30 Cdo 105/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce FANTA - velkoobchod, s.r.o., IČ: 25436112, se sídlem v Ústí nad Labem, náměstí Prokopa Velikého č. 7/3, zastoupeného JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Palachova č. 39, proti žalovanému družstvu Solbit, IČ: 26360080, se sídlem v Blovicích, Štítov č. 23, zastoupenému Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky č. 18, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 10 C 73/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2008, č.j. 56 Co 72/2008-281, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pravoslava Svobody, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Palachova č. 39. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 20. září 2007, č.j. 10 C 73/2005-203, určil, že právní úkon převodu 100% obchodního podílu firmy Špiller – velkoobchod gastro, spol. s r.o., IČ: 63493161, na firmu Solbit, družstvo se sídlem Blovice – Štítov 23, IČ: 26360080, provedený J. Š. dne 18.12.2003, je vůči žalobci právně neúčinný. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel (ve stručnosti shrnuto), že byly naplněny všechny zákonem stanovené předpoklady odporovatelnosti předmětného právního úkonu ve smyslu § 42a odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. května 2008, č.j. 56 Co 72/2008-281, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady, za nichž podle ustanovení § 42a odst. 2 o.z. lze odporovat právním úkonům dlužníka, konkrétně pak zákonná podmínka, že právní úkon byl učiněn v posledních třech letech a žalovanému (jeho statutárnímu zástupci) musel být znám úmysl dlužníka zkrátit žalobce (věřitele) při uzavírání smlouvy o převodu obchodního podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že právní úkon je právně neúčinný, i když žalobce neprokázal, že by statutárnímu zástupci žalovaného byl znám úmysl dlužníka zkrátit žalobce jako věřitele. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni spolu s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce prostřednictvím svého právního zástupce. Uvedl, že v dovolání se nejedná o zásadní právní problém, protože v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již řada rozsudků týkajících se problematiky odporovatelnosti právních úkonů dlužníka. Zrekapituloval také průběh řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů. Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť námitky uplatněné dovolatelem v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.
9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.).