
soud příslušné svědky nevyzval, aby potřebný časový údaj zpřesnili.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem IV., kterého se měl obviněný dopustit od
června 2003 do 17. 11. 2014, a kvalifikovaného jako přečin zanedbání povinné
výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel namítl, že nebylo
spolehlivě prokázáno, že by se obviněný tohoto jednání skutečně dopustil. U
hlavního líčení obviněný uvedl, že za něj výživné platili rodiče, s nimiž byl
na tomto dohodnut. Pak byl ve výkonu trestu a tak peníze posílal. Dále
vypověděl, že se rodiče s jeho bývalou manželkou dohodli na podání trestního
oznámení s ohledem na to, že dům rodičů vykradl. Bývalá manželka obviněného při
výslechu potvrdila měsíční hrazení částky 2.000 Kč až 3.000 Kč od rodičů
obviněného. Podle svědkyně ale neplnili vyživovací povinnost za obviněného. Na
soud se neobrátila dřív proto, že mívala solidní plat a tak to neřešila.
Obviněnému nechce škodit, peníze by měl z morálního hlediska uhradit rodičům.
Z listinných důkazů vyplývá, že bývalá manželka podala na obviněného trestní
oznámení dne 17. 5. 2014 s tím, že výživné na syna neplatil nikdy. Ze zprávy
Vězeňské služby ČR je zřejmé, že při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody
nahlásil obviněný také vyživovací povinnost k synovi, od 10. 12. 2014 byl pak
ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen. Při hlavním líčení dne 16.
11. 2016 se jako listinný důkaz četl spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp.
zn. 4 T 42/2014, z něhož vyplynulo, že otec obviněného při hlavním líčení v
této věci dne 30. 6. 2014 uvedl, že syn má 15-ti letého kluka, že na něj
platili 3.000 Kč alimenty a že další trestní oznámení bude podávat bývalá
manželka obviněného.
Soud tedy podle stěžovatele své skutkové závěry učinil pouze na základě
výpovědi bývalé manželky obviněného, načež se nikterak nezabýval obhajobou
obviněného v tom směru, že za něj měli výživné platit jeho rodiče a že se
bývalá manželka s rodiči dohodla na trestním oznámení poté, co je vykradl.
Obhajoba obviněného přitom vyznívá vcelku logicky a tedy i věrohodně, zatímco
výpověď bývalé manželky k tomu, proč nepodala trestní oznámení již dříve,
příliš přesvědčivě nepůsobí. Soud měl tedy provést výslech rodičů obviněného,
event. v současné době i zletilého syna, kdy jejich výpovědi představují oproti
výpovědi bývalé manželky původní důkaz, jemuž je třeba dát vždy přednost.
Ze shora popsaného je podle stěžovatele patrné, že Okresní soud v Ústí nad
Labem se důsledně neřídil § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nezjistil skutkový
stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí
ve věci samé.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že
rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T
30/2015-373, byl v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. v
neprospěch obviněného J. S. porušen zákon v § 2 odst. 5, 6 trestního řádu ve
vztahu k § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a ve vztahu k § 196 odst. 1
trestního zákoníku, podle § 269 odst. 2 trestního řádu napadenou část výroku o
vině pod bodem III. a pod bodem IV. rozsudku zrušil a dále zrušil tu část
výroku o trestu, v níž byl J. S. odsouzen podle § 205 odst. 3 trestního
zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle § 56
odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, jakož i tu část
výroku o náhradě škody, mající svůj podklad ve výroku o vině pod bodem III., a
dále aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 270 odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
Podle § 2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v
souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti
stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání
obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat
všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v
trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran
stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž
se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na
podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je
povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám
doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Smyslem zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností je především
zajistit pravdivé zjištění skutkového stavu věci, včetně vypátrání a usvědčení
skutečného pachatele trestného činu, a současně ochránit nevinné osoby proti
riziku odsouzení, při respektování lidské důstojnosti. Skutkové informace
tvořící základ soudního rozhodnutí, bývají vždy ovlivněny určitou nejistotou,
pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací. Přesto je třeba usilovat
alespoň o dosažení tzv. praktické jistoty o souladu učiněných zjištění s
objektivní realitou. Skutkový základ rozhodnutí soudu tak musí být bezpečně
zjištěn mimo důvodnou pochybnost, tedy takovou, která u soudce po pečlivém,
objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů nezpůsobí jeho
nerozhodnost v závěru, že se konkrétní skutečnost naplňující znak trestného
činu stala, a že by tedy nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině
obviněného. Požadavek jistoty skutkového zjištění bez důvodných pochybností
podstatně zvyšuje autoritu práva, poněvadž rozsudek opřený pouze o
pravděpodobnostní zjištění viny nemá náležitou morální váhu a nemůže být
společností hodnocen jako akt spravedlnosti.
Zásada volného hodnocení důkazů je základním předpokladem pro zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí
orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k
jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu
při hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam.
Zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu) však vyžaduje, aby orgány
činné v trestním řízení použily k dokazování v první řadě důkazů původních,
protože každý zprostředkující článek přináší riziko oslabení informační hodnoty
důkazu. Soud musí zjišťovat rozhodné skutečnosti z pramene nejbližšího těmto
skutečnostem proto, že čím je pramen vzdálenější od zjišťované skutečnosti, tím
vzrůstá nebezpečí nepřesnosti a zkomolení, a naopak čím je pramen bližší
skutečnosti, tím je spolehlivější. Z tohoto důvodu se soud nesmí spokojit např.
s tzv. svědectvím z druhé ruky, když je možno vyslechnout svědka původního,
který dokazovanou událost bezprostředně sledoval. Splnění požadavku zjistit
nejbližší pramen dokazované události zajišťuje i povinnost zjišťovat, odkud
svědek zvěděl okolnosti jím uvedené (§ 101 odst. 2 poslední věta trestního
řádu). Jen takové zjištění, k němuž dospěly orgány činné v trestním řízení po
dokazování provedeném v dostatečné kvalitě, v potřebném rozsahu a za dodržení
všech zákonných požadavků, může vést ke správnému, spravedlivému a
přesvědčivému rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci nalézací soud takto nepostupoval. Ve vztahu ke skutku pod
bodem III. napadeného rozhodnutí učinil závěr o vině obviněného v podstatě
pouze na základě výpovědi poškozeného, který však sám obviněného odcizit
předmětné věci neviděl. Odkazoval toliko na sdělení sousedů, kteří údajně
viděli obviněného odnášet tenisovou raketu a rovněž používat ztracenou
motorovou pilu ke kácení stromů v okolí. Výpověď poškozeného v obecné rovině
podpořil svědek J., který však také odkazoval pouze na sdělení sousedů.
Obviněný odmítl, že by se vytýkaného jednání dopustil. Přestože se nabízelo
provedení výslechu souseda či sousedů, kteří měli vidět obviněného nakládat s
odcizenými věcmi, opřel soud své závěry pouze o důkazy odvozené, nutně zatížené
nepřesností, zkreslením a nemožností náležitého posouzení jejich hodnověrnosti.
Tím, že si soud za dané důkazní situace neopatřil klíčové původní důkazy
pramenící z výpovědí sousedů, nejenže nepostupoval v souladu se zásadou
bezprostřednosti, ale rovněž se zásadami zjištění skutkového stavu bez
důvodných pochybností a volného hodnocení důkazů. Skutkový stav věci, k němuž
tímto způsobem soud dospěl, nemohl být založen na praktické jistotě a prost
důvodných pochybností. Rozhodnutí soudu je z těchto důvodů nepřesvědčivé a
vyvolává pochybnosti o jeho správnosti a spravedlivosti.
Ve vztahu k tomuto skutku je třeba přisvědčit stěžovateli i v tom, že soud
žádným způsobem blíže neupřesnil časové umístění skutku do doby od října 2014
do 6. 11. 2014. Tato otázka má přitom zásadní význam při úvahách o uložení
případného souhrnného trestu ve vztahu k věci Okresního soudu v Ústí nad Labem
sp. zn. 4 T 42/2014, ve které byl odsuzující rozsudek vyhlášen 1. 9. 2014. Při
hlavním líčení obviněný uvedl, že pro poškozeného pracoval tři měsíce v roce
2014, poškozený vypověděl, že pro něj obviněný pracoval asi šest měsíců, a
svědek J. hovořil o třech měsících přes letní sezonu. Související závěry soudu
tak dosud nemají náležitý podklad v provedeném dokazování.
Principiálně shodné pochybení ve vztahu k přístupu k přímým a odvozeným důkazům
lze nalézt i v případě skutku pod bodem IV. rozsudku nalézacího soudu. V tomto
případě se klíčovou otázkou pro posouzení viny obviněného stalo především
zjištění, jaký byl důvod placení peněžních příspěvků ve výši odpovídající
soudem stanovenému výživnému obviněného ze strany jeho rodičů a zda se na tomto
způsobu placení výživného s rodiči skutečně domluvil. Také zde vycházel soud
pouze z odvozeného důkazu, konkrétně výpovědi svědkyně M. S. Soud měl
nepochybně přistoupit přímo k výslechu rodičů obviněného, event. v současné
době i zletilého syna obviněného, neboť by si tím učinil ucelenější pohled na
věc s možností lepšího posouzení věrohodnosti jednotlivých výpovědí stojících
proti sobě. Ani v tomto případě nelze hovořit o spolehlivém zjištění skutkového
stavu, o němž by nebyly důvodné pochybnosti.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 63 T
30/2015-373, v části výroku o vině pod bodem III. a pod bodem IV. a v řízení,
které mu předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. S. v § 2
odst. 5, 6 trestního řádu ve vztahu k § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a ve
vztahu k § 196 odst. 1 trestního zákoníku, a podle § 269 odst. 2 trestního řádu
zrušil napadený rozsudek v části výroku o vině pod bodem III. A pod bodem IV.,
v části výroku o trestu, v níž byl J. S. odsouzen podle § 205 odst. 3
trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho
výkon podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s dozorem, a v
části výroku o náhradě škody, mající svůj podklad ve výroku o vině pod bodem
III. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 270 odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Ústí
nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 270 odst. 4 trestního řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem
přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší
soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud
nařídil. Jde v podstatě o to, aby soud u rozhodných dokazovaných skutečností
doplnil dokazování o původní důkazy, konkrétně nejméně výpověď souseda či
sousedů u skutku pod bodem III. a výpovědi rodičů obviněného v případě skutku
pod bodem IV. Současně bude třeba, aby u skutku pod bodem III. případně
náležitě odůvodnil svůj závěr ohledně doby spáchání činu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu