30 Cdo 1040/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
péče o nezletilou M. K., zastoupenou Městským úřadem Orlová jako opatrovníkem,
dítě matky D. Š. a otce Š. K., zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem
se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu
v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 100 P 492/2006, o odvolání otce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 2013, č.j. 13 Co
243/2013-539, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (dále jen
„soud prvního stupně“) ze dne 26.2.2013, č.j. 100 P 492/2006-523, byla
zamítnuta žaloba otce na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 100 P
492/2006 o výživu nezletilé Michaely a rozhodnuto o nákladech řízení.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) ze dne 11. září
2013, č. j. 13 Co 243/2013-539, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění usnesení
uvedl, že stavěl-li otec žalobu na obnovu řízení na skutečnostech, že od svého
propuštění z výkonu vazby v březnu 2011 se léčí u psychiatra, užívá silné léky
na spaní a antidepresiva, které jej tlumí a má narušený spánkový režim, v
důsledku čehož již nezvládá práci na šachtě, pak se rozhodně nejedná o
skutečnosti, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem
prvního stupně nebo soudem odvolacím, ač by pro něj mohly přivodit příznivější
rozhodnutí ve věci. Nic takového otec v původním řízení netvrdil, ač tak tvrdit
mohl. Poukazoval-li otec v této souvislosti na lékařské zprávy ohledně svého
zdravotního stavu doložené spolu s žalobou na obnovu řízení, pak odvolacímu
soudu nezbylo než konstatovat, že otec kdykoliv v průběhu původního řízení mohl
lékařské zprávy o svém zdravotním stavu předložit, nic mu nebránilo v tom, aby
tak učinil. Pokud otec jako důvod obnovy uvádí, že nevěděl, že tak má učinit,
pak tuto skutečnost nelze vyhodnotit v jeho prospěch, byť tento důkaz by pro
něj mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, i když řízení ve věci péče o
nezletilé děti je ovládáno zásadou vyšetřovací, neboť u soudu obou stupňů v
původním řízení nevyvstala potřeba takového dokazování.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání otec (dále též
„dovolatel“). Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 o.s.ř., když má za
to, že podstatou opakovaných námitek je řešení právní otázky, zda neuplatnění
podstatných skutečností a důkazů k nim v důsledku závažného psychického
onemocnění účastníka a jeho léčení je možno přičítat k tíži takové osoby a
dovozovat, že účastník zavinil neuplatnění těchto skutečností či důkazů ve
smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
otce proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem, v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o.s.ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen.zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky
hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud
neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jiné řešení nepředstavuje ani závěr odvolacího soudu, že otec nevěděl, že má
skutečnosti o svém zdravotním stavu uplatnit a že v původním řízení nevyvstala
potřeba po takovémto dokazování, neboť odpovídá závěrům vyjádřeným již v
usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 C 311/53, uveřejněné pod č.72 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1954, dále srov. usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 26. 7. 1973 sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 215/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací
soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě
nákladů řízení není přípustné, neboť dovolatel ve vztahu k tomuto výroku
neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou
otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 80/2013).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce podle ustanovení § 243c odst.
1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu