3 Tz 57/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 22. května 2001 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. V., proti rozsudku
Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 13 T 343/96 a rozhodl t
a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu Praha -východ ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. 13 T
343/96, byl obviněný P. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 2 tr. zákona (pod bodem 1 výroku citovaného rozsudku), trestným
činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zákona (pod
bodem 2 výroku uvedeného rozsudku). Podkladem výroku o vině ad 1) se stalo
zjištění soudu prvního stupně, že obviněný v době od 30. 6. 1995 do 29. 9.
1995, kdy byl zaměstnán jako brigádník ve funkci obsluhující a inkasující
číšník v restauraci N. P., Č., krátil tržbu v celkové částce 17.171,- Kč, ke
škodě majitele P. Š. V bodě ad 2) společně se Z. G., a M. D. v době od 19.00
hod. dne 27. 9. 1995 do 15.30 hod. dne 28. 9. 1995, odcizili ze sklepní kóje
panelového domu č. 1486 v R. ulici v Č., za použití násilí, po odstřižení
visacího zámku, 2 horská jízdní kola zn. MTB DAWGS LX a zn. VELAMOS s lakovaným
zámkem v celkové hodnotě 12.540,- Kč ke škodě majitelky Mgr. E. M., přičemž
tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. 40 T 96/93 odsouzen pro trestný čin krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců
s podmíněným odkladem jeho výkonu do 4. 5. 1995. Za shora uvedené jednání byl
obviněný odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr.
zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle § 39
odst. 2 písm. b) tr. zákona byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí
svobody zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 1997, sp. zn. 1 T 101/96.
Týmž rozsudkem byl obviněný P. V. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn
obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že v přesně
nezjištěné době od 25. 9. 1995 do 8. 10. 1995 odcizil bez použití násilí z
osobního automobilu zn. ALFA ROMEO, které měl zapůjčené od K. Z. autorádio s CD
přehrávačem zn. Blaupunkt - München SCD 09, s ekvalizerem BFA 108, v celkové
hodnotě 14.000,- Kč ke škodě majitelky K. Z., ačkoliv byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 1, sp. zn. 40 T 96/93 ze dne 21. 12. 1993 odsouzen pro trestný
čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v
trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu do 4. 5. 1995. Protože
proti tomuto rozsudku obviněný ani státní zástupce nepodali odvolání, měl
rozsudek nabýt právní moci dne 15. 5. 1999.
Vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2.
2000, sp. zn. 7 Tz 220/99, učiněného na podkladě stížnosti pro porušení zákona
podané ministrem spravedlnosti dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 Tp 168/99 ve
prospěch obviněného a jeho závěrům, že trestní stíhání proti obviněnému P. V.
se mělo vést jako řízení proti mladistvému a rozsudek měl být doručen všem
oprávněným osobám (soudem ustanovené obhájkyni a orgánu pověřenému péčí o
mládež), uvedený rozsudek nabyl právní moci až dnem 11. 3. 2000, tedy poté, co
byl doručen dodatečně ustanovené obhájkyni a orgánu pověřenému péčí o mládež.
Proti takto pravomocnému rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne
8. 1. 1999, sp. zn. 13 T 343/96, podal ministr spravedlnosti dne 9. 3. 2001
opět stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. V., neboť má i
nadále za to, že byl vydán na podkladě vadného postupu řízení. Stížnost pro
porušení zákona napadenému rozsudku sice nevytýká žádné konkrétní pochybení ve
výroku o vině a trestu, poukazuje však na to, že soud řádně nepoučil obviněného
o jeho právech umožňujících mu řádné uplatnění obhajoby. V této souvislosti
poukazuje na to, že soud neučinil opatření k tomu, aby si obviněný mohl zvolit
obhájce, způsobilého k uplatnění jeho zákonných práv. Obviněný v přípravném
řízení a na počátku řízení před soudem měl ustanoveného obhájce, avšak poté, co
byl dne 10. 12. 1998 vzat do vazby a ustanovená obhájkyně se nemohla účastnit
řízení před soudem z důvodu nemoci, si zvolil jako obhájce JUDr. S. P., který
jej pak jako obhájce zastupoval u hlavního líčení dne 8. 1. 1999, kde přednesl
závěrečnou řeč a byl přítomen vyjádření obviněného k vyhlášenému rozsudku.
Podle následného zjištění však JUDr. St. P. nebyl advokátem a jeho připuštění k
výkonu činnosti obhájce bylo v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. řádu a s
ustanovením § 36 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu, podle kterého obviněný musí mít
obhájce, je-li ve vazbě a jde-li o mladistvého. Okresní soud si neověřil, zda
JUDr. P. je advokátem či nikoliv.
Další pochybení ministr spravedlnosti spatřuje v tom, že před soudem
proti obviněnému nebylo vedeno řízení jako proti mladistvému, ač skutků
spáchaných v době od 30. 6. 1995 do 8. 12. 1995 se obviněný dopustil jako
mladistvý. V důsledku toho nebyl soudem doručen opis obžaloby orgánu pověřenému
péčí o mládež a tento orgán nebyl ani obeslán k hlavnímu líčení. Tomuto orgánu
tak bylo znemožněno vystupovat před soudem. Z těchto důvodů bylo řízení před
soudem nezákonné.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr
spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil,
že v řízení předcházejícím rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 1.
1999, sp. zn. 13 T 343/96 byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. V. v
ustanoveních § 35 odst. 1, § 36 odst. 1 písm. a), c) a dále v ustanovení § 294
a § 2 odst. 5 tr. řádu, podle § 269 odst. 2 tr. řádu, aby napadený rozsudek
zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.
Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle §
267 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku,
jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, nalézací soud ve vztahu k meritu
věci provedl v hlavním líčení dostatek důkazů pro objektivní posouzení věci a v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Objasňoval se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i
okolnosti, které svědčily v jeho prospěch, a prováděl v obou směrech důkazy
nevyčkávaje návrhu stran, přezkoumával a všemi dosažitelnými prostředky
ověřoval všechny okolnosti případu. Podle § 2 odst. 6 tr. řádu provedené důkazy
hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tento postup soudu pak vyústil
v zákonný výrok o vině i trestu.
Vedle těchto zjištění Nejvyšší soud shledal i ve stížnosti pro porušení
zákona namítané vady, ke kterým v průběhu řízení před soudem skutečně došlo a
kterými se Nejvyšší soud podrobně zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí. S
ohledem na zjištěné procesní vady musel Nejvyšší soud především posoudit, zda
konstatovaný vadný postup soudu v hlavním líčení měl vliv i na správnost jeho
pravomocného rozhodnutí. Tak by tomu bylo v případě, že by zjištěná porušení
procesních ustanovení (zejména vzhledem k nekvalifikované obhajobě obviněného v
závěru hlavního líčení a způsobu řízení před soudem jako proti dospělému)
vzbuzovalo pochybnosti o tom, že by se při jejich dodržení mohlo dospět ke
stejnému rozhodnutí, jaké bylo v posuzované věci již učiněno.
Nejvyšší soud shledal, že v přípravném řízení byla práva obviněného
plně respektována, mimo podané obžaloby bylo řízení proti němu vedeno jako
proti mladistvému za účasti kvalifikovaného obhájce. Stejně tak kvalifikovaný
obhájce byl účasten i v řízení před soudem (hlavní líčení bylo několikrát
odročováno), mimo posledního jednání, v němž důkazní řízení bylo již ukončeno a
nekvalifikovaný obhájce JUDr. S. P. přednesl toliko závěrečnou řeč, přičemž s
jeho argumentací se obviněný plně ztotožnil. Jak vyplývá z jednotlivých
protokolů o hlavním líčení, ustanovená obhájkyně obviněného v průběhu důkazního
řízení vystupovala aktivně a zcela hájila jeho práva.
V předchozím řízení o shodné stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší
soud tím, že podanou stížnost zamítl jako podanou do nepravomocného rozhodnutí,
zčásti napravil předchozí vady a umožnil tak ustanovené obhájkyni a orgánu péče
o mládež dodatečně využít svých práv a případně uplatnit řádný opravný
prostředek. Oba účastníci řízení tato dodatečně přiznaná práva v zákonné lhůtě
neuplatnili.
S ohledem na tato zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v důsledku
namítaných vad v řízení před nalézacím soudem nedošlo k takovému porušení
zákona, které by mělo bezprostřední vliv na zákonnost rozhodnutí soudu v otázce
viny a trestu. Konečně do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku stížnost
pro porušení zákona nic nenamítá. V neposledním vzal Nejvyšší soud v úvahu, že
od spáchání projednávané trestné činnosti uplynulo téměř šest let a napadeným
rozsudkem uložený trest odnětí svobody obviněný již vykonal.
Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo, než postupovat podle § 268
odst. 1 tr. řádu a stížnost pro porušení zákona zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky takto rozhodl, aniž považoval za potřebné
řízení o mimořádném opravném prostředku jakkoliv doplňovat, takže nebylo důvodu
k osobnímu slyšení či účasti obviněného na jednání, neboť obviněný plně
realizoval svoje právo na řádný proces v předchozím řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2001
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych