3 Tz 58/2024

3 Tz 58/2024-101

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Ondřeje Círka a Mgr. Ondřeje Vítů stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 PP 106/2023, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

1. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, bylo v trestní věci obviněného Z. J. (dále též pouze „obviněný“ či „odsouzený“) rozhodnuto tak, že se podle § 331 odst. 1 tr. ř. za použití § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný Z. J. podmíněně propouští z výkonu trestů odnětí svobody, jež mu byly uloženy: - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 12 T 18/2015, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 660 dnů, - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 1. 7. 2015 a usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 33 měsíců, - rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 1 T 127/2020, v trvání 16 měsíců.

2. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba podmíněného propuštění v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu podle § 49 až § 51 tr. zákoníku. Podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného propuštění podle svých sil nahradit škodu způsobenou jeho trestnou činností.

3. Proti shora citovanému usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi stížnost a Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, (dále též „stížnostní soud“) rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z podnětu podané stížnosti zrušil usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, a podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a contrario zamítl žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, jež mu byly uloženy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 12 T 18/2015, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 660 dnů, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 1. 7. 2015 a usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 33 měsíců, a rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 1 T 127/2020, v trvání 16 měsíců.

II.

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „stěžovatel“) stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněného Z. J. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 2 odst. 11 a 13 tr. ř., a taktéž byla porušena práva obviněného garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž došlo k porušení zákazu dvojího přičítání téhož, odporujícího principu ne bis in idem zakotvenému v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a to v neprospěch obviněného.

5. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel odkázal na ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 11 až 13 tr. ř. a § 88 odst. 1 tr. zákoníku a konstatoval, že Okresní soud v Břeclavi na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný splňuje všechny tři podmínky pro podmíněné propuštění, tedy výkon potřebné délky výkonu trestu, řádný výkon trestu odnětí svobody a prognózu řádného vedení života po propuštění na svobodu.

U poslední podmínky soud sice připustil u obviněného určitá rizika vedení řádného života po propuštění na svobodu, podmínku však považoval za splněnou vzhledem ke skutečnosti, že obviněný doložil svá tvrzení, že vzhledem ke svému vzdělání nebude mít problém sehnat práci a zajistit si řádné bydlení, přičemž vzal v úvahu velmi kladné hodnocení věznice a dospěl k závěru, že i přes předchozí neosvědčení se obviněného ve zkušební době dřívějšího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je možné ho opět podmíněně propustit, ovšem při stanovení delší zkušební doby a uložení dohledu.

Předmětné usnesení okresního

soudu právní moci nenabylo, neboť proti němu podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi stížnost, jejíž podstatou byl nesouhlas s tím, že obviněný vedle prvních dvou podmínek pro podmíněné propuštění naplnil i podmínku třetí, tedy prognózu vedení řádného života. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně, který přisvědčil Okresnímu soudu v Břeclavi v tom, že obviněný splnil první dvě podmínky pro podmíněné propuštění, zásadně však odmítl, že by byla splněna také podmínka třetí, tedy prognóza vedení řádného života po propuštění na svobodu.

Krajský soud konstatoval, že obviněný je speciální recidivista, který se od roku 2011 kontinuálně dopouští trestné činnosti, pokud zrovna není ve výkonu trestu odnětí svobody. Připomněl též, že obviněný byl již jednou podmíněně propuštěn, avšak hned na počátku stanovené zkušební doby začal páchat naprosto stejnou trestnou činnost, které se dopustil několika útoky; od tohoto jednání ho neodradilo, že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění, ani skutečnost, že proti němu již bylo vedeno další trestní stíhání.

K vedení řádného života obviněného nepřispěl ani souběžně stanovený dohled. Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně usnesení Okresního soudu v Břeclavi zrušil a sám rozhodl tak, že žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.

6. Přestože krajský soud v obecné rovině, pokud by dodržel obecné zásady provádění a hodnocení důkazů, neměl povinnost rozhodovat o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody ve veřejném zasedání, v projednávaném případě je podle stěžovatele nutné spatřovat zásadní pochybení v tom, jakým způsobem (v tomto z hlediska dokazování do značné míry limitovaném způsobu vedení řízení) hodnotil provedené důkazy a odůvodnil závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl. Uvedl, že v neveřejném zasedání lze provést důkazy pouze čtením listin nebo protokolu o provedení jiného důkazu. To však neznamená, že by stížnostní orgán mohl v neveřejném zasedání v rozporu se základními ústavními zásadami provádění a hodnocení důkazů dospět k libovolnému skutkovému závěru. Trestní řád sice neobsahuje v části upravující stížnostní řízení žádné ustanovení obdobné ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. upravující limity možností odvolacího soudu přehodnocovat provedené důkazy, pro stížnostní soud je však nutné analogické limity dovodit ústavně konformní interpretací trestního řádu, neboť obecná pravidla pro hodnocení důkazů platí i ve stížnostním řízení. Proto platí, že stížnostní orgán nemůže důkazy, jež byly zaznamenány v listinné podobě, libovolně přehodnocovat. S ohledem na zásadu zákonnosti trestního řízení není možné, aby stížnostní orgán nectil základní zásady procesu dokazování, zejména zásadu ústnosti a přímosti. Tomu pak odporuje, když stížnostní soud v neveřejném zasedání provede vlastní hodnocení důkazů, tedy přehodnotí skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by měl možnost seznámit se s autentickým obsahem relevantních důkazů. Pokud stížnostní soud považuje za nutné opřít své vlastní (od závěrů soudu nižšího stupně odlišné) skutkové závěry o určitý důkaz, musí se s ním zásadně seznámit v jeho autentické podobě, aby mohl především pořízené výpovědi, co do obsahu i formy (včetně verbálních i neverbálních projevů), vyhodnotit ve všech souvislostech. To platí zejména u výpovědí účastníků řízení, a ­jak je tomu i v posuzované trestní věci, tím spíše, že se nejedná o „pouhou“ aplikaci rozdílných důvodů pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, ale o situaci, kdy stížnostní soud dokonce mění vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně na rozhodnutí zamítavé.

7. Stěžovatel uvedl, že krajský soud své závěry o tom, že obviněný nesplnil tzv. třetí podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, učinil v této trestní věci výhradně na základě protokolu o veřejném zasedání u soudu prvního stupně, a nemohl tak získat autentický dojem z prováděných důkazů, tedy především ze samotné výpovědi obviněného. Tento postup nemůže podle stěžovatele obstát, neboť v jeho důsledku došlo k potlačení zásad ústnosti a přímosti jako materiálních projevů zásad spravedlivého procesu a v návaznosti na to i k porušení práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 1619/23, bod 11. a násl.).

8. V nyní projednávané trestní věci byla stížnost státní zástupkyně, která směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zaslána obviněnému. Obviněný se k podané stížnosti nijak nevyjádřil – o této možnosti ostatně nebyl soudem prvního stupně ani soudem stížnostním poučen – a nedlouho poté rozhodl stížnostní soud v neveřejném zasedání, a aniž by znal názor obviněného na argumenty obsažené ve stížnosti státní zástupkyně i na vlastní hodnoticí argumenty, stížnosti státní zástupkyně vyhověl, napadené usnesení okresního soudu zrušil a žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu zamítl.

9. Stěžovatel dále odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které stížnostní soud pochybí, pokud své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opře o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud první instance, aniž by přitom odsouzenému poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska a své rozhodnutí soud učiní v neveřejném zasedání bez přítomnosti odsouzeného, tedy aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10). Dále zdůraznil, že prognózu řádného vedení života odsouzeného na svobodě je nutné vykládat tak, že tento předpoklad se vztahuje k budoucnosti, tedy k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu. Při zdůvodňování negativního závěru ohledně prognózy vedení řádného života proto nepostačuje převzít identické argumenty, jimiž soudy dříve zdůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody; rozhodovat je třeba podle aktuálního stavu věci, nikoliv podle stavu quo ante (např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 3073/19). Závěr o negativní prognóze budoucího života obviněného, vybudovaný pouze na jeho dřívější trestné činnosti, tedy v ústavněprávním kontextu neobstojí. Pokud Krajský soud v Brně dospěl ke zcela opačnému hodnocení důkazů než Okresní soud v Břeclavi, přičemž pouze přehodnotil jím učiněná skutková zjištění, aniž by učiněné závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil, a navíc přitom vycházel pouze z trestné činnosti spáchané obviněným v minulosti, dopustil se podle stěžovatele i nepřípustného porušení zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti odporujícímu principu ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práva svobod.

10. Závěrem stížnosti pro porušení zákona stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Z. J. v ustanoveních § 2 odst. 11 a 13 tr. ř., a taktéž byla porušena práva obviněného garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; rovněž došlo k porušení zákazu dvojího přičítání téhož, odporujícího principu ne bis in idem zakotvenému v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal na okolnosti vyplývající ze spisového materiálu a uvedl, že se ztotožňuje s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl této vyhovět. Rovněž obhájce obviněného konstatoval, že s podanou stížností pro porušení zákona souhlasí.

III.

12. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a zjistil následující.

13. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 2 T 87/2013, byl obviněný Z. J. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na 4 roky a povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil.

14. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, byl obviněný Z. J. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců s podmíněným odkladem na 4 a ? roku a povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 2 T 87/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

15. Městský soud v Brně usnesením ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 T 163/2013, rozhodl podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 331 odst. 1 tr. ř. o nařízení výkonu trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, který byl uložen obviněnému Z. J. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013 (původně podmíněně odložen), neboť se ve zkušební době neosvědčil. Podle § 83 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.

16. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 12 T 18/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2015, sp. zn. 8 To 205/2015, byl obviněný Z. J. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 52 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

17. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 PP 24/2017, byl obviněný Z. J. podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za použití § 331 odst. 1 tr. ř. podmíněně propuštěn ze zbytku výkonu trestu odnětí svobody v trvání 52 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, č. j. 12 T 18/2015-712, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2015, sp. zn. 8 To 205/2015, a trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 T 163/2013. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba podmíněného propuštění v trvání 72 měsíců za současného vyslovení dohledu podle § 49 až § 51 tr. zákoníku a povinnost ve zkušební době podmíněného propuštění podle svých sil nahradit škodu způsobenou jeho trestnou činností.

18. Okresní soud v Třebíči měl při svém rozhodování (mimo jiné) k dispozici potvrzení od Raiffeisenbank a.s., a exekutorského úřadu o úhradě části dluhu obviněným i doklad o příslibu zaměstnání od firmy Moravské Geovrty s.r.o.

19. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 4/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 8 To 252/2018, byl obviněný Z. J. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

20. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 1 T 127/2020, byl obviněný Z. J. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a byl mu uložen podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 4/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 8 To 252/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

21. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, byl obviněnému Z. J. podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 332 odst. 1 tr. ř. nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 52 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, č. j. 12 T 18/2015-712, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2015, sp. zn. 8 To 205/2015, a trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 T 163/2013, z jejichž výkonu byl podmíněně propouštěn usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 11 PP 24/2017. Proti tomuto rozhodnutí si obviněný podal stížnost a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 3 To 242/2019, podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. stížnost obviněného zamítl.

22. Jak již bylo uvedeno výše, Okresní soud v Břeclavi rozhodoval o žádosti obviněného Z. J. o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, a to usnesením ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 3 PP 106/2023, kdy jeho žádosti vyhověl. Ke stížnosti státní zástupkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 8 To 54/2024, usnesení okresního soudu zrušil a žádost obviněného zamítl.

23. Podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody.

24. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři podmínky, při jejichž současném splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhou podmínkou je, že odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení. Konečně třetí podmínkou je, že se může od stěžovatele očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného.

25. První, časová podmínka je jasná a neponechává žádný prostor pro pochybnosti. Druhou podmínku, tj. polepšení, může odsouzený prokázat svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody, přitom o polepšení odsouzeného může nasvědčovat například, účastní-li se programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje, zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává náhled na svoji trestní minulost a upřímně lituje svého jednání, jsou mu udělovány kázeňské odměny apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 106/24, bod 25.).

26. K třetí podmínce, prognóze řádného života (slovy zákona lze „očekávat, že v budoucnu povede řádný život“), lze obecně uvést, že je úzce svázána s podmínkou polepšení, neboť na ni navazuje. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním. Pojem „řádný život“ je třeba chápat jako minimální rámec, tedy jako předpoklad nepáchání další trestné činnosti. Soudy při rozhodování o podmíněném propuštění především zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda během výkonu trestu udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, totiž ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 106/24, bod 26.).

27. Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že Okresní soud v Břeclavi na základě žádosti obviněného Z. J. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nařídil na den 29. 1. 2024 veřejné zasedání, ve kterém provedl důkaz rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 12 T 163/2013, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 12 T 18/2015, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 T 163/2013, přečetl hodnocení obviněného z výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, rejstřík trestů obviněného Z.

J. a podstatný obsah spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 163/2013 a sp. zn. 12 T 18/2015 a Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 1 T 127/2020. Okresní soud podrobně vyslechl obviněného, který uvedl, že ve výkonu trestu získal pracovní návyky, má realistický pohled na svoji trestnou činnost, má dobré zázemí i vzdělání, splácí dluhy. Vykonal podstatnou část trestu, celý život byl zaměstnán nebo podnikal, pracoval i v průběhu výkonu trestu, účastnil se spousty aktivit i nad rámec povinností a ve prospěch věznice.

Je již dva roky v insolvenci, své dluhy platí, po propuštění z výkonu trestu má zajištěné zaměstnání ve společnosti Alfamobil Plus s.r.o., kde pracoval před nástupem do výkonu trestu. Z hodnocení obviněného z výkonu trestu vyplynulo, že nastoupil do výkonu trestu sám, dobrovolně, k jeho chování nejsou připomínky, účastní se aktivit ve prospěch věznice, podílel se na odstraňování následků tornáda v oblasti Břeclavi a Hodonína, také na stěhování domova důchodců a k tomu vedl kroužek anglického jazyka.

Byl desetkrát kázeňsky odměněn, opakovaná testování na omamné a psychotropní látky byla vždy s negativním výsledkem. Výkon trestu podle předloženého hodnocení plní svůj účel. Okresní soud dospěl k závěru, že obviněný splňuje všechny tři podmínky pro podmíněné propuštění, tedy jak výkon potřebné délky výkonu trestu, tak řádný výkon trestu, tj. chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení, a konečně i prognózu řádného vedení života po propuštění na svobodu. U poslední podmínky soud sice připustil určitá rizika, podmínku však považoval za splněnou vzhledem ke skutečnosti, že obviněný s ohledem na vzdělání a osobní profil nebude mít problém sehnat práci a zajistit si řádné bydlení.

Soud zohlednil rovněž snahu obviněného vyrovnat své finanční závazky, resp. dluhy pramenící z jeho trestné činnosti, skutečnost, že vykonal podstatnou část uložených trestů i jeho velmi kladné hodnocení věznice a dospěl k závěru, že i přes předchozí neosvědčení se obviněného ve zkušební době dřívějšího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je možné jej opět podmíněně propustit, ovšem při stanovení delší zkušební doby a uložení dohledu.

28. Je třeba uvést, že na rozdíl od Okresního soudu v Třebíči, který poprvé rozhodoval o žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu a měl mimo jiné při svém rozhodování k dispozici potvrzení od Raiffeisenbank a.s., exekutorského úřadu o úhradě části dluhu a doklad o příslibu zaměstnání od firmy Moravské Geovrty s.r.o., Okresní soud v Břeclavi se spokojil s tvrzením obviněného, že se snaží dluhy splácet a má domluvenou práci ve společnosti Alfamobil Plus s.r.o. v Brně.

29. Proti usnesení o podmíněném propuštění podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Břeclavi stížnost, když nesouhlasila s naplněním třetí podmínky, tedy prognózy vedení řádného života po propuštění na svobodu s odkazem na skutečnost, že obviněný byl z výkonu stejného trestu už jednou podmíněně propuštěn a ve zkušební době se dopustil typově stejné trestné činnosti, za niž byl opakovaně odsouzen. Stížnost státní zástupkyně byla okresním soudem dne 13. 2. 2024 zaslána obviněnému, který ji převzal dne 16. 2. 2024, avšak nijak na ni nereagoval a nevyjádřil se k ní. O možnosti vyjádřit se ke stížnosti státní zástupkyně však obviněný nebyl poučen.

30. V neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2024 rozhodl Krajský soud v Brně tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z podnětu stížnosti státní zástupkyně usnesení Okresního soudu v Břeclavi zrušil a podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a contrario žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody zamítl. Z protokolu o neveřejném zasedání Nejvyšší soud zjistil, že toto bylo zahájeno v 11:10 hod. a ukončeno v 11:20 hod. přičemž byl přečten podstatný obsah spisu.

31. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení, krajský soud přisvědčil Okresnímu soudu v Břeclavi v tom, že obviněný splnil první dvě podmínky pro podmíněné propuštění. Zásadně však odmítl, že by byla splněna také podmínka třetí, tedy prognóza vedení řádného života po propuštění na svobodu. Konstatoval, že obviněný je speciální recidivista, který se od roku 2011 soustavně dopouští typově stejné trestné činnosti. Obviněný byl již jednou z nyní vykonávaného trestu podmíněně propuštěn, ale již na počátku zkušební doby začal páchat naprosto stejnou trestnou činnost. K vedení řádného života obviněného nepřispěl ani souběžně stanovený dohled. Z uvedených důvodů, kdy podle Krajského soudu v Brně nebyly splněny kumulativně všechny podmínky pro podmíněné propuštění, usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že žádost obviněného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.

32. V nyní projednávané trestní věci okresní soud i krajský soud shodně uzavřely, že obviněný vykonal více než polovinu uloženého trestu a nepochybně splnil první podmínku ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Oba soudy se taktéž shodly na naplnění druhé zákonné podmínky, a sice, že obviněný svým chováním ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. V tomto směru odkázaly na zprávu věznice a skutečnost, že obviněný nebyl kázeňsky trestán, ale pouze kázeňsky odměňován. Splnění třetí podmínky ovšem soudy vyhodnotily rozdílně.

Jak uvedeno výše, tzv. prognóza vedení řádného života po propuštění na svobodu je úzce svázána s podmínkou polepšení, na níž navazuje. Z odůvodnění usnesení okresního soudu vyplývá, že i přes určitá rizika vedení řádného života obviněným po propuštění, považoval podmínku za splněnou vzhledem ke skutečnosti, že obviněný doložil, že vzhledem ke svému vzdělání nebude mít problém sehnat práci a zajistit si řádné bydlení, přičemž zohlednil i snahu obviněného vyrovnat své finanční závazky. Neopomněl přitom předchozí neosvědčení se obviněného ve zkušební době dřívějšího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, resp. navzdory této skutečnosti měl za to, že při stanovení delší zkušební doby a uložení dohledu je možné obviněného opět podmíněně propustit.

Krajský soud naopak založil své rozhodnutí především na bohaté trestní minulosti obviněného, na skutečnosti, že byl již jednou podmíněně propuštěn a k vedení řádného života nepřispěl ani souběžně stanovený dohled. Krajský soud závěry o nenaplnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu učinil výhradně na základě protokolu o veřejném zasedání u soudu prvního stupně a jednostranně upřednostnil trestní minulost obviněného.

33. Je možno přisvědčit stěžovateli, že ačkoliv krajský soud v obecné rovině neměl povinnost rozhodovat o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody ve veřejném zasedání, pochybil ve způsobu, jakým hodnotil provedené důkazy a odůvodnil závěry, k nimž na základě provedeného dokazování dospěl. Je třeba připomenout, že i když trestní řád výslovnou zákonnou úpravu průběhu neveřejného zasedání, jako je tomu v § 235 a § 238 tr. ř. pro veřejné zasedání, nemá, obecně i u neveřejného zasedání platí ustálená praxe, že neveřejné zasedání zahájí a řídí předseda senátu, který na podkladě zprávy ze spisu seznámí senát s otázkami, které je třeba řešit, a s podstatou věci, o níž má soud rozhodovat.

Potom se případně provádějí důkazy přečtením protokolů a jiných písemností (uplatní se zde podobný postup jako u hlavního líčení – viz § 211 a § 213 odst. 1 tr. ř., ovšem bez omezujících podmínek tam uvedených). Lze zde nepochybně i přehrát zvukový a obrazový záznam pořízený o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení (§ 52a, § 111a) podobně, jako je tomu u hlavního líčení (§ 211 odst. 7). Omezený rozsah a způsob, jímž lze v neveřejném zasedání provádět důkazy, vychází ze smyslu neveřejného zasedání, které obsahově nemá nahrazovat hlavní líčení, veřejné zasedání ani vazební řízení, ale má být rámcem, v němž senát rozhoduje otázky zpravidla menšího významu na základě spisového materiálu a činí tak urychleně a bez větších formalit.

Při rozhodování v neveřejném zasedání se neuplatní zásada veřejnosti (§ 2 odst. 10) a ústnosti (§ 2 odst. 11). Vzhledem k předepsanému způsobu provádění důkazů se jen v omezeném rozsahu uplatní zásada bezprostřednosti (§ 2 odst. 12). Ustanovení § 243 je kogentní povahy, proto jím stanovený způsob, jakým se v neveřejném zasedání provádějí důkazy, je pro soud závazný a nelze se od něj odchýlit. Nepřichází tedy v úvahu provádět při neveřejném zasedání výslech obviněného nebo jiných osob (svědků, znalců) (srovnej Šámal, P.

a kol, Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2957–2958). Přestože tedy trestní řád v části upravující stížnostní řízení neobsahuje žádné ustanovení obdobné § 263 odst. 7 tr. ř., které upravuje možnosti odvolacího soudu přehodnocovat provedené důkazy, pro stížnostní soud je nutné, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, analogické limity dovodit ústavně konformní interpretací trestního řádu, tedy, že obecná pravidla pro hodnocení důkazů platí i ve stížnostním řízení. Takovému postupu pak odporuje, jestliže stížnostní soud v neveřejném zasedání provede vlastní hodnocení důkazů, tzn. přehodnotí skutkové závěry okresního soudu, aniž by měl možnost seznámit se s autentickým obsahem relevantních důkazů.

34. Jak se podává z výčtu odsouzení shora uvedených, obviněný byl v minulosti vícekrát odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a této se dopouštěl i ve zkušební době podmíněného propuštění, což byl pro krajský soud stěžejní důvod pro zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění. Právě tyto skutečnosti však měly vést soudy k důkladnému prověřování možností naplnění prognózy vedení řádného života obviněným po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud se spokojil s dokazováním provedeným okresním soudem a skutečností, že obviněný byl již jednou z vykonávaného trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, aniž by své dokazování zaměřil právě na zjištění, zda je u obviněného naplněna třetí podmínka, tj. již zmíněná prognóza vedení řádného života.

Jak krajský soud, tak ale ani okresní soud, si tvrzení obviněného o zajištění zaměstnání v případě propuštění z výkonu trestu neověřily dotazem na obviněným uváděného budoucího zaměstnavatele. Rovněž k prověřování, zda a jak probíhá splácení dluhů způsobených trestnou činností obviněného, žádný ze soudů nepřistoupil. Krajský soud se pak ani slovem nezmínil o tom, jakou dobu od nástupu do výkonu trestu obviněný vykonal, byť právě délka pobytu ve výkonu trestu a jeho chování v něm může rovněž sloužit k závěru, zda u obviněného je dán předpoklad, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život.

Krajský soud přitom dospěl ke zcela opačnému hodnocení důkazů než okresní soud, kdy však jenom přehodnotil skutková zjištění učiněná okresním soudem, přičemž vycházel pouze z trestné činnosti spáchané obviněným v minulosti.

35. Z obsáhlé judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek zákonným institutem mimořádným, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jde tedy o zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, pokud jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické, a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly.

Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícím vydání takového rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy V. Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 3073/19, bod 9. a násl.). Také k otázce prognózy řádného vedení života odsouzeného na svobodě se věnovala rozhodnutí Ústavního soudu. V nálezu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III.

ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) Ústavní soud vyslovil, že „rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život“. Rozhodovat je třeba „vždy podle stavu věci ke dni rozhodnutí, a nikoli podle stavu quo ante“.

36. Zde je vhodné poukázat také na rozhodovací praxi obecných soudů, která se problematice podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody věnuje, a to např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 6 To 31/2020, uveřejněné pod číslem 20/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, které konstatuje, že: „Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku zohlednit především stav dosavadní nápravy odsouzeného, aktuální poznatky k jeho osobě a prostředí, v němž by se ocitl po podmíněném propuštění na svobodu. Splnění těchto předpokladů může spočívat i v tom, že odsouzený se ve výkonu trestu odnětí svobody úspěšně podrobil vhodnému programu zacházení, včetně např. léčby závislosti na návykových látkách, která byla důvodem spáchání trestné činnosti, a že po propuštění na svobodu má zajištěnu další terapeutickou a sociální pomoc. K tomu, aby odsouzený po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život a aby byla prognóza v tomto směru reálná i u odsouzeného, který již byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody a případně byl z něj podmíněně propuštěn, je vhodné využít i některá z opatření podle § 89 odst. 1 věty druhé, odst. 2 věty první tr. zákoníku, např. vyslovení dohledu nad odsouzeným, uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností, včetně povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Možnost podmíněného propuštění nelze vyloučit jen s poukazem na dřívější odsouzení nebo na to, že odsouzený byl již v minulosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, byť i to jsou důležitá kritéria k posouzení prognózy, zda odsouzený povede v budoucnu řádný život.“

37. Z výše uvedeného se tedy podává, že stejná procesní pravidla jako ve stadiích trestního řízení, v nichž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, jakož i o jeho vině a trestu, kdy je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. náleží rovnost zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty, lze vztáhnout i na řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou veřejného zasedání) nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu tak reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů.

38. Nejvyšší soud po zvážení shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že námitky ministra spravedlnosti České republiky jsou opodstatněné, neboť ve světle shora uvedeného nelze dospět k jinému závěru než, že postup krajského soudu při rozhodování o podmíněném propuštění nemůže obstát. Krajský soud jednak obviněného nepoučil o možnosti vyjádřit se ke stížnosti okresní státní zástupkyně a odňal mu tak reálnou možnost vyjádřit se k namítaným skutečnostem a eventuelně uplatnit jeho protiargumenty a případné návrhy, jednak, pokud se tak stalo, obviněného v rozporu s judikaturou Ústavního soudu osobně nevyslechl a nemohl tedy prověřit jeho tvrzení, kdy pouze s odkazem na předchozí trestnou činnost a skutečnost, že byl již jednou podmíněně propuštěn a v minulosti vícekrát odsouzen, žádost obviněného zamítl. V důsledku tak došlo k potlačení zásad ústnosti a přímosti jako materiálních projevů zásad spravedlivého procesu a v návaznosti na to i k porušení práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nelze přehlédnout, že ačkoliv krajský soud vycházel toliko z listinných důkazů, dospěl k opačnému závěru než okresní soud, který naopak obviněného osobně podrobně vyslechl. Skutečnost, že obviněný byl již jednou podmíněně propuštěn a neosvědčil se, je relevantní podklad pro zvažování zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, nicméně i tak musí soud věc hodnotit komplexně a v celé šíři daného případu zejména se zaměřením na důsledné prověřování naplnění prognózy řádného vedení života po propuštění na svobodu. V projednávané věci okresní soud a krajský soud navzdory tomu, že disponovaly stejnými důkazy, dospěly k naprosto odlišnému závěru. Takovýmto rozkolem dochází k narušení základního principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, zejména orgánů moci soudní, s ním souvisejícího principu právní jistoty a v konečném důsledku i s dopadem na princip rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně.

39. Jako obiter dictum lze ještě uvést, že Nejvyšší soud si vyžádal hodnocení obviněného během výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, ze kterého se podává, že obviněný byl 11x kázeňsky odměněn a byl velmi kladně hodnocen. Po propuštění z výkonu trestu se měl zdržovat na adrese XY, kdy se jedná o pronájem bytu od zaměstnavatele, trvalý pobyt měl hlášen na adrese XY a měl by pracovat u společnosti Alfamobil Plus s.r.o. v Brně. Jak zjistil Nejvyšší soud od majitele firmy Alfamobil Plus s.r.o. Tomáše Brychty, obviněný během výkonu trestu odnětí svobody do zmíněné společnosti volal a dotazoval se na práci, ovšem po propuštění z výkonu trestu se neozval a v jeho firmě nepracuje. Na adrese XY, ani v trvalém bydlišti poštu nepřebírá.

40. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 1 PP 69/2024 Nejvyšší soud rovněž zjistil, že obviněný Z. J. si podal novou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 22. 10. 2024, č. j. 1 PP 69/2024-40, rozhodl tak, že se obviněný podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestů odnětí svobody, který mu byl uložen: - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, č. j. 12 T 18/2015-712, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 660 dnů, - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2013, č. j. 12 T 163/2013-62, ve spojení s usnesením téhož soudu v téže věci ze dne 1. 7. 2015 a usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 11 PP 24/2017, v trvání 33 měsíců, - rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 1 T 127/2020, v trvání 16 měsíců. Podle § 89 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba podmíněného propuštění v trvání 2 (dvou) let za současného vyslovení dohledu.

41. Přestože Nejvyšší soud přisvědčil námitkám ministra spravedlnosti České republiky obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, vzhledem k tomu, že po podání stížnosti pro porušení zákona došlo k podmíněnému propuštění obviněného Z. J. z výkonu trestu odnětí svobody v projednávané věci, nezbylo než podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout.

42. Za podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toho rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu