30 Cdo 1047/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a)
M. W., a b) Mgr. E. W., obou zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Římská 32, proti žalovanému JUDr. P. K., CSc., správci
konkursní podstaty úpadkyně CEMENTARY I, spol. s. r. o., se sídlem v Praze 4,
Jihovýchodní 1/701, identifikační číslo osoby 261 15 832, zastoupenému JUDr.
Petrem Turoněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 17, o vyloučení věcí
ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 58 Cm 11/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 15 Cmo 20/2014-246,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že s ohledem na skutečnost, že v posuzované věci byl spor
vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb., bylo s
přihlédnutím k závěrům vyloženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, který byl publikován ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41/2011, dovolání projednáno a rozhodnuto o
něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, bez
zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou pod 1. lednu 2008, resp. po 1. července 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaného (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního
soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl ve věci samém potvrzen
(jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 24. dubna 2014, č. j. 58 Cm 11/2012-188, ve spojení s opravným
usnesením téhož soudu ze dne 14. července 2014, č. j. 58 Cm 11/2012-212, jímž
bylo rozhodnuto, že z majetkové podstaty úpadkyně CEMENTARY I, spol. s r. o. se
vylučuje označená bytová jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na
společných částech označeného domu a pozemku, není přípustné ve smyslu § § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. V posuzované věci bylo pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu určující
řešení právní otázky vlastnictví E. V. k předmětnému nemovitému majetku. Odvolací soud tuto právní otázku vyřešil s ohledem na závěry učiněné z
předmětné smlouvy o narovnání ze dne 8. dubna 2004. Dovolatel však tuto (pro
rozhodnutí odvolacího soudu) zásadně významnou právní otázku v dovolání
nenapadá z pohledu řádného vymezení dovolacího důvodu a tedy nepředkládá právní
otázku, jež by v uvedeném směru měla být z hlediska přípustnosti podaného
dovolání posuzována. Pouze polemizuje s právním posouzením věci, což však samo
o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací důvod dovolatel vymezuje až ve
vztahu k právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka, což je však řešení
právní otázky, která by přicházela v úvahu jedině tehdy, pokud by dovolání
žalovaného bylo přípustné i v řešení prvně uvedené právní otázky odvolacím
soudem, jejíž řešení odvolacím soudem by dovolací soud shledal správným, a
proto by bylo nezbytné zabývat se řešením druhé právní otázky. Poněvadž taková procesní situace v daném případě nenastala, nezbylo Nejvyššímu
soudu, než podané dovolání žalovaného ve smyslu § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout. Nad rozsah výše uvedeného lze ovšem uvést, že právní institut narovnání lze
podle judikatury dovolacího soudu využít (s ohledem na uznání vlastnického
práva) i pro narovnání věcně právních vztahů k nemovitému majetku (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011,
nebo ze dne 27. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 626/2013, které jsou veřejnosti
přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Odvolací
soud proto – s ohledem na učiněná skutková zjištění, která v dovolacím řízení
nelze revidovat - zcela správně dovodil, že s ohledem na uzavřenou dohodu o
narovnání již nemohlo být sporné vlastnictví E. V. k předmětnému nemovitému
majetku. Z toho pak ale plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
správné i souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům
(podle obsahu spisu) žádné (účelně vynaložené) náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu