30 Cdo 1024/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně V. Č. r., zastoupené advokátem, proti žalované Z. J. k., zastoupené
advokátem, o zaplacení 8,596.174,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 467/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu
2005, č. j. 8 Co 1404/2005 - 122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2005, č.
j. 8 Co 1404/2005 - 122, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 7. dubna 2005, č. j. 23 C 467/2004 - 96, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku
8,596.174,56 Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 8,596.174,56 Kč od 11. 1. 2004
do zaplacení“, s odůvodněním, že žalované (dříve pod názvem Ú. s. z. s.), s níž
dne 31. 7. 2001 uzavřela smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, vzniklo
ve výši této částky bezdůvodné obohacení v důsledku překročení maximální ceny
za poskytnutou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění za rok 2002,
stanovené zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění, které je povinna
vydat. Z tohoto důvodu žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 22. 12. 2003 žalovanou
k úhradě neoprávněně přijaté částky ve výši 8,596.174,56 Kč, a to ve smyslu čl.
IV. odst. 11 smlouvy. Dále v žalobě uvedla, že se podle § 40a obč. zák.
dovolává neplatnosti ujednání ve smlouvě o paušální úhradě za poskytnutou
zdravotní péči, které je v rozporu se zákonem o cenách.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť podle jejího názoru na paušální způsob
úhrady nelze vztahovat ustanovení o maximální hodnotě bodu, neboť platba
neprobíhá na základě výkazů bodů, ale je závislá pouze na množství ošetřených
pojištěnců bez ohledu na to, kolik zdravotních výkonů bylo provedeno.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 23 C
467/2004 - 96, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 7. 1999 a následně dne 31. 7. 2001
smlouvy o poskytování
a úhradě zdravotní péče, ve znění dodatku č. 10 ze dne 31. 1. 2001, kterými se
žalovaná zavázala poskytovat pojištěncům žalobkyně zdravotní péči hrazenou z
veřejného zdravotního pojištění a žalobkyně se zavázala uhradit žalované
provedenou zdravotní péči průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou
jejím pojištěncům v souladu s právními předpisy a s touto smlouvou. V článku
IV. odst. 1 smlouvy ze dne 31. 7. 2001 účastníci ujednali, že ceny bodu a výše
úhrad hrazené zdravotní péče, včetně regulačních omezení se sjednávají dodatkem
ke smlouvě podle výsledků dohodovacího řízení, případně v souladu se zvláštním
právním předpisem. Ve smyslu smlouvy ze dne 31. 7. 2001 v návaznosti na
dohodovací řízení byla mezi účastníky sjednána paušální úhrada, což mezi nimi
bylo nesporné. Dále bylo zjištěno, že dopisem ředitelky žalobkyně ze dne 22.
12. 2003 bylo žalované sděleno, že po provedení kontroly poskytnutých
paušálních plateb za období roku 2002 jí byla z důvodu překročení maximální
ceny poskytnuté zdravotní péče o 8,596.174,56 Kč provedena v tomto rozsahu
regulační srážka. Soud prvního stupně s poukazem na ust. § 17 odst. 1 a 2 zák.
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, a na čl. 4 odst. 1 a 2 přílohy 1 (správně přílohy 7) k
vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové
smlouvy, dovodil, že pokud si účastníci ve smlouvě a jejích dodatcích dohodli
paušální způsob úhrady, odpovídá to uvedenému ustanovení vyhlášky, potažmo
zákona. Protože jde
o vyhlášku svého druhu, která respektuje zvláštnosti zdravotnického prostředí,
nelze se ztotožnit s názorem žalobkyně, že cenová regulace maximální hodnoty
bodu výkonu se vztahuje i na paušální způsob sjednané úhrady poskytnuté
zdravotní péče. Pokud by takováto možnost smluvního sjednání paušálních úhrad
byla následně zpochybněna, jednalo by se o nepřijatelné ohrožení právní jistoty
účastníků smlouvy. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalované
bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451
a násl. nevzniklo, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10.
11. 2005, č. j. 8 Co 1404/2005 - 122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu a dovodil, že účastníci jako smluvní
strany, jež uzavřely smlouvu o poskytování zdravotní péče podle § 17 zák. č.
48/1997 Sb., resp. podle vyhlášky č. 457/2000 Sb., nemohly ve smlouvě dojednat
vyšší hodnotu bodu při dohodování konkrétních platebních podmínek, než je
nejvyšší hodnota bodu stanovená cenovým předpisem (cenovým výměrem Ministerstva
financí ČR). Ze zák. č. 48/1997 Sb. a z vyhlášky č. 457/2000 Sb. je však
zřejmé, že umožňují v rámcové smlouvě dohodnout způsob úhrady poskytnuté
zdravotní péči buď za zdravotní výkony podle seznamu o zdravotních výkonech s
bodovými hodnotami nebo paušální úhradou (rozuměno bez vztahu ke konkrétním
zdravotním výkonům) nebo jinak. První způsob úhrady vzhledem k cenové regulaci
hodnoty bodu vylučuje, aby si smluvní strany
ve smlouvě dohodly vyšší bodovou hodnotu v korunách, než cenovým předpisem
stanovenou maximální výši. Paušální způsob úhrady však znamená, že pro
konkrétní čtvrtletí roku se kalkuluje s počtem ošetřených pojištěnců za
srovnatelné čtvrtletí předchozího roku, ovšem v rozsahu zvýšeném na 104 % bez
vázanosti na skutečně provedené zdravotní úkony, jak to podle názoru odvolacího
soudu vyplývá z předmětné smlouvy, resp. jejího dodatku. Krajský soud se proto
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že paušální „platba“ za zdravotní
péči poskytnutou pojištěncům je zcela odlišná od „platby“ za jednotlivé „úkony“
oceněné body, a tudíž termín paušální „platba“ nelze ztotožňovat s termínem
záloha, neboť „paušální platba (obdobně jako např.
v advokátním tarifu) znamená platbu, která se značnou měrou pravděpodobnosti
postihne skutečný objem odvedené zdravotnické péče ve vztahu k počtu ošetřených
osob za určité období (nikoliv ve vztahu k fakticky provedeným zdravotnickým
výkonům), pro obě strany s tím rizikem, že případné poskytnutí zdravotní péče v
rozsahu menším nebo větším než 104 % úhrady za srovnatelné předchozí období jde
k tíži té které smluvní strany, aniž by se případný rozdíl vzájemně vyúčtovával
podle skutečného stavu“. Záloha je oproti tomu částečnou úhradou s tím, že
zbytek bude doplacen podle skutečného objemu poskytnuté zdravotnické péče.
Zároveň podle odvolacího soudu platí, že paušální „platba“ počítaná podle počtu
osob, jimž byla poskytnuta zdravotní péče, vylučuje následný přepočet na body
podle skutečně provedených výkonů. Pokud by tomu tak nebylo, byl by paušální
způsob úhrady zcela nadbytečným institutem a fakticky by se redukoval na
zálohu, která se sice stanovuje podle počtu osob, jimž byla poskytnuta
zdravotní péče, ovšem posléze se vyúčtovává podle bodů za jednotlivé konkrétně
provedené výkony. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost, že zákon ani vyhláška
nestanoví povinnost přepočtu paušální úhrady
na „zdravotní bodově ohodnocené výkony“. Z uvedených důvodů odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a podává je z důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v posouzení otázky, „zda právní předpisy upravující způsob stanovení
cen některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahují na veškeré
způsoby provádění úhrad
za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či zda je v rámci poskytování
péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění možné se odchýlit od
právních předpisů upravujících cenovou regulaci, byť by se jednalo o postup
podle právního předpisu vydaného Ministerstvem zdravotnictví“. Zdůrazňuje, že
řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů a že soudy obou stupňů
ji řešily v rozporu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz
závěry uvedené v rozhodnutích 32 Odo 1166/2005, 32 Odo 1299/2005 a 32 Odo
1301/2005), neboť rozhodly nesprávně za situace, kdy podle ust. § 5 odst. 5
zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, ve spojení s cenovým výměrem Ministerstva financí, platí regulované
ceny, tj. ceny maximální, pevné nebo minimální pro všechny prodávající a
kupující určeného druhu zboží a služeb, a regulovanou cenou byla v rozhodném
období i cena
za poskytovanou zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
Podle jejího názoru není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena
prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu
stanovené tímto cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení
zdravotního výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se stanoví seznam
výkonů s bodovými hodnotami. Hodnota bodu ve spojení s ohodnocením zdravotního
výkonu je zde použita jako měrná jednotka pro výpočet výše maximální ceny za
celou oblast zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Vzhledem
k tomu, že zdravotnické výkony pro odbornost 709 (zdravotnická záchranná
služba) jsou uvedeny v citované vyhlášce, je cena za poskytnutou zdravotní péči
regulována bez ohledu na to, jakým způsobem je takto vypočtená úhrada zdravotní
pojišťovnou zdravotnickému zařízení hrazena. Regulace cen v oblasti poskytování
zdravotní péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění tedy platí
pro celý a úplný okruh poskytování zdravotní péče nezávisle na tom, jaký způsob
realizace provádění úhrady smluvní strany zvolí. Dále dovolatelka uvedla, že
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemůže dovolat neplatnosti
právního úkonu, jehož neplatnost sama způsobila (§ 40a obč. zák.), byť tento
názor již dříve zaujal Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1302/2005.
V této souvislosti poukazuje na to, že výše úhrad zdravotní péče pro příslušná
období je stanovována ve smyslu § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. na základě
tzv. „dohodovacího řízení“ zástupců žalobkyně a ostatních zdravotních
pojišťoven
a profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče vyhláškou Ministerstva
zdravotnictví, z čehož vyplývá, že dohoda o výši úhrad je vždy konsensem
zdravotních pojišťoven a profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče,
nikoliv nezávislou vůlí žalobkyně. V případě, že v rámci dohodovacího řízení k
dohodě nedojde, rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví na základě ust. § 17 odst.
7 zák. č. 48/1997 Sb. o výši úhrad zdravotní péče vyhláškou. Byla-li tudíž
označena za stranu, která zdravotnickým zařízením navrhuje uzavření dodatku ke
smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče o výši úhrad zdravotní péče, a že
se tedy ve smyslu ust. § 40a obč. zák. nemůže dovolat neplatnosti takovéhoto
dodatku ke smlouvě jako ten, kdo tuto neplatnost způsobil, jde
o názor nesprávný. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu
věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ, že by v této věci
bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí
bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, zda zákon č. 526/1990 Sb.,
o cenách, v rozhodném znění, dopadá i na případy, kdy účastníci ve smlouvě ze
dne
31. 7. 2001 o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřené podle zákona č.
48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, a podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 457/2002
Sb., sjednali paušální způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Vzhledem k
tomu, že tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem i ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu
a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto
hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
proto dospěl
k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatnila jako důvod
dovolání, může spočívat v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej
na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen,
ve znění zákona č. 135/1994 Sb., zmocňuje Ministerstvo financí jako státní
orgán, který je podle čl. 79 odst. 3 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, vybaven pravomocí vydávat právní
předpisy v oblasti cen kromě jiného i k vydávání předpisů pro regulaci a
sjednávání cen. Podle § 1 odst. 1 zákona
č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, se zákon vztahuje
na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb (dále
jen „zboží“) pro tuzemský trh, včetně cen zboží z dovozu a cen zboží určeného
pro vývoz. Podle odst. 2 tohoto ustanovení cena je peněžitá částka a) sjednaná
při nákupu a prodeji zboží podle § 2 až 13 nebo b) zjištěná podle zvláštního
předpisu k jiným účelům než k prodeji. Pro sjednávání cen platí ustanovení § 2
až 10 zákona.
Účelem zákona o cenách je vymezit rámec pravidel regulace cen v ekonomickém
prostředí, kde ceny zásadně být direktivně stanovovány nemají, nicméně stát se
nevzdává určité ingerence na tvorbu cen. Ceny proto podle této úpravy mohou být
státem ovlivňovány pouze v rozsahu a způsobem, které zákon stanoví. Zákon o
cenách obsahuje výčet přípustných regulativních postupů, označuje orgány, do
jejichž působnosti taková činnost spadá (srov. též zákona č. 265/1991 Sb.),
určuje, kterých cen se možnost regulace týká, a rovněž stanoví, že rozhodnutí
cenových orgánů a místních orgánů podle tohoto zákona jsou závazná pro okruh
adresátů, který je v nich vymezen
(§ 3 odst. 2 zákona o cenách).
Výslovný negativní výčet cen, na něž zákon o cenách nedopadá (podle ust. § 1
odst. 4 zákon se nevztahuje na odměny, úhrady, poplatky, náhrady škod a
nákladů, úroky, upravené zvláštními předpisy), však žádný ze způsobů úhrady za
poskytnutou zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění uvedených v článku
4 odst. 2 pod písmeny a) až c) přílohy č. 7 (rámcová smlouva pro zdravotnická
zařízení poskytující zdravotnickou záchrannou službu a zdravotní pojišťovny) k
vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové
smlouvy (podle § 17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona
č. 2/1998 Sb.), z působnosti zákona nevylučuje
a dosah zákona na oblast zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění tak
vyplývá z ust. § 1 odst. 1 a 2 zákona. Úhrady zdravotní péče poskytované ve
veřejném zdravotním pojištění jsou tak vlastně cenou zboží ve smyslu ust. § 1
odst. 1 a 2 zákona
o cenách a podléhají regulaci podle ust. § 3 - 10 tohoto zákona, a to ať již ve
smlouvě
o poskytování a úhradě zdravotní péče byly úhrady sjednány jakýmkoliv způsobem
uvedeným v článku 4 odst. 2 pod písmeny a) až c) přílohy č. 7 (rámcová smlouva
pro zdravotnická zařízení poskytující zdravotnickou záchrannou službu a
zdravotní pojišťovny) k vyhlášce č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové
smlouvy.
Podle § 10 zákona o cenách, ve znění účinném do 5. 3. 2003, zboží, u něhož se
uplatňuje regulace cen podle § 5 a 6, zařazují cenové orgány rozhodnutím do
seznamu zboží s regulovanými cenami (dále jen „seznam“). Seznam a ceny v jeho
rámci stanovené a zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen podle § 8,
uveřejňují cenové orgány v Cenovém věstníku.
Od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 byla regulace zdravotní péče hrazená zdravotním
pojištěním, která je poskytována účastníku veřejného zdravotního pojištění nebo
účastníku smluvního zdravotního pojištění zdravotnickým zařízením, které je
ve smluvním vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou poskytující veřejné
zdravotní pojištění, upravena v části I. seznamu zboží, u něhož se uplatňují
úředně stanovené ceny, oddílu A - maximální ceny stanovené Ministerstvem
financí pod bodem 2) výměru Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se vydává
seznam zboží s regulovanými cenami, uveřejněného v Cenovém věstníku
Ministerstva financí č. 18/2001, přičemž pro účely regulace cen platilo, že a)
maximální cena jednoho bodu je 1,10 Kč s tím, že Seznam zdravotních výkonů s
bodovým ohodnocením a určené podmínky včetně nezbytných dopravních služeb
spojených se zdravotní péčí hrazenou ze zdravotního pojištění je uveden ve
zvláštních právních předpisech, b) maximální cena zdravotního výkonu je
součinem maximální ceny jednoho bodu a počtu bodů, přičemž počet bodů je
stanoven v Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Tento Seznam
zdravotních výkonů s bodovými hodnotami byl v rozhodné době, tj. od 1. 1. 2002
do 31. 12. 2002, stanoven v souladu s ust. § 17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998
Sb. a vyhl. téhož ministerstva č. 101/2002 Sb., kterou se citovaná vyhláška
mění, přičemž v části II. v kapitole 709 je v obou těchto vyhláškách uvedena
zdravotnická záchranná služba.
V souladu s uvedenou úpravou Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 20. 10.
2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo
1299/2005, i v rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1301/2005, na něž
dovolatelka poukazuje, a též v dalších rozhodnutích (srov. dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 32 Cdo 1650/2005), vyslovil, že
„byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená z prostředků veřejného
zdravotního pojištění regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami,
vydaném výměrem Ministerstva financí, publikovaném v Cenovém věstníku
Ministerstva financí (§ 10 zákona č. 265/1991 Sb.,
o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena zdravotní péče
hrazená z prostředků veřejného zdravotního pojištění byla v souladu s ust. § 5
odst. 1 zák.
č. 526/1990 Sb. úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného druhu zboží danou
cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zák. č. 265/1991 Sb.), v daném případě cenou
maximální. Přitom maximální je cena, kterou není přípustné podle § 5 odst. 2
zák. č. 526/1990 Sb., překročit a která platí pro všechny prodávající a
kupující určeného druhu zboží (§ 5 odst. 5 zák. č. 526/1990 Sb.). Došlo-li
poté, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči, k
překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, byla
porušena cenová regulace, čímž došlo k právnímu úkonu, jímž byl porušen zákon
č. 526/1990 Sb., o cenách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10.
2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo judikováno, že porušením cenové
regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, je překročení stanovené
maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i když k překročení regulované
ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění,
povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči)“.
Dovodil-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že zákonem byla
regulována jen maximální cena zdravotního výkonu jako součinu maximální ceny
jednoho bodu a počtu bodů, zatímco při smluvně dohodnutém paušálním způsobu
úhrady byla platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období,
neboť vycházela z odlišných mechanizmů výpočtu než způsob výkonový, je tento
jeho závěr v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ust. § 5 zákona č. 526/1990
Sb., o cenách,
a pro období roku 2002 s výměrem Ministerstva financí č. 01/2002, kterým se
vydává seznam zboží s regulovanými cenami.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr, že „se nemůže dovolat
neplatnosti právního úkonu, jehož neplatnost sama způsobila (§ 40a obč. zák.),
byť tento názor již dříve zaujal Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo
1302/2005“. Tato námitka však není důvodná již proto, že takovýto závěr z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, naopak je z něj zřejmé, že
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se dovoláním se žalobkyně
relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.) ujednání účastníků ve smlouvě o
poskytování a úhradě zdravotní péče,
ve znění dodatků, uplatněným již v žalobě, v důsledku svého nesprávného
právního názoru vůbec nezabýval, čímž rovněž pochybil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a proto jej
Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil (§
243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.