ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se
sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému R. V., zastoupenému JUDr. Danou
Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, o 228 658,50 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 65/2006,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. dubna
2010, č. j. 5 Cmo 64/2010-115, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 64/2010-115, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 28 188 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce Mgr. Adama Bezděka.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalovaném z titulu
bezdůvodného obohacení vrácení plnění, které mu poskytl na základě uzavřené
smlouvy, od níž však následně pro prodlení žalovaného odstoupil. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 36 Cm 65/2006-72,
zamítl žalobu o zaplacení 228 658,50 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 109
800 Kč od 31. května 2004 do zaplacení, s 2,5% úrokem z prodlení z částky 82
350 Kč od 2. července 2004 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 36
508,50 Kč od 8. července 2004 do zaplacení. Dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku
228 658,50 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 109 800 Kč od 31. května
2004 do zaplacení, 2,5% úrokem z prodlení p. a. z částky 82 350 Kč od 2. července 2004 do zaplacení a 2,5% úrokem z prodlení p. a. z částky 36 508,50 Kč
od 8. července 2004 do zaplacení (výrok I.), potvrdil ho ve zbývající části
zamítavého výroku ve věci samé (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před
soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
který doplnil na základě částečného opakování dokazování listinnými důkazy
specifikovanými v odůvodnění rozhodnutí (smlouvou o dodávce jednoúčelového
etiketovacího zařízení ze dne 18. května 2004 a dopisem žalobce žalovanému ze
dne 14. března 2005), dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v
řízení nebylo prokázáno splnění závazku žalovaného dodat dílo v dohodnutém
termínu do 18. srpna 2004, stejně tak jako dodání dohodnutého díla v prosinci
2004. Odvolací soud se však již neztotožnil s posouzením soudu prvního stupně,
že dodáním stroje, který neobsahoval zařízení pro doplňování ze dvou pracovišť,
žalovaný svůj závazek ze smlouvy, i když s vadami, splnil, v důsledku čehož
žalobci zaniklo právo od smlouvy odstoupit podle § 345 či dle § 346 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Jestliže žalovaný (zhotovitel) část svého
závazku (konkrétně vyzkoušení funkčnosti zařízení, seznámení odborných
pracovníků objednatele s obsluhou a předání průvodní dokumentace k zařízení)
neprovedl, dílo žalobci (objednateli) nepředal a nedošlo k naplnění smluvního
ujednání, podle něhož mělo dojít k vyhotovení a předání předávacího a
přejímajícího protokolu, a dále protokolu o zkouškách elektrického zařízení dle
ČSN EN 60204-1, nelze dovodit, že žalovaný splnil svou povinnost provést dílo
jeho řádným ukončením a předáním ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. Dospěl-li
proto soud prvního stupně k závěru, že žalovaný dílo dodal a že žalobci vzniklo
pouze právo z odpovědnosti za vady, právně pochybil. Jestliže žalovaný svůj
závazek dodat dílo v dohodnutém termínu do 18. srpna 2004 nesplnil, byl podle
posouzení odvolacího soudu žalobce oprávněn od smlouvy odstoupit s tím, že ve
shodě se soudem prvního stupně považoval prodlení žalovaného s dodáním předmětu
díla za podstatné porušení smlouvy.
Odstoupil-li však žalobce od smlouvy až dne
14. března 2005, neučinil tak bez zbytečného odkladu ve smyslu § 345 odst. 1
obch. zák., a proto mu vzniklo právo od ní odstoupit jen podle § 345 odst. 3
obch. zák. pro nepodstatné porušení smluvních povinností. Odvolací soud,
vycházeje z ustanovení § 350 odst. 1 obch. zák., posoudil, že smlouva zanikla
dnem 14. dubna 2005, tedy po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty k
plnění, kterou dovodil v rozsahu jednoho měsíce. Na to navazuje i jeho závěr,
že podle § 351 odst. 2 obch. zák. má žalobce nárok na vrácení záloh, které
žalovanému před odstoupením od smlouvy uhradil. Odvolací soud proto změnil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a to včetně
části požadovaného příslušenství. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel namítá, že v rozporu se zákonem neměl možnost se ve věci vyjádřit,
neboť soudy obou stupňů ho nevyslechly jako účastníka řízení. Toto pochybení
vytýká zejména odvolacímu soudu, který zaujal jiný právní názor než soud
prvního stupně, s nímž nesouhlasí. Dovolatel dále tvrdí, že žalobce dodaný stroj nikdy řádně nereklamoval a že
neměl důvod od smlouvy odstoupit, neboť stroj mu předal funkční; pokud nebyl
hned doplněn druhým vstupem pro vkládání mucholapek, nijak to jeho výkon, ani
možnosti nesnižovalo. Uvádí, že funkčnost stroje doložil v řízení před soudem
prvního stupně videozáznamem, který byl pořízen výhradně v prostorách žalobce
do dne odstoupení od smlouvy, z něhož je patrné, že stroj byl vyzkoušen a
pracovníci žalobce byli seznámeni s jeho obsluhou. Soud prvního stupně však
nevzal tento důkaz v úvahu se zdůvodněním, že na videozáznamu není uvedeno
datum jeho pořízení. Vzhledem k tomu, že ho žalobce již po 14. březnu 2005 do
předmětných prostor nepustil, je nemožné, aby videozáznam pořizoval v jiné době. Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil skutkový stav,
uvedl-li v napadeném rozsudku, že žalovanému ke splnění povinnosti marně
uplynula dodatečná lhůta, kterou stanovil podle svého uvážení v rozsahu 30 dní. Podle dovolatele tak odvolací soud zcela pominul zjištění soudu prvního stupně
o tom, že žalobce po odstoupení od smlouvy neakceptoval nabídku žalovaného na
možnost dodatečného splnění předmětu smlouvy. Z toho dovozuje, že závěr
odvolacího soudu o marném uplynutí dodatečné lhůty ke splnění závazku a na to
navazující právní posouzení věci nemůže obstát.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu. Námitky dovolatele považuje za neopodstatněné a navrhuje, aby
dovolací soud odmítl dovolání jako zjevně bezdůvodné.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že podstatnou část svých
dovolacích námitek, zpochybňujících závěr odvolacího soudu o odstoupení žalobce
od smlouvy, staví dovolatel na argumentaci, že předal žalobci funkční stroj.
Dovolatel však zcela pomíjí, že předmětem díla sjednaného ve smlouvě o dodávce
jednoúčelového etiketovacího zařízení ze dne 18. května 2004 nebyla pouze
dodávka zařízení (stroje) a že tudíž ve smyslu § 554 odst. 1 věty první obch.
zák., podle něhož zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným
ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v
místě stanoveném tímto zákonem, nesplnil (a to ani opožděně) svou povinnost
provést dílo v rozsahu a způsobem sjednaným ve smlouvě (včetně předávacího a
přejímacího protokolu a dále protokolu o zkouškách) a v tomto rozsahu žalobci
ani dodatečně nenabízel splnění své povinnosti provést dílo. V tomto směru jsou
proto výhrady dovolatele, ať již je podřazuje pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. či pod dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), zcela bezpředmětné.
Dovolací soud nepřisvědčil ani dovolateli, vytýkal-li v rámci dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. soudům obou stupňů, že neprovedly důkaz
videozáznamem funkčního stroje v místě jeho dodání.
Dovolací soud opakovaně akcentuje, že účastník řízení, na němž je povinnost
tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní
prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím
navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s.
ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu
nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z
jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a
právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl
(srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, v usnesení téhož soudu ze dne 10.
října 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a v rozsudku téhož soudu ze dne 13. srpna
2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8.
července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS
854/09). Této povinnosti bylo v posuzované věci učiněno zadost, neboť soud
prvního stupně – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – vysvětlil, z
jakých důvodů další navržené důkazy (záznam na DVD a výslech účastníka -
žalovaného) neprováděl.
Namítá-li dovolatel, že v rozporu se zákonem neměl možnost se ve věci vyjádřit,
neboť soudy obou stupňů (zejména odvolací soud) ho nevyslechly jako účastníka
řízení, pak náležitě nerozlišuje mezi přednesy a jinými procesními úkony
účastníka a důkazem jeho výslechem. Zatímco přednesy a jiné procesní úkony
slouží k tomu, aby účastník mohl uvést svá tvrzení, navrhovat důkazy,
vyjadřovat se k dokazování a k právní stránce věci a realizovat další svá
procesní práva nebo plnit své procesní povinnosti, je výslech účastníka řízení
(§ 131 o. s. ř.) jedním z důkazů (důkazních prostředků) sloužících k
prokázání tvrzení účastníka (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Výslech účastníka řízení
má tak postavení jednoho z řady v úvahu přicházejících důkazů (důkazních
prostředků), jimiž soud zjišťuje skutkový stav věci. Při výslechu se účastník
řízení vyjadřuje k rozhodným skutečnostem (ke skutečnostem významným pro
skutková zjištění); tento výslech neslouží a nemůže sloužit k realizaci jeho
procesních práv účastníka. Rozhodne-li proto soud o věci samé bez výslechu
účastníka, nemůže se v žádném případě jednat o takový postup, kterým by
účastníku byla odňata možnost jednat před soudem, přičemž neprovedení tohoto
důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci (§ 118 odst. 1 o. s. ř.) či k
ostatním provedeným důkazům (§ 123 o. s. ř.). Vytýká-li proto dovolatel
soudům, že mu nevyslechnutím jeho osoby jako účastníka řízení odňaly možnost se
vyjádřit k projednávané věci, jde o námitku nedůvodnou a ani v tomto případě
nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
(tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z
úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v rozsahu
směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti druhému, třetímu a
čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s.
ř.) připouští.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným druhým výrokem
napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé (v části požadovaného
příslušenství), nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech,
kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadl-li tudíž dovolatel i
druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno
někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v
rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu,
odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.].
Dovolání žalovaného však není přípustné ani ve zbývající části, v níž směřovalo
proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení
(srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného
proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro
nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný (jeho dovolání bylo zčásti zamítnuto
a zčásti odmítnuto), a proto je povinen nahradit žalobci náklady jeho právního
zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce
23 190 Kč podle § 3 odst. 1 a 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky
300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně
z přidané hodnoty ve výši 4 698 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu