30 Cdo 1016/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovanému Ing. arch. J. K.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C
125/2002, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co
88/2006-177, se ve výroku I. ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a
rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v uvedení tvrzeně
nepravdivých údajů v článku „Co vadí ODS na Kaslovi?“, uveřejněném v deníku
Mladá fronta DNES dne 24. listopadu 2000, a to: „že (žalobce) získal od Prahy 3
Palác Akropolis za necelých třináct milionů, ačkoli tento podnikatel palác v
minulosti velmi výrazně zadlužil“ a dále nepravdivými údaji uveřejněnými v
pořadu FAKTA na ČT 1 dne 5. srpna 2002, ve kterém zaznělo: „tuto pohledávku,
kterou v rámci vyčištění spořitelny dostala Konsolidační banka, dnes je to
Česká konsolidační agentura, odkoupí Městská část za 13 milionů. To bylo velice
ušlechtilé, aby to prodali té městské části v rámci záchrany fenoménu Akropole,
v rámci záchrany toho objektu. A ta Městská část to obratem prodá za stejné
peníze tomu člověku, který v té společnosti způsobil onen, onu pohledávku 113
milionů. Což je včetně penále, tedy úvěr včetně penále“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2004, č.j. 32 C 125/2002-41,
žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze však rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 1
Co 176/2004-73, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
provedení dalšího dokazování. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.
prosince 2005, č.j. 32 C 125/2002-129, výrokem I. opětovně zamítl žalobu, aby
se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že žalobce zadlužil Palác Akropolis v Praze
3, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný na vlastní náklady do jednoho měsíce
od právní moci rozsudku zajistil v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy
ve znění: „Omlouvám se panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm v tomto deníku
dne 24. 11. 2000 nepravdivě uvedl, že v minulosti Palác Akropolis velmi výrazně
zadlužil. Ing. arch. J. K.“ Výrokem III. zamítl žalobu, podle které je žalovaný
povinen na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku omluvit se v
České televizi ve vysílání ČT 1 bezprostředně před uvedením pořadu „Události,
komentáře“ v přímém přenosu nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto
textem.“Já, ing. arch. J. K., omlouvám se tímto panu P. H., bytem P. za to, že
jsem o něm v pořadu FAKTA dne 5. 8. 2002 nepravdivě uvedl, že ve společnosti
provozující Palác Akropolis v Praze 3 způsobil pohledávku 113 milionů korun“.
Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové
újmy 400.000,- Kč podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a
výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11násl. obč. zák. a dospěl
k závěru, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku
Mladé fronty Dnes byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma. Soud dále
dovodil, že z obsahu reportáže uveřejněné v pořadu FAKTA na ČT 1 vyplynulo, že
se v ní žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v tomto rozsahu i účel
pronesené kritiky byl v obecném zájmu, nikoli ve snaze poškodit žalobce. V této
souvislosti vzal za prokázané, že žalobce vstoupil do Žižkovské divadelní a
hudební agentury, spol.s r.o. dnem 15. dubna 1997, tedy až poté, co tato
společnost získala (podle úvěrové smlouvy ze dne 4. února 1993, ve znění
pozdějších dodatků) úvěr ve výši 64,000.000,- Kč. Společnost úvěr od počátku
nesplácela. Žalobce zpočátku této společnosti pomáhal a sponzoroval ji, a
teprve později do ni vstoupil. K řešení (finančních obtíží) společnosti došlo
až smlouvou o postoupení pohledávky od České spořitelny, a.s. ze dne 6. dubna
2000 na Městskou část Praha 3, přičemž žalobce byl v tomto období zastupitelem
a jeho spolustraníci tuto variantu řešení prosadili v zastupitelstvu. Šlo v
zásadě o politické rozhodnutí podmíněné snahou o záchranu fenoménu paláce
Akropolis. Žalobce působil více než tři roky jako společník ve společnosti,
která nesplácela úvěr, přičemž dlužná částka se z původních 64 milionů korun
zvýšila (v zásadě) na dvojnásobek, tedy na 113 milionů korun. Proto, pokud
žalovaný uvedl o žalobci, že „způsobil onu pohledávku 113 milionů“, pak se
nejedná o nepravdivou informaci. Žalovaný v uvedeném pořadu netvrdil, že by
žalobce smlouvu o úvěru uzavíral, takže datum uzavření úvěrové smlouvy není
relevantní. Žalovaný kritizoval postup radnice, která odkoupila pohledávku a
obratem převedla nemovitost, na které vázla zástava za pohledávkou, na osobu,
která působila ve společnosti, která nesplácením úvěru zavinila vznik tak
vysoké pohledávky, přičemž žalobce byl v té době zastupitelem této městské
části. Účastníci sporu byly a jsou politiky, žalovaný se vyjadřoval k věci
veřejného zájmu a v této souvislosti mluvil o žalobci, který byl účasten na
kritizovaném jednání. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 1
Co 88/2006-147, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce
zadlužil Palác Akropolis v Praze 3 a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem
II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je
povinen
1/ na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku
Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H., bytem P. za to, že jsem o něm nepravdivě uvedl, že v minulosti Palác Akropolis velmi
výrazně zadlužil. Ing. arch. J. K.“
2/ na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku se omluvit v České
televizi ve vysílání ČT 1 - bezprostředně před uvedením pořadu „Události,
komentáře“ v přímém přenosu nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto
textem.“Já, ing. arch. J.
K., omlouvám se tímto panu P. H., bytem P. za to, že
jsem o něm v pořadu FAKTA dne 5.8.2002 nepravdivě uvedl, že ve společnosti
provozující Palác Akropolis v Praze 3 způsobil pohledávku 113 milionů korun“;
jinak rozsudek ve věci samé potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem
prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že
pravdivost uvedených skutkových tvrzení musí prokázat žalovaný, avšak ten své
důkazní břemeno neunesl. Konstatoval, že žalobce v době uzavírání úvěrové
smlouvy v roce 1993 nebyl jednatelem ani společníkem Žižkovské divadelní a
hudební agentury, spol. s r.o. Jejím společníkem se stal až v roce 1997 poté,
co byl úvěr poskytnut. Obchodní vedení společnosti náleží podle § 134
obchodního zákoníku („obch. zák.“) jednateli a má-li společnost více jednatelů
pak rozhoduje většina jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Jestliže žalobce nebyl jednatelem, mohl společnost řídit toliko nepřímo
prostřednictvím účasti na valné hromadě a na rozhodování valné hromady (§ 125
obch. zák.) apod. Tvrzení žalovaného, že žalobce způsobil pohledávku 113
milionů Kč, soud označil za nepravdivé a jako takové způsobilé zasáhnout do cti
žalobce chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením § 11
obč. zák. Jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu soud
dovodil formu omluvy uvedené ve výroku rozhodnutí. Naopak neshledal předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák., poněvadž žalobce neprokázal, že by v důsledku předmětných tvrzení došlo
ve značné míře ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze
zrušil svým rozsudkem ze dne 28. května 2009, č.j. 30 Cdo 235/2007-165, ve
výroku II, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II.) a dále
ve výrocích III. a IV. a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že soudy obou
stupňů předmětnou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 obč. zák., podle
jehož prvního odstavce má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo
upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly
odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že žalobce
neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku Mladé fronty Dnes byl
žalovaný, a že by žalobci vznikla jakákoli újma; v reportáži uveřejněné v
pořadu FAKTA na ČT 1 se pak žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v
tomto rozsahu i účel pronesené kritiky byl v obecném zájmu.
Pokud odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a žalovanému uložil povinnost
žalobci se omluvit, přiléhavě připomněl, že bylo nutno vážit mezi hodnotícími
soudy, jejichž pravdivostní hodnotu v podstatě dokazovat nelze a mezi fakty –
tvrzeními o skutečnostech, jejichž pravdivost či nepravdivost je podstatným
kritériem pro posouzení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu
osobnosti. Dále konstatoval, že při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně
vycházel ze skutkových zjištění tohoto soudu učiněných z jím provedených důkazů
s tím, že však nesdílí jeho právní závěry, na jejichž základě Městský soud v
Praze žalobu v celém rozsahu zamítl. Dovolací soud v tomto případě konstatoval,
že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zjevně nekonzistentní. Připomněl, že
ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí
podle ustanovení § 13 obč. zák. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti
fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Současně vedle vymezení zásahem dotčeného subjektu všeobecného osobnostního
práva je nezbytným předpokladem identifikace subjektu občanskoprávních sankcí
podle § 13 obč. zák., tj. původce neoprávněného zásahu. Podle odůvodnění tehdejšího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud
tuto zásadu plně nedocenil, pokud především dovodil odpovědnost žalovaného za
zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v souvislosti s článkem
publikovaným v deníku Mladá fronta DNES dne 24. listopadu 2000 pod názvem „Co
vadí ODS na Kaslovi?“, aniž se vypořádal s tím, že fakticky převzal již zmíněný
skutkový závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto
neoprávněného zásahu byl právě žalovaný. Odvolací soud pominul, že v daném
případě schází jeden z předpokladů odpovědnosti za zásah do práva na ochranu
osobnosti, pokud žaloba směřuje proti žalovanému, který by nebyl za předmětný
zásah odpovědný. Ve vztahu k tvrzením žalovaného proneseným v pořadu FAKTA dne 5. srpna 2002 na
ČT 1, dovolací soud poukázal na skutečnost, že právo a svoboda jsou obsahově
omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z
ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících
celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní
ochrany obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují.
Vybočí-
li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické
společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako
takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález
sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny
(srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s
přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla
bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998,
str. 113). V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu)
tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré
pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a
se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich
ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s
porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná
souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo
uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá
zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu
těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně
může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně
každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný
zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže
mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a
jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu
takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Zmiňované rozhodnutí zdůraznilo, že k problematice svobody projevu
existuje četná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, v níž je vyzdvižen
význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností
respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva
třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů
demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo
"myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale
rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují. Svoboda projevu
ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4
Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto
případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na
ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu obou
zmiňovaných základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s
přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda
jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba
na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok
dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané
osoby, či zda je dané situaci přiměřený. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že
každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace
odpovídalo pravdě (analogicky srovnej nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS
156/99). To platí mimo jiné v případě kritiky pronášené politikem ve vztahu k
druhému politikovi v rámci politické soutěže v případech veřejného zájmu, jak
tomu bylo i v souzeném případě, což správně bral v úvahu soud prvního stupně. Naproti tomu odvolací soud se v zásadě zaměřil pouze na rigorózní posouzení
toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která ve zmiňované obchodní
společnosti způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v úvahu širší
souvislosti tohoto případu, které uvedenou kritiku vyvolaly, stejně jako možný
podíl žalobce na posuzované situaci. Dovolací soud pak tehdy uzavřel, že z práva na ochranu osobnosti samozřejmě
nejsou vyloučeni politikové a ostatní veřejně činné (resp. veřejnosti známé)
osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v
jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Je to
dáno tím, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto
osoba veřejně známá bude pod (zvýšenou) kontrolou veřejnosti, která se zajímá o
její především profesní, avšak např. i soukromý život apod., a současně je
hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, jejíž činnost se dotýká záležitostí,
které lze chápat jako veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny
náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla
podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak např. ze zorného úhlu
její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů
vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů apod. Prezentace těchto údajů
a jejich případná kritika proto musí souviset s veřejnou činností, kterou daná
osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04). Dovolací soud pak uzavřel, že odvolací soud
z uvedených právních zásad při svém rozhodování důsledně a beze zbytku nevyšel. V dalším řízení ve věci Vrchní soud v Praze rozhodl opětovně o odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 15. září 2009, č.j. 1 Co 88/2006-177, jehož výrokem I. byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen
na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku Mladá
fronta DNES uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H., bytem P. za
to, že jsem o něm nepravdivě uvedl, že v minulosti Palác Akropolis velmi
výrazně zadlužil. Ing. arch. J. K.“; dále potvrdil výrok III.
ve věci samé
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba v části požadující
omluvu vysílanou v České televizi. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh
řízení, přičemž současně připomněl skutečnost, že předešlý jeho rozsudek ze dne
26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR
ze dne 28. května 2009, č.j. 30 Cdo 2305/2007-165 (zřejmým nedopatřením je
uvedeno 30 Odo 2305/2007-165). Zde odvolací soud uvedl, že dovolací soud
vyslovil závěr, podle něhož v konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru /
intenzitu/ tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti /osobní cti
a dobré pověsti/ a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na
informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv /a
jejich ochrany/. Zároveň je nutné, aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Uvedl, že z práva na ochranu osobnosti nejsou vyloučeni ani politikové a
ostatní veřejně činné, resp. veřejnosti známé osoby, ovšem měřítka posouzení
skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí
v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Uzavřel, že odvolací soud při
rozhodování o dovolání plně nedocenil zásadu, podle které je namístě zvážit
mezi hodnotícími soudy, jejichž pravdivostní hodnotu v podstatě dokazovat nelze
a mezi fakty – tvrzeními o skutečnostech, jejichž pravdivost či nepravdivost je
podstatným kritériem pro posouzení zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na
ochranu osobnosti. Uvedl, že odvolací soud plně nedocenil zásadu, že
předpokladem odpovědnosti za zásah do osobnostních práv je existence zásahu
objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu u fyzické osoby spočívající
buď v porušení nebo jen ohrožení fyzické osoby v její fyzické a morální
integritě, že tento zásah musí být neoprávněný /protiprávní/ a musí být
zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením
osobností sféry fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, přičemž
nezbytným předpokladem je i identifikace subjektu občanskoprávních sankcí podle
§ 13 obč. zák., tj. původce neoprávněného zásahu. Vytkl odvolacímu soudu, že
při posuzování požadavku na omluvu v České televizi se zaměřil pouze na
rigorózní posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která v obchodní
společnosti /„agentuře“/ způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v
úvahu širší souvislosti tohoto případu, který uvedenou kritiku vyvolal, stejně
jako možný podíl žalobce na posuzované situaci. Své nové rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tak, že uvedl: „Ohledně skutkového
zjištění učiněného soudem prvního stupně se odvolací soud s tímto soudem
ztotožňuje, pokud soud prvního stupně zjistil, že v článku uveřejněném v deníku
Mladá Fronta Dnes dne 24. 11. 2002 bylo uvedeno, že žalovaný /v právním
postavení primátora/ „opakovaně veřejně kritizoval kolegy z ODS na jiných
radnicích: např. P.
H., který získal od Prahy 3 Palác Akropolis za necelých
třináct milionů, ačkoliv tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně
zadlužil“. Na základě níže uvedených zjištění z listin, však odvolací soud
dospívá k závěru, že tato tvrzení žalovaného jsou nepravdivá a jsou objektivně
způsobilá zasáhnout do právem chráněných osobnostních práv žalobce. Z
listinných důkazů zjistil odvolací soud tyto skutečnosti: a/ z kupní smlouvy
uzavřené mezi prodávajícím Městskou částí v Praze 3 a kupujícím Žižkovskou
divadelní a hudební agenturou spol. s r. o. (dále také jen „agentura“) dne 11. 11. 1991, že prodávající prodává dům č.p. 1548 postaveném na pozemku č. parc. 1251 v P. a pozemek za částku 4,051.430,- Kč, za kupujícího uzavřeli smlouvu
jednatelé T. K. a V. V., b/ z úvěrové smlouvy ze dne 4. 2. 1993 č. 4503-171051-988/0800 uzavřené mezi věřitelem Českou spořitelnou, as. s. a
dlužníkem „agenturou“, že dlužníkovi byl poskytnut úvěr ve výši 64,000.000,-
Kč, za dlužníka uzavřeli smlouvu jednatelé T. K. a V. V., c/ ze smlouvy ze dne
4. 2. 1993 o zřízení zástavního práva mezi zástavním dlužníkem „agenturou“ a
zástavním věřitelem Českou spořitelnou, a. s., že k zajištění pohledávky
věřitele z úvěrové smlouvy specifikované pod písm. b/ zastavil dlužník
nemovitosti: palác Akropolis /dům č.p. 1548 v Praze 3/ a pozemek parc. č. 1251,
obě nemovitosti v kat. úz. Praha – město, za zástavního dlužníka uzavřeli
zástavní smlouvu jednatelé T. K. a V. V., d/ ze smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené dne 6. 4. 2000 mezi postupitelelem Českou spořitelnou, a. s. a
postupníkem Městskou částí v Praze 3 bylo zjištěno, že postupitel postoupil
postupníkovi pohledávku za dlužníkem „agenturou“ vyplývající ze smlouvy o úvěru
č. 4503-0170051-988/0800 ze dne 4. 3. 1993 ve výši dlužné částky
115,761.921,75, Kč a úplata za postoupení pohledávky činila 13,000.000,- Kč, e/
ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi postupitelem Městskou částí v
Praze 3 a postupníkem P. H. ze dne 10. 10. 2000 bylo zjištěno, že postupitel
postupuje postupníkovi pohledávku za dlužníkem – „agenturou“ z úvěrové smlouvy
uzavřené mezi věřitelem Českou spořitelnou, a. s. a dlužníkem č. 4503-0171051-988/0800 ze dne 4. 2. 1993 ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 6. 1994 a dodatku č. 2/95 ze dne 28. 4. 1995 a f/ ze smlouvy o zřízení zástavního
práva ze dne 10. 10. 2000 uzavřené mezi zástavním věřitelem Městskou částí
Praha 3 a prvním zástavcem „agenturou“ a druhým zástavcem P. H. odvolací soud
zjistil, že jí je zajištěn nárok na úplatu věřitele a současně zástavního
věřitele – Městské části Praha 3 ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2000 ve výši 13,508.100,- Kč, předmětem zástavní smlouvy je dům č. p. 1548
postavený na parcele č. 1251 a parcela č. 1251 v kat. úz. P.. Odvolací soud se
ztotožňuje i se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce byl společníkem
společnosti Žižkovská divadelní a hudební agentura, spol. s r. o., v jejímž
vlastnictví byla nemovitost č. p. 1548 v kat. úz. P. /palác Akropolis/ a
pozemek par. č. 1251, a to od 15. 4. 1997 do 5. 3. 1998, od 5. 3. 1998 do 13. 2.
2002 nadále, a dodává, že jednatelem společnosti žalobce nikdy nebyl. Žalobce tedy nesjednával v roce 1993 úvěrovou smlouvu, od které se dluh
„agentury“ odvíjí. Ze shora uvedeného zjištění vyplývá, že pokud vznikl dluh
společnosti, která se stala vlastníkem nemovitosti v P., Palác Akropolis, tedy
„agentuře“, pak jej nezpůsobil žalobce, ale „agentura“, která 4. 2. 1993
uzavřela úvěrovou smlouvu s věřitelem Česká spořitelna, a. s. ve výši úvěru
64,000.000,- Kč, který ještě ku dni 6. 4. 2000 zůstal zcela nesplacen, neboť
byl ve výši 115,761.921,75 Kč, převeden na nového věřitele – Městskou část v
Praze 3, a nebyl splacen ani ku dni 10. 10. 2000, neboť tehdy byla pohledávka
věřitele: Městské části v Praze 3 převedena na dalšího věřitele P. H. Z
uvedených listin tedy odvolací soud dovozuje, že ku dni 10. 10. 2000 byl
žalobce věřitelem dlužníka: Žižkovské divadelní a hudební agentury, spol. s r. o. Z provedených důkazů však nelze dovodit, že žalobce, jako společník
společnosti Žižkovská divadelní a hudební agentura se podílel na tom, že tato
společnost nesplácela úvěr vůči věřitelům nejprve České spořitelně, a. s.,
později Městské části v Praze 3. Pokud byl žalobce v právním postavení
společníka tohoto dlužníka, pak toliko jako společník mohl na valné hromadě
dlužníka upozornit na skutečnost, že nejsou plněny závazky z úvěrové smlouvy
vůči věřitelům. Pokud se tedy žalovaný vůči deníku mladá Fronta Dnes vyjádřil,
že žalobce Palác Akropolis velmi výrazně zadlužil, pak je toto tvrzení
nepravdivé, a je objektivně způsobilé snížit čest a vážnost žalobce ve
společnosti a omluva požadovaná dle § 13 odst. 1 obč. zák. je zcela namístě. Z
uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil trak, jak je patrné z odstavce I. výroku jeho rozsudku. Pokud se žalobce domáhal další morální satisfakce od žalovaného, a to
prostřednictvím České televize ve znění omluvy navrhované v žalobě, pak
odvolací soud má za to, že takto žalobcem navrhovaná omluva není dostatečně
srozumitelná a především nevystihuje obsah tvrzení žalovaného v pořadu Fakta ze
dne 5. 8. 2000. Pokud zde měl žalovaný jednak uvést, že se „celá budova dostala
neuvěřitelným způsobem do soukromého vlastnictví za nehorázných podmínek
finančních především a to považuji za loupež za bílého dne“, pak je namístě
uvést, že tímto výrokem měl žalovaný zřejmě na mysli, že Městská část v Praze 3
kupní smlouvou změněnou pod písm. a/ shora převedla nemovitost /palác Akropolis
s pozemkem/ do vlastnictví společnosti „agentury“. Označit tento převod za
„loupež za bílého dne“, je přinejmenším tvrzení žalovaného poněkud neodborné a
nevycházející z řádných informací ani ze znalosti okolností převodu. Vzhledem k
tomu, že toto tvrzení není předmětem sporu a tolik dokresluje souvislosti, za
kterých bylo proneseno další níže uvedené tvrzení, odvolacího soud se jím dále
nezabývá.
Následně tvrzení žalovaného, že „tuto pohledávku“, kterou v rámci
vyčištění spořitelny dostala Konsolidační banka, odkoupila Městská část /Praha
3/ za 13 milionů a Městská část obratem prodala pohledávku za stejné peníze
„tomu člověku“, který v té společnosti způsobil onu pohledávku 113 milionů,
považuje odvolací soud za nesrozumitelné a nevyjadřující ani v nejmenším právní
postup počínající úvěrovou smlouvou pod bodem b/ shora a končící smlouvou o
postoupení pohledávky uvedenou pod bodem e/ shora. Obsah celé televizní besedy
vzbuzuje dojem, že diskutující žalovaný nemá ujasněn obsah právního pojmu
„pohledávka“, neměl zcela ujasněno, zda společnost provozující palác Akropolis
– „agentura“, měla pohledávku za někým /tedy byla věřitelem/ a nebo měl naopak
určitý subjekt pohledávku vůči této společnosti, která by v tomto případě byla
dlužníkem. Z obsahu listinných důkazů, a to z řetězce smluv o postoupení
pohledávek vyplývá, že ku dni zveřejnění pořadu Fakta dne 5. 8. 2002 byla
„agentura“ dlužníkem ze smlouvy o úvěru, a že jejím věřitelem na základě smluv
o postoupení pohledávek se stal ku dni 10. 10. 2000 žalobce. Je tedy zcela
zřejmé, že ku dni uveřejnění pořadu neměla „agentura“ pohledávku za nějakým
subjektem, ale měla naopak závazek vůči věřiteli a žalovaný se pozastavil pouze
nad tím, že další vlastník pohledávky za dlužníkem /“agenturou“/ prodal
pohledávku novému věřiteli, a to žalobci. Tvrzení žalovaného v pořadu ČT 1 o
tom, že Městská část Praha 3 prodala pohledávku za dlužníkem „agenturou“
žalobci je pravdivé, ovšem již není pravdivé tvrzení žalovaného v tomto pořadu,
že dlužníkovi /“agentuře“/ způsobil „pohledávku“ (správně mělo být uvedeno
závazek), „ten, komu byla pohledávka za „agenturou“ prodána, a že ten „člověk
(míněno tím žalobce)“ společnosti způsobil onu pohledávku 113 milionů“ Odvolací
soud má proto za to, že tento výrok žalovaného, objektivně posuzováno, nemohl
neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv žalobce, neboť je natolik
nesrozumitelný a neodborný, protože žalovaný při pronesení tohoto výroku
nerozlišil, zda „agentura“ má pohledávku za někým, tedy je věřitelem či zda má
někdo pohledávku za ním tedy je dlužníkem, takže posluchači tohoto pořadu
nemohli tento výrok vnímat jako difamující tvrzení ve vztahu k žalobci. Uvedený
výrok mohl být vnímán ve vztahu k žalobci jak pozitivně, tedy že jeho jednáním
vznikla pohledávka právního subjektu za společností. Nelze proto žalobcem
tvrzený zásah považovat za objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv
žalobce. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v odstavci III. výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť z
jiných důvodů, nežli uvedl soud prvního stupně v odůvodnění tohoto výroku. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. října 2009 a
zástupci žalovaného dne 23. října 2009; právní moci nabyl dne 26. října 2009. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 17. prosince 2009
včasné dovolání; dne 23. prosince 2009 podal včasné dovolání žalovaný.
Žalobce přípustnost svého dovolání, kterým výslovně napadá výrok I., věta za
středníkem, jímž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve věci
samé, a dále výrok o náhradě nákladů řízení, dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání pak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., s tím, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsah dovolání
však současně vypovídá o tom, že dovolatel ve své podstatě uplatňuje též
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který dopadá na
případy, kdy rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Dovolatel má zejména za to, že odvolací soud v daném případě neposoudil všechny
okolnosti široké publikace ataků na adresu žalovaného. Navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu v dotčených výrocích zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný ve svém dovolání, jímž napadá rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně, vychází z jeho přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a výslovně uplatňuje dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že odvolací soud
nevzal v úvahu všechny okolnosti daného případu, které jsou v dovolání
naznačeny. Současně poukazuje na to, že je tak porušováno jeho právo svobody
projevu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném výroku ve věci samé zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení. Dovolací soud uvážil, že každé z dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti s diferencovanými závěry ve vztahu
k jednotlivým dovoláním. Pokud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2009 napadl dovoláním
žalobce, pak dovolací soud konstatuje, že toto dovolání, pokud směřuje proti
výroku ve věci samé, není v označené věci přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Jestliže je dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 a 3 o.s.ř. vázán
dovolacím návrhem žalobce, pak nemůže přehlédnout skutečnost, že dovolatel ve
svém dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by umožňovala hodnotit
napadený rozsudek jako rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky
zásadního významu. Jestliže z dovolání vyplývá (§ 41 odst.
2 o.s.ř.), že
žalobce fakticky do značné míry akcentuje i okolnosti odpovídající uplatnění
především dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k nim být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
přihlédnuto (srovnej § 237 odst. 3, věta za středníkem). Žalobce dovoláním
výslovně napadá i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Jak
vyplývá z ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. procesní předpis nezakládá možnost
přípustnosti dovolání proti takovémuto rozhodnutí. Dovolání žalobce proto bylo
odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Poté dovolací soud přistoupil k posouzení dovolání žalovaného, které je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je jím napaden
výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v
uvedeném výroku ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části není uvedené rozhodnutí správné
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm. b)
o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O
ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 věta první
o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je
odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu.
Bylo již konstatováno, že důvodem předchozího zrušení rozsudku soudu druhého
stupně byly především následující skutečnosti:
1. Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu
osobnosti žalobce v souvislosti s článkem publikovaným v deníku Mladá fronta
DNES dne 24. listopadu 2000 pod názvem „Co vadí ODS na Kaslovi?“, aniž se
vypořádal s tím, že fakticky převzal již skutkový závěr soudu prvního stupně,
„že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto neoprávněného zásahu byl právě
žalovaný“. Odvolací soud pominul, že v daném případě schází jeden z předpokladů
odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud žaloba směřuje proti
žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný.
2. V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a
to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné zjištění, že příslušný zásah (skutečně) bezprostředně souvisel
s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná
souvislost mezi nimi.
3. K zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně,
tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, avšak každé zveřejnění
nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do
osobnostních práv; k takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem
a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento
zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou,
kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
4. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje význam svobody
projevu, jakož i její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak
společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda
projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti.
Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě
či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou
nepříjemné, šokují či znepokojují. Svoboda projevu přitom není bezbřehá. Je
omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak
ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt
mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré
pověsti podle článku 10 Listiny. Při střetu obou zmiňovaných základních práv,
která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého
jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána
přednost před právem druhým.
5. Ne každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do
osobnostních práv dotčených osob. Významné ovšem je, aby celkové vyznění
podávané informace odpovídalo pravdě. To platí mimo jiné (i) v případě kritiky
pronášené politikem ve vztahu k druhému politikovi v rámci politické soutěže v
případech veřejného zájmu (jak tomu bylo i v souzeném případě), což správně
vzal v úvahu soud prvního stupně. Naproti tomu odvolací soud se v zásadě
zaměřil pouze na rigorózní posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou,
která ve zmiňované obchodní společnosti způsobila pohledávku 113 milionů korun,
aniž by bral v úvahu širší souvislosti tohoto případu, které uvedenou kritiku
vyvolaly, stejně jako možný podíl žalobce na posuzované situaci.
6. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů vůči politikům jsou
však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání s ostatními fyzickými osobami;
jedinec vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba
veřejně známá bude pod (zvýšenou) kontrolou veřejnosti.
7. Na osoby činné ve sféře politiky jsou kladeny náročnější požadavky a
veřejnost je oprávněna být o nich informována tak, aby měla podklady pro
posouzení způsobilosti takové osoby, a to jak např. z hlediska její odbornosti,
ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti
dotýkající se veřejných zájmů, apod.
V nyní dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud prezentuje výraznou
část důvodů, které vedly dovolací soud k zrušení jeho předchozího rozsudku ze
dne 26. září 2006, č. 1 Co 88/2006-147. Přes tuto skutečnost, se z jeho nového
rozhodnutí ve věci ani v nejmenším nepodává, že by se skutečně také ve smyslu
ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 243d odst. 1 věta první o.s.ř.
po vrácení věci k dalšímu řízení, cítil být vázán tímto právním názorem
dovolacího soudu (což ostatně sám nezmiňuje, a to ani alespoň formálně).
Odvolací soud pak ve své podstatě setrvává na původním, a dovolacím soudem již
kriticky posouzeném, zdůvodnění věci se závěrem, že popsaným způsobem došlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostní sféry žalobce, z čehož se pak odvíjí
satisfakční povinnost žalovaného. Odvolací soud se v žádném případě (byť jen
třeba náznakem) nevypořádal s jednotlivými a již popsanými zásadami vyslovenými
dovolacím soudem ve zrušovacím rozsudku. Flagrantně tak popřel zásadu vázanosti
rozhodnutím dovolacího soudu. Nadto bez odpovědného posouzení věci podle těchto
hledisek, není možno dovodit, že závěr o odpovědnosti žalovaného za v žalobě
označený zásah, je důvodný.
Ani v tomto případě proto nelze pokládat napadený rozsudek odvolacího
soudu v posuzovaném výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve
věci samé, za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí v uvedeném výroku a v
souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil zmiňovanému
soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). S
přihlédnutím k ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5
o.s.ř. dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný
senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl
dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozím zrušovacím
rozhodnutí.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu