3 Tz 96/2017-26
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Marty Ondrušové a JUDr.
Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr
spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého J. T., proti pravomocnému
usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp.
zn. 2 Rtv 49/91, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270
odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 14.
11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 49/91, a v řízení, které mu předcházelo,
byl porušen zákon
v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/90 Sb. o soudní
rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 1992, a to v neprospěch obviněného J. T.
Napadené usnesení se zrušuje.
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 6. 2. 1992,
sp. zn. 2 Rtv 49/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Brno, PSP-47 ze dne 23. 6. 1952,
sp. zn. Vt 11/52, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.,
jehož se dopustil tím, že „dne 16. 4. 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl
vykonat vojenskou službu odvolával se na to, že se to příčí jeho náboženskému
přesvědčení“.
Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.
Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto
151/52-II, zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné a rozsudek nabyl právní
moci dne 24. 7. 1952.
Manželka obviněného podala u bývalého Vojenského obvodového soudu v
Brně žádost o soudní rehabilitaci a podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v
Brně rozhodl usnesením ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 49/91, tak, že
rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Brno PSP-47 ze dne 23. 6. 1952, sp.
zn. Vt 11/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne
24. 7. 1952, sp. zn. Vto 151/52-II, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č.
119/1990 Sb., zrušil a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. současně
zrušil všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení bývalého
Vojenského obvodového soudu v Brně nabylo právní moci dne 26. 11. 1991.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12.
1991, sp. zn. 2 Rtv 49/91, bylo rozhodnuto tak, že se podle § 223 odst. 1 a §
11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. T. zastavuje. Obhájce
obviněného v zákonné lhůtě, podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/90 Sb., prohlásil,
že na projednání věci trvá.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně poté rozhodl v hlavním líčení
konaném dne 6. 2. 1992 rozsudkem sp. zn. 2 Rtv 49/91, tak, že při nezměněném
výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst.
1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského
soudu Brno, PSP-47 ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 11/52, ve spojení s usnesením
Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 151/52-II,
se obviněnému J. T. z důvodů uvedených v ustanovení § 227 tr. ř. trest neukládá.
Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně
ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 49/91, podal ministr spravedlnosti podle §
266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého
obviněného J. T.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného
porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu
k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.
Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský
obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními
důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez
náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní
rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch,
kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že J.
T. svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil
právo na svobodu svědomí zaručené § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č.
150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace
lidských práv. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne
26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda
svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným
zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani
skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv.
absolutního práva.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným
napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v
neprospěch obviněného J. T. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14
odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č.
47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č.
86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení
bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další
rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval
podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby
pro výše specifikovaný skutek zprostil.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 rehabilitačního zákona, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo
účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za
činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické
společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody, zaručené
Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle § 1 odst. 2
citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů
zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a
navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými
trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž
odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností
orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav
věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí
okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch,
a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání
obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a
všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné
v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito zákonnými premisami se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém
rozhodování důsledně neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění stížností napadeného usnesení, bývalý Vojenský
obvodový soud v Brně se výrokem o vině v rozsudku bývalého Nižšího vojenského
soudu Brno PSP-47 ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 11/52, blíže nezabýval,
považoval jej za správný a zaměřil se jen na posouzení přiměřenosti trestu.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně původně uložený trest odnětí svobody
považoval za nepřiměřeně přísný a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro
zrušení výroku o trestu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb.,
neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu
pro společnost.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna
Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a
navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne
22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud
obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení,
a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím,
na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko
podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z
roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a
náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato Ústava deklarovala v článku 15 odst. 1
svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného
článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže
však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou
mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2
tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v
době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské
základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského
přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované
výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z
pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a
svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání
vojenské služby za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a
rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační
senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně tyto úvahy a právní názory
nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině
obviněného J. T. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270
odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. v rozsudku bývalého Nižšího vojenského
soudu Brno PSP-47 ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 11/52. Popsané jednání
obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a
nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je nepochybné,
že na základě provedených skutkových zjištění nebylo možné provést hodnocení
důkazů v intencích požadavků trestního řádu.
Obdobně pochybil rehabilitační senát, pokud tato nejasná a neúplná skutková
zjištění soudu prvního stupně a na ně také odkazující výrok soudu odvolacího,
označil za dostačující a úplná, byť byla v naprostém rozporu s příkazy
plynoucími z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992. Přisvědčil
také hodnocení důkazů v té podobě, v jaké je provedly oba vojenské soudy, byť
tento způsob hodnocení důkazů nekonvenoval zákonným požadavkům ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992.
Vzhledem k argumentaci výše uvedené Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2
tr. ř., že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze
dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 49/91, a v řízení předcházejícím, byl porušen
zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v ustanoveních § 2 odst. 5, 6
tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 v neprospěch obviněného J. T.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud usnesení bývalého Vojenského
obvodového soudu v Brně ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 49/91, zrušil, jakož
zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, výslovně pak
rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 49/91.
Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci
jednak sám rozhodl, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo
vedeno na podkladě obžaloby bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně. Je třeba
mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně
speciálními senáty vojenských soudů. Nejvyšší soud není oprávněn činnost takto
určeného speciálního orgánu nahrazovat, přičemž na tomto závěru nic nemění
skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, nicméně v jejich činnosti
pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého
soudu vojenského.
Nejvyšší soud je podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám oprávněn rozhodnout ve věci
pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který
byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Konstatuje-li Nejvyšší soud
porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992, je
zřejmé, že skutková zjištění nepovažuje za správná a tato okolnost tvoří
překážku pro jeho vlastní meritorní rozhodnutí. Tato úvaha není výsledkem
přepjatého formalismu Nejvyššího soudu, ale pouze důslednou aplikací citované
zákonné normy, bez užití stížností pro porušení zákona požadovaného
extenzivního výkladu tohoto zákonného ustanovení.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v
Brně, sp. zn. 2 Rtv 49/91, znovu návrh zemřelého obviněného na rehabilitaci
podle zákona č. 119/1990 Sb., projedná a rozhodne o něm.
Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána,
vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je
povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu