3 Tz 98/2011-36
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21.
prosince 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr.
Jiřího Pácala a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. B., proti
rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn.
Vt 38/52, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp.
zn. Vt 38/52, byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950
Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného R. B.
Napadený rozsudek se zrušuje.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný
R. B.,
zprošťuje obžaloby
pro skutek spočívající v tom, že ačkoliv řádně obdržel povolávací rozkaz,
nenastoupil dne 30. 10. 1952 vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4.
11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden prohlásil, že vojenskou službu vykonávat
nemůže z náboženských důvodů,
čímž měl spáchat
trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č.
86/1950 Sb., trestní zákon,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Obviněný R. B. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne
10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby
v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále
jen „tr. zák.“). Uvedeného trestného činu se měl podle rozsudku dopustit tím,
že dne 30. 10. 1952 nenastoupil vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne
4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden, prohlásil, že vojenskou službu
vykonávat nemůže z náboženských důvodů.
Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a ? (dvou a
půl) roku. Dále byla podle § 43 tr. zák. vyslovena ztráta čestných práv
občanských, přičemž dočasná ztráta občanských práv uvedených v § 44 tr. zák.
byla stanovena na dobu 3 (tří) roků. Podle § 23 tr. zák. byla do trestu odnětí
svobody započítána vazba od 6. 11. 1952 do 10. 12. 1952. Rozsudek nabyl právní
moci dnem 10. 12. 1952.
V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti rozsudku bývalého
Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, k
Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. B.
Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950
Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák., a to z důvodů
uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, v neprospěch obviněného R. B.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v
případě trestného činu obviněného R. B. se jednalo o čin směřující k uplatnění
základního práva občana zaručeného mu ustanovením § 16 odst. 1 Ústavy ČSR z
roku 1948, podle něhož má každý právo volby jakékoliv náboženské víry. Na druhé
straně striktně vymezila v § 34 odst. 1, 2 základní povinnosti občana ke státu,
mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Obviněný neměl možnost
dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do
rozporu s vlastním svědomím.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého
Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, byl
porušen zákon v neprospěch obviněného R. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269
odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp.
podle § 271 odst. 1 tr. ř.
Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový
materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Nižšího
vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52.
Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost
a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému
rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném
rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu
napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen
byl.
Podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské
činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do
čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude
potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku
bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt
38/52, považuje za nutné uvést následující.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný
R. B. nenastoupil dne 30. 10. 1952 vojenskou službu u svého útvaru a když byl
dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden, prohlásil, že vojenskou službu
vykonávat nemůže z náboženských důvodů. Bývalý Nižší vojenský soud v Plzni však
nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod
ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu
nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde
je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp.
zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5.
2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud
obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení,
a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným
svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení
toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května
(zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského
přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí,
zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle
něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být
důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu
zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst.
2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v
době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád
neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby
její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k
uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k
naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem,
především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru
Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání
vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu
vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i
sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu
prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu
osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento
nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy
demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České
republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle
Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost)
je předmětem soudobého řízení.
Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v
projednávaném případě obviněného R. B. Z konfrontace napadeného rozsudku
bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni s výše uvedenými závěry Ústavního
soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch
obviněného, pokud uznal R. B. vinným trestným činem nenastoupení služby v
branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák.
Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 265
odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného R. B. V souladu s ustanovením § 269
odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího
vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, stejně jako
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek
uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout.
Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo
možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl
Nejvyšší soud tak, že obviněného R. B. pro skutek, blíže specifikovaný ve
výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v
branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b)
tr. ř. obžaloby zprostil, neboť skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata