3 Tz 42/2000
U S N E S E N Í
Předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky rozhodl dne 6. června 2000 v trestní věci obviněného P. D., nar. 17. 1. 1956, o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce, t a k t o :
Podle § 151 odst. 3 tr. ř. per analogiam u r č u j i obhájkyni Mgr. Ing. R. D. advokátce, odměnu a náhradu hotových výdajů
I.
1) za převzetí a přípravu obhajoby.....................................1.000,- Kč,
2) za účast při veřejném zasedání dne 13. 4. 2000.............1.000,- Kč,
t. j. 2.000,- Kč, a po snížení o 10% činí odměna celkem 1.800,- Kč.
II.
3) za dva úkony právní služby náhrada hotových výdajů celkem 150,- Kč.
III.
Výše odměny a náhrady hotových výdajů činí celkem. 1.950,- Kč (slovy: jedentisícdevětsetpadesát korun)
Ve shora označené věci byla Mgr. Ing. R. D. ustanovena obhájkyní obviněného P. D. z důvodu uvedeného v ustanovení § 275 odst. 2 tr. ř. v řízení o stížnosti pro porušení zákona ohledně trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.
Po skončení řízení o stížnosti pro porušení zákona obhájkyně uplatnila nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů ve shora uvedené výši, a to za dva úkony právní služby a náhradu nákladů za tyto dva úkony stanovené paušální částkou.
Předseda senátu Nejvyššího soudu přezkoumal uplatněný nárok a shledal jej plně opodstatněným, neboť je v souladu s ustanovením §§ 7, 10 odst. 3 písm. b), 11 odst. 1 písm. b), g), 13 odst. 3 a § 15a vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb.
Odměna ustanovené obhájkyně tedy představuje celkem částku 1.800,- Kč a náhrada hotových výdajů částku 150,- Kč, celkem jí tedy náleží částka 1.950,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. června 2000
Předseda senátu:
JUDr.Antonín Draštík
Z ustanovení § 231 odst. 1 tr. ř. se podává, že pokud mimo hlavní líčení vyjde najevo některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. odůvodňujících v hlavním líčení zastavení trestního stíhaní podle § 223 odst. 1 tr. ř., pak soud i mimo hlavní líčení rozhodne o zastavení trestního stíhání.
Podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí být zastaveno trestní stíhání, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.
Rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (uveřejněna pod č. 20/1998 Sb.) bylo v čl. I písm. a) nařízeno, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro trestné činy spáchané úmyslně přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky.
Z čl. IV odst. 1 této amnestie mimo jiné vyplývá, že ustanovení čl. I se nevztahuje jednak na osoby, které kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto rozhodnutí, byly v posledních deseti letech přede dnem tohoto rozhodnutí odsouzeny k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo které byly v posledních deseti letech propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody za takový trestný čin, pokud se na ně nehledí, jako by odsouzeny nebyly, jednak na taxativně vyjmenované trestné činy, mezi nimiž není ovšem uveden trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák.
V souladu s revizním principem zakotveným pro řízení o stížnosti pro porušení zákona v ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř. se Nejvyšší soud předně zabýval přezkoumáním všech výroků napadeného rozsudku týkajících se obviněného Pˇ. . Přitom shledal, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou ve všech směrech správná úplná a mají dostatečnou oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení. Právní posouzení věci odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a zákonu. Rovněž uloženému trestu nelze nic vytknout, neboť odpovídá kriteriím naznačeným v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Dále lze konstatovat, že i řízení, jež předcházelo vyhlášení rozsudku obvodním soudem v hlavním líčení dne 4. 11. 1994, nevykazuje žádné závady.
Z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ministr spravedlnosti ve skutečnosti namítá, že k nesprávnému postupu obvodního soudu došlo až v době po vyhlášení napadeného rozsudku. Nejvyšší soud se tedy musel zabývat tím, zda je vůbec přípustné vytýkat ve stížnosti pro porušení zákona vady řízení, které nastaly v postupu příslušného orgánu činného v trestním řízení až poté, co již bylo napadené rozhodnutí učiněno (vyhlášeno, vydáno), pokud nastaly v době před jeho právní moci, a zda je Nejvyšší soud vůbec oprávněn podrobit svému přezkumu řízení předcházející pravomocnému rozhodnutí i z hlediska takových vad, které nastaly až po učinění napadeného rozhodnutí.
Podle § 216 odst. 1 tr. ř. je ministr spravedlnosti oprávněn podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
Podle § 267 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumá jak správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, tak i správnost řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo.
Jestliže napadeným rozhodnutím ve smyslu výše uvedených ustanovení může být jedině rozhodnutí, které nabylo právní moci, pak též řízením, které mu předcházelo, je nejen ta část řízení, která probíhala do okamžiku, než bylo rozhodnutí učiněno (např. jeho vyhlášením), nýbrž i ta část řízení, která probíhá poté, tj. až do právní moci rozhodnutí. Je zřejmé, že tuto část řízení nelze vyloučit z přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu, neboť jde o součást řízení předcházející pravomocnému rozhodnutí, jež může mít vliv na správnost rozhodnutí. I poté, co bylo rozhodnutí učiněno, až do okamžiku, kdy rozhodnutí nabude právní moci, ve věci nadále probíhá řízení, neboť mohou nastat procesní situace, které budou vyžadovat patřičné procesní úkony (procesní činnost) ze strany orgánů činných v trestním řízení (např. v posuzované věci vyvstala nutnost posoudit použití amnestie). Též tato část řízení je nedílnou součástí celého řízení předcházejícího pravomocnému rozhodnutí, jež je napadeno stížností pro porušení zákona. Ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 a § 267 odst. 1 tr. ř. je řízením, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona a které podléhá přezkumnému oprávnění Nejvyššího soudu, celé řízení předcházející tomuto rozhodnutí, tj. od jeho zahájení až do okamžiku právní moci napadeného rozhodnutí, byť použití jen jazykového výkladu těchto ustanovení by mohlo nasvědčovat závěru opačnému.
S ohledem na výše uvedené závěry se tak Nejvyšší soud mohl zabývat podanou stížností pro porušení zákona, která dokladovala nesprávnost rozhodnutí obvodního soudu takovou vadou řízení, k níž došlo až v době po vyhlášení napadeného rozsudku.
I když podaná stížnost pro porušení zákona napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1994 sp. zn. 2 T 55/93, ve skutečnosti podstatu pochybení obvodního soudu spatřuje v tom, že neučinil žádný úkon k aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Nejvyšší soud se v tomto směru s podanou stížností pro porušení zákona plně ztotožnil. K pochybení na straně obvodního soudu došlo až v řízení po vyhlášení napadeného rozsudku v tom, že obvodní soud nechal bez povšimnutí ten fakt, že trestní stíhání obviněného nebylo ke dni 3. 2. 1998 pravomocně skončeno a že obviněný nebyl vyloučen z dobrodiní této amnestie. Poněvadž nařízení prezidenta republiky o zastavení trestního stíhání při splnění dalších stanovených podmínek bezpodmínečně zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení, bylo povinností obvodního soudu posoudit, zda podmínky pro postup podle čl. I písm. a) této amnestie jsou splněny, či nikoliv. Obvodní soud pro Prahu 4 však namísto toho i v době po 3. 2. 1998 nesprávně pokračoval v doručování opisu písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 4 přitom v souvislosti s doručováním rozsudku zjistil (č. l. 80 spisu), že z opisu rejstříku trestů obviněného P. D. ze dne 3. 11. 1998 vyplývá, že obviněný dosud nebyl soudně trestán. Stejné zjištění učinil i Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Za situace, kdy napadený rozsudek nebyl ke dni 3. 2. 1998 v právní moci, bylo povinností obvodního soudu postupovat tak, jak to uložil prezident republiky v čl. I písm. a) citovaného rozhodnutí o amnestii. To znamená, že Obvodní soud pro Prahu 4 měl postupem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněného P. D. pro skutek, jenž byl předmětem podané obžaloby bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 1993 sp. zn. 2 Pv 2117/93, když tomuto postupu nebránil ani čl. IV odst. 1 amnestijního rozhodnutí, neboť nebyla zjištěna žádná překážka, která by v tomto případě vylučovala použití amnestie prezidenta republiky.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona, ke kterému došlo v řízení, jež předcházelo pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1994 sp. zn. 2 T 55/93 ve výše již citovaných ustanoveních v neprospěch obviněného P. D., dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a současně zrušil též všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pokud jde o další postup, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že věc byla ve všech směrech řádně objasněna a je zřejmé, že je zcela na místě použití amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Proto Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám ve věci tak, že trestní stíhání obviněného P. D. pro skutek popsaný v podané obžalobě bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 1993 sp. zn. 2 Pv 2117/93 zastavil.