3 Tz 58/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Fastnera a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a Mgr. Josefa Hendrycha stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného C. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č. j. 6 To 430/2000-103, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 83/99,
a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
V řízení, jež předcházelo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č. j. 6 To 430/2000-103,
byl porušen zákon
v ustanovení § 33 odst. 1, 3, § 233 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Toto usnesení se zrušuje. Zrušují se též další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soud v Praze se přikazuje, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2000, č. j. 24 T 83/99-72 byl obviněný C. P. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť podle zjištění soudu prvního stupně „od února 1998 do července 1999 v P. ani jinde neplatil výživné na nezletilou dceru L., ač mu tato povinnost vedle zákona o rodině vyplývá i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 8 C 26/95 ze dne 21. 3. 1995, který nabyl právní moci dne 25. 4. 1995, a podle kterého je povinen přispívat na výživu částkou 1 500,- Kč měsíčně předem vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky L. P., na výživném uhradil v měsíci červenci 1998 částku 1 500,- Kč, v srpnu 1998 částku 1 500,- Kč, v březnu 1999 částku 1 500,- Kč, v srpnu 1999 spolu s běžným výživným částku 6 500,- Kč a v září 1999 rovněž s běžným výživným částku 3 000,- Kč, a za uvedené období tak matce nezletilé dluží výživné ve výši 16 000,- Kč\".
Při takto formulovaném výroku o vině uložil soud prvního stupně obviněnému C. P. podle § 213 odst. 1 tr. zák. sedmiměsíční trest odnětí svobody, jehož výkon podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil též povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení řádně hradil běžné výživné a doplatil výživné dlužné.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č. j. 6 To 430/2000-103, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr\") dne 9. 3. 2001 ve prospěch obviněného C. P. u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") stížnost pro porušení zákona.
Ministr poukázal ve své stížnosti pro porušení zákona na to, že veřejné zasedání odvolacího soudu bylo konáno podle § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obviněného s tím, že byl k němu na den 10. 1. 2001 řádně a včas předvolán. Bylo vycházeno z protokolu založeného na č. l. 98 spisu, v němž obviněný potvrdil převzetí předvolánky. Ten se však k odvolacímu soudu dostavil až 16. 1. 2001, tedy pět dní po vyhlášení napadeného usnesení a předložil předvolánku, v níž je termín veřejného zasedání vyznačen na 16. 1. 2001. Tímto nedopatřením zaviněným soudem mu tedy bylo znemožněno veřejného zasedání se zúčastnit a uplatnit v něm právo na obhajobu. Jde přitom o závažnou vadu řízení, které vyhlášení meritorního rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo.
V petitu ministrova mimořádného opravného prostředku bylo proto navrženo, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením odvolacího soudu i v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon, toto usnesení aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Když Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení odvolacího soudu i řízení, jež mu předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je v zásadě důvodná.
Z trestního spisu vedeného v této věci u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 83/99 je patrno, že veřejné zasedání Městského soudu v Praze, v němž mělo být projednáno odvolání obviněného C. P. proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, bylo opakovaně odročeno, neboť obviněného se k tomuto veřejnému zasedání nedařilo obeslat. Po druhém odročení tohoto veřejného zasedání předseda senátu odvolacího soudu vydal podle § 69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení obviněného C. P., a to z důvodu ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný byl na podkladě uvedeného příkazu zatčen a následně i soudcem vyslechnut dne 21. 12. 2000. Podle protokolu o tomto výslechu byla obviněnému při něm „předána předvolánka k veřejnému zasedání na 10. ledna 2001 ve 14.15 hod., č. dv. 16/přízemí, jejíž převzetí obžalovaný stvrzuje svým podpisem .. \" (č. l. 98).
Dne 10. ledna 2001 bylo také v nepřítomnosti obviněného C. P. u Městského soudu v Praze konáno veřejné zasedání, v němž napadeným usnesením, č. j. 6 To 430/2000-103, bylo jeho odvolání proti cit. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (č. l. 99).
Z úředního záznamu předsedy senátu odvolacího soudu na č. l. 101 však vyplývá, že obviněný C. P. se dostavil k Městskému soudu v Praze dne 16. 1. 2001 a předložil písemné vyrozumění, jež obdržel od tohoto soudu a v němž byl termín veřejného zasedání odvolacího soudu stanoven na 16. 1. 2001 od 14.15 hod.
Je tedy zřejmé, že v důsledku omylu soudní kanceláře při vyplňování formuláře o vyrozumění obviněného C. P. o veřejném zasedání odvolacího soudu byl obviněný chybně vyrozuměn o jeho konání dne 16. 1. 2001, ač ve skutečnosti mělo být a také skutečně bylo konáno dne 10. 1. t. r.
I když, jak již bylo vpředu zmíněno, obviněný C. P. byl při svém výslechu ústně vyrozuměn, že toto veřejné zasedání odvolacího soudu bude konáno 10. 1. 2001, v písemném vyrozumění, jež převzal, byl datum jeho konání stanoven na 16. 1. 2001, takže se mohl důvodně domnívat, že toto je jeho správné datum. Tohoto posledně uvedeného dne se k odvolacímu soudu ve stanovenou dobu také dostavil.
Stížnost pro porušení zákona proto správně zdůrazňuje, že uvedeným postupem odvolacího soudu (byť ne přímo senátu rozhodujícího o podaném řádném opravném prostředku, ale soudní kanceláře, tedy soudu jako celku) byl obviněný C. P. zkrácen ve svém právu na obhajobu podle § 33 odst. 1 tr. ř., o kterém jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny podle § 33 odst. 3 tr. ř. obviněného poučit a poskytnout mu plnou možnost jeho uplatnění. Odvolací soud mohl konat veřejné zasedání o odvolání obviněného podle § 233 odst. 1 tr. ř. jen v případě, že by jej o tomto veřejném zasedání řádně vyrozuměl a obviněný by nevyužil svého práva se jej zúčastnit. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, když navíc z postupu odvolacího soudu při nařizování a konání tohoto veřejného zasedání je zřejmé, že odvolací soud nerozlišoval mezi pojmy „předvolání\" obviněného k veřejnému zasedání a „vyrozumění\" obviněného o něm. Podle posledně cit. zákonného ustanovení totiž předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. Kdyby tedy obviněný byl k tomuto veřejnému zasedání předvolán, jak je uvedeno v nařízení původního veřejného zasedání odvolacího soudu na č. l. 83 a jak vyplývá i z výrazu „předvolánka\" užitého ve zmíněném protokolu o výslechu obviněného, pak by veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného nemohlo být v žádném případě konáno. Vzdor tomuto užitému pojmu „předvolání k veřejnému zasedání\" však bylo obviněnému předáno „vyrozumění o veřejném zasedání\", což je případ, kdy obviněný má právo, avšak nikoliv povinnost, se veřejného zasedání zúčastnit a takto je také soudem poučen. V posuzované věci šlo tedy nepochybně o situaci, kdy obviněného postačilo vyrozumět o konání tohoto veřejného zasedání, ovšem aby mohlo být toto veřejné zasedání provedeno v jeho nepřítomnosti, bylo nezbytné, aby obviněný byl o jeho konání vyrozuměn nejen včas, ale též řádně, t. j. aby v písemném vyrozumění bylo vedle příslušného poučení uvedeno též správné datum jeho konání.
Ze všech až dosud uvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu ministrova mimořádného opravného prostředku vyslovil, že nikoliv napadeným usnesením odvolacího soudu, ale v řízení před odvolacím soudem, jež vydání tohoto usnesení předcházelo, byl v neprospěch obviněného C. P. porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 1, 3 tr. ř. o právu obviněného na obhajobu, a v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. Porušení zákona nebylo vysloveno v ministrem navrhovaném a odvolacím soudem analogicky použitém ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť toto ustanovení se netýká veřejného zasedání odvolacího soudu, nýbrž hlavního líčení před soudem prvního stupně, kdy podmínky pro jeho konání v nepřítomnosti obviněného jsou oproti odvolacímu řízení výrazně odlišné.
V důsledku tohoto výroku o porušení zákona v řízení, jež předcházelo vydání meritorního usnesení odvolacího soudu a ovlivnilo jeho zákonnost, Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Posledním výrokem tohoto rozsudku Nejvyššího soudu bylo soudu, jenž zrušené rozhodnutí vydal, t. j. Městskému soudu v Praze, podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby jako soud odvolací věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.
V Brně dne 24. dubna 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Fastner