30 Cdo 1009/2020-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu ve složení z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 936/3, proti žalovanému Z. D., bytem XY, zastoupenému advokátem JUDr.
Davidem Kojzarem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Lidická 784, o zaplacení
částky 204 552 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.
zn. 1 C 138/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 16. 12. 2019, č. j. 8 Co 262/2019-535, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11 423 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení
částky 204 552 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tuto částku požadovala jako
regresní úhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaný jako příslušník
Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) umožnil svou nedbalostí, aby z
policejního parkoviště bylo odcizeno zajištěné vozidlo XY. Žalovaná následně
musela vlastníku vozidla jako poškozenému nahradit škodu odpovídající ceně
ukradeného vozidla. Žalobkyně na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 5 C 444/2013-111, nahradila poškozenému škodu
v celkové výši 1 143 992,55 Kč, která vznikla nesprávným úředním postupem
Policie ČR. Vůči Policii ČR regresní právo, tedy právo na následnou úhradu
vyplacené náhrady škody, uplatnit nemohla, protože jde o orgán státu, finančně
napojený na státní rozpočet, ze kterého je vyplácena (pouze z jiné kapitoly)
náhrada škody. Nastoupilo proto oprávnění žalobkyně uplatnit regres přímo vůči
osobám, které se na vydání nezákonného rozhodnutí či na nesprávném úředním
postupu orgánu státu v rámci svého oprávnění podílely. Rozsah náhrady škody
upravuje v případě příslušníků Policie ČR § 17 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), ve spojení
s § 95 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, podle nějž výše náhrady škody způsobené z nedbalosti
nesmí přesáhnout čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního služebního příjmu
dosahovaného před porušením povinnosti, kterým příslušník způsobil škodu. Okresní soud v Lounech (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 C 138/2018-503, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po
žalovaném zaplacení částky 204 552 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 12. 2019,
č. j. 8 Co 262/2019-535, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, včasným dovoláním (jen do výroku
ve věci samé), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), znění účinném od 30. 9. 2017
(viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda je soud ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím
služebního funkcionáře o uložení kázeňského trestu dle § 51 zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a to ve směru ke
skutečnosti porušení právních povinností příslušníkem Policie ČR, přípustnost
dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na jiném
řešení právní otázky, než předkládá dovolatelka, totiž že soud je takovým
rozhodnutím vázán. Nicméně uložení kázeňského trestu žalovanému bylo odůvodněno
(jen a pouze) nedostatečnou řídící a kontrolní činností spočívající v
nedodržování režimu parkování a vjezdu do areálu, nikoliv i zaviněným
způsobením škody vzniklé v příčinné souvislosti s takovým jednáním. Otázka, zda udělený kázeňský trest lze považovat za předpoklad pro odpovědnost
za vznik škody, která v souvislosti s porušením právních povinností vznikla,
nemůže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť odvolací soud
nedospěl ke skutkovému závěru, že kázeňské provinění žalovaného bylo příčinou
vzniku škody (vzniklé odcizením vozidla). Dovolatelka tak své právní posouzení
staví na jiném závěru o skutkovém stavu (příčinné souvislosti), než ze kterého
vychází napadené rozhodnutí, čímž ovšem přípustnost dovolání, jehož důvodem
může být pouze nesprávné právní posouzení věci, založit nemůže (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.).
Na vyřešení otázky, zda lze vyvinit z odpovědnosti za škodu, jejíž vznik lze
odvodit od dlouhodobého porušování právních povinností, osobu, která je za
dodržování právních povinností z titulu své funkce odpovědná, napadené
rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, neboť pokud odvolací soud
neshledal u žalovaného všechny předpoklady vzniku jeho odpovědnosti za škodu,
tj. včetně příčinné souvislosti, nemělo by žádný význam pro rozhodnutí ve věci
samé, jak by případně posoudil otázku jeho vyvinění.
Rovněž tak v případě otázky, zda je rozhodná pro odpovědnost za vznik škody
skutečnost, že osoba, odpovědná z titulu své funkce za dodržování právních
předpisů, nebyla v rozhodném období ve službě, se dovolatelka míjí z důvody
napadeného rozhodnutí, nicméně z formulace otázky současně podle dovolacího
soudu vyplývá, že dovolatelka napadá nesprávnost závěru odvolacího soudu o
nedostatku příčinné souvislosti, a to pro údajný rozpor s označenou judikaturou
dovolacího soudu, nicméně ani taková otázka přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. založit nemůže. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se v
řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem
kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném
poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou
skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005; rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Právní posouzení příčinné
souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být
její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento
vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25
Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za
souvislost časovou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990,
sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod číslem 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou
příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou,
podstatnou a značnou. Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo
opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde, jak již bylo uvedeno, o otázku
právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v
konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v
tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji
izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je
zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z
celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu,
zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a
následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec
postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke
vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).
Právně
relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce
vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty
příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů),
které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti)
a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla
(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná
souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze
kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního
následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Odvolací soud se tedy při právním posouzení příčinné souvislosti ve smyslu §
237 o. s. ř. neodchýlil od shora označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, pokud pouze na základě závěru o porušení povinností, byť dosáhlo
závažnosti kárného provinění, bez dalšího neučinil závěr o existenci příčinné
souvislosti mezi takovým porušením povinnosti a vzniklou škodou, a naopak
posuzoval význam i dalších příčin vzniku škody, které nepovažoval všechny za
rovnocenné, přičemž učinil skutkový závěr, že porušení povinností ze strany
žalobce nelze považovat za bezprostřední příčinu vzniku škody, a to na rozdíl
od jednání příslušníku Policie ČR, kteří byli v době od umístění vozidla v
areálu Policie ČR do jeho odcizení přítomni na policejním oddělení a v tu dobu
na místo žalobce odpovídali za jeho řádný chod. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151
odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. S ohledem na
výsledek dovolacího řízení je dovolatelka povinna nahradit žalobci náklady
dovolacího řízení, jež sestávají z odměny advokáta v částce 9 140 Kč [§ 6 odst.
1, § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů], za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a
z náhrady v částce 1 983 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], celkem tedy ve
výši 11 423 Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k
rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu