U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. R.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských
hrdinů 14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 70/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 28 Co 340/2014-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 553.150,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení
uvedené částky na náhradě škody (odpovídající vynaloženým nákladům obhajoby),
jež mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání zahájeného vůči němu
usnesením policejního orgánu ze dne 24. 1. 2003 a skončeného usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, č. j. 40 T 3/2006-10893, kterým
jmenovaný soud trestní stíhání žalobce zastavil podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961, trestní řád (dále jen „tr. ř.“), z důvodu jeho promlčení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl stíhán pro trestný čin
podvodu spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, 4
zákona č. 140/1961, trestní zákon (dále jen „tr. z.“), účinného do 31. 12. 1997, a že jeho trestní stíhání bylo zastaveno shora uvedeným rozhodnutím z
důvodu jeho promlčení poté, co Městský soud v Praze překvalifikoval jednání
kladené žalobci za vinu na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího
majetku spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. z., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Stížnost státního zástupce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, č. j. 40 T
3/2006-10893, byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 To 100/2010. Dále oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce
nepodal návrh, aby se v trestním stíhání pokračovalo, ač byl o této možnosti
poučen. Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nečiní trestní stíhání
nezákonným ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen
„OdpŠk“). V této souvislosti poukázal na § 12 odst. 1 písm. d) OdpŠk [správně
zjevně § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk – poznámka Nejvyššího soudu] a v něm v
poznámce pod čarou obsažený odkaz na § 172 odst. 2 tr. ř., s tím, že posledně
citované zákonné ustanovení odkazuje právě na § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. [zde
lze pro úplnost připomenout, že na § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. neodkazuje §
172 odst. 2 tr. ř., jak soud prvního stupně nesprávně uvádí, ale § 172 odst. 1
písm. d) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu]. S argumentací
účastníků poukazujících na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, se soud prvního stupně v poměrech dané věci vypořádal ve
směru jeho neaplikovatelnosti ve prospěch žalobce, s tím, že v trestním řízení
nebylo prokázáno, že by se žalobce trestného činu nedopustil. Shodný právní závěr [toliko s poukazem na § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk] učinil i
soud odvolací.
V této souvislosti zdůraznil, že Městský soud v Praze v
odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání zhodnotil jednání žalobce
kladené mu obžalobou za vinu jako trestné, tj. že se žalobce trestného činu
(byť právně kvalifikovaného jinak než obžalobou) dopustil; smyslem § 12 OdpŠk
dle odvolacího soudu přitom je vyloučit z práva na náhradu škody ty případy,
kdy „výsledek trestního stíhání nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání
zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila.“ Současně uzavřel, že
nárok na odškodnění vylučuje skutečnost, že žalobce proti rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání „… nebrojil, ač měl možnost trvat na projednání
věci a domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, aby dosáhl své
plné rehabilitace zprošťujícím rozsudkem.“ Tvrzením žalobce, že pokračování
trestního stíhání nenavrhl, „protože mu bylo stydno přiznat, že neměl finanční
prostředky na další obhajobu a chtěl mít klid“, nepřiznal odvolací soud (ve
shodě se soudem prvního stupně) právní význam. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, maje
za to, že odvolací soud vyřešil nesprávně otázku hmotného práva, na níž závisí
jeho rozhodnutí, a to sice zda smyslem § 12 OdpŠk je „vyloučit právo na náhradu
škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož
výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného
jako trestný čin nedopustila.“ Uvedený závěr považuje dovolatel za chybný,
popírající zásadu in dubio pro reo. Dovolatel má za to, že § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vylučuje odpovědnost státu za škodu (toliko) v situaci, kdy ke
spáchání trestného činu dle výsledků trestního řízení skutečně došlo, což není
jeho případ. Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel s poukazem na § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že
odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, představované rozsudkem ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
605/2012. V něm dovolací soud dle dovolatele subsumoval promlčení trestního
stíhání pod § 12 OdpŠk za situace, kdy obžalovaný trestný čin kladný mu za vinu
bez pochyb spáchal. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel je toho názoru, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu
jeho promlčení je okolností vylučující podle § 12 OdpŠk nárok na náhradu škody
pouze tehdy, když výsledek trestního stíhání svědčí závěru, že se obviněný
(obžalovaný) protiprávního jednání kladeného mu za vinu a odpovídajícího
skutkové podstatě trestného činu dopustil. V té souvislosti tvrdí, že soudy
zastavily jeho trestní věc z důvodu promlčení, aniž se („… zcela zřejmě z
důvodů procesní ekonomie“) vůbec zabývaly tím, zda trestný čin (v mírnější
právní kvalifikaci, jež byla důvodem pro závěr o promlčení) spáchal či nikoliv.
Uvedené dle jeho názoru vylučuje aplikovatelnost závěrů vyložených Nejvyšším
soudem v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, na jeho případ.
Dovolatel nicméně přehlíží (skutkový) závěr odvolacího soudu, podle kterého z
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání (usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 23. 7. 2010, č. j. 40 T 3/2006-10893) plyne, že se jednání naplňujícího
znaky trestného činu dopustil (viz str. 4 první odstavec a strana 6 první a
druhý odstavec napadeného rozhodnutí) a že Vrchní soud v Praze tento závěr ke
stížnosti státního zástupce „nevyloučil ani nezpochybnil“ (viz str. 4 poslední
odstavec napadeného rozhodnutí). Správnost skutkových zjištění odvolacího soudu
přitom dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.). Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí se (oproti mínění
dovolatele) neodchyluje od řešení, jehož bylo v judikatuře Nejvyššího soudu již
dosaženo (a to právě v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 605/2012).
Dovolatel (nadto) rovněž přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí i na
závěru, že okolností vylučující nárok na náhradu škody je nepodání návrhu na
pokračování v trestním stíhání (tj. postup podle § 11 odst. 3 tr. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2013). Tento závěr odvolacího soudu nebyl dovolatelem nijak
zpochybněn (stejně jako závěr o tom, že důvody, které dovolatele k nepodání
takového návrhu vedly, postrádají právní význam). Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu přitom platí, že za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden
z důvodů, na němž je postaveno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou
žádné další dovolací důvody naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237
o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení dovoláním vymezeného předmětu dovolacího
řízení nemůže mít vliv na meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vycházející též
z řešení další – avšak dovoláním nezpochybněné – právní otázky (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vyřešení další otázky, kterou dovolatel dovolacímu soudu předložil, týkající se
výše škody, se nemůže v poměrech dovolatele projevit příznivějším rozhodnutím,
což ji vylučuje z možnosti založit přípustnost dovolání.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho
rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do té části výroku I, v níž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě
nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku II o náhradě nákladů odvolacího
řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a
odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
na posouzení dovolatelem nastolených otázek nespočívala a jinou otázku hmotného
nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu