3 Tz 42/2024-25
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2024 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Koláře a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, a rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, byl porušen zákon, a to v obou případech v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného J. M.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, zrušují. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 21/92.
III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Hradec Králové (dále jen „Vojenský obvodový soud Hradec Králové“) ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, který téhož dne nabyl právní moci, byl obviněný J. M. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též jen „tr. zák.“), ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tak, že dne 17. 6. 1987 do 10:00 hodin a ani do 24 hodin poté úmyslně nenastoupil na vojenské cvičení k v. ú. XY, jak mu bylo stanoveno povolávacím rozkazem OVS Chrudim č. C 816106, a to proto, že toto cvičení vykonat nechtěl.
Za to mu byl podle § 269 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do první nápravně výchovné skupiny, a dále podle § 47 odst. 2 tr. zák. trest ztráty vojenské hodnosti.
2. Na základě návrhu obviněného ze dne 11. 9. 1990 bylo následně provedeno řízení v režimu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o soudní rehabilitaci“).
3. Usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, byl shora citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušen pouze ve výroku o trestu odnětí svobody, a to při současném zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Obviněný podal proti tomuto usnesení stížnost, na jejímž podkladě bývalý Vyšší vojenský soud Tábor (dále jen „Vyšší vojenský soud Tábor“) rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91 tím způsobem, že výrok usnesení soudu prvního stupně doplnil tak, že „v přezkoumávaném rozsudku sp. zn. 2 T 121/87 se zrušuje též výrok o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a ztrátě vojenské hodnosti“.
4. V návaznosti na to pak ve věci znovu rozhodoval Vojenský obvodový soud Hradec Králové, který svým rozsudkem ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 123/90, obviněnému při nezměněném výroku o vině (z rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87) nově uložil podle § 269 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vyšší vojenský soud Tábor zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 21/92.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5. Proti shora specifikovaným usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. ř. (dále též jen „stížnost“), a to ve prospěch obviněného J. M. s tím, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení zákona v § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák.
6. V odůvodnění stížnosti ministr spravedlnosti nejprve připomněl, že ponechání výroku o vině obviněného z rozsudku Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, bez jakékoli změny bylo dotčenými soudy odůvodněno jen stručně s poukazem na to, že v daném případě nešlo o provokaci ze strany StB a vina byla náležitě prokázána. Po odcitování částí relevantních právních předpisů zdůraznil, že oba soudy při svém rozhodování ignorovaly zejména ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Konkrétně opomněly aplikovat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl publikován vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí Československé socialistické republiky ze dne 10. 5. 1976, pod č. 120/1976 Sb. s účinky ratifikace ke dni 26. 3. 1976, a který byl v době předmětného trestního řízení, jakož i následného rehabilitačního řízení a řízení o uložení nového trestu, nedílnou součástí tuzemského právního řádu. Podle čl. 18 citovaného mezinárodního paktu má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo v sobě zahrnuje svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předepisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných. Současně podle čl. 32 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, platilo, že svoboda vyznání je zaručena a každý může vyznávat jakoukoliv náboženskou víru nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.
7. S odkazem na výše uvedenou právní úpravu je podle ministra spravedlnosti zřejmé, že obviněný J. M. svým jednáním jednoznačně sledoval uplatnění svých občanských práv a svobod zaručených ústavou, jakož i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Jeho jednání přesto bylo vyhodnoceno jako trestné a posouzeno jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Takové odsouzení nepochybně bylo v rozporu s mezinárodním právem. Nezákonnost nebyla následně napravena ani po změně společenských a politických poměrů v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Vojenský obvodový soud Hradec Králové a Vyšší vojenský soud Tábor rozhodly pouze o zrušení výroku o trestu, přičemž v konečné fázi byl obviněnému místo nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu ztráty vojenské hodnosti uložen podmíněný trest odnětí svobody.
8. Obviněný se zjevně nechtěl účelově vyhnout vojenskému cvičení, nýbrž sledoval uplatnění svého ústavně zaručeného práva na svobodu náboženského vyznání, jakož i uplatnění zákazu donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznání a náboženství podle vlastní volby, jak se k tomu zavázala Československá socialistická republika v roce 1976 ratifikací Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Argumentace obviněného odkazující na jeho náboženské vyznání se v předmětném řízení objevuje od samého začátku. Již v původním trestním řízení to uváděl na svoji obhajobu s tím, že je členem Svědků Jehovových a vzhledem k tomu není schopen vzít do ruky zbraň a tímto způsobem vykonávat vojenskou službu. Taková víra obviněného byla ovšem známá již z doby před spácháním předmětného činu, a to i navenek, což vyplývá např. ze zprávy o pověsti obviněného podané Místním národním výborem v Luži, tehdejším zaměstnavatelem obviněného, jakož i místně příslušným oddělením Sboru národní bezpečnosti.
9. Lze tedy mít za nepochybně prokázané, že obviněný byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, uznán vinným trestným činem podle § 269 odst. 1 tr. zák., ačkoli soudu byla nesporně známa výše uvedená okolnost náboženského přesvědčení a svědomí obviněného, která mu bránila v nastoupení vojenské služby z důvodu jeho svědomí a víry. Jednalo se o skutečnost, která v době vydání odsuzujícího rozsudku požívala právní ochrany deklarované právním řádem Československé socialistické republiky. Došlo tak k porušení zákona v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., když jednání obviněného nemohlo být trestným činem. Totožné porušení zákona, včetně porušení ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci, lze rovněž přiřknout postupu „rehabilitačních soudů“ a jejich rozhodování. Ani tyto soudy žádným způsobem nehodnotily, že posuzované jednání obviněného bylo československými trestními zákony prohlášeno za trestné v rozporu s mezinárodním právem a tomuto právu zjevně odporovalo trestní stíhání a potrestání obviněného. Žádným způsobem nebyl naplněn účel zákona o soudní rehabilitaci, když dotčené soudy omezily své úvahy pouze na aplikaci nejbližších hmotněprávních a výhradně vnitrostátních právních předpisů, které však izolovaly od mezinárodně garantované a do tuzemského právního řádu inkorporované a tedy nadřazené právní úpravy. Došlo tak k porušení zákona v neprospěch obviněného v průběhu všech relevantních řízení ve věci a tuto nezákonnost lze zhojit pouze mimořádným opravným prostředkem ve formě stížnosti pro porušení zákona.
10. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, byl v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil obě tato rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 123/90, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 21/92, a v souladu s ustanovením § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že tuto považuje za důvodnou a souhlasí i s návrhem ministra spravedlnosti, jak by měl Nejvyšší soud rozhodnout. Kromě tuzemských právních předpisů a mezinárodních smluv zmíněných ministrem v souvislosti s posouzením této věci odkázal též na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a obecně také na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Zdůraznil, že napadená soudní rozhodnutí jsou v přímém protikladu k právnímu názoru, který ve více věcech vyslovil Ústavní soud, přičemž uvedl konkrétní příklady. Za ještě podstatnější označil skutečnost, že stížnost pro porušení zákona odpovídá zavedené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Také zde obhájce uvedl konkrétní příklady několika podle něj relevantních rozhodnutí citovaného soudu. Závěrem vyslovil souhlas s názorem, že nápravu lze v daném případě zjednat pouze cestou mimořádného opravného prostředku v podobě stížnosti pro porušení zákona, přičemž rehabilitační řízení poté bude třeba zopakovat. Toto řízení však nemůže provést v současné době již neexistující Vojenský obvodový soud Hradec Králové, nýbrž je to povinností jeho nástupce – Okresního soudu v Hradci Králové.
12. Nejvyšší státní zástupce se k ministrem podané stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Posouzení stížnosti pro porušení zákona
13. Předně je třeba uvést, že ačkoli by se z textu na první straně stížnosti mohlo zdát, že tato směřuje pouze proti usnesení Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, coby soudu stížnostního, tak z celého následujícího znění daného mimořádného opravného prostředku (včetně návrhu, jak by měl Nejvyšší soud podle ministra spravedlnosti rozhodnout) je evidentní, že ze shodných důvodů je napadáno i bezprostředně předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. usnesení Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90. Napaden naopak nebyl původní odsuzující rozsudek posledně jmenovaného soudu ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87. Stížnost směřuje výslovně jen proti „rehabilitačním rozhodnutím“ citovaných soudů z let 1991 – 1992.
14. Takto vymezeným obsahem stížnosti pro porušení zákona byl Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán (§ 267 odst. 1, 3 tr. ř.). Přezkoumal proto zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Shledal přitom, že jde o stížnost důvodnou. Napadenými rozhodnutími soudů skutečně byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. M.
15. S ohledem na ustanovení § 275 odst. 1 tr. ř. projednání stížnosti pro porušení zákona za daného stavu nijak nebránila skutečnost, že obviněný v mezidobí zemřel.
16. Při posuzování této trestní věci musel Nejvyšší soud vycházet z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době, kdy dotčené soudy ve věci rozhodovaly, zároveň však i z principů demokratického právního státu.
17. V souvislosti s tím, jakou optikou je nutno nazírat na řešenou problematiku, je potřebné zmínit některá dřívější rozhodnutí Ústavního soudu. Ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, Ústavní soud k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona mj. uvedl, že pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal § 267 odst. 3 trestního řádu tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích. Ústavní soud zároveň ve více svých rozhodnutích zdůraznil, že v někdejším komunistickém režimu bylo zcela běžné, že jednání, které bylo realizací svobody projevu, vyznání či jiného základního práva (svobody) jednotlivce, bylo postihováno jako běžný kriminální čin.
18. V jiném nálezu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, se Ústavní soud specificky vyjádřil k otázce svobody svědomí, a to mj. tak, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí.
Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost.
Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti… Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu.
Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).
19. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.) je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
20. Podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
21. Svobodu vyznání, myšlení a svědomí obecně garantovala i tuzemská právní úprava účinná v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku nad obviněným J. M., tedy v roce 1987 - viz ministrem spravedlnosti zmíněný čl. 32 tehdejší ústavy (ústavního zákona č. 100/1960 Sb., ve znění pozdějších předpisů), resp. čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (publikovaného vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.).
22. Ustanovení trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), na jehož základě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestné, znělo v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku takto: „§ 269 Nenastoupení služby v ozbrojených silách [Úmyslné nenastoupení služby]: 1) Kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. 2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za branné pohotovosti státu“.
23. Primárním účelem trestního zákona v tehdejší době zjevně bylo chránit společenské a státní zřízení a socialistické vlastnictví, a až poté případně i práva a oprávněné zájmy občanů. O tom svědčí jak tehdy účinné znění § 1 trestního zákona, tak i důvodová zpráva k tomuto zákonu, kde bylo mj. uvedeno: „Osnova trestního zákona je zaměřena k ochraně společenského a státního zřízení Československé socialistické republiky a socialistického vlastnictví, jakož i práv a oprávněných zájmů občanů. Při poskytování ochrany těmto zájmům se plně uplatňují zásady socialistického humanismu. Humanismus socialistické společnosti v oboru trestního práva záleží v tom, že volba prostředků a způsobů ochrany společenského řádu, upevňování socialistické zákonnosti, stanovení trestů porušovatelům právního pořádku se řídí vysokými morálními principy socialistické společnosti. Z nich vyplývá i použití přísných trestů vůči osobám dopouštějícím se trestných činů z nepřátelství k socialistickému státnímu zřízení a vůči osobám vážně porušujícím pravidla socialistického soužití nebo snažícím se žít na úkor společnosti“.
24. Ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v době vydání soudních rozhodnutí napadených nynější stížností pro porušení zákona znělo: 1) Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. 2) Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
25. Podle § 14 odst. 1 písm. d) téhož zákona zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznám trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
26. Na podkladě kompletního spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona odpovídají skutečnosti. O tom, že v projednávaném případě byla důvodem odepření vojenské služby víra obviněného, resp. jeho svědomí, které mu bránily „vzít do ruky zbraň“, není pochyb. Je to jasně zachyceno na více místech trestního spisu Vojenského obvodového soudu Hradec Králové, sp. zn. 2 T 121/87 – viz např. odůvodnění usnesení o vzetí obviněného do vazby (č. l. 7-8), zprávy Sboru národní bezpečnosti, OO VB Skuteč a Místního národního výboru v Luži (č. l. 11/2 a 11/3), protokol o výslechu obviněného na Vojenské obvodové prokuratuře Hradec Králové (č. l. 13 p.v. a 14 p.v.), protokol o výslechu svědka J. L. (č. l. 20), záznam o pohovoru s obviněným na Okresní vojenské správě Chrudim (č. l. 29-30) aj. To následně našlo odraz i v odůvodnění návrhu na podání obžaloby (č. l. 54-56), samotné obžalobě (č. l. 58-60) a nakonec i v odsuzujícím rozsudku (č. l. 69-71).
27. Rozsudek Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 13. 8. 1987, sp. zn. 2 T 121/87, jakož i následující „rehabilitační“ usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 29. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 72/91, je třeba považovat za rozhodnutí nesprávná a nezákonná, neboť nerespektovala principy demokratické společnosti garantující právo jednotlivce na svobodu svědomí. Pokud obviněný odmítl nastoupit k vojenskému útvaru a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení, pak tímto svým jednáním (jež bylo diktováno jeho svědomím) pouze uplatňoval své základní právo na svobodu vyznání zaručené ústavou z roku 1960. Přestože tato ústava ve svém čl. 32 odst. 1 výslovně deklarovala svobodu vyznání, tak ji zároveň v druhém odstavci téhož ustanovení nepřípustně omezovala: „Náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem“. Umožňovala tedy ústavním zákonem garantované právo jednotlivce omezit předpisem nižší právní síly – „obyčejným“ zákonem. Obecně deklarovanou svobodu vyznání citovaná ústava fakticky popírala i ve svém čl. 37 odst. 2, kde mj. stanovila každému občanovi povinnost vykonávat službu v ozbrojených silách. V době, kdy se měl obviněný dopustit protiprávního jednání, tuzemský právní řád (na rozdíl od doby pozdější, kdy již v naší společnosti nastaly demokratické změny) neumožňoval žádnou alternativu k výkonu vojenské služby pro případ, kdy by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodů svého náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Jak už bylo naznačeno, „staré právo“ je nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tj. především s respektem k základním právům chráněným aktuálním českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo jednotlivce na svobodu svědomí garantované v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
28. V posuzovaném případě Vojenský obvodový soud Hradec Králové v roce 1987 pochybil při posuzování trestní odpovědnosti obviněného, když nevzal v potaz, že tento předmětným skutkem pouze realizoval svá základní práva a svobody, a tudíž se nemohlo jednat o čin trestný. Téhož pochybení se později jmenovaný soud a Vyšší vojenský soud Tábor dopustily i v letech 1991 – 1992 při rozhodování v rámci rehabilitačního řízení. V rozporu s výše uvedenými principy ponechaly v odsuzujícím rozsudku beze změny výrok o vině obviněného a změnily (zmírnily) pouze výrok o trestu. Tím došlo ke zřejmému porušení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Čin obviněného J. M. byl tehdejším československým trestním zákonem prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo i jeho trestní stíhání a potrestání.
IV. Způsob rozhodnutí
29. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usneseními, jež byla napadena stížností ministra spravedlnosti, byl porušen zákon, a to v obou případech konkrétně v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.
30. Protože k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného, musel Nejvyšší soud dále postupovat podle § 269 odst. 2 tr. ř. Obě napadená rozhodnutí proto zrušil. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 věty čtvrté tr. ř. byla současně zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Takovými rozhodnutími jsou zejména rozsudek Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 12. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 123/90, a na něj navazující usnesení Vyššího vojenského soudu Tábor ze dne 16. 4. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 21/92.
31. Okresnímu soudu v Hradci Králové pak Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc znovu (v režimu zákona o soudní rehabilitaci) v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
32. V souladu s ustanovením § 274 odst. 3 písm. a) Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek