32 Odo 1299/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Z. s. A. s. České republiky P.-z., proti žalované
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, o zaplacení 616 418 Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 16 219 920,58 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 148/2004,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května
2005, č.j. 36 Co 39/2005-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č.j. 36 Co 39/2005-69,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2005, č.j. 17 C
148/2004-43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2005, č.j. 36 Co 39/2005-69,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2005, č.j. 17 C
148/2004-43, kterým bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobkyni 616 418
Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení,
výrokem II. zamítnuta žaloba na zaplacení 16 219 920,58 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 2 % ročně ode dne 26. 1. 2004 do zaplacení, a výrokem III.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že účastníci
uzavřeli dne 31. 12. 1997 platnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní
péče, kterou posléze nahradila smlouva ze dne 28. 6. 2001 včetně jejích
dodatků, podle níž si účastníci mimo jiné v souladu s § 17 odst. 3 zákona č.
48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, ve znění platném v rozhodném období, dohodli způsob
stanovení úhrady za poskytnutou zdravotní péči paušální sazbou. Ztotožnil se se
soudem prvního stupně, že sjednaná smluvní paušální úhrada zdravotní péče není
v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období,
neboť zákon reguluje maximální cenu jednoho bodu za zdravotní výkon, přičemž
při paušální úhradě je platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném
období, tudíž úhrada paušální sazbou vychází z odlišných mechanismů výpočtu než
způsob výkonový, a pro takový způsob výpočtu úhrady nebyl v zákoně o cenách
stanoven žádný regulační mechanismus. Žalovaná tedy neoprávněně na základě
přepočtu paušální úhrady na výkonovou strhla z plateb ve prospěch žalobkyně
částky jí stanovené za poskytování zdravotní péče, tudíž se žalobkyně důvodně
domáhala vrácení těchto částek, a proto soud prvního stupně správně žalobě
vyhověl a zároveň zamítl vzájemný návrh žalované jako nedůvodný. Odvolací soud
uzavřel, že jakékoli následné přepočítávání dohodnuté paušální úhrady za
poskytnutou zdravotní péči na bodové ohodnocení zdravotní péče a krácení úhrady
z tohoto titulu je nepřípustné. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, přiznal-
li žalobkyni ve smyslu § 369 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) i úroky
z prodlení, byla-li žalovaná s plněním peněžitého závazku v prodlení. Odvolací
soud odmítl právní názor žalované, že uzavřené smlouvy jsou relativně neplatné
podle § 40a občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro rozpor s cenovým
předpisem ve smyslu § 589 obč. zák., neboť neplatnosti se nemůže dovolávat ten,
kdo ji sám způsobil, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná
žalobkyni sama navrhla způsob úhrady zdravotní péče paušální sazbou. Závěrem se
vypořádal s odvoláním žalobkyně do výroku o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným
právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Otázku zásadního
významu spatřuje v tom, zda právní předpisy upravující způsob stanovení cen
některých druhů výrobků a služeb (cenová regulace) se vztahuje na veškeré
způsoby provádění úhrad za poskytnutou zdravotní péči ze strany žalované, či
zda je v rámci poskytování péče hrazené z prostředků veřejného zdravotního
pojištění možné se odchýlit od právních předpisů upravujících cenovou regulaci,
byť by se jednalo o postup podle právního předpisu vydaného Ministerstvem
zdravotnictví, upravující způsob úhrady za poskytovanou zdravotní péči.
Poukazuje přitom, že řešení této otázky je předmětem desítek soudních sporů.
Dovolatelka má za to, že oba soudy v dané věci rozhodly nesprávně, jestliže
podle § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve spojení s Cenovým
výměrem Ministerstva financí platí regulované ceny, maximální, pevné nebo
minimální pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, a
regulovanou cenou byla v rozhodném období i cena za poskytovanou zdravotní
péči. Domnívá se, že není rozhodující, že regulovaná cena byla stanovena
prostřednictvím maximální ceny zdravotního výkonu jako součin hodnoty bodu
stanovené Cenovým výměrem a počtu bodů stanovených jako ohodnocení zdravotního
výkonu podle vyhlášky č. 134/1998 Sb., která stanoví seznam výkonů s bodovými
hodnotami. Podle dovolatelky se Cenový výměr vztahuje na celou oblast úhrady za
zdravotní péči bez ohledu na způsob, který si smluvní strany zvolí pro
provádění úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Dovolatelka je přesvědčena, že
odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, nedospěl-li k závěru,
že pojem výše úhrady za zdravotní péči je pojmem, který je nutno vykládat jako
definici ceny za poskytnutou zdravotní péči, kdežto pojem způsob úhrady
poskytnuté zdravotní péče je pouze způsobem určení, jak budou platby provedeny,
a že prostřednictvím způsobu úhrady nelze stanovit výši ceny za zdravotní péči.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se nemohla
dovolávat relativní neplatnosti právního úkonu. Připouští, že sice byla
navrhovatelem předmětných smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče, avšak
zdůrazňuje, že jí navrhovaná ujednání o paušální úhradě zdravotní péče byla
zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou způsobu úhrady za poskytovanou
zdravotní péči, proto nezavinila neplatnost těchto smluv, které jsou neplatné
pro rozpor se zákonem stanovující regulaci výše ceny za zdravotní péči.
Nesouhlasí rovněž s názorem, že by měla plnit převzaté smluvní závazky, jsou-li
tyto v rozporu s právními předpisy. Dovolatelka poukazuje i na nesprávné
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť se
domnívá, že rozhodnutí postrádá předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože nelze dospět k závěru, že rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazuje, že žalovaná ve
skutečnosti žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla charakter zásadního
významu, nespecifikovala. Namítá, že zásadní význam nelze spatřovat v tom, že
probíhá v obdobné věci řada dalších soudních sporů, a současně připomíná, že
soudy v těchto věcech s obdobným předmětem řízení naopak vydávají rozhodnutí se
shodným závěrem. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí není v rozporu s
hmotným právem, jestliže vycházelo ze zákonného ustanovení, podle něhož si
účastníci mohli dohodnout způsob úhrady za poskytnutou zdravotní péči, čímž si
účastníci dohodli nejen způsob úhrady, ale i způsob stanovení ceny za
poskytnuté zdravotní úkony. Zdůraznila, že byla-li smlouva uzavřena v souladu s
určitým právním předpisem, nemůže trpět neplatností pro rozpor s jiným právním
předpisem. Poukazuje i na skutečnost, že žalovaná obsah smluv o úhradě za
poskytování zdravotní péče sama navrhla, tudíž nemůže popírat jejich platnost
(§ 40a obč. zák.).
Podané dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalovanou), řádně
zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z
možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu
c) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, neboť v napadeném rozhodnutí byla řešena právní otázka v
rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil platnost (resp. částečnou
platnost) předmětné smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené ze
zdravotního pojištění, která byla základem pro posouzení oprávněnosti nároku na
zaplacení žalobou požadované částky.
Odvolací soud především pochybil, neposoudil-li, zda soud prvního stupně se
správně vypořádal s otázkou, zda je třeba na daný závazkový vztah aplikovat
občanský či obchodní zákoník.
Podle § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) si strany mohou
dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261
obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení
právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Žalobkyně si s žalovanou ve smyslu § 262 obch. zák. dohodla, že jejich
závazkový vztah založený Smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče hrazené
ze zdravotního pojištění se bude řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním
zákoníkem, v platném znění.
Bylo tedy v dané věci třeba aplikovat ustanovení § 758 odst. 1 obch. zák.,
podle něhož při uzavírání smluv, jejichž stranami jsou pouze osoby mající sídlo
nebo místo podnikání, popřípadě bydliště na území České republiky, se uplatní
ustanovení tohoto zákona o určení ceny nebo úplaty poskytované za plnění, jen
pokud toto určení není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy o cenách.
Jinak vzniká povinnost platit cenu nebo úplatu ve výši nejvýše přípustné podle
těchto předpisů.
Podle § 758 obch. zák. cena či jiné peněžité plnění dohodnuté mezi smluvními
stranami ve smlouvě bude platné totiž jen tehdy, pokud tato cena či jiné
peněžité plnění nebude v rozporu s cenou stanovenou nebo nejvýše přípustnou
podle cenových předpisů. V případě, že sjednaná cena bude vyšší než cena
stanovená nebo nejvýše přípustná, nebude neplatná celá smlouva, ale pouze
smluvní ujednání o ceně či peněžitém plnění, přesahující cenu stanovenou nebo
nejvýše přípustnou (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa,
C.H.BECK, r. 1998, 5. vydání a i následující, komentář k § 758). Jde přitom ve
smyslu § 39 obč. zák. o neplatnost absolutní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 219/2001).
Byla-li v rozhodném období cena zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním
regulovanou cenou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
stanovenou v Seznamu zboží s regulovanými cenami, vydaném Výměrem Ministerstva
financí, publikovaném v Cenovém věstníků Ministerstva financí (§ 10 zákona č.
265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen), pak cena
zdravotní péče hrazená zdravotním pojištěním byla v souladu s § 5 odst. 1
zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, úředně stanovenou cenou, tj. cenou určeného
druhu zboží danou cenovými orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb.); v daném
případě cenou maximální. Přitom maximální cena je cena, kterou není přípustné
podle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. překročit, a platí pro všechny
prodávající a kupující určeného druhu zboží (§ 5 odst. 5 zákona č. 526/1990
Sb.).
Došlo-li tedy v dané věci, byť zákonem povoleným způsobem úhrady za poskytnutou
zdravotní péči, k překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní
péče, byla porušena cenová regulace, a tím došlo k právnímu úkonu, jímž byl
porušen zákon č. 526/1990 Sb., o cenách.
Dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že sjednaná
smluvní paušální úhrada zdravotní péče není v rozporu se zákonem č. 526/1990
Sb., o cenách, ve znění v rozhodném období, neboť zákonem byla regulována jen
maximální cena jednoho bodu za zdravotní výkon, zatímco při paušální úhradě
byla platba regulována počtem ošetřených pacientů v rozhodném období, neboť
vycházela z odlišných mechanismů výpočtu než způsob výkonový, a pro paušální
úhradu nebyl v zákoně o cenách stanoven žádný regulační mechanismus, je nutno
dovodit, že závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o poskytování a úhradě
zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění je bezezbytku platná, a to i co
do ujednání o ceně, je v rozporu s § 5 zákona č. 526/1990 Sb. a potažmo je v
rozporu s hmotným právem – viz § 758 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1166/2005, v němž bylo
judikováno, že porušením cenové regulace podle zákona č. 526/1990 Sb., o
cenách, je překročení stanovené maximální ceny za poskytování zdravotní péče, i
když k překročení regulované ceny došlo podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění, povoleným způsobem úhrady za poskytnutou zdravotní péči).
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v
Praze zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 3, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. listopadu 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu