30 Cdo 1049/2017-635
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a)
P. K., a b) K. J., obou právně zastoupených JUDr. Petrem Jaškem, bytem v
Šumperku, Hlavní třída 11/7, proti žalovaným 1) P. S., 2) M. S., oběma
zastoupeným JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská
49/633, a 3) M. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 12 C 42/2004, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. října
2016, č. j. 35 Co 20/2016-601, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. října
2016, č. j. 35 Co 20/2016-601, se ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2),
a to v části výroku I. pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou ze dne 3. září 2015, č. j. 12 C 42/2004-528, ve výrocích II. až IV.
tak, že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů
řízení u okresního soudu, a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího
řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k
dalšímu řízení.
(výroky II. až IV.) rozhodl o náhradě nákladů řízení (žalobcům uložil
povinnost, aby zaplatili žalovaným 1/ a 2/ na náhradě nákladů řízení částku
78.544,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta,
ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3/ rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a dále uložil žalobcům povinnost, aby
nahradili státu náklady řízení ve výši 21.991,80 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku). K odvolání žalobců a žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 35 Co
20/2016-601, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (jako věcně správné
rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej v nákladových výrocích
II. až IV. tak, že žádný z účastníků ani Česká republika nemají právo na
náhradu nákladů řízení u okresního soudu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o měnící výrok (týkající se náhrady nákladů řízení) a výrok o náhradě
nákladů odvolacího řízení, odvolací soud je odůvodnil následovně:
„V souladu s § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. by žalovaní P. S. a M. S. vzhledem k procesnímu úspěchu měli právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů a podle § 148 odst. 1 o. s. ř. by stát měl mít podle výsledků
řízení proti neúspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů na znalečné, které
zaplatil ve výši celkem 21.741 Kč za shora uvedené dva znalecké posudky. Krajský soud však má za to, že lze postupovat podle § 150 o. s. ř., podle něhož
jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu
nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Rovnost práv občanů a účastníků řízení, jakož i jejich přístup k soudu jsou
zaručeny Ústavou (čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod). V daném případě se žalobci obrátili na soud s požadavkem na určení
vlastnického práva jejich otce k předmětným nemovitostem v situaci, kdy M. K.o
st. zemřel v červenci 2003 za nevyjasněných okolností násilnou smrtí. Proto
mohli mít důvodné pochybnosti o majetkoprávních úkonech, které činil před svou
smrtí. Žalobci přitom nebyli přímým účastníkem kupní smlouvy ze dne 21. 4. 1997, a proto o ní měli informace pouze zprostředkovaně. Nacházeli se tak,
pokud jde o důkazní situaci, v horším postavení. Rovněž nelze přehlédnout, že
jejich předpoklad, že M. K. st. kupní smlouvu nepodepsal, byl v průběhu řízení
potvrzen i odborným znaleckým posudkem Mgr. Lenky Plzákové ze dne 10. 10. 2010. Z hlediska výše uvedených zásad má pak každý z účastníků řízení právo domáhat
se u soudu správného rozhodnutí, rovněž pak může spoléhat pouze na závěry
odborných institucí, podle nichž soud o odborných otázkách rozhoduje. V
posuzovaném případě se však závěry znaleckých posudků zásadním způsobem
rozcházely. Byť jde o posouzení otázky složité a komplikované, objektivně
zodpověditelné pouze na základě určité míry pravděpodobnosti, nelze toto riziko
podle názoru krajského soudu přenášet na účastníky, tedy zásadním způsobem do
otázky jejich procesního zavinění.
Krajský soud proto považuje za spravedlivé,
aby si každá ze stran nesla své náklady řízení. Stejně tak považuje za
spravedlivé, aby náklady na znalecké posudky nesl stát, a to i s ohledem na
délku řízení 12 let. .. Ze stejných důvodů žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 150 o. s. ř.).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů (dosavadního) řízení, podali žalovaní a) a b) (dále též „žalovaní“ nebo
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti
dovolání vymezují tím, že „rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva,
při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, tj. otázky: ‚Zda lze považovat za důvod hodný zvláštního
zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. skutečnost, že rozhodnutí soudu
záviselo převážně na závěrech znaleckých posudků, které se zásadním způsobem
rozcházejí, jakož i skutečnost, že žalobci podali žalobu jako dědici, kteří
nebyli obeznámeni o okolnostech uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitých
věcí uzavřené mezi zůstavitelem a žalovaným 1) a 2.‘“
Dovolatelé namítají, že úvaha odvolacího soudu, zda jde o výjimečný případ a
zda jsou dány podmínky hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení
všech okolností konkrétní věci. Soud by měl přihlížet zejména k majetkovým,
sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka,
který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného
účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům
účastníků v průběhu řízení, vše pod korektivem zásady spravedlnosti ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále již „Listina“) a práva
rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Uvedenou právní
argumentaci dovolatelé podkládají odkazem na nález Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 3. března 2009, sp. zn. IV. ÚS
215/09, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, nebo sp. zn. 30 Cdo 2880/2013. Závěrem dovolatelé
navrhli, aby dovolací soud v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobci se k podanému dovolání žalovaných písemně nevyjádřili. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, publikované pod č. 80/2013 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná
na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013,
uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě,
kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda
dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu
takto soudy dovolateli odepřely. Soud prvního stupně (výrokem III.) uložil žalobcům povinnost, aby zaplatili
dovolatelům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 78.544,85 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku, přičemž odvolací soud – jak již shora bylo
zreferováno – i tento nákladový výrok změnil tak, že za užití § 150 o. s. ř. tyto náklady řízení, stejně jako náklady odvolacího řízení, dovolatelům
nepřiznal. Vzhledem k již výši dovolatelům (rozhodnutím odvolacího soudu) odepřených
nákladů řízení, je přitom zřejmé, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč a že se zde
tudíž neuplatní režim ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolání
žalovaných proti dotčeným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je tudíž
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je také – jak bude rozvedeno dále – i
důvodné, neboť odvolací soud se při řešení uvedené procesní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby
ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné
zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K
tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z
obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem
2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí (ve stručnosti shrnuto), že závěr soudu
o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom
o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek s tím, že
nadepsaná rozhodnutí uvádí demonstrativní výčet těchto rozhodných hledisek. Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které
vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě
svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“),
když opakovaně zdůrazňuje, že „i přes široký prostor k úvaze, který občanský
soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného
uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 o. s. ř.), zůstává i
zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá
zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS
323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady,
upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech
celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být,
byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127).“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II ÚS 145/06). Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci
§ 150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud
je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů
řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry
účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů
řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě
odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze
spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). V judikaturou shora vyložených mezích se ovšem odvolací soud nepohyboval, neboť
své rozhodnutí o náhradě nákladů (prvoinstančního i odvolacího) řízení založil
toliko v akcentu, že žalobci aktivizovali soudní spor v situaci, kdy zůstavitel
zemřel v červenci 2003 za nevyjasněných okolností násilnou smrtí, přičemž
žalobci měli důvodné pochybnosti o majetkoprávních úkonech zůstavitele, tedy i
kupní smlouvy ze dne 21. dubna 1997 (aniž by odvolací soud vyjasnil, na základě
čeho u žalobců takové pochybnosti vyvstaly ve vztahu k převodní smlouvě
uzavřené již v roce 1997), a dále v dopadech důkazního břemena této kauzy. Důsledky spojené s neunesením důkazního břemene lze však stěží spojovat s
právně významnou okolností z hlediska úvah o aplikaci § 150 o. s. ř., neboť (z
pohledu nyní posuzovaného případu) verifikace otázek, k nimž je třeba odborných
znalostí, je vždy spojena s hodnocením důkazů rozhodujícím soudem ve smyslu §
132 o. s.
ř., přičemž žalobce, jenž aktivuje sporné civilní řízení,
pochopitelně musí být srozuměn s tím, že důkazní situace v daném sporu nakonec
nemusí prokazovat jeho žalobní verzi, pročež v takovém řízení může být i
procesně neúspěšný, s čímž souvisí i pravidlo, nestanoví-li zákon jinak, bude
žalobce povinen hradit (plně) procesně úspěšnému žalovanému vzniklé náklady
řízení, ledaže by zde byly osvědčeny podmínky pro výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř. (k tomu srov. viz shora připomenutou judikaturu a okolnosti, které je
třeba v souvislosti s úvahou o aplikaci § 150 o. s. ř. posuzovat). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na právo na
spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení
procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění
moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně
zvažuje…Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí
rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit,
na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex
post v odvolání.“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne
5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.). Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by odvolací soud v uvedeném směru
zajistil dovolatelům patřičný procesní prostor, aby se k odvolacím soudem
uvažovanému moderačnímu práva mohli vyjádřit. Takovýto deficit přirozeně nelze
napravovat v dovolacím řízení tím způsobem, že by se sám dovolací soud zabýval
právně významnými okolnosti z hlediska úvahy o případné aplikaci § 150 o. s. ř. a nahrazoval tak vlastně odvolací proceduru. Lze proto uzavřít, že rozhodnutí dovolacího soudu v dovoláním napadené části
spočívá na neúplných a tudíž nesprávných právních závěrech. Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v předmětné jeho
části bez jednání zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.