30 Cdo 1048/2021-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně GRUPO ANTOLIN BOHEMIA, a. s., IČO 60192925, sídlem ve Stráži nad Nisou, Svárovská 696, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Náměstí Míru 143, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 48/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 28 Co 390/2020-87, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Faltýna, advokáta.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 345 800 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí vznikla 134 nezákonnými rozhodnutími celních orgánů. Žalovaná částka představovala náklady, které byla žalobkyně nucena vynaložit na právní pomoc advokátem v odvolacích řízeních, když u každého z dotčených 134 případů vynaložila bez DPH částku 2 600 Kč. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 25.
9. 2020, č. j. 39 C 48/2020-49, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 345 800 Kč s příslušenstvím, a žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 41 681,03 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně na náhradu škody v celkové výši 345 800 Kč, přičemž tato částka se skládá z nákladů řízení žalobkyně vynaložených na 134 odvolacích řízení proti předběžně vykonatelným rozhodnutím – platebním výměrům, jimiž byla žalobkyni Celním úřadem pro Liberecký kraj vyměřena, a to vždy v samostatně vedeném celním řízení, antidumpingová cla a penále.
V předmětné věci dovolání není objektivně přípustné, neboť žalobkyně jednou žalobou uplatnila 134 samostatných nároků ve výši do 2 600 Kč, které mají základ ve 134 nezákonných rozhodnutích vydaných ve 134 samostatných řízeních zahájených celními orgány, přičemž žalobkyně takto samostatně jednotlivé nároky v žalobě vymezila.
Dovoláním dotčeným výrokem tedy nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem odpovídající jednomu úkonu právní služby ve výši 9 700 Kč, jednomu režijnímu paušálu ve výši 300 Kč, to vše s náhradou DPH ve výši 21% činí 12 100 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon předseda senátu