3 Tz 94/2021-189
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Pavla Šilhaveckého a
JUDr. Aleše Koláře stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. M., nar. XY, trvale
bytem XY, XY, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze
dne 11. 12. 2020, sp. zn. 27 T 137/2020, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a
§ 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2020, sp.
zn. 27 T 137/2020, byl porušen zákon v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku v neprospěch obviněného L. M.
Napadený rozsudek se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 27 T
137/2020, byl obviněný L. M. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 2,
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
jehož se dopustil tím, že:
„dne 13. 10. 2020 v době od 01:29 do 01:44 hodin na adrese XY, XY nezjištěným
způsobem překonal zámkový mechanismus vstupních dveří do budovy Všeobecné
zdravotní pojišťovny, násilím překonal elektronický motor posuvných dveří a z
kuchyně odcizil 1 láhev zn. Coca Cola v hodnotě 35 Kč, 1 balení čaje zn. Loyd v
hodnotě 45 Kč, 1 balení čaje zn. Pickwick v hodnotě 40 Kč, 1 balení kávy zn.
Bellaron 1 kg v hodnotě 250 Kč, 1 balení instantní nudlové polévky zn. Vitana v
hodnotě 13 Kč, 2 ks balení instantní kuřecí polévky s nudlemi zn. Maggi v
hodnotě 24 Kč, 6 ks balení instantní salátové zálivky zn. Mikado v hodnotě 60
Kč, 4 ks balení instantní polévky do hrníčku zn. Vitana v hodnotě 48 Kč a 1
balení instantní polévky do hrníčku zn. Knorr v hodnotě 10 Kč, přičemž byl na
místě zadržen a věci nestihl odnést, čímž způsobil poškozenému subjektu
Všeobecná zdravotní pojišťovna, IČO: 411 97518, škodu na odcizených věcech ve
výši celkem 525 Kč,
a výše uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 63 T 99/2017-144,
který nabyl právní moci dne 29. 1. 2018, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1
písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40
měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 29. 5. 2020,
a dále se uvedeného jednání dopustil v době nouzového stavu, vyhlášeného dne 5.
10. 2020 usnesením vlády České republiky č. 957, kterým vláda v souladu s čl. 5
a 6 Ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila
pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním
výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav.“
Za uvedené jednání mu byl uložen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dnem 11. 12. 2020, neboť v
hlavním líčení konaném u soudu prvního stupně po přednesu obžaloby obviněný
prohlásil vinu, a soud po stanovisku státního zástupce prohlášení viny podle §
206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal. Po vyhlášení rozsudku se obviněný a státní
zástupce vzdali práva na odvolání.
Podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. podala ministryně spravedlnosti ČR k Nejvyššímu
soudu ve prospěch obviněného L. M. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 27 T 137/2020.
Podle jejího názoru byl tímto rozsudkem porušen zákon v ustanovení § 205 odst.
4 písm. b) tr. zákoníku v neprospěch obviněného.
Stěžovatelka namítla, že okresní soud uznal obviněného L. M. vinným zločinem
krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to pouze na základě
skutečnosti, že obviněný spáchal čin v době nouzového stavu vyhlášeného
usnesením Vlády České republiky. Odkázala na rozsudek velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, s tím, že
z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že pouhá existence nouzového stavu nemůže
sama o sobě zakládat naplnění kritérií obsažených v ustanovení § 205 odst. 4
písm. b) tr. zákoníku.
V daném případě se obviněný dopustil trestné činnosti dne 13. 10. 2020, tedy
„za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ve smyslu § 205
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně v době výskytu koronaviru označovaného
jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu,
nicméně věcná souvislost spáchané krádeže s touto událostí absentuje. S ohledem
na způsob a okolnosti spáchání trestného činu – odcizení věcí z kuchyňky v
budově Všeobecné zdravotní pojišťovny v hodnotě 525 Kč – nelze dospět k závěru,
že by obviněný pandemické situace jakkoli využil či zneužil ke spáchání
trestného činu nebo že by mu existující omezení či opatření spáchání trestného
činu nějakým způsobem umožnila nebo usnadnila. Stejně tak trestná činnost
nesměřovala proti předmětům, které by z důvodu pandemické situace zasluhovaly
zvýšenou ochranu.
V předmětné trestní věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť
naplnění znaku jeho kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm.
b) tr. zákoníku bylo dovozeno pouze z časové souvislosti tohoto činu s událostí
vážně ohrožující život nebo zdraví lidí. Jednání obviněného mělo být
kvalifikováno pouze jako přečin podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a trest měl
být obviněnému ukládán podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví trestní
sazbu v rozmezí šesti měsíců až tří let. Z tohoto důvodu je uložený trest
odnětí svobody v trvání 2 roků trestem excesivním, který svou výměrou sice
odpovídá zákonné trestní sazbě stanovené pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2
tr. zákoníku, a to právě proto, že jednání bylo nesprávně posouzeno jako zločin
krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a trest byl ukládán podle §
205 odst. 4 tr. zákoníku.
Závěrem ministryně spravedlnosti ČR navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku v neprospěch obviněného L. M., aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil
rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 27 T
137/2020, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby dále postupoval podle § 270 odst. l tr. ř., tj. aby přikázal věc Okresnímu
soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí, případně postupoval
podle § 271 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se ještě před nařízením neveřejného
zasedání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen státní zástupce). V této poukázal na okolnost
vyplývající z procesního spisu, a to že obviněný v hlavním líčení konaném u
soudu prvního stupně po přednesu obžaloby prohlásil vinu, a soud po stanovisku
státního zástupce prohlášení viny podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. přijal. Po
vyhlášení rozsudku se obviněný a státní zástupce vzdali práva na odvolání. V
takovém případě je podle státního zástupce s poukazem na ustanovení § 206c
odst. 7 tr. ř., které zapovídá prohlášení viny odvolat a zároveň neumožňuje
proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny podat opravný prostředek,
nepřípustné i podání stížnosti pro porušení zákona ze strany ministryně
spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad
Labem je produktem řádně projevené vůle obviněného jakožto autonomní dispozice
sféry jednotlivce, do které s odkazem na ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř.
nepřísluší stěžovatelce zasahovat, státní zástupce navrhl, aby podaná stížnost
pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta, jako
nepřípustná.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného s tím,
že se s podanou stížnosti pro porušení zákona v plném rozsahu ztotožňuje, neboť
tato je přípustná a důvodná.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný L. M. byl rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 27 T 137/2020,
odsouzen za zločin krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků se zařazením pro výkon trestu do
věznice s ostrahou.
Jak bylo uvedeno shora trestného jednání se obviněný L. M. podle zjištění
okresního soudu, dopustil v době nouzového stavu, vyhlášeného dne 5. 10. 2020
usnesením Vlády České republiky č. 957, kterým vláda v souladu s čl. 5 a 6
Ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro
území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním
výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav a tohoto jednání se
dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem pod
č. j. 63 T 99/2017-144 dne 29. 1. 2018, který nabyl právní moci dne 29. 1.
2018, za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců se zařazením do věznice s
ostrahou, který vykonal dne 29. 5. 2020.
Podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní,
a
a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,
b) čin spáchá vloupáním,
c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou
bezprostředního násilí,
d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo
e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo
propadnutím věci.
Podle odst. 2 kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový
čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím
svobody na šest měsíců až tři léta.
Podle odst. 4 odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,
b) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za
živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí,
veřejný pořádek nebo majetek, nebo
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Pokud stěžovatelka namítala, že jednání kladené za vinu obviněnému bylo soudem
nesprávně kvalifikováno podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to pouze
na základě skutečnosti, že obviněný čin spáchal v době nouzového stavu
vyhlášeného usnesením Vlády České republiky (s odkazem na závěry uvedené v
rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo
110/2021), Nejvyšší soud se s tímto názorem plně ztotožnil.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že okolnost, která podmiňuje
použití vyšší trestní sazby u trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm.
b) tr. zákoníku a jejíž naplnění zároveň znamená, že jde o zločin (§ 14 odst.
2, 3 tr. zákoníku), spočívá ve spáchání tohoto činu za stavu ohrožení státu
nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující
život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Zákon zde tedy počítá s
naplněním kvalifikované skutkové podstaty podle § 205 odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku a přísnějším postihem pachatele trestného činu krádeže ve čtyřech
případech. První dva jsou vázané na formální akt příslušného orgánu státu v
podobě vyhlášení určitého stavu (stavu ohrožení státu nebo válečného stavu),
byť podmíněného přesně definovanými předpoklady, další dva naopak nejsou
podmíněné žádným formálním aktem státní moci, ale jen faktickou situací, která
existuje v daném místě a čase (živelní pohroma nebo jiná událost vážně
ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek).
U znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže spočívajícího ve
spáchání činu za živelní pohromy nebo za jiné události vážně ohrožující život
nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek na rozdíl od stavu ohrožení
státu nebo válečného stavu není výčet uzavřený (taxativní), ale formulace
umožňuje podřadit pod zmíněný zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty
celou řadu různých událostí, které vykazují odpovídající závažnost a jsou
srovnatelné s ostatními okolnostmi výslovně vyjmenovanými v posledně citovaném
ustanovení. Takovou „jinou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ je
bezpochyby i ohrožení života a zdraví lidí související s výskytem koronaviru
označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém
rozsahu na území České republiky v období asi od měsíce září 2020. Na tuto
událost pak reagovala i vláda České republiky svým usnesením ze dne 30. 9. 2020
č. 194, publikovaným pod č. 69/2020 Sb., jímž vyhlásila podle čl. 5 a 6
ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění
ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), nouzový stav na území České republiky, a
poté přijímala celou řadu omezujících a regulačních opatření. Jestliže tedy
obviněný L. M. spáchal trestný čin krádeže jednáním ze dne 13. 10. 2020, stalo
se tak formálně skutečně „za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví
lidí“ ve smyslu § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud jde o nouzový stav, spáchání činu za tohoto stavu není znakem
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže ve smyslu § 205 odst. 4
písm. b) tr. zákoníku, protože ho nelze zahrnout pod stav ohrožení státu ani
válečný stav. Nouzový stav ovšem nelze v žádném případě považovat ani za „jinou
událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“, protože jednak není událostí,
ale zejména neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje
naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno, nebo aby se na něj
odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí velkého senátu ze dne
16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021, který zdůrazňuje, že kvalifikovaná
skutková podstata trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b)
tr. zákoníku může být naplněna v případě „jiné události vážně ohrožující život
nebo zdraví lidí“ (např. i ve vztahu k nyní aktuálnímu výskytu koronaviru
označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího onemocnění COVID-19 v pandemickém
rozsahu) bez ohledu na vyhlášený nouzový stav, na který není vázána, tedy i
tehdy, nebyl-li vládou vůbec vyhlášen nebo nebyl-li Poslaneckou sněmovnou
Parlamentu České republiky již vyhlášený nouzový stav prodloužen. Rozhodující
je jen existence takové jiné události, kterou lze sice dovozovat též z
formálních rozhodnutí a aktů příslušných orgánů státu, ale i z dalších poznatků
a informací.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí konstatoval,
že je třeba posoudit, zda měl spáchaný trestný čin vůbec nějakou jinou než jen
časovou souvislost s uvedenou událostí tak, aby byl namístě jeho podstatně
přísnější trestní postih a jeho kvalifikace místo přečinu jako typově
závažnějšího zločinu. Nejvyšší soud se neztotožnil s těmi závěry soudů nižších
stupňů, z nichž vyplývá, že k naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší
trestní sazby podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, postačí, jestliže byl
čin spáchán v době, kdy zde byla určitá událost vážně ohrožující život nebo
zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, a na místě jejího výskytu. S odkazem
na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15
Tdo 110/2021, je zapotřebí uvést, že k tomu, aby mohly být ty případy krádeží,
které jsou jinak pouhými přečiny (§ 205 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku) posouzeny
jako zločiny v důsledku naplnění některého ze zákonných znaků podle § 205 odst.
4 písm. b) tr. zákoníku a postiženy podstatně přísnějším trestem odnětí svobody
(se sazbou od 2 roků do 8 let), zde musí být určitá věcná souvislost spáchané
krádeže s danou událostí vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný
pořádek nebo majetek. Přitom může jít o různou souvislost spočívající např. v
tom, že pachatel přímo využije či zneužije ke spáchání trestného činu
existující událost, která vážně ohrožuje život nebo zdraví lidí, veřejný
pořádek nebo majetek, anebo mu taková událost umožní či usnadní spáchání
trestného činu, popřípadě pachatel počítá s tím, že v důsledku této události či
opatření vyvolaných k jejímu řešení nebo zvládání nebude odhalena jeho trestná
činnost, resp. pachatel nebude zjištěn a dopaden apod. Uvedená souvislost je
pak zřejmá zejména v případě, jestliže trestný čin pachatele bude zaměřen přímo
proti opatřením či omezením učiněným k řešení zmíněné situace, anebo bude mařit
či ztěžovat její zvládnutí nebo odvrácení atd.
Ve výše uvedeném rozhodnutí dospěl velký senát trestního kolegia Nejvyššího
soudu k závěru, z něhož je nutno v nyní projednávaném případě vycházet, tj. že
možnost naplnění zákonného znaku podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
spočívajícího ve spáchání trestného činu krádeže za „jiné události vážně
ohrožující život nebo zdraví lidí“, je třeba podmínit existencí nejen časové a
místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy
tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu
jeho pachatelem. Takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná
událost (nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání
trestného činu pachateli či se jinak významněji projevila v jeho prospěch,
anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní
důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i
trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické
potřeby apod. v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním).
V trestní věci obviněného L. M. rozhodoval okresní soud dne 11. 12. 2020, tj.
před rozhodnutím velkého senátu (ze dne 16. 3. 2021) a s ohledem na tehdejší
praxi soudů nezjišťoval žádnou ze zmíněných věcných souvislostí obviněným
spáchaného trestného činu krádeže s událostí vážně ohrožující život nebo zdraví
lidí v podobě výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího
onemocnění COVID-19 v pandemickém rozsahu, ani neuvedl, v čem se vůbec tato
událost projevila na spáchání trestného činu krádeže. Faktem zůstává, že
obviněný se trestného jednání dopustil v kuchyňce budovy Všeobecné zdravotní
pojišťovny a zde ji odcizil věci v hodnotě 525 Kč.
Pokud státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství poukázal na určité
procesní specifikum posuzovaného případu, kdy obviněný na počátku řízení před
soudem prvního stupně po přednesení obžaloby prohlásil vinu, která byla soudem
následně přijata a z toho zároveň dovozuje s poukazem na ustanovení § 206c
odst. 7 tr. ř. nemožnost podat proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně
mimořádný opravný prostředek, konkrétně stížnost pro porušení zákona, tak je k
tomu třeba uvést následující.
Podle § 206c odst. 1 tr. ř. pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu,
může obviněný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků
uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku
uvedenou v obžalobě. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny
nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným
prostředkem.
Pokud obviněný na počátku řízení před soudem prvního stupně po přednesení
obžaloby prohlásil vinu, která byla soudem následně přijata lze souhlasit s
názorem, že v takovém případě nelze nechat přezkoumat rozsudek ve výroku o vině
v odvolacím řízení a tím méně v řízení dovolacím. Odvozovat ale od uvedené
procesní situace současně závěr o nepřípustnosti podat proti takovému
pravomocnému rozsudku (jeho výroku o vině) mimořádný opravný prostředek, jímž
je stížnost pro porušení zákona (§ 266 tr. ř. a násl.), je nejenom nelogické,
ale i odporující samotnému znění a smyslu zákona. Postavení ministra
spravedlnosti v tomto mimořádném opravném řízení je totiž zcela specifické, na
osobě obviněného, ale i ostatních stran řízení nezávislé. Zároveň se jedná o,
byť soustavně zpochybňovaný, ale těžko nahraditelný institut, jehož
prostřednictvím lze do velké míry napravovat procesní i hmotněprávní pochybení,
k nimž došlo ve věci v dřívějším řízení. Jen na dokreslení lze uvést jednoduchý
příklad svědčící o nelogičnosti přístupu, jehož se státní zástupce domáhá. Jaký
by v daném ohledu byl rozdíl mezi postavením obviněného, který prohlášení viny
neučinil, ale po provedeném dokazování a vyhlášení rozsudku se vzdal práva na
odvolání a rozsudek nabyl ihned právní moci, a postavením obviněného, který
prohlášení viny učinil, soud je přijal a vyhlášený rozsudek vzápětí taktéž
nabyl právní moci. Podle optiky státního zástupce by v případě prvního
obviněného bylo možné proti rozsudku stížnost pro porušení zákona podat, kdežto
v případě druhého obviněného by to bylo nepřípustné. Takový výklad by jednak
zakládal nedůvodnou a výraznou nerovnost mezi obviněnými nacházejícími se v
téměř stejném postavení, a jednak by směřoval v neprospěch obviněného, který
projevil v předchozím řízení určitou vstřícnost tím, že svoji vinu prohlásil a
tím soudu umožnil dále postupovat při absenci dokazování a ve věci rozhodnout.
Již jen s ohledem na výše uvedené bylo třeba interpretaci předmětné procesní
otázky prosazovanou státním zástupcem odmítnout, když i z ústavně právního
hlediska by se stala neobhajitelnou.
Nejvyšší soud shledal podanou stížnost pro porušení zákona za přípustnou i
důvodnou a dospěl k závěru, že okresní soud při hodnocení skutkového stavu
nepostupoval v souladu s požadavkem řádného určení všech znaků skutkové
podstaty daného trestného činu a učinil tak nesprávné právní posouzení pokud u
obviněného dovodil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to pouze z důvodu
časové (a místní) souvislosti tohoto činu s událostí vážně ohrožující život
nebo zdraví lidí.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené pak Nejvyšší soud vyslovil podle § 268
odst. 2 tr. ř., že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne
11. 12. 2020, sp. zn. 27 T 137/2020, byl porušen zákon v neprospěch obviněného
L. M. v ustanovení § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 269 odst. 2 tr.
ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a zároveň zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem s tím,
aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém hlavním líčení se
okresní soud bude důsledně zabývat nejen existencí časové a místní souvislosti
s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, zda se určitým
konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu a své konečné právní
závěry bude náležitě kvalifikovat v kontextu právních názorů Nejvyššího soudu
učiněných v tomto rozhodnutí, při respektování ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř.
Na výrok o vině pak bude muset navázat i odpovídající nový výrok o trestu.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke
změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu