ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem
v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 10, proti žalovaným 1) A. M., zastoupené
JUDr. Ludmilou Gregorovou, advokátem se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů
725/60, 2) K.L.H. Credit, spol. s.r.o., se sídlem v Brně, Vinohrady 43,
identifikační číslo osoby 60731583, 3) MVDr. M. B., a 4) Mgr. J. B., oběma
zastoupeným JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, o
určení neplatnosti kupních smluv a o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1766/96, o dovolání žalované 1) a žalovaných
3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2010, č.j. 14
Co 378/2009-282, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá a dovolání žalovaných 3) a 4) se
zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.). V dané věci se žalobkyně
domáhala jednak určení neplatnosti dále uvedených kupních smluv ve vztahu mezi
smluvními stranami, jednak určení svého vlastnického práva ohledně níže
specifikovaných nemovitostí. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na
závěru, že na uplatněných nárocích o určení neplatnosti kupních smluv
uzavřených dne 2. července 1996 mezi žalobkyní a žalovaným 2), dne 2. prosince
1996 mezi žalovaným 2) a žalovanou 1) a dne 7. března 2003 mezi 1. žalovanou na
jedné straně a žalovaným 3) a žalovanou 4) na straně druhé, ve všech případech
ohledně předmětných nemovitostí, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. Zamítavé
rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem
proti žalovaným 1) a 2) odůvodnil rovněž nedostatkem naléhavého právního zájmu,
protože žalované nejsou zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí. Zamítnutí žaloby o určení vlastnictví žalobkyně k uvedeným nemovitostem proti
žalovaným 2) a 3) soud prvního stupně založil na závěru o platnosti uvedené
kupní smlouvy. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví cit. rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ad a) „v
části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti kupních smluv
uzavřených dne 2.7.1996 mezi žalobkyní a 2. žalovaným, dne 2.12.1996 mezi 2. žalovaným a 1. žalovanou a dne 7.3.2003 mezi 1. žalovanou na jedné straně a 3. žalovaným a 4. žalovanou na straně druhé, ve všech případech ohledně domu č.p. 52 na pozemku p.č. 2050 a pozemku p.č. 2050 v katastrálním území P. n. J.,
obci P.“, a ad b) „v části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví
žalobkyně k domu č.p. 52 na pozemku p.č. 2050 a k pozemku p.č. 2050 v
katastrálním území P. n. J., obci P. proti 1. žalované a 2. žalovanému.“ Změnil
jej výrokem I. c) „ve zbývající části výroku I. o zamítnutí žaloby o určení
vlastnictví proti 3. žalovanému a 4. žalované tak, že se určuje, že žalobkyně
je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV 1865 u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov
pro katastrální území P. n. J., obec P., dříve okres B., a to domu č.p. 52 na
pozemku p.č. 2050 a pozemku 2050 – zastavěná plocha a zádvoří“, a výrokem I. d)
„ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou
tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Ve
výrocích II. a III. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl oproti soudu
prvního stupně k závěru o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. července 1996 z
důvodu absence vážnosti vůle účastníků takovou kupní smlouvu uzavřít i pro její
obcházení zákona.
Dovodil, že z obsahu ujednání stran, zejména ve smlouvě o
půjčce, je zřejmé, že jejich úmyslem nebylo uzavřít kupní smlouvu, na základě
níž by se stal žalovaný 2) vlastníkem sporných nemovitostí se současným
zaplacením kupní ceny formou zápočtu na svou pohledávku na vrácení půjčené
částky 1.000.000,- Kč, nýbrž tímto způsobem zajistit plnění závazků žalobkyně
ze smlouvy o půjčce, aniž by však bylo možno tuto smlouvu hodnotit jako smlouvu
o zajišťovacím převodu práva ve smyslu ust. § 553 obč. zák. Kupní smlouva je
navíc neplatná i pro obcházení zákona, neboť byť její obsah je právně dovolený,
byla uzavírána s cílem dosáhnout výsledku, který není zákonem předvídán a není
žádoucí, neboť účastníci obešli institut zajišťovacího převodu práva, k jehož
naplnění jejich projevy vůle fakticky směřovaly, a bylo tím znemožněno dosažení
výsledku jednání předvídaného tímto institutem pro případ splnění závazků ze
smlouvy o půjčce, tedy zpětný převod vlastnického práva na žalobkyni, jak bylo
jejich úmyslem s ohledem na to, že současně dne 2. července 1996 sepsali
zpětvzetí návrhu na vklad vlastnického práva žalovaného 2) ke sporným
nemovitostem. Odvolací soud se neztotožnil s námitkami žalovaných 3) a 4), že i
kdyby byla shledána neplatnou smlouva ze dne 2. července 1996, nebyla by
přinejmenším neplatná kupní smlouva, kterou nabyli sporné nemovitosti od
žalovaného 2) do svého vlastnictví v roce 2003, a to s přihlédnutím k nálezu
Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 16. října
2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, který se týkal případu odstoupení od smlouvy. Odvolací soud k této námitce dále uvedl: „V tomto směru je třeba odkázat na
konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například rozhodnutí R
29/2007 či 22 Cdo 1836/2002, dle něhož situace vyvolaná odstoupením od smlouvy
o převodu nemovitostí není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka. I když
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/2007,
uvedl, že nález týkající se odstoupení od smlouvy lze vztáhnout i na případ,
kdy první kupní smlouva byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením (například
neplněním rozvazovací podmínky mající obdobné právní důsledky jako odstoupení
od smlouvy), není ani toto rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky, neboť je nelze považovat za srovnatelné k
situaci, kdy určitá osoba nabývá věc na základě neplatného právního úkonu v
dobré víře od osoby, která není vlastníkem převáděné věci, na rozdíl od případů
rozebíraných nálezy Ústavního soudu České republiky, v nichž jde o odstoupení
od smlouvy nebo zrušení smlouvy dříve platné a účinné. Je třeba vycházet i
nadále z toho, že další nabyvatel nemovitostí převáděných od původního
vlastníka neplatnou kupní smlouvou se nestává jejich vlastníkem jen na základě
toho, že při uzavření další kupní smlouvy (také neplatné) jednal v dobré víře v
zápis do katastru nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) (dále též
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů uvedených v
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé uvádějí, že kupní smlouvu ze
dne 2. července 1996 uzavřeli zcela svobodně dvě osoby způsobilé k právním
úkonům, které nepochybně věděly, co činí a proč tak činí. Dohoda účastníků v
kupní smlouvě formulovaná byla a je možná a není nijak zakázaná. Šlo o
záležitost smluvní volnosti, kterou měl odvolací soud respektovat. Nic na tom
nemůže změnit ani to, že snad žalobkyně poté uhradila nějaké částky žalovanému
2) a tento je přijal, ani to, že snad žalovaný 2) posléze sděloval žalobkyni,
že učiní opatření k účinnosti převodu vlastnického práva ke sporným
nemovitostem, vzhledem k tomu, že závazky ze smlouvy o půjčce nebyly splněny. V
této době totiž již závazky žalobkyně ze smlouvy splněny byly. Stejně tak ve
smlouvě o půjčce z 2. července 1996 bylo sjednáno, že „je na volbě věřitele,
jak bude postupovat“, tj. bylo sjednáno, že je na věřiteli – žalovaném 2),
který způsob „splacení“ půjčky si vybere. Toto smluvní ujednání však zřejmě
odvolací soud ponechal bez povšimnutí. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli,
aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) rozsudek odvolacího soudu zčásti ve výroku č. I. písm. c) a zcela ve
výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím své advokátky včasné
dovolání také žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“). Jeho přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu dle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Dovolatelka zdůrazňuje, že předmětná kupní smlouva je platná
a právně závazná a jako taková prošla i vkladem do katastru nemovitostí a že
jednala v dobré víře, když předmětné nemovitosti od žalovaného č. 2 kupovala. Kdyby měla sebemenší pochybnosti o platnosti předchozí kupní smlouvy, kterou
žalobkyně a žalovaný 2) uzavřeli, nikdy by dům s pozemky nekoupila. Navrhla,
aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobkyně se k podaným dovoláním písemně nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora cit. rozsudku odvolacího soudu byla podána včas, osobami oprávněnými
(účastníky řízení), řádně zastoupenými advokáty, obsahují zákonem stanovené
náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Zatímco dovolání dovolatelů –
žalovaných 3) a 4) je přípustné, avšak není – jak bude rozvedeno níže –
důvodné, dovolání dovolatelky - žalované 1) je zjevně bezdůvodné. Je tomu tak
již z toho důvodu, že k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ohledně
žaloby o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem směřující proti žalovaným
3) a 4), kteří podle zjištění odvolacího soudu byli v době vyhlášení rozsudku
zapsáni v katastru jako vlastníci předmětných nemovitostí, není dovolatelka
subjektivně oprávněna.
K dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten
účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Již shora cit. měnícím rozsudkem odvolacího soudu byla žaloba u určení vlastnictví k
předmětným nemovitostem ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zamítnuta,
takže pokud nyní žalovaná 1) podaným dovoláním napadá měnící rozsudek
odvolacího soudu v jeho části o určení vlastnictví k nemovitostem ve vztahu
žalobkyní a žalovanými 3) a 4), nemohla by objektivně v dovolacím řízení
dosáhnout jeho zrušení, neboť zde není žalována. Dovolání žalovaných 3) a 4) (dále již „dovolatelé“) pak Nejvyšší soud neshledal
opodstatněným z těchto důvodu. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu věci bylo prokázáno, že dne 2. července 1996 bylo
mezi žalobkyní a žalovaným 2) uzavřeno několik smluv, a to především smlouva o
půjčce, kterou si na dobu 28 dnů žalobkyně půjčila od žalovaného 2) částku
1.000.000,- Kč s úrokem 14 % p. a. K zajištění vrácení půjčené částky byly
uzavřeny další smlouvy, a to jednak zástavní smlouva, týkající se předmětných
nemovitostí (která podle odvolacího soudu „nebyla žádnou ze stran předložena k
důkazu, o její existenci však nepochybně svědčí jak přerušení vkladového řízení
týkajícího se zástavního práva k předmětným nemovitostem na základě této
zástavní smlouvy“) a předkupní smlouva, jednak kupní smlouva, kterou mělo dojít
k prodeji sporných nemovitostí žalovanému 2) za kupní cenu ve výši 1,000.000,-
Kč, avšak s výslovným ujednáním, že kupní cena bude uhrazena tak, že žalovaný
nebude po žalobkyni požadovat žádné další plnění ze smlouvy o půjčce a z této
smlouvy budou všechny povinnosti žalobkyně považovány za splněné. Téhož dne
žalobkyně rovněž podepsala návrh na vklad vlastnického práva ke sporným
nemovitostem do katastru nemovitostí i zpětvzetí tohoto návrhu a zaplatila
žalovanému 2) částku 140.000,- Kč, tedy plnění ze smlouvy o půjčce, a to
sjednaný úrok. Na základě smlouvy o půjčce pak poskytla žalovanému 2) další dvě
plnění, kdy provedla částečné úhrady smluvní pokuty, která byla těmito
smluvními stranami za porušení povinností ze smlouvy o půjčce rovněž sjednána. Žalovaný v říjnu 1996 žalobkyni sdělil, že učiní opatření k zápisu svého
vlastnického práva k dotčeným nemovitostem do katastru nemovitostí, a to proto,
že žalobkyně své povinnosti ze smlouvy o půjčce doposud nesplnila. Dne 2. listopadu 1996 žalovaný 2) prodal sporné nemovitosti žalované 1) za kupní cenu
ve výši 1.000.000,- Kč a dne 7. 3.
2003 žalovaná 1) prodala tyto nemovitosti
žalovanému 2) a žalované 4) za kupní cenu ve výši 1,590.000,- Kč a prohlásila,
že na nemovitostech neváznou žádná věcná práva třetích osob.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle ustanovení § 553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno
převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle
druhého odstavce téhož ustanovení smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být
uzavřena písemně. V otázce výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§ 553 obč. zák.)
sjednotil Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi i rozhodovací praxi soudů
nižších stupňů rozsudkem velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia
ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jenž je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V tomto rozsudku
formuloval Nejvyšší soud následující závěry:
1) Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. se i bez
výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu
práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího
stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o úplatný převod
práva. 2) Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 obč. zák. nelze sjednat
jako fiduciární převod práva. 3) Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak
se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku
věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li
uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při
prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě
jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při
současném zániku zajištěné pohledávky. 4) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve
které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti
zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně
splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost
k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné
pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v
takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového
chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí
jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek
dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny. 5) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání,
podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a
vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu).
Takové ujednání
(jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s
plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na
vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení
pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době
použity užitky vzešlé ze zajištění. Z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu vycházel i odvolací
soud. V souladu s výkladovými pravidly dle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.,
vzal zřetel i na okolnosti, za kterých byl sporný projev vůle učiněn [jak na
předsmluvní, tak i následné chování stran smlouvy (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. III. ÚS 1005/07, jež je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz], a správně dovodil,
že kupní smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. pro obcházení
zákona, konkrétně ustanovení § 553 obč. zák. o zajišťovacím převodu práva. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatelů v tomto směru řádně vypořádal již
v odvolacím řízení, takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v
souladu s právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Námitka dovolatelů, že „odvolací soud nechal bez povšimnutí, že ve smlouvě o
půjčce ze dne 2. 7. 1996 bylo sjednáno, že je na volbě věřitele, jak bude
postupovat,“ t.j. bylo sjednáno, že je na věřiteli - druhém žalovaném, který
způsob splacení půjčky si vybere,“ není pro posouzení neplatnosti sporné kupní
smlouvy právně významná. Rovněž dovolateli uplatněnou námitku procesního pochybení odvolacího soudu,
pokud ten dospěl k závěru o absenci vážnosti vůle účastníků kupní smlouvy ze
dne 2. července 1996 tuto kupní smlouvu uzavřít, aniž by byl v průběhu řízení
kterýkoliv z účastníků této kupní smlouvy k tomuto vyslechnut, nelze považovat
za relevantní. Skutková zjištění, která odvolací soud učinil z provedeného
dokazování v odvolacím řízení, byla natolik zásadně významná, že umožňovala
odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, aniž by bylo
zapotřebí přistoupit k další verifikaci žalobkyní tvrzených skutkových
okolností. Je třeba zde zdůraznit, že výslech účastníka řízení je jedním z
důkazních prostředků sloužících k prokázání tvrzení účastníka a nemůže sloužit
k realizaci jeho procesních práv. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu
účastníka, nejedná se o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost
jednat před soudem; neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k
věci či k ostatním provedeným důkazům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, publikovaný též s cit. právní větou v
časopise Soudní rozhledy č. 10/2011 na str. 370). V tomto směru tedy Nejvyšší
soud neshledal procesní pochybení odvolacího soudu, které by představovalo
procesní vadu zatěžující odvolací řízení, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Pokud jde o námitku dovolatelů, že při „nabývání“ uvedených nemovitostí jednali
v dobré víře, je právní posouzení této otázky odvolacím soudem rovněž správné.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009
vyložil, že „Ústavní soud České republiky sice v aktuálním nálezu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. judikoval, že, obecné soudy [musí] v důsledku
dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré
víře jednajícím osobám', avšak, nosné důvody', z nichž by bylo možno dovozovat
relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený
právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby
,nabyvatel' byl v dobré víře, ledaže by byly splněny podmínky pro vydržení
věci, odůvodnění tohoto nálezu neobsahuje. Jinými slovy řečeno, závěr o
možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka s ohledem na dobrou víru,
nabyvatele, tedy mimo zákonný rozsah institutu vydržení (§ 134 obč. zák.),
vyplývá z odůvodnění tohoto nálezu implicite a vzhledem k tomu, že ponechává
zcela stranou institut držby ve smyslu § 129 a § 130 obč. zák., tzn. instituty,
jež reglementují mj. vztahy oprávněného držitele, zániku držby a podmínek pro
vydržení (i) nemovité věci, tj. situace, které mohou nastat v případě nabytí
věci od nevlastníka, nelze za této absence řešení zásadních hmotněprávních
otázek bez dalšího uzavřít, že ten, kdo jednal dobré víře, může nabýt [(mimo
institut vydržení)(příp. v situaci předvídané v § 486 obč. zák. - nabytí od
nepravého dědice)] vlastnické právo k věci od nevlastníka." Pro úplnost lze
ještě doplnit, že posledně cit. právní názor dovolacího soudu byl implicite
(jako správný) potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/10 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ), ve kterém bylo mj. vyloženo, že „Je-li
smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi subjekty A (prodávajícím) a B
(kupujícím) absolutně neplatná, nemohl se kupující B stát vlastníkem
předmětných nemovitostí a nemohl je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad
alienum transfere potest, quam ipse habet) převést do vlastnictví subjektu C."
(uvedené rozhodnutí s cit. právní větou bylo publikováno v časopise Soudní
rozhledy č. 11/2011, str. 402 a násl.) [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 544/2012 jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz]. Rovněž v rozsudku ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, Nejvyšší
soud k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, vyložil, že toto
rozhodnutí se „jeví jako odklon od dosavadní rozhodovací praxe (nejen)
Ústavního soudu, jež vycházela z premisy, že případy, kdy právní úprava
výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka, zasahují významným způsobem do
ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňují
před ním dobrou víru a jistotu účastníků právních vztahů, přičemž, koncepce
upřednostnění dobré víry nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního
vlastníka představuje v rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z
nejpodstatnějších základních práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny)' (srov.
výše citované nálezy Ústavního soudu, zejm. pak nález pléna sp. zn. Pl. ÚS
75/04). Nález sp. zn. II. ÚS 165/11 naopak dává přednost dobré víře nabyvatele
před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, a bez výslovné zákonné
úpravy (umožňující nabytí vlastnictví od nevlastníka) prolamuje obecně
přijímanou zásadu, podle které nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne
13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho
již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že „v žádném
případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuzris alium transferre potest,
quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva
nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého
posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky (čímž vlastně zaujal
právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li „nabyvatel“ s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto
nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z
jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou
víru, neuvádějí žádné „nosné důvody“, z nichž by bylo možno dovozovat
relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený
právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby
„nabyvatel“ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky
pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe
(zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna
2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost,
že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10
přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak
přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo
nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění
principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění
rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz
na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně
nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“
jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke
změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury.
Na tomto místě
je pak více než vhodné citovat Ústavním soudem vyslovený právní názor, který
byl dovolacím soudem i v této věci reflektován: „Judikatura nemůže být bez
vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen
doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Změna rozhodovací soudní
praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k
sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě
nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů
demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního
rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje
pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla
přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura
překonána.1 Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy
pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat
ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných
případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s
důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být
přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní
rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna
nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1), 3 a 4) podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají dovolatelé jako neúspěšní
účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, která měla v
dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů,
v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1,
§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že ve veřejně přístupné internetové
verzi nahlížení do katastru nemovitostí – http://nahlizenidokn.cuzk.cz –
prochází údaj o vlastnictví nemovitostí, k nimž se upíná měnící (určovací)
výrok rozsudku odvolacího soudu, L. H..
Měl-li by být tento údaj validní,
znamenalo by to jednak, že v dosud nezjištěné předchozí době dovolatelé –
žalovaní 3) a 4) „převedli své vlastnické právo“ k předmětným nemovitostem na
shora uvedenou osobu, aniž by tuto právně významnou skutečnost v podaném
dovolání uvedli, především však, že měnící rozsudek odvolacího soudu
deklarující vlastnického právo žalobkyně k předmětným nemovitostem nemůže
představovat listinu, na základě které by měl být povolení zápis do katastru
nemovitostí ve formě záznamu. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů, totiž stanoví, že „Příslušný orgán republiky (tj. katastrální úřad)
zjistí, zda jsou předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných
zřejmých nesprávností a (tučně zvýraznil Nejvyšší soud) zda navazuje na
dosavadní zápisy v katastru.“ Znamená to tedy, že pokud v rozsudku určujícím
vlastnictví žalující strany k označenému nemovitému majetku zapsanému v
katastru nemovitostí není jako žalovaný uveden ten, kdo je zapsán v katastru
jako vlastník žalobou dotčených nemovitostí, nelze na základě takto
pravomocného rozsudku provést ve prospěch žalující strany zápis, a to ani
duplicitní, vlastnického práva k nemovitostem ve formě záznamu. V takovém
případě, nepřichází-li (při vytvoření vzájemné součinnosti dotčených stran) v
úvahu uznání vlastnictví formou souhlasného prohlášení za podmínek předvídaných
v § 40 katastrální vyhlášky č. 26/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nezbývá žalující straně, než podat určovací žalobu proti osobě, která je jako
vlastník těchto nemovitostí (aktuálně) zapsána v katastru nemovitostí. Skutečnost, že v průběhu soudního řízení v dané věci došlo opakovaně k převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem, má nepochybně svůj základ ve
zvoleném způsobu uplatnění žalobního nároku. Řízení u soudu prvního stupně bylo
zahájeno již dne 8. prosince 1996, ve kterém se (ve vztahu k nyní posuzované
věci) žalobkyně domáhala určení neplatnosti předmětných kupních smluv, aby až
téměř po deseti letech (!) vedení tohoto soudního sporu navrhla změnu žaloby
tak, aby bylo určeno, že je vlastnicí označených nemovitostí (tuto změnu – byť
ve výroku se zcela netradičním odkazem na označená dvě podání žalobkyně – soud
prvního stupně připustil usnesením ze dne 14. dubna 2006, čj. 9 C 1766/96-140). Přitom již v době podání žaloby, tj. v roce 1996, byl v soudní praxi konstantně
zaujímán právní názor, že: „Žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen
povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah
nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo
nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu
nebo práva.
Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení
se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná
otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry
účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či
není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy nebo
právního úkonu vedoucího k jejímu zrušení (odstoupení) má povahu předběžné
otázky ve vztahu k právu nebo právnímu vztahu (například zástavního práva),
není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky,
lze-li žalovat přímo o určení práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20.3.1996 sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113). Soudy přitom nemohly žalobkyni v řízení
hmotněprávně poučovat, jak a koho má správně žalovat. Otázka formulování správného žalobního nároku měla pak souvislost i ve vztahu
ke katastru nemovitostí a k veřejnému informování o tom, zda předmětné
nemovitosti jsou dotčeny změnou či nikoliv; zatímco zahájení soudního řízení o
určení neplatnosti smlouvy, na základě které již došlo ke vkladu do katastru
nemovitostí, nemělo žádnou právní relevanci pro katastr nemovitostí, podání
žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem význam mělo, a to z pohledu
zápisu takové skutečnosti ve formě poznámky ve smyslu § 9 odst. 1 písm. b)
zákona č. 265/1992 Sb., ve znění platném k datu podání žaloby (v současné době
cit. zák. kromě poznámky obsahuje i poznámku spornosti podle § 9a). Smyslem
poznámky, provedené na základě podané žaloby o určení vlastnictví k
nemovitostem, bylo upozornit subjekty nahlížející do katastrálních operátů, že
u dané nemovitosti může být vlastníkem někdo jiný než ten, kdo je doposud jako
vlastník v katastru zapsán. Přitom sama poznámka nezpůsobovala omezení
vlastníka nakládat s předmětnou nemovitostí, avšak mohla mít vliv na řízení o
povolení vkladu (věcného) práva do katastru nemovitostí v tom smyslu, že přísl. katastrální úřad – s ohledem na řešení předběžné otázky (v současné době je
postup katastrálního úřadu v těchto případech řešen v rámci institutu poznámky
spornosti podle již zmíněného § 9a zákona č. 265/1992 Sb.) – vkladové řízení
přerušil do pravomocného skončení předmětného soudního sporu [k tomu srov. např. Katastrální (a související) judikatura, Linde Praha, a. s., 2001, str. 360]. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.